Důležité: Zachraňme české národní parky

[Debora]

Co Šumava stojí, nepracovalo se tolik v lesích jako počátkem let sedmdesátých předminulého století. Bylo to v letech po hrozné vichřici dne 26. října 1870, která v několika hodinách učinila konec staré Šumavě: vyvrátila, přelomila, zkroutila nespočetné tisíce stromů, přeházela vývraty v příšerných směsicích, takže místy tvořily ohromné záseky, spousty kmenů vyrvaných i s kořeny pokrývali zem, přes tyto jiných napadalo, opět jiné nemohouce dopadnouti se klonily, vrcholy majíce přeražené, mrtvy sami nad mrtvými soudruhy. Širé souvislé lány lesů polehly a na jejich místě se rozkládalo pole bitvy budící úžas a hrůzu, na němž se kupila zdrcena a zohavena těla obrovitých bohatýrů jež po staletí vzdorovali vzteklým útokům neviditelného nepřítele, jenž stokrát byl odražen, nakonec přece jen zvítězil, protože člověk mu přispěl na pomoc. Bláhový, krátkozraký člověk, jenž pokácel nejsilnější velikány, stojící živou hradbou v předním šiku, svými těly kryjící a chránící v zápase s větrem a sněhem, s přívaly a mrazy slabší porost, který svými kořeny tkvěl v půdě měkčí, v základech méně hlubokých. Když padli tito strážcové, lidskou rukou skáceni, dostalo se přístupu vichřici, její drtící síla nasadila páku a dílo zhouby, o něž se věky marně pokoušela, bylo dokonáno za několik hodin. Stromy, jež vichřice nepoložila, aspoň tak v kořenech uvolnila, že počaly chřadnout a churavět. Do těchto neduživců pak a do těch mrtvol se dal brouk kůrovec, který během dvou let se tak rozmnožil, že jal se zachvacovat i zbylé zdravé porosty, které polohou chráněny vichřici nepodlehly.
(K. Klostermann: Zmizelá osada)

Sedláci a občané Šumavy našli v této pohromě odrazový můstek pro trvale udržitelný způsob života. Obchodníci s dřívím skupovali od sedláků a občanů Šumavy v celém okolí poslední zbytky původní slávy pralesů, staré buky ušetřené kůrovcem a širočinami. Lesní správa, v zoufalství udržet poslední chřadnoucí a churavějící stromy, zakázala sedlákům a občanům Šumavy pastvu dobytka v lesích, která zajišťovala sedlákům a občanům Šumavy pravidelný výnos okolo 30 tisíc zlatých ročně.

Když začátkem tohoto století pan Klaus revidoval nové, před 150 lety založené, lesní kultury v národním parku Šumava, sliboval obchodníkům těžbu dřeva. Nepočítal však se sedláky a občany Šumavy, kteří v ekologické turistice našli nový odrazový můstek pro trvale udržitelný způsob života. Žert se podařil: Zlatý brouček, divoké včely a suché lesy.