Krátké zamyšlení nad úhyny včelstev 2024/2025

[Leoš Dvorský]

Krátké zamyšlení nad úhyny včelstev 2024/2025

Ing. Leoš Dvorský
16.2.2025

Vlastně se chci zamyslet i nad úhyny let předešlých, protože mi připadá až neuvěřitelné, že se neustále opakují. Ne, nechci dávat nikomu moudré rady, ale ta pravidelnost, s jakou se opakují, je skutečně zarážející. Neméně zarážející je pro mne práce některých vědeckých pracovišť, která naprosto selhávají, ba co víc, do dnešního dne nebyla schopna ani definovat příčiny. Znovu a znovu se potvrzuje, že pokud jde metodiku včelaření a zvládání včelích infekcí, je praxe daleko před teoretickými pracovišti. Potvrzuje se totiž, že to, co viděli někteří praktici před zhruba dvacíti roky, tak celkem neochotně připouštějí nebo dokonce uznávají a prezentují jako své poznatky někteří včelařští teoretici. To samozřejmě není pro včelařství jako takové vůbec dobré. Teorie bez praxe je slepá, praxe bez teorie je hluchá. Kde tedy příčiny úhynů včelstev hledat? Za dobu, po kterou včelařím (62 let), jsem celostátních úhynů zažil několik.

Prvně to bylo v polovině sedmdesátých let minulého století. Tehdy se však masové plošné úhyny svedly na nosemovou nákazu, aniž byla provedena hlubší analýza příčin. Nikdy nebyla zveřejněna žádná věrohodná data, která by tuto příčinu jednoznačně dokládala. Proto leze tento názor považovat spíše za určitou hypotézu, která může, ale také nemusí, být blízko skutečné realitě. To bylo v době, kdy jsme u nás o nějakém roztoči Varroa destruktor neměli ani potuchy. Dobře, někdo může zastávat názor, že to bylo v době totality, a proto nemusel být zájem o objasnění příčin opravdový. Mohlo se tedy jednat o „dojmologii“ jednoho výzkumného pracoviště u nás.

Jenže k dalšímu masivnímu úhynu došlo v zimě 2002-2003. Tehdy jsme zase vše svedli na to, že v celé Evropě byla nadprůměrná medovicová snůška, která začínala někde až ve Španělsku, táhla se přes Francii, Německo, severní část Čech přes Moravu a Slovensko až do Maďarska. Ztráty u nás tehdy představovaly kolem 50%. Podobně tomu bylo i okolních zemích. Ovšem jen u nás za úhyny, tedy nezvládnutou zootechniku, dostali včelaři mimořádné dotace. Že by to byl ještě pozůstatek socialismu v nás? Skutečně nevím.

Dalším větším „úhynovým“ rokem byl rok 2007. Někde to bylo o rok dříve, jinde zase o rok později. To jsme už viděli jasnou příčinu jen v kleštíkovi V.d. Oficiální stanovisko bylo, že včelaři nesprávně aplikovali léčiva, která byla samozřejmě v té době již pěkně po socialisticky dotována. Od té doby můžeme říci, že se úhyny opakují zcela pravidelně.

V polovině července 2008 jsem se zúčastnil jednání včelařských spolků u nás na Mze ČR v Praze. Toto jednání se mělo týkat právě způsobů rozšíření naší metodiky v tlumení V.d. u nás. O přestávce jsem šel náhodou kolem dvojice diskutujících - předsedy jednoho včelařského spolku a špičkového pracovníka jednoho výzkumného ústavu. Když jsem se přiblížil, už z dálky na mne křičeli, že se zde jedná o odbornou diskuzi. Asi mi dávali najevo, že já, který se prezentoval jako zástupce včel, nemá do jejich odborné diskuze co mluvit. Tehdy jsem začínal poměrně razantně opouštět stávající metodiku ošetřování. Měl jsem za sebou několikaleté zkušenosti s kyselinou mravenčí, kterou jsem však doporučoval aplikovat pouze bodově u včelstev, která to potřebovala, tedy v době, kdy se v životě včelstva objevilo slabé místo. Proti tehdejší (a vlastně i současné) metodice se jednalo o zlomkové užití této chemikálie. Dotyčným jsem tehdy nadhodil několik praktických dotazů a bylo po odbornosti. Nemohli vůbec oponovat konkrétními argumenty. Ukázalo se naprosto brutálně, že dotyční zřejmě mohli mít jisté, vyčtené znalosti, ale své praktické vědomosti neměli vůbec žádné. A to jsem jim ani nenaznačil, že jsem tehdy již 3 roky u 50% svých včelstev (téměř 50) nepoužíval s úspěchem žádnou chemii. To by mne oba odborníci nejspíš nechali zavřít. A právě takovíto lidé zastupují včelaře často i dnes.
O názory takových lidí jsem se v ten okamžik přestal zajímat. Nebyly autentické a ani pro praxi nijak využitelné. Život je pohyb a ne jen pouhé předstírání pohybu.

Zcela na místě je zde ale otázka:“Cui bono?“

Od té doby se plošné úhyny objevují prakticky pravidelně a to vždy v intervalech 2-3 let a nikomu to už ani není divné. Je to hodně smutná záležitost už jen proto, že za jednou příčinu je stále označován roztoč V.d. Dokonce se vyskytují názory, že když vyhubíme kleštíka, tak zmizí parazit Nosema ceranae, apis, tedy nosemóza, že zmizí viry apod. O těchto nesmyslech nechci dnes již vůbec diskutovat. Nejen moje dlouholetá praxe, ale i praxe mých zahraničních kolegů a také některé zahraniční vědecké práce tuto tezi o kleštíkovi, jako jediné příčině úhynů , dávno vyvrátily. Je tedy nepochopitelné, že stále převládá názor, že ta tzv. varroáza není multifaktoriální záležitost. O CCD se nikdo neodváží ani zmínit,
Že by opět :“Cui bono?“ Nebo, že by téma CCD bylo nad odborné znalosti našich včelařů a včelařských teoretiků?

Své názory a vlastní praktické zkušenosti jsem již před léty formuloval do článku o vývoji mé provozní metody nebo článku „Bez jedu to nejde?“ nebo „S oddělky proti varroáze“ a dalších. I když jsou to letité články, nemohu z nich dnes nic odvolat. Vše je funkční i bez jakékoliv chemie, a pomalu si tyto poznatky prokousávají cestu k životu nejen u nás. Naopak dnes jsem již mnohem bohatší o další zkušenosti a poznatky.
Kdybych to brutálně zkrátil, za příčiny úhynů je celý řetězec nepříznivých vlivů. V určitou dobu, v určitém prostoru může nabýt ten který článek řetězu povahu hlavního spouštěče. Jde zpravidla o jejich mix, kde jeden z článků řetězu je ten nejvýraznější. Kleštík to ale ve většině případů není. Připustíme-li existenci CCD, musíme zákonitě k tomu závěru dojít. Pochopí to už konečně někdo? Toto je ovšem takový mikro pohled na úhyny. Je ale třeba postupovat od obecného k jednotlivému.
Jedno čínské přísloví říká, že moudrý člověk se řídí vlastním rozumem, ale hlupák se řídí veřejným míněním.

Často se zamýšlím, proč je situace u nás tak zabetonovaná. Někdy to vypadá, že za tím vším stojí záměr udržet si nároky na dotace nebo granty, jejichž potřebnost není schopen žádný úředník objektivně posoudit. Ta neustálá snaha vše zjednodušovat a vyzdvihovat pouze jeden článek řetězu, tedy kleštíka, je však očividná a musí mít také nějakou příčinu. Jisté podnikatelské záměry nebo prosazování koncentrované hlouposti, tedy vlastního ega, nebudu komentovat.

Není ale tou nejdůležitější příčinou skutečné vzdělání včelařů? Je přeci známá skutečnost, že schopnost přijímat nové poznatky je dána právě vzděláním. Tím samozřejmě není myšleno zdaleka jen formální vzdělání, ale je zde i daleko živější škola praxe.

Není na vině náš vzdělávací systém a nejen ten včelařský? Nevyplývá z tohoto systému jen snaha po atomizaci problému? Nevede nás metoda pouhého součtu jednotlivostí k nesprávnému pochopení celku? Vždyť přeci součet všech včel+matka+několik tisíc trubců není včelstvo, superorganizmus. V potaz musíme brát například i sociální vzorce, chování a mentalitu. Jaký vliv mají jednotlivé strategie přežití určitých fenotypů a zabýváme se jimi vůbec? Nikdy jsem o nich žádného včelařského odborníka mluvit neslyšel, dokonce ani od množitelů matek. Umíme případné vědomosti přenést do našich způsobů vedení včelstev? Nejsou, kromě analýzy, také syntéza a dedukce vědeckými metodami poznávání reality?
Otázek a odpovědí je skutečně mnoho. Ale zabýváme se jimi? Ne? Proč? Není to snad proto, že jsme se příliš odtrhli od přírody a nechápeme její zákonitosti? Chápeme vůbec její základní zákon rovnováhy? Umíme si vůbec představit, co to rovnováha je? Je to neměnný stav, nebo je to neustálý pohyb? Jaké jsou jednotlivé váhy, které jsou neustále v pohybu a vyvažují jedna druhou? Pozorovali jsme někdy akrobata, který jde jen po laně? Proč někdy padá a jindy ne? Z mé praxe vím, že lze pozorovat nejen určité vzorce, kdy jedna váha je vyvažována druhou, ale dokonce můžeme být zcela konkrétní a můžeme se zabývat konkrétními vlastnostmi včel. Kdyby se však tento pomyslný akrobat pohyboval tak, jaká je většinová včelařská praxe, musel by se kolem lana točit jako větrník na jednu stranu. Jen si to představme.

Není však pohyb tohoto akrobata a jeho nacházení rovnováhy jen obdoba toho, co se děje ve vesmíru, přírodě, lidské společnosti a ve včelstvu? Jistě všechno toto zní jaksi vzdáleně od včelaření. Avšak není tomu tak. Právě jen pouhá atomizace problému a orientace na detail bez vazby na celek vede k tomu, že lidé nevnímají skutečnu realitu, ve které se nacházejí jak včelstva, tak i oni samotní. Je to jako bychom z jedné puzzle odhadovali, jaký je celkový obraz. Proto ani opatření nemohou být adekvátní a už vůbec ne komplexní.
Evoluční procesy probíhají každý den, ať už chceme nebo ne. Včelaři neustále hledají něco jako zlatý grál všude jinde, jen ne u sebe. To vede jen k vytloukání klínu klínem, chemii chemií a je zcela jedno, o jakou jde. Svými chovatelskými přístupy dlouhodobě devastujeme genofond včel, aby se pak někteří snažili vyumělkovaným přístupem k selekci tento genofond vylepšit, navrátit včelám původní vlastnosti. No není to všechno absurdní? Vždyť za tím vším není nic jiného, než mamon a touha cokoliv, i tu nejabsurdnější věc, zpeněžit. Dokážeme si to přiznat?

Přitom řešení není v šlechtění na behaviorální vlastnosti například k tlumení roztoče V.d. Takovým je třeba šlechtění na VSH, grooming, recapping, zkrácení vývoje včely a další a další vlastnosti. To jsou jen lidské cesty, jak něco zpeněžit. Jak to dopadá s takovými prošlechtěnými chovy, když dotyčný včelař, chovatel zemře a nikdo v jeho cestě nepokračuje? Vždy se včelstva začala ubírat zcela jiným směrem, vždy. Byla tato cesta správná? Ne! Dochází tak k postupnému vyvažování uměle vyšlechtěných vlastností směrem do rovnovážného stavu, jak je to v přírodě obvyklé. To si samozřejmě vyžaduje čas. Proč ale někteří nedokáží tuto přirozenou tendenci k rovnováze využívat? Asi proto, že rovnováhu chápou jako stabilitu a ne pohyb.

A jak žijí včelstva v přírodě?

Za dobu svého včelaření jsem si domů přinesl na 6 desítek včelstev, která žila roky v přírodě bez člověka a prosperovala. Žádné z těchto včelstev nedisponovalo žádnou z výše uvedených speciálních vlastností, alespoň ne tak výrazně, aby to stálo za řeč. Jistou výjimku v tomto tvořil tzv. grooming, kterým jsou nadána všechna včelstva, avšak v různé intenzitě. Přesto ta včelstva žila bez pomoci člověka bez problémů a jejich nepřítelem byl jen hlad a škůdci, včetně člověka. To je to, co mne zajímalo.

Zjistil jsem, že v přírodě žijící včelstva se brání šíření různých patogenů (počítám mezi ně i kleštíka) ředěním jejich populace. To je první základní mechanizmus. V přírodě se tak děje převážně rojením, to je pro člověka nejviditelnější. V naší včelařské praxi existuje dost metod, kterými můžeme tento mechanizmus napodobit.

Druhým takovým mechanizmem je koncentrace patogenů do určitého místa. Ten je někdy (ale ne vždy) doplněn o následné odstranění patogenů. I tento mechanizmus je v naší včelařské praxi dobře napodobitelný a každý včelař si snadno odvodí jak. Mluvím o včelařích, nikoliv o držitelích včelstev.

Jsou samozřejmě i další mechanizmy a vztahy, avšak tyto dva mechanizmy jsou stěžejní, nejviditelnější, nejsnáze napodobitelné lidmi, dokonce i začátečníky. Nezajímavé jistě je také to, že některé zootechnické postupy, které tyto přirozené mechanizmy napodobují, mohou přispět i ke zvýšení výnosů. Člověk si může vybrat. To je možná ten největší kámen úrazu, protože jeho rozhodnutí není zpravidla konfrontováno přímo s jeho existencí. Kdyby tomu tak bylo, chovali bychom se mnohem racionálněji.

Konkrétní postupy jsou uvedeny v již výše zmíněných článcích, proto je zde nebudu opakovat.

Zásadní ale je, že pokud lidé chtějí předcházet úhynům včelstev, měli by se hlouběji zajímat o jejich život. Na to nestačí jen politické obezličky funkcionářů, které se včelami nemají primárně nic společného. Včely a včelaři jsou pro ně jen prostředek k získání nebo udržení si moci a zajištění osobního prospěchu, pohlazení si vlastního ega. Člověk může udělat spousty chyb. Opakuje-li však jednu chybu dvakrát, už to hraničí s hloupostí nebo záměrem.
I když si nedělám o motivech včelaření drtivé většiny lidí žádné iluze, nevěřím, že by za úhyny mohl být záměr. Bylo by dobře si konečně uvědomit, že včely nejsou výrobním prostředkem, našimi otroky, ale našimi spojenci v životě. Právě v tomto uvědomění vidím cestu pro naše včely a včelaře.

Pokud si toto OBECNÉ lidé neuvědomí, nedokáží ani správně uchopit JEDNOTLIVÉ.

Změna tedy začíná v hlavě i srdci, tedy v nás samých. Jen my sami jsme zodpovědní za naše včely. Pokud si tohle neuvědomíme, budou se úhyny opakovat.
Říkáme si Homo sapiens. Ale chováme se tak doopravdy? Kdo ví? Možná, že jednou na naší planetě bude žít civilizace, která nás bude nazývat Homo destruktor. Možná to ale bude civilizace, která dokáže žít v souladu s přírodou a jejími zákonitostmi.

Jedno arabské přísloví říká: „Nebuď otroka, co když sní o svobodě.“

Možná už nastal čas, aby včelaři přestali snít o tom, že když vyřeší jeden jeden článek z řetězce příčin, které stojí za úhyny včelstev, vyřeší tím vše. Možná je ale na některé ještě příliš brzy.