Včelaření s Lüneburskou košnicí

[Debora]

Kapitola druhá - Lüneburká Lagd

Lüneburská kosnice je relativne velká, vnitrní rozmery se pohybujou okolo 35 az 40 cm v prúmeru a 40 az 48 cm na výsku, o osahu 28260 cbcm. V takovém úlu múzou bydlet i silná vcelstva.

Nez se Lüneburská kosnice osadí vcelstvem, vypaluje se zevnitr slámou, aby se veskeré hrubosti a necistoty vypálila. Pálení má zároven desinkfekcní úcinek, proto se doporucuje i staré, znovu do provozu vzaté kosnice vypalovat. Behem pálení kosnice se musí dbát na rychlé otácení úlu, aby se nezpálil. Vypalováním kosnice usetríme vcelstvu spoustu práce s cistením, vyhlazováním a náterem sten propolisí. Z venku se kosnice potírají kravským trusem, který chrání v zimním období kosnici pred vlhkostí z venku a presto umoznuje propustnost prebytecné vlhkosti z úlu ven.

Lüneburská kosnice má cesno v horní cásti úlu, pod polokruhovém zaoblení stropu, coz se prokázalo vcelstvu velmi príjemné. V dobe mrazu se vcelstvo stáhne do kulatého hroznu k zásobám nad cesnem a je ze vsech stran dobre tepelne chráneno stenou úlu. Nikde se nenachází nevyuzité chladné rohy, které by vcelstvo muselo vytápet. Úhyn vcelstva hladem pres dostatek medu je v Lüneburské kosnici prakticky nemozný. Ale i v horkých letních dnech umoznuje poloha cesna perfektní klimatizaci a odvetrání prebytecné teploty. Nedostatek vzduchu a zízen se v Lüneburské kosnici nevyskytuje.

Ale predevsím pro odchov rojú se Lüneburská kosnice nejlépe osvedcila. Drevené úly sice hodí stejné mnozství rojú, jako slamená kosnice, ale na úkor zásob a vetsinou o neco pozdeji. Práve v breznu, kdyz zacne matka klást vajícka a vcelstvo potrebuje v úlu udrzet vyssí teplotu, se znatelne projeví výhody slamené kosnice, která se nemusí tolik vytápet, jako drevený úl, coz umozní vcelstvu na jare setrit cenné zásoby medu a rychleji se presunout do rojové náldy, pro odchov rojú a casné vyuzítí snúsky.



Vcelarení s kosnicemi vyzaduje polootevrený vcelín (lágd), který dobre chrání úly pred destem a vetry. Lágd je dvoupatrová stavba, která zaslouzí vcelarskou pozornost. Pro dobrý rozvoj vcelstva, je nutné umístit vcelín na suchém, slunecném a tichém miste, které je chráneno pred vetry. Pri plánování stavby vcelína se hledá místo, které okolo 9 hodiny ranní rozmazluje úly slunecními paprsky a umoznuje vcelstvu volný výlet z cesna. Kdo nemá velkou moznost výberu, staví vcelín ve vetrném zátisí, které i v zimním obdobý okolo 12 hodiny zarucuje dopad slunecných paprskú na úly. V dobe mrazú se nad cesno pripichuje prkýnko, které zabranuje slunecným paprskúm lákat vcely k proletu a chrání je pred ledovou húlkou dedy Mráze.



Predevsím pri jarní snúsce se nachází pred úlem spousta odpocívajících vcel, které uz únavou spadly pred cesnem na práh lágdu. Ale v ochraném prostoru vcelína je teplota vzduchu o pár stupnú vissí, nez ve volném terénu, coz uz stací, aby si vcelky mohli odpocinout a vrátit se zpet do úlu.

Nouze vsak nezná prikázání, volne zijící vcelstva musí hledat své pribytky ve vysokých stromech a vezích. Vcelari ve meste musí chovat svá vcelstva na balkóne nebo na strechách. Ostatní vcelari múzou svému vcelstvu poskytnout úly umístené nízko nad zemí. Je výse nad zemí vcelstvo musí zít, o to více vcel musí zahynout. Leckterá vcelicka, která na konci svých syl doletí az k úlu, spadne unavená na zem a plazí se k cesnu. Bylo by cesno o 10 metrú výse, musela by zemrít.