Jaká byla naše původní včela?

[Leoš Dvorský]

JAKÁ BYLA NAŠE PŮVODNÍ DOMÁCÍ VČELA A MOJE ZKUŠENOSTI S NÍ.

27.1.2026 Leoš Dvorský

Před několika dny mi kolega poslal článek, který byl značně zatížen zkreslujícími informacemi týkajících se vymizení naší původní domácí včely. Ta byla velice pravděpodobně ustálenou variantou plemene Apis mellifera mellifera. Protože se o včely zajímám od útlého mládí, zajímala mne samozřejmě i historie včelařství u nás. Proto si mohu i dnes některé informace ověřit i z dobové literatury a nejen to. Včelařím přes 63 let. Mohu tedy tyto zdroje doplnit i o vlastní zkušenosti s touto včelou, resp. o genofondu, který z ní vznikl.

Poprvé jsem se s touto včelou seznámil v polovině šedesátých let minulého století. Tehdy ji choval přítel Martínek na Karlově Vrchu. Její vlastnosti byly přibližně takové, jak je uvedeno níže v části, kde uvádím, která plemena se na ovlivnění původní domácí včely podílela a kdo se o to „zasloužil.“ Příznačné však bylo to, že byla skutečně velká a také poměrně mírná. Podobnou včelu jsem mohl vidět ještě v Rakousku před cca třiceti roky. Rakušané ji tehdy říkali „Braunela“.

V té době působilo v mojí organizaci 22 chovatelů matek. Chovatelé, nikoliv množitelů čehokoliv. Uvedu jen některé. Přítel Borovec choval kmen kraňky Sklenar „47“, ve stejné vesnici přítel Veverka choval pleno A.m causcasica. Bedřich Šrám choval svou pověstnou BŠ 7 na „Ptáku“. Přátelé Moucha, Konopáč, Klapáč, MUDr. Melichar chovali ustálené křížence kraňky ( dovozy ze Slovinska) s původní včelou , přítel Miškovský choval kraňku kmene Troiseck a další a další.

Zajímavé bylo to, že i když se zde chovala různá plemena a jejich jednotlivé kmeny, nedocházelo téměř k nežádoucímu křížení s nežádoucími účinky nebo jen minimálně. Především mírnost byla pro všechny chovy příznačná. Taková spolupráce je dnes u nás je prakticky nemyslitelná. Tehdejší chovatelé perfektně zvládali kontrolu páření i bez inseminace. Jinak by výsledky nebyly takové.

Tito chovatelé matek měli znalosti a vědomosti o chovu „čistokrevném“ a křížení. Věděli k jakým nežádoucím dopadům může nevratně v jejich chovech dojít. Navíc byli velmi zodpovědní a dokázali se domluvit na spolupráci tak, aby případné nežádoucí dopady eliminovali nejen u sebe, ale i v celé organizaci. Tedy žádné sobectví, ale umění,spolupráce a především zodpovědnost. To charakterizovalo dřívější chovatele matek. Dnešní množitelé čehokoliv si často myslí, že je možné vše kombinovat se vším a dostanou ihned požadovaný výsledek. Jak ploché vidění chovu matek.

Z celé organizace, která tehdy čítala něco přes 150 členů znám jen 2 případy agresivity včel. Přítel Toman choval svá včelstva ve čtvrti zvané Maroko. Byla to vlastně taková satelitní vesnička u Mladé Boleslavi. Ten, když šel pracovat do včel, musel to nahlásit na tehdejší vedení obce. Jeho včely byly tak agresivní, že v sousedství zabily i psa v boudě. Lidé však k němu byli natolik tolerantní, že v tyto dny prostě sousedé nevycházeli a zajistili si své domácí mazlíčky a zvířectvo. Dokážete si dnes něco podobného představit? Jeho chov napravil pak až přítel Kalivoda ze Lhotek , který mu dodal vlastní oddělky kraňského plemene, kmene Singer.

Druhým případem byl přítel Karel Ulmann starší z Hrdlořez. Ten ale „zlé“ včely sbíral záměrně a používal je jako hlídače třešní v jeho sadu. Inu také legitimní motiv, nikdo mu to nevyčítal.

Podruhé jsem se s plemenem A. m. mellifera setkal na zájezdu na Frýdlandsku začátkem sedmdesátých let min. století. Tehdy jsme navštívili tamní krásný včelín včelaře, který choval kmen NIGRA. Mohu říci, že se od naší původní včely lišila zcela jasně svou barvou. Byla prostě jen černá, avšak ještě stále velká. Dokázala využívat především pozdní snůšku, která začínala malinami začátkem června a končila koncem července medovicovou snůškou.

Potřetí jsem se s touto včelou seznámil před cca dvaceti roky. Tehdy běžel evropský program na obnovu této včely. Vedl ho Karl May Empfengr. Od něho jsem vyzkoušel kmen Kapinoska s původem z Polska. Samozřejmě při zkoušení jsem vycházel ze zkušeností svých předchůdců a žádný trubec se do prostoru nedostal. Nemohl tak ovlivnit chov můj nebo okolních včelařů. Tento materiál mne v testech nepřesvědčil a proto jsem jej velmi rychle vyřadil a do svého chovu nijak nezapracoval.

No a konečně počtvrté mi byla Včela tmavá nabízena na semináři hnutí Šance pro včely v Bílsku. Konkrétně se jednalo údajně o kmen Nigra plemene A.m. mellifera. Bylo to bylo docela zajímavavé trio začátečníků ze SRN, Švýcarska a Itálie.

Měl jsem již své zkušenosti. To, co jsem měl možnost vidět a vyzkoušet bylo zcela odlišné od toho, než co u nás choval pan Martínek na Karlově Vrchu. Materiál se nepodobal ani té Nigře kterou jsem znal. Už ale MVDr. Jaroslav Rytíř z Krp u Mladé Boleslavi na rozhraní let 1929-30 nepovažoval Nigru za původní domácí včelu To se nám ale dnes někdo snaží namluvit.

Když mi dotyční aktivisté jako argument ukázali panenský plást s velikostí buněk 4.9 mm a tvrdili, že jde o přirozenou stavbu a ne o mezistěnu, málem jsem se zvrátil smíchy. Ve svém provozu včelařím přes 25 let na volné stavbě a poznám ji i poslepu. Bylo jasné, koho mám před sebou a jaký je důvod té agitace. Protože jsem jednoho z těch prapogátorů znal osobně velmi dobře, nepodezíral jsem je z nějaké zištnosti.

Po mém odmítnutí, což dobře chápali, mi odpověděli, že se tedy u nás obrátí na někoho jiného. Asi za 2 roky na bylo u nás slavnostně oznámeno, že regresním šlechtěním byla „znovuobjevena“ původní včela v ČR.
Tehdy na tento blud někdo vyinkasoval z našich daní 4 miliony Kč a ještě se tím chlubil na internetu. Budiž jim to přáno.

Netušil jsem, že regresním šlechtěním se dá nazvat kapsa kalhot s matkou uvedeného plemene v klícce. Tak se k nám totiž ten materiál skutečně dostal. Ono stačí vždy jen sledovat stopu peněz, aby se člověk dobral pravdy nebo si poctivě odpovědět na otázku: „V čí prospěch (Cui bono)?“

Nechci však tímto napadat něčí podnikatelský záměr s tzv. původní včelou ani dnes. V době, kterou někteří psychochirurgové nazývají digitální demencí, by to bylo stejně jen nošení dřeva do lesa. Již G. Orwel říkal, že největším nesmyslům nejsnáze podlehnou intelektuálové.

Výše zmíněný článek mne motivoval k tomu, abych znovu oprášil některé informace z historie našeho včelařství.

Začněme ale od začátku.

Ano na území Čech a částečně Moravy podle různých zdrojů skutečně žila včela Apis mellifera mellifera, tedy Včela tmavá. Ano tmavá, nikoliv však černá, respektive ne jen černá.

Například podle knihy „Včelařova čítanka“ od Fr. Vohnouta z roku 1909 byla tato naše včela hnědá, někdy i černá, bodavá, rozbíhavá. Zásoby víčkovala bíle a snadno se sklepávala s plástů. Pro svůj pomalý jarní rozvoj se hodila více do lesních snůšek, které u ns do té doby převažovaly.

Podle popisu domácí včely od Dr. Živanského, Janiše a Lišky byla barva chitinu tmavohnědá až černá, proužky chloupků na článcích zadečku byly méně výrazné, než u jiných plemen, poněkud delší a řídké. Vyzdvihovali především její přizpůsobivost místním podmínkám. Nepříznivě byl hodnocen její menší sklon k rojení, také bodavost a rozbíhavost.

Byla to včela relativně velká s krátkými končetinami, tj. jazýčkem i nohami. Poměrně dost používala propolis. Plodové hnízdo zpravidla ohraničovala pylovými deskami. Byla málo rojivá, jak je již uvedeno. Matečníky stavěla na okrajích plástů v hroznovitém uspořádání. Což ji odlišovalo od některých jiných ras, např. A.m. ligustica nebo A.m. carnica.

Malá rojivost byla považovaná za nevýhodu , protože tehdejší včelaři množili včelstva pouze přirozeným způsobem.

Nyní něco k té zmíněné devastaci naší původní včely. Asi nejúplněji o dovozech cizích plemen na naše území se zmiňuje v r. 1874 právě Dr. Živanský.

K dovozům cizích plemen docházelo především z důvodu změny životního prostředí. Zemědělství v Evropě se začalo rychle měnit. Více se začaly pěstovat jeteloviny a další plodiny. Již o 100 let dříve v době vlády Marie Terezie, jsou zaznamenávány velké výsadby ovocných stromů podél cest. Nebylo to primárně k podpoře včelařství, ale především to byly motivy vojenské (strava pro putující armády). Důsledkem těchto změn bylo to, že se měnily snůškové zdroje a stále častější byla snůška raná a do pozadí ustupovala snůška letní, která byla do té doby u nás dominantní a na níž byla domácí včela přizpůsobena. Nevýznamné bylo i zalesňování a zpevňování různých náspů a neúrodných ploch stavenišť akátem. I to byl důsledek zrychlující se industrializace společnosti. V období mezi válkami a se u nás začala více na polích pěstovat řepka, hořčice, mák. Jeteloviny se sely jako podsev obilovin a poskytovaly včelám další snůšku. Především u snůšky z jetelovin se prosazovala pro své delší jazýčky včelstva plemen A.m carnica a A.m. ligustica.

K maximálnímu rozšíření řepky došlo u nás v šedesátých létech minulého století. Nejvíce se však začala pěstovat až devadesátých létech, protože se,krom potravinářského průmyslu, začala využívat i pro výrobu „biopaliv.“ Na řepku by délka jazýčku naše původní včela bohatě stačila.

Včela italská („vlašská“).

Jedním z hlavních plemen, která se k nám dovážely v 19 století byla A.m. ligustica. Nejvíce na ni upozornil Švýcar baron Konrád Baldenstein v r. 1843. Po té ji na svůj včelín dovezl Dzierzon v r. 1853, od něhož se v roce 1862 dostala k nám na Moravu.

Ta byla charakterizována jako včela velmi mírná, velmi produktivní s dobrým obranným pudem a silným sklonem k loupení. První 3 články zadečku měla žluté, u mladších včel poněkud světlejší. Chovaly se však i kmeny zcela žluté, zlaté. Je to včela střední velikostí s velmi dlouhými končetinami (i jazýčkem). Trubci jsoui poněkud menší než trubci domácí včely. Má zcela jinou plodovou křivku než původní včela, vytváří silnější včelstva a měla rychlejší jarní rozvoj.

Včela kraňská („krajinská“)

První matky A.m. carnica dovezl na Moravu v r. 1868 farář Morbitzer z Jevíčka. Byly původem z Kraňska od barona Roschütze. Živanský ji popisoval jako včelu střední velikosti s delšími končetinami. Od domácí včely se lišila světlejšími a širokými proužky ochlupení na zadečku. Měla neobyčejně rychlý jarní rozvoj. Byla také mírnější, produktivnější a rojivější než naše původní včela. Právě sklon k rojení byl považován za její přednost.. Například v Banátu se vyskytuje i světlejší varianta.

Dovozy plemen A.m. ligustica a A.m. carnica byl tedy motivován především trendem v zemědělství pěstovat více jeteloviny. Obě tato plemena mají totiž delší jazýčky než původní včela. Dalším faktorem byl posun snůšky více do časného jara.

Včela severoněmecká vřesová.

Jednalo se o odnož A.m. mellifera (A.m. Lehzeni), která je dodnes chována na severu Německa v košnicích. Jednalo se o včelu bodavou velmi rojivou. Tvořila malé roje, kdy ani 10 rojů za rok nebylo výjimkou. Byla to velká včela, s krátkými končetinami. Také ta je dnes značně pokřížena jinými plemeny a je již méně rojivá.

Včela egyptská (A.m. fasciata).

Ta se roku 1864 dostala do Pruska a odtud se šířila k nám. Jednalo se o nejmenší včelu se žlutým štítkem a třemi žlutými zadečkovými články. Byla velmi bodavá a nedala se utišit ani tabákovým kouřem.

Včela cyperská (A.m. cypria)

Ty první dovezl E. Cori z Mostu v r 1866. Na jeho popud se jejím velkým propagátorem stal hrabě Kolovrat-Krakovský v Hrobech u Tábora. Na Moravě ji pak šířil hlavně farář Jan Stáhal v Dolanech u Olomouce. Je podobná včele italské, má výraznější hrudní štítek a chloupky na proužcích zadečku mají pomerančovou barvu. Je to plemeno velmi plodné a bodavé. Někdy se jim přezdívalo „lucipersky“
.
V té době se k nám však také dovážely včely z Palestiny a středního Ruska, avšak v nepoměrně menší míře, než výše uvedená plemena.

Jak vidno, i při celkem řídkém zavčelení u nás vznikla velmi různorodá směsice různých ras, které se původní domácí včela vůbec nepodobala a stala se velmi nepředvídatelnou. Byli samozřejmě i včelaři, kteří od samého začátku před neuváženými dovozy cizích plemen varovali. Patřil bych mezi ně. Nebylo jim však dopřáno sluchu.

Vážně se na její obranu ozval až starosta Spolku včelařů moravských Dr. Živanský na výroční schůzi v r. 1872. Ten tehdy prohlásil: „ Ředitelstvo spolku jest si vědomo těžkého hříchu, který samo sobě nikdy neodpustí, že po několik let po sobě pro členy spolku objednávalo cizí plemena…….“ (Včela brněnská 1872 str.2). Mezi další obhájce patřil klatovský děkan Formánek, František Krčmář, páter Jan Buchar, páter F. Liška a pozdějí V. Jakš starší.

Džin z láhve však již byl vypuštěn a nic se již nedalo vrátit.

Nepřipomíná vám to něco?

Na začátku dvacátého století nastala velká snaha o obnovu původní včely. Vznikaly různé oplozovací stanice a metody odchovu matek. Známý je třeba chov podle Švýcara Kramer, který kladl důraz na exteriér. Díky síti chovatelů tehdy vznikla řada vyhlášených kmenů. Například „Vlasta“ Václava Baťhy, Kalašova „Javořínka“, „Republikánka“ I.Kitzberka,. Známá byla i Eichlerova „47“, která se chova a v Praze a okolí a na Moravě ji propagoval hlavně E. Tocháček.

Mezi moravské chovy pak můžeme jmenovat“Rosničku“, „Drahanku“, „Ivanku“, „Popelušku“, „Slovačku“, „Valašku“ , „Iskru II“ a další. Vesměs se jednalo o včely vyšlé z včely domácího původu nebo z švýcarského kmene Nigra.

Velice silně ale náš chov ovlivňovaly velmi oblíbené dovozy a rozchov kraňského kmene Sklanar „47“ Q. Sklenara z Rakouska a také slovenského kmene „Iiskra.“ (pochází také z kmene „47“)

Sklenarka se k nám dovážela a dováží dodnes. Bohužel ale dnes její původní vlastnosti jsou tamními chovateli systematicky ničeny a dle mých zkušeností se z ní stává včela velmi náchylná na viry a nosematózu. Na tu byla ovšem náchylná vždy. Q. Sklenar by se divil.
Je poctivě třeba připomenout, že o obnovu domácí včely se po svém vzniku v r. 1919 stal i Výzkumný ústav včelařský v Dole u Libčic n.Vltavou (VÚD) na jeho zřizovaných chovatelských stanicích.

Podle výše uvedeného to však již byla bitva dávno prohraná. Domácí včela byla i přes tyto snahy prakticky zničena a její zbytky nemohly například tehdejší „Sklenarce“ vůbec konkurovat v ničem.

Na začátku šedesátých let minulého století zmíněný VÚD u nás provedl srovnávací pokusy, aby se zjistilo, jak na tom naše domácí včela vlastně je.

Nebylo zas až tak překvapivé, že se zjistilo, že z větší části odpovídá standardu včely kraňské (A.m. carnica). Uvažovalo se, jak u nás dál v chovu včel pokračovat. Zkoušela se i buckfastská včela a některé kmeny z Rakouska. Vzhledem k silné genetické příbuznosti již zdomácnělé kraňky a na základě dalších srovnávacích pokusů se potom rozhodlo náš chov vylepšit dovozy matek kraňského plemene z Rakouska. Konkrétně se jednalo o kmen Troiseck ( Veselý 1969). Ten vykazoval i silnou odolnost na nosematózu a ceněny byly i jeho další doprovodné vlastnosti. To, že včelstva A.m. carnica jsou podstatně odolnější proti nemocem včelího plodu uváděl ve svých prach i Br. Adam. I to bylo argument pro kraňku.

Tímto rozhodnutím byla skutečně téměř stoletá snaha o obnovu původní včely ukončena.

Kraňka se během posledních 150 let na našem území již dávno udomácněla. Stejně tomu bylo v Německu i jinde. Pouze V Polsku bylo cca 70% tehdejší včelí populace původu A.m. mellifera. Dnes je tam situace v tomto směru daleko horší, než byla u nás v r. 1969.

Určitě je velká škoda, že je toto plemeno na ústupu. U nás ale úpadek této včely začal již v v dobách Dr. Jana Dzeirsona , protože ve včelařství tehdy zřejmě převládla pohodlnost a módnost nad prozíravostí a rozumem. Nepominutelné jsou však i důvody hospodářské. Ty byly objektivně dané a pravděpodobně rozhodly o výměně domácí včely za rasy, které byly k tomu účelu více přizpůsobeny.

Ani přes velké snahy až do šedesátých let minulého století se chov původní včely nikdy nepodařilo obnovit.

Jak málo stačilo k zničení toho plemene je vidět z výše uvedeného kratičkého přehledu dovozů cizích plemen v 19. století. Tehdy stačilo pouhých 30 let aby byla domácí včela zcela zničena. Pohádky o zpětné selekci může dnes šířit jen ten, kdo s ní nemá vůbec , ale skutečně vůbec žádné zkušenosti. Vím velmi dobře co to obnáší. Při regresním šlechtění se prvních výsledků například u hospodářských zvířat dočkáme za nižší desítky let při velmi intenzivní koordinované práci. U včel to trvá značně déle i při použití inseminace. To se nikomu dodnes nepodařilo.

Když jsem začínal včelařit v r. 1963, měl jsem možnost poznat praktiky tehdejších chovatelů matek u nás. Většina z nich včelařila již mezi válkami. Pokud zkoušeli nějaký cizí materiál i stejného plemene, nikdy od takového včelstva nechovali trubce dokud jej řádně neotestovali a neměli jistotu, že se nějaké kombinace skutečně osvědčily. Taková včelstva byla tzv. za mřížemi (mateří mřížkou). Do včelstev se chodilo v době, kdy trubci (nelétajív dešti,…….). Tak zodpovědní tehdejší chovatelé byli. To jsem od nich převzal do své praxe a i proto udržuji chov včel u mne takový, jaký je a nemám nijak strach z mého okolí. Nemusím alespoň tolik vyvíjet uměle vyšší infekční tlak na včelstva jejíchž součástí stále více jsem a usnadňuje mi to selekci.

Zajímavá je ale o Včele tmavé zmínka v práci Br. Adama, který zcestoval prakticky celou Evropu, Střední východ a velkou část Afriky, když hledal vhodné materiály k otestování a případně následnému připojení k jeho buckfastské včele. Jedna z prvních byla použita včela z Francie, tedy včela Apis m. mellifera. ¨Ve své knize „Putování za nejlepšími kmeny včel“ uvádí na str. 148 ř. 9 o této včele uvádí . Cituji německou verzi tohoto jeho díla:… „Biene mit einer ausgesprochenen Anfälligkeit für Brutkrankheiten erbech belasten.“…………..

Přeloženo do češtiny to znamená, že se podle něho jedná o včelu s výrazným genetickým zatížením na nemoci včelího plodu. Kraňku pak označoval jako velmi odolnou vůči nemocem včelího plodu.

Nevím jestli to je třeba nějak komentovat.

Podíváme li se ale dnes na mapu výskytu moru včelího plodu a hniloby včelího plodu u nás, nelze se nezbavit dojmu, že hromadnější výskyt těchto onemocnění včelího plodu je právě v oblastech, kde se ještě ve včelstvech objevují nějaké skryté geny té naší „původní včely“. Spíše to jsou ale geny té nepřehledné směsice různých plemen, kterými nás naši neuvážliví předkové „obdarovali.“

Naprosté a hlavně bleskové vyhynutí původní „anglické včely“ (A.m.mellifera) na parazita Acarapis woodi také o něčem vypovídá.

Historie se ale opakuje. Dnešní různé snahy a dovozy o vylepšení našich chovů však velice silně připomínají dobu v devatenáctém stolení v našich zemích.

Jestli bychom se ale měli k něčemu rozhodně vrátit je zodpovědnost a skutečné včelařské řemeslo, které nad úrovní dnešních držitelů včelstev zoufale pláče. Pro většinovou včelařskou populaci je mnohem pohodlnější, stejně tak jako v devatenáctém století, se mýlit v davu, než mít pravdu jako nezávislý jedinec.

Včely dnes může chovat každý, včelařem se ale stane jen někdo.

Bohužel toto si připustí jen málo kdo, doba už je taková.

Jsem však přesvědčen, že i kdyby se naše původní včela vyvíjela v podmínkách bez dovozů cizích ras, nebyla by dnes vůbec stejná, jako tomu bylo například v 18. na začátku 19. století, přizpůsobovala by se novým podmínkám. To je ale jen hypotéza. Evoluci však nelze zastavit, to je prostě fakt.