Japonský úl

[Tom Bombadil]

Když jsem poprvé lezl do včel, hned mi chcípnul kuřák, ale všiml jsem si toho, asi po dvou hodinách hrabání v úlech...celou dobu jsem byl v klidu a dělal jsem tak pomalé pohyby, abych žádné včele neublížil. Když jsem trochu zneklidněl, hlavně žízní a únavou, zneklidněly i včely, tak jsem se zasejc vyklidnil a včely se také vyklidnily a nechaly mě dál pustošit jejich dílo.
Dá se říci, že během toho prvního vstupu mě vyškolily nejvíc hlavně díky tomu, že evidentně komunikovaly. To jsem ještě netušil, že existují nějaké rámky a ze zoufalství jsem naflákal na nástavek další dva prázdé, a tak vlastně nevědomky hned napoprvé jsem si zkusil volnou stavbu. Vystavily dva prázdný tachováky směrem vzhůru, za dobré snůškya A to bylo první dílo, se kterým jsem se setkal, a které poprvé rozebíral. Čtyři úly jsem dělal celé odpoledne. Dělal jsem s nima opravdu strašný věci, ale nechaly mě na pokoji a dostal jsem jedno žihadlo na závěr přesně tam, kam jsem potřeboval...Celou tu dobu jsem s nima byl v jakémsi zvláštním sepětí a jakmile z mé strany ochablo, včely to hned daly znát svou nervozitou. Kuřák jsem už neměl sílu ani náladu podruhé zapalovat. Vzhledem k tomu, že jsem neměl a nemám žádného učitele a ty úly jsem otevíral s panenskou naivitou a lví odvahou, byly mi tak prvními učitelkami a zpětně mohu říci, že nejlepšími... Jak se do úlu volá, tak se z něj ozývá, když se hraje na harfičku a cinká na zvoneček....