Bratr Adam

[Leoš Dvorský]

BRATR ADAM ( KARL KEHRLE)

Leoš Dvorský 25.1.2026

V poslední době se setkávám s včelaři, kteří se chlubí tím, že rozchovávají buckfastskou včelu. Rozumím tomu. Sám jsem 25 let členem GdeB, přestože tuto včelu nechovám, ačkoliv se velmi dobře znám s předními chovateli tohoto negeografického plemene. Zkušenosti s ní ale samozřejmě mám, neboť jsem si s těmito chovateli vyměňoval genetický materiál k odzkoušení. Ve své včelařské praxi jsem měl na počátku obrovské štěstí, že jsem poznal skutečného chovatele matek pana Bedřicha Šráma. Byl skutečný chovatel a nikoliv pouhý rozmnožovatel a těžař a dodnes tomu vděčím za mnohé.

Jestliže jsem se o chov skutečně zajímal, musel jsem se zákonitě dostat k bratru Adamovi, civilním jménem Karl Kehrle. Protože i Beatles dobře věděli kdo to byl například Bethoven, dovolím si v následujících řádcích něco o tomto výjimečném chovateli, který buckfastskou včelu vyšlechtil a dále vylepšoval až do svého odchodu do včelařského nebe.

S jeho jménem jsem se prvně setkal v r. 1967, kdy v časopise Včelařství byl zveřejňován seriál, který byl jakýmsi výtahem z jeho knihy. Její název by se dal přeložit jako „Putování za nejlepšími kmeny včel“. Bratr Adam procestoval téměř celý svět a nejvíce zmapoval různé včelí rasy včely medonosné. Jeho cesty pokračovaly až do konce jeho života. Sám mám druhé vysání jeho knihy v němčině „Auf der suche…..“, ve které tyto cesty popisuje a také hodnotí vlastnosti jednotlivých včelích plemen včely medonosné. Některé z těchto plemen vyzkoušel a také zapracoval do svého chovu. Podstatné ale je, že tak nečinil bezhlavě, náhodně a už vůbec nezodpovědně. To radikálně kontrastuje s velice naivním, s hloupostí hraničícím chováním některých našich držitelů včelstev dnes.

Nyní uvedu stručně jeho životopis, který je nerozlučně spojen s chovem včel a včelou buckfastskou. Bude to sice trochu nuda, ale to ty naše buckfastské rychlokvašky to snad přinese trochu osvěty.

Karl Kehrle se narodil 3. srpna 1898 v jižní části Německa. O včely se zajímal již od útlého dětství.

V roce 1910 nastoupil do řádu Benediktínů v klášteře Buckfast Abbey v Anglii, kde také přijal své řeholní jméno Adam. Zde začala jeho práce na vzniku negeografického (záměrně nechci používat termín umělé plemeno) plemene „Buckfast“. V těchto létech včelstva v celé Evropě decimoval parazit roztočík včelí (Acarapis woodi). Stejně tak tomu bylo i v Anglii, kde takto vymřela původní domácí včela plemene Apis mellifera mellifera
.
V roce 1915 začal z předešle uvedeného důvodu v místním včelařském provozu pracovat. Zodpovědnost za celý chov převzal o čtyři roky později.

Díky jeho tehdejším pozorováním a znalostem o rezistenci včelích ras vůči roztočíkovi začal již v roce 1916 plánovat a realizovat svojí práci se včelami. Výsledkem toho pak byla tzv. včela buckfastská.

Zdá se, že sv. Ambrož zasáhl. Tato včela vznikla v těchto létech jako náhodný kříženec matky plemene Apis m. ligusica (kožově hnědé barvy) a trubců původní anglické včely plemene Apis m. mellifera, která následně v Anglii zcela vyhynula.

Chov matek není žádná náhodná činnost. Naopak vyžaduje si nejen velké znalosti, ale především vědomosti, tedy praktické dovednosti. Mezi všemi významnými chovateli zarezonovala jeho věta, která se stala jakými zlatým grálem chovatelů matek po celém světě.

„ Příbuzenská plemenitba je cestou do pekel, avšak v některých případech se ji nevyhneme….“

Právě pro tyto specifické případy a možnou kontrolu páření zřídil v roce 1925 svojí oplozovací stanici v Dartmooru. Jednalo se o vřesoviště s velmi drsnými podmínkami. Zde zřídil 520 stálých oddělků, ve kterých testoval výsledky své práce. Bez zajímavosti není i to, že všechny tyto oddělky musely zimovat jen na vřesovém medu. To byl tehdy první test.

V roce 1920 učinil první pokusy s kříženci F1 Buckfast x A.m. cypria.

O 10 let později (1930) provedl první křížení a následný kombinační chov s „francozskou včelou“ (A.m. mellifera). O dalších deset let později zapracoval výsledky svého kombinačního chovu do svého chovu včely buckfastské.

V roce 1948 využil inseminaci matek podle Dr. Mackensona. V té mu pomáhal jeho přítel Haindinger.

Kombinační chov je u nás, díky neznalosti a povrchnímu přístupu, interpretován jako jakýsi kreativní postup k bezbřehému křížení plemen. Právě toto u nás zcela zničilo původní domácí včelu v 19. století. Tím je po čárou naznačováno, že kombinační chov je jakýsi náhodný proces. To je ovšem zásadní omyl. V podání Br. Adama tak tomu nikdy nebylo.

Kombinační chov podle Br. Adama není vůbec o náhodě, naopak. Má svá přesná pravidla a postupy, které zvládne jen skutečný chovatel, který k tomu musí mít i určité podmínky. U nás ani v Evropě neznám jediného, který by na 100% dokázal práci a chov Br. Adama napodobit. Podle toho to samozřejmě také tak vypadá a v ČR obzvlášť. Tak tomu ovšem bylo i před buckfastkou u nás.

Zajímavé však je, že již v šesátých létech minulého století u nás třeba B. Šrám, podobným stylem jako Br. Adam pracoval, ačkoliv o něm nemohl příliš slyšet. Právě od něho jsem se seznámil a naučil provádět tzv. zkoušku dědičnosti, bez které si chov dnes neumím představit a která selekci výrazně urychluje. Dnes nepochybuji, že podobnou metodu využíval i Br. Adam. Pozoruhodné na tom je, že naši chovatelé matek ,a že jsem jich poznal, vůbec nevědí o čem to vůbec je.

V roce 1950 uskutečnil svojí první cestu do Francie, Švýcarska, Rakouska, Itálie, Německa a na Sicílii. Následně pak o dva roky později (1952) navštívil Alžír, Izrael, Jordánsko, Sýrii. Libanon, Kypr, Řecko, Krétu , tehdejší Jugoslávii a také zavítal do ligurských Alp. Tehdy provedl křížení včelou žijící v Řecku (A.m. cecropia), která jej zaujala především téměř absolutní nerojivostí. Tu zapracoval do svého hlavního kmene v roce 1959.

Mezi tím v roce 1954 navštívil Turecko a ostrovy v Egejském moři. V roce 1956 navštívil znovu tehdejší Jugoslávii, protože jej velmi zajímala kraňka (A. m. carnica) a nikdy nepřestal její vlastnosti (až na rojivost) obdivovat. V roce 1960 provedl křížení s včelou A.m. anatolica. O rok později vyzkoušel křížení s včelou z Egypta (A.m. lamrckii). V roce 1967 jednu z kombinací s A.m. anatolica zapracoval do hlavního kmene buckfastské včely.

Mezi jeho další poznávací cesty byly v roce 1972 do Turecka, Řecka a Jugoslávie. V roce 1976 navštívil Maroko a o rok později znovu Řecko a 1977 opět Řecko. V roce 1982 se podíval na poloostrov Athos a o rok později Krétu. V roce 1987 navštívil Afriku, tentokrát Keňu a Tanzanii. Odtud přivezl se svými přáteli vajíčka a sperma včely A. m. monticola. Z té utvořil 42 kombinací, avšak nikdy ji do svého hlavního kmene nezapracoval. V témže roce obdržel čestný doktorát od Univerzity v Uppsale a tentýž titul Univerzity Exeteru v r . 1989. Za svou práci obdržel vyznamenání Řád britského impéria (1973), Zasloužilý řád Spolkové republiky Německo (1974) a v r. 1988 Řád za zásluhy Badensko-Wirttembersko.

Osobně se dodávám, že až budou samotné včely udělovat akademické tituly, ukáže se, kdo z nás si jaký skutečně zaslouží nebo ne. O Bratru Adamovi však pochyby nemám.

Svou úctyhodnou životní včelařskou pouť ukončil 1.9.1996 v požehnaném věku.

Věci znalému včelaři neunikne, že jeho život protíná s chovateli matek jako byli Quido Sklenar (1871-1953) zakladatel chovu Sklenar 47 nebo Jakob Wrising (1875-1952) který vyšlechtil svůj kmen včely kraňské Troiseck. Ten se vyznačoval třeba svou odolností na nosematózu. Zapomenout bych neměl ani na Hanse Ruttnera (1919-1972). Tyto chovatele zmiňuji proto, že se výrazně podíleli na ovlivnění chovu včel na našem území v období mezi válkami a na počátku šedesátých let minulého století,protože návrat k původní včele již naši předkové propásli na začátku dvacátého století.

Zajímavé je i to, že Br. Adam s jistým zpožděním zkoušel kombinace téměř totožných ras, které se v 19 století dovážely k nám a nepříznivě a nevratně ovlivnily naší původní včelu. Ta se v mnohém podobala včele původně žijící v Anglii a která vyhynula v důsledku invaze Acarapis woodi. Br. Adam ovšem díky své pokoře, poctivosti a zodpovědnosti dospěl ke zcela opačnému výsledku než naši předkové. Pro dnešní situaci u nás je to velice poučné, protože ta se v mnohém podobá dění u nás v 19. století. To je však již jiný příběh, který popisuji v jiném článku.

Povrchně uvažující včelař by si mohl myslet, že práce Br. Adama byla založena na bezuzdném křížení a proto i dnes výrazně ničí náš poměrně ustálený genofond. To je však nebetyčná lež, protože i z těch krátkých informací výše i níže uvedených informací jasně vyplývá, že Br. Adam nic takového neděl a ani to netvrdil.

Jedním z odkazů Br. Adama je až neuvěřitelná zodpovědnost a důslednost, stejně tak nemilosrdné testování a následné vyřazování neperspektivních kombinací.

Jako příklad jeho důslednosti uvedu jeho příběh s A. m. sahariensis.

Teprve až z pátého dovozu této včely mu vyšla kombinace, která vyhověla jeho testům a použil ji dále. Jeho zkoušení dospěly až do generace F7. Medný výnos této kombinace byl výborný a dosahoval 150% jeho hlavního kmene. Kdo o chovu ví jen něco málo, umí si přestavit, jak neuvěřitelně náročnou a DLOUHOU práci plnou testů a hodnocení musel provést. To není práce pro marketéry nebo spekulanty. Protože byl ale zodpovědný, něco věděl o genetice a měl i chovatelský instinkt, nezapracoval A.m. sahariensis nikdy do svého hlavního kmene a předal ji na odzkoušení do Švédska, kde si žila svým životem a odkud se šíří i k nám. Hlavní kmen plemene „Buckfast“ to ale není.

Nebudu se již o buckfastské včele mnoho zmiňovat. Uvedu jen, že od samého začátku, kdy z Anglie přišla do Německa, se diskutovalo o její vhodnosti na naše podmínky. Br. Adam udělal jeden zajímavý průzkum, který zveřejnil na jeho četných přednáškách.

Oslovil včelaře, kteří včelařili s kraňkou a i ty, kteří včelařili buckfastkou. V tomto průzkumu jim dal otázku. Chtěl po včelařích aby vyzdvihli jen 3 vlastnosti, kterých si váží na tom druhém plemeni. Tedy čeho si včelaři včelařící s kraňkou váží na buckfastce a naopak. Výsledek tohoto plošného průzkumu byl pro všechny překvapující. Ne však pro Bratra Adama, protože jeho vědomosti (zkušenosti) se včelími rasami byly prostě obrovské. Jaký kontrast s dnešními rychlokvašenými množiteli.

Výsledky byly úplně shodné ve stejném pořadí. Všichni si na té druhé včele vážili především pracovitosti, mírnosti a, světe div se, nerojivosti.

SYSTÉM BUCKFAST uplatňoval při příbuzenské plemenitbě systém teta x synovec, který zajišťoval ještě jistou variabilitu a degenerativní vlivy se ještě tolik neprojevovaly. Samotná biologie včely ukazuje, jak citlivé včely na příbuzenské páření jsou. Velmi specifická byla jeho práce s generacemi F1, F2, F3….. Součástí byl pochopitelně systém připařování, syntézy.

Toto plemeno má, krom předností, také samozřejmě slabiny, které pramení z toho, jaký genofond byl do něj postupně integrován. Tak je tomu ovšem u všech včelích ras. Není to nic neočekávaného. Neexistuje dokonalá ideální a univerzální včela. Zákon rovnováhy je neúprosný.

Ne vše se všude hodí a záleží na včelaři, jak dovede výhody využít a nedostatky eliminovat. Zmíním jen vyšší sklony k zalétávání a vše co s tím může souviset. Br. Adam si toho byl samozřejmě vědom a eliminoval to včelnicovým uspořádání včelstev.
Já bych však uvedl jednu vlastnost buckfastské včely, respektive jejího hlavního kmene, která si zaslouží pozornost.

Původní buckfastská včela, respektive její hlavní kmen od začátku října do konce února vůbec neplodoval, tedy celých 5 měsíců!

Jaký kontrast s tím, co se dnes za buckfastkou včelu u nás vydává. Přitom jen tato vlastnost by výrazně omezila šíření kleštíka V.d. ve včelstvech. Množíme tedy u nás skutečně včelu buckfastskou?

Nesmyslná chemické opatření v podletí i v zimě výrazně přisívají k tomu, že se u nás selektují včely na to, aby blahodárné bezplodové období neexistovalo. Příkladů je na internetu nepřeberně. To se ovšem týká každého genofondu, který je takto chován. Výsledek nemůže být jiný, než je.

Jako by se zdálo, že včelaři u nás kvůli jednomu stromu nevidí celý les. Nebo, že by místo lesa viděli JEN finanční profit a neuvažovali v dlouhodobějším horizontu?
To si musí každý zodpovědět sám za sebe.

Aby bylo čtenářům tohoto článku jasno. Nejsem proti, bukfastské včele, nejsem proti kraňce, nejsem proti žádné rase. Jsem však proti povrchnímu přístupu, nezodpovědnosti a diletantství v chovu včel u nás. Žádný včelař by neměl ohrožovat své okolí. To mne naučili staří praktici, kteří pamatovali ještě období mezi válkami. Vše se musí prostě umět. Stále ale platí to staré : „ Když ale dva dělají totéž, není to vždy totéž“.

Život a příklad Br. Adama je v tomto velkým mementem, alespoň pro mne.