https://forum.sanceprovcely.cz/ Tue, 05 May 2026 13:22:46 +0000 MyBB https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Aktualni-tema-duben?pid=16725#pid16725 Tue, 24 Mar 2026 17:30:40 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Aktualni-tema-duben?pid=16725#pid16725 Duben

Leoš Dvorský

Klimatické podmínky:
V dubnu začíná skutečně včelařská sezona se vším všudy. Počasí však bývá velmi proměnlivé. Ranní mrazíky dokáží zhatit nastávající snůšku z ovocných stromů ale také z akátu, který začíná kvést o cca 40 dní později. Průměrné teploty v dubnu činí 8,7 stupňů nad nulou a srážky 27 mm. Duben dělá roje a nebo pohřby. To je staré včelařské pravidlo.

Vegetace:

V dubnu jsou bohatým zdrojem pylu a nektaru především angrešty, rybíz, ovocné stromy, javor mléč, smetánka. Koncem dubna začíná na polích kvést řepka ozimá, v lesích borůvky. Medovice se v tomto měsíci prakticky nevyskytuje. Signální rostlinou je třešeň ptačí, případně bříza nebo meruňka. V tomto období včelstva zpravidla hravě nahradí zimní spotřebu zásob.

Co se děje ve včelstvech:

Včelstva s pozdějším rozvojem zahajují plodování. To je však zpravidla velmi razantní. Obvykle však již v tuto dobu vybíhá plod založený v měsíci březnu. Mladušky nahrazují úbytek zimních včel. Přílivem sladiny se začíná dostavovat stavební pud. Včelstva sílí a obsedají prostor, který byl v zimně mimo dosah chomáče. Plod se rozšiřuje směrem do zásob, které působí jako akumulační kamna. Ve včelstvech se zvyšuje teplota a také vlhkost. Líhnou se první trubci. Především u kraňských včelstev, nemají-li dostatek prostoru, se začíná projevovat rojový pud, který vyvrcholí rojením o měsíc později.

Co včelstvo potřebuje:

Včelstva potřebují dostatek sladiny a prostoru pro svůj rozvoj a stavbu. Zdá se to málo, ale toto je pro včelstva a jejich další život zásadní. Duben měsíc je měsícem stavby a bouřlivého rozvoje, K tomu včelstvo potřebuje příliv potravy, dostatek včel, teplotu a prostor.

Včelařova práce:

Rozumný včelař by měl včelstvům umožnit to, co je pro ně přirozené, normální. Na tom by měla být založena naše provozní metoda. Místo zde nemá spousta drobných zásahů, ale musíme uvažovat dopředu. Stres je nehorší nemoc. Jedním zákrokem můžeme obměnit staré dílo a nahradit jej prostorem pro stavbu, aniž bychom zásadním způsobem narušili tepelný režim včelstva. Přirozený rozvoj včelstev je směrem k česnu. K tomu je ale třeba dostatek snůšky, které je však v tomto období dostatek a to jak na polích, sadech i v lesích. Při rozšíření dbáme na to, aby včelstva mohla vybudovat a vystavět nové plodiště, na kterém budou odchovávat plod po zbytek sezóny. K tomu by nám měl stačit skutečně jen jeden zákrok. Vše ostatní dokazuje jen naši neschopnost porozumět životu včelstva jako celku.

V příznivých létech můžeme v dubnu zahájit chov matek. Velmi často však tyto chovy trpí nepříznivým počasím a většími ztrátami matek. Chov matek je nemyslitelný bez o chovu trubců. Jako trubčí včelstva vybíráme ta nejlepší. To je důležitá zásada, kterou včelaři i profesionální chovatelé matek velmi často přehlížejí. Naši předkové byli v tomto ohledu daleko pružnější. Trubčí včelstva musí projít zvýšeným infekčním tlakem, chceme-li vůbec mluvit o nějaké snaze o přírodní selekci. Teprve potom bychom se měli zaměřit na další užitkové vlastnosti včelstev. Schopnost přežít by pro nás měla být ta nejdůležitější vlastnost. Je to schopnost pro včelstva v přírodě nejdůležitější. Jinak se budeme pohybovat neustále dokola, což je stav současných včelařských chovů u nás, které se bez chemie již ani neumí obejít. To samozřejmě jejich provoz také patřičně zdražuje. Dbáme, aby trubčina byla na okraji plodového tělesa, kde je vyšší infekční tlak. To ale samozřejmě nestačí, chceme-li být daleko úspěšnější v selekci a šlechtění včelstev, je to první krůček.. Plemenná a trubčí včelstva máme vybrána a připravena již od léta minulého roku.

Jinak pozdě BYCHA HONITI.

Měsíc duben je také měsícem, kdy naši předkové odebírali včelám přebytky medu z předchozího roku a současně dávali včelstvům prostor ke stavbě tím, že část plástů se zásobami (a někdy i plodem) včelstvům vyřezali. Pravidlem bylo, že se maximálně vyřezalo 1/3-1/2 díla . Tato metoda je jistě napodobitelná i dnes alespoň u části včelstev. V podstatě napodobuje to, co se zpravidla děje v dutinách včelstev v přírodě přes zimu a na jaře. Odstraněním především starého díla (jeho části) dochází k ředění patogenů a jistému ozdravnému procesu. V přírodě toto vyřezávání nahrazují zpravidla různí predátoři, kteří využívají plásty, jež včely přes zimu neobsedají. Nedostatečné využívání stavebního pudu včelstev je jedním z největší hříchů lidí a ve svých důsledcích se projeví i produkci medu.

Ředění patogenů je jeden ze základních mechanizmů včelstev v přírodě, kterým obnovují vnitřní ustálenu rovnováhu a zajišťují si tak své přežití. Vhodné uplatnění tohoto principu (mechanizmu) v naší provozní metodě nám může ušetřit mnoho zbytečných zásahů, používání chemie, ale i přispěje ke stabilnějším výnosům.

Měsíc duben je prvním měsícem v roce, kterým začíná včelařská sezóna (duben, květen, červen, zima). Včelstva v tuto dobu produkují především krátkověké skupiny včel, které mají za úkol překlenout sezónu a zaopatřit včelstvo glycidovými zásobami na zimu. Ano včelstva se připravují na další zimu ihned od svého vyzimování. Současné klasické metodiky toto opomíjení. Jedním z důsledků je oslabování imunity včelstev a z toho vyplývající zhoršený zdravotní stav, ale i vyšší provozní náklady.
------------------------------------------- ----------------------------------------------------------------------------
Jestli-že je v březnu naprosto zbytečné jakékoliv rozšiřování včelstva, tak pro duben již toto tolik trochu jinak.

V dubnu se ve včelstvu začíná projevovat stavební pud. Pro stavbu je nutná podmínka pravidelný přísun nektaru a pylu. Aby bylo včelstvo schopno stavět, potřebuje k tomu dostatek včel stavitelek. Ty se v potřebném množství začínají objevovat přílivem mladušek z letošního plodu. Důležité je však i vnitřní prostředí, tedy teplo.

Rozkvětem angreštů, rybízů, meruněk, třešní, javorů a jabloní do včelstev začíná proudit pravidelně nektar a pyl. První podmínka pro stavbu je tedy splněna. Zvýšená schopnost ke stavbě je dána postupným přílivem mladušek, stavitelek. Zde asi problém není. Trošku však může nastat s prostředním, v tomto případě teplem. To je pro stavbu také nezbytné a zde se včelaři dopouštějí chyb.

Jaká je situace u včelstva v přírodě?

To si přes zimu uhájí zpravidla tolik stavby (díla), kolik přes zimu obsedá a dokáže si uhájit. Okrajové plásty zpravidla poničí nebo zcela odstraní různí škůdci. Včelstvo tak znovu získává v nezměněném prostotu možnost nové stavby. Ano pokud mluvíme stavebním pudu, mluvíme o nové stavbě. Včelstvo je schopno stavět někdy i dříve, ale používá k tomu vosk z již starého díla. To však není sněhobílé, ale jemně nahnědlé. V dubnu však již nové stavitelky využívají vlastní voskové žlázy a vosk je krásně sněhobílý.

Naši předkové v minulosti, kdy ještě nebyly úly s rozběrným dílem ,napodobovali tuto situaci včelstva v přírodě tak, že používali systém PRAVÁ, LEVÁ (viz výše).. To znamená,že v tuto dobu vyřezali v dutině polovinu díla v levé části dutiny. Druhý rok zase v pravé části. Je to již zmíněno výše. Získávali tak med a také pravidelně obměňovali včelí dílo a včelstvo tak ozdravovali. To lze samozřejmě napodobit i v nástavkových úlech. Ano, stavba je také jistým ozdravným prostředkem. Protože od roku 2005 používám ve všech včelstev jen přirozené dílo, tedy dílo bez mezistěn, mohl jsem změřit teplotu uvnitř při stavbě. Naměřené teploty se pohybovaly od 37°C (nejčastěji), až po 40°C . Co tyto teploty znamenají pro potlačení (nikoliv odstranění) například kleštíka nebo nosematózy, je jistě všem dostatečné známé.

V dubnu by v každém včelstvu měl být prostor u stěn vždy prostor alespoň pro stavbu 1 plástu. To je pro včelstvo nejpřirozenější.

Ke stavbě směrem nahoru nebo dolu včelstvo přistupuje v momentě , kdy začne překotně sílit. Rozvoj směrem dolu je pak spojen s využitím první snůšky, kdy zásoby stlačují plod dolů k česnu.

To nastává až po vyběhnutí druhé generace mladušek, tedy v poslední dekádě měsíce. Zde včelaři dělají nejčastější chyby. Začátečníci se předhánějí v tom, kdo první rozšíří a a myslí si, že tím prokazují nějako včelařskou zdatnost. Opak je pravdou. Nesmyslně ochlazují prostot včelstvu a brzdí jeho rozvoj .Ideální pro množení kleštíka je totiž teplota 33,4°C. To vše se projeví v zásadním narušení ustálené rovnováhy včelstva . Tady je položen první základ k budoucím možným kolapsům včelstev. Podobné je to se záměnami nástavků s plodem, kdy kleštíka z okrjových částí plodového hnízda přesouváme do jeho středu a tím podpoříme jeho expanzi.

Plodové těleso je pro mne nedotknutelnou svatyní a záměny nástavku jsem nahradil posunem.

Jak už jsem zmínil u předešlého měsíce, rozšiřují především směrem dolů, případně ponechávám včelstvu podobný prostor směrem nahoru jako přetlakovou nádobu. Na to musí včelstvo ale mít, není kam spěchat. Samozřejmě s využitím folie, jak je již mnohokráte zmíněno.

Někdy bývám ještě dotazován, jak vybavuji ten stavební nástavek. To mne stále více a více překvapuje, protože to prezentují nepřetržité od roku 1977, kdy jsem se stal učitelem včelařství. Stavební nástavek bez soušového jádra (2-3 plásty = 1-2 uličky) je prostě nesmysl a je spíše překážkou, než nabídkou včelstvu pro rozvoj a stavbu. Zde si to musí každý vyzkoušet sám podle svých podmínek a síly a kondici včelstev. Jistě bych mohl uvést spousty variant, kdy se co hodí více, ale to jsem ukazoval na svých přednáškách. Zde na to není prostor a jednoduché postupy uvedu v závěru článku.

Když včelstvo začne například obsazovat spodní stavební nástavek, folii odstraním tak, že pouze nadzvednu horní nástavky s plodem a medem a pomocník folii opatrně odstraní (pozor na matku). Je to operace na 30 sekund a při použití vody včelstvo vyruší jen minimálně. Je nutné si uvědomit, že rozebráním včelstva v době snůšky ztrácíme minimálně tento snůškový den.Kdybych měl uvést můj maximálně změřený přínos , tak je to více než 14,5 kg/ 1 den. Kdo si takovou ztrátu může dovolit? Osobně takovéto operace provádím za deště, kdy takové ztráty nehrozí.

Včelař si musí uvědomit co vlastně chce. Chci harmonické včelstvo a med nebo jen „maso“ které již snůšku nevyužije. Jsou samozřejmě výjimky, které pramení z dalších motivů včelaření třeba při množení včelstev, chovu matek a podobně. Koncem dubna je také již možné provést jedno z biotechnických opatření k ozdravění včelstev. Tím může být právě rozšíření dolů spojené s vybudováním nového plodiště. Podrobněji se o tom rozepíši v květnu. Vnímavému včelaři , který již chápe zákonitosti života včelstva, to však dojde již nyní.

Jak jsem výš uvedl měsíc duben je také u mne začátkem chovu matek. Zase je to téma na celý článek, na který zde není místo. V příznivých létech se stává, že první matečníky jsou založeny již 1.4. V každém případě tak je kolem začátku květu řepky i když je třeba velmi chladno.

Chov matek je ale nemyslitelný bez chovu trubců. O tom se chovatelé vůbec nezmiňují. Je to taková samozřejmost, že to považují zřejmě za zbytečné. Proto se o tom podrobněji nebudu zmiňovat (je to v jiném článku), ani já. Avšak chov trubců je vrcholem chovu ( viz kalendárium).

Snad jen toto. Včelstva v přírodě a podobně vedená na na přirozené stavbě mají trubčinu vždy na okrajích plodového hnízda. Je to proto, že v těchto místech j je vyšší infekční tlak. Je to instinktivní záležitost. Svou roli však zde hraje poloha česna. Trubčina také přitahuje kleštíka. Ne však všechny buňky jsou jím napadány, ne všechny jsou pro něj atraktivní. Z těchto buněk vylíhlí trubci jsou pro další selekci na odolnost velmi důležití. I proto cca 30 let nepoužívám tzv. varropasti (vyřezávání zavíčkované trubčiny) . Toto „selekční“ opatření má své úskalí a klasičtí včelaři ho nedokáží vůbec využít a naopak svým včelstvům ubližují. Důvod je ten, že včelstva u „klasicků“ vlastně hladoví celý rok (nechovají trubcem do podletí) a proto kleštíku nezbývá nic jiného, než se množit jen na dělničině. Ejhle, opět ukázka toho, jak včelaři kleštíku svou nevědomostí nadbíhají, aby s ním pak nadbytečně bojovali chemií. Některé důsledky známe. Zmínil jsem to jen proto, že i včelstva v přírodě nebo podobně vedená „uvažují“ dlouho dopředu . Klasičtí včelaři však v dlouhodobém horizontu neuvažují, řeší věci nutné, nikoliv však pro včelstvo důležité z dlouhodobého pohledu. To není kritika, to je fakt.

Toliko obecně. Nyní uvedu krátce některé postupy, které využívám já.

Teplo a přiměřený prostor, to zásada pro měsíc duben.

Rozšiřování.

Již od začátku svého včelaření jsem po vyzimování, tedy na konci první dekády března (květ jívy) rozdělil včelstva na 3 skupiny. Usnadňuje to práci .

Skupina 1 (S1)l vyzimovala v síle na černo obsednutých 3 a více NN/Langstroth.

Skupina 2 (S2), středně silná včelstva, která na černo obsedala na černo cca 2NN

Skupina 3 S3) . Zde se jednalo o loňské oddělky se záložními matkami, které nebyly použity k revitalizaci včelstev v říjnu předchozího roku nebo v nich byly prováděny různé pokusy a zátěžové testy materiálu. Samozřejmě sem patří i včelstva, která z nějakého důvodu přes zimu zeslábla, samozřejmě převážně vinou včelaře a nechceme je likvidovat (to by bylo nejpřirozenější).

Pochopitelně lze tyto skupiny doplnit o mezi skupiny (A0= obsedající na černo po vyzimování 4 a více NN. 1-2 = obsedaly 2,5 NN, 2-3 obsedaly 1,5 NN nebo celý 1 NN zcela načerno, tedy i krajní plásty).

3 skupiny uvádím pro přehled a více méně to odpovídá gausově křivce a pro běžného včelaře je to zcela dostačující.

Podstatné je, aby se rozvoj včelstva začal v horním nástavku a plod byl obklopen zásobami, Začátkem dubna by měl strůpek úlu doslova hicovat. Je-li tomu tak, je vše OK.

Je třeba si uvědomit to, že ne vždy nejsilnější včelstva donesou největší užitek. Mezi důležité faktory patří také poměry mezi množstvím plodu ( hlavně otevřeného), počtem krmiček, létavek, celkového počtu včel v době snůšky,prostoru , kondice a tím i optimální schopnosti k využití snůšky.

Skupina S1.

Výchozí stav: Má na dně stavební nástavek, na něm folii pokrývající 1/3-1/2 půdorysu. Pak jsou zbývající 2-3 nástavky kde jsou zásoby a plod.
Zákrok: V první dekádě dubna na tuto sestavu dám opět folii a nad ní stavení nástavek, tím získá včelstvo jakousi přetlakovou nádobu. Velmi silným včelstvům (obsedají nyní 5 NN odeberu spodní folii. A včelstvo je na 5-6 NN 2/3 L.
Tím je zajištěno vše, co včelstvo potřebuje a má po celý duben klid a prostor na rozvoj a využití rané snůšky z ovocných stromů.

Skupina S2:

Výchozí stav: Dno, stavební nástavek z předchozího roku, folie, 2 NN s plodem a zásobami. Zde nedělám zpravidla nic.

Zákrok: Pokud včelstvo nemá stavební nástavek z dřívějška, podstavím jej na dno, pak následuje folie a nástavky ve stejném pořadí. Čtvrtý nástavek (stavební nebo jen se soušemi), můžeme dát jaké čtvrtý přes folii na začátku květu řepky.

Včelstvo má opět vše, co potřebuje, tedy teplo a dostatečný prostor. To, že v horních nástavcích můžeme v obou nástavcích krajní souše ( v každém NN tedy 2 krajní souše) odebrat a nahradit stavebními rámky asi zmiňovat nemusím. Pokud by zde byly zásobní plásty, dáme je při přidání stavebního nástavku jako“ soušové jádro.“ Takové včelstvo je zpravidla v3-4NN. Prostoru pro rozvoj, stavbu i ukládání zásob má dost. Při počátku květu řepky odstraníme folii na spodní nástavku.

Skupina S3:

Výchozí stav: Včelstvo je v 1 NN ,který již začátkem dubna obsedá na černo. Není-li tomu tak, nemá právo na další pokračování. Asi není třeba zdůrazňovat, že spojujeme pouze zdravé se zdravým.

Zákrok: pokud jsme tak neučinili již na podzim, přeskupíme včelstvo do 2 NN zásobní plásty a plod nad sebe rovnoměrně do obou nástavků. Např. 5+5. Nebo 6+6. Na stranu každého nástavku vedle posledního zásobního plástu dáme přepážku ze sololitu (není zcela včelo těsná) a za ní buď stavební rámky nebo jen souše. Můžeme postupovat i tak, že do spodního nástavku dáme jen souše a do horního za přepážku stavební rámky, které postupně dáváme před přepážku podle toho jak včelstvo sílí a staví. Do konce dubna by mělo obsedat plně 2 NN. Pak mu přidáme další NN se soušemi nebo jen 1 stavební NN. Můžeme opět využít folii.

Toto včelstvo bude zvládat cca do první dekády května 3NN, což je vzhledem k jeho síle postačující.

Ti. Co používají vysoká dna nemusí s podstavením staveního nástavku nijak spěchat. V případě potřeby jej totiž včelstva využijí ke stavbě divočiny, což rozhodně není nijak na škodu.

V těchto jednoduchých schématech jsou uvedeny základní variant a není zde například uveden postup při případném velmi časném chovu matek (začíná zpravidla 1.4.).

Znovu připomínám, že kraňka má absolutně nejrychlejší jarní rozvoj ze všech plemen, která se u nás chovají. Proto je velmi důležité dát jí včas prostor ale vždy tak, aby se nezměnily tepelné podmínky v dutině a nenarušila se ustálená rovnováha ve včelstvu, která je pro jeho zdravý rozvoj zásadní. Pokud kraňka obsedá ¾ prostoru, může pociťovat stísněnost, což může vést k rojové náladě. Jak jsem ale již předeslal, to mne neděsí. Dá se toho velmi elegantně využít ke zvýšení produkce medu až o 100% a také k omlazení a ozdravení včelstev. Na drobná ozdravná opatření nikdy nezapomínejme a využívejme je pokud je to jen možné při každém otevření včelstva. Včelstva žijící v přírodě to dělají také tak. Blíže najde zvědavý čtenář v mém článku o vývoji mojí provozní metody nebo na mém semináři.

Snažme se uvažovat dlouhodobě jako to dělají včely. Ušetříme si tím spousty práce, nákladů a včely se nám za to odmění. To je moje zkušenost třiašedesátiletého včelaření. Je to vcelku jednoduché. Je prostě jen třeba sladit tyto faktory: Včela , včelař, úl (prostor). provozní metoda a prostřední. Pak to jde jaksi samo.]]> Duben

Leoš Dvorský

Klimatické podmínky:
V dubnu začíná skutečně včelařská sezona se vším všudy. Počasí však bývá velmi proměnlivé. Ranní mrazíky dokáží zhatit nastávající snůšku z ovocných stromů ale také z akátu, který začíná kvést o cca 40 dní později. Průměrné teploty v dubnu činí 8,7 stupňů nad nulou a srážky 27 mm. Duben dělá roje a nebo pohřby. To je staré včelařské pravidlo.

Vegetace:

V dubnu jsou bohatým zdrojem pylu a nektaru především angrešty, rybíz, ovocné stromy, javor mléč, smetánka. Koncem dubna začíná na polích kvést řepka ozimá, v lesích borůvky. Medovice se v tomto měsíci prakticky nevyskytuje. Signální rostlinou je třešeň ptačí, případně bříza nebo meruňka. V tomto období včelstva zpravidla hravě nahradí zimní spotřebu zásob.

Co se děje ve včelstvech:

Včelstva s pozdějším rozvojem zahajují plodování. To je však zpravidla velmi razantní. Obvykle však již v tuto dobu vybíhá plod založený v měsíci březnu. Mladušky nahrazují úbytek zimních včel. Přílivem sladiny se začíná dostavovat stavební pud. Včelstva sílí a obsedají prostor, který byl v zimně mimo dosah chomáče. Plod se rozšiřuje směrem do zásob, které působí jako akumulační kamna. Ve včelstvech se zvyšuje teplota a také vlhkost. Líhnou se první trubci. Především u kraňských včelstev, nemají-li dostatek prostoru, se začíná projevovat rojový pud, který vyvrcholí rojením o měsíc později.

Co včelstvo potřebuje:

Včelstva potřebují dostatek sladiny a prostoru pro svůj rozvoj a stavbu. Zdá se to málo, ale toto je pro včelstva a jejich další život zásadní. Duben měsíc je měsícem stavby a bouřlivého rozvoje, K tomu včelstvo potřebuje příliv potravy, dostatek včel, teplotu a prostor.

Včelařova práce:

Rozumný včelař by měl včelstvům umožnit to, co je pro ně přirozené, normální. Na tom by měla být založena naše provozní metoda. Místo zde nemá spousta drobných zásahů, ale musíme uvažovat dopředu. Stres je nehorší nemoc. Jedním zákrokem můžeme obměnit staré dílo a nahradit jej prostorem pro stavbu, aniž bychom zásadním způsobem narušili tepelný režim včelstva. Přirozený rozvoj včelstev je směrem k česnu. K tomu je ale třeba dostatek snůšky, které je však v tomto období dostatek a to jak na polích, sadech i v lesích. Při rozšíření dbáme na to, aby včelstva mohla vybudovat a vystavět nové plodiště, na kterém budou odchovávat plod po zbytek sezóny. K tomu by nám měl stačit skutečně jen jeden zákrok. Vše ostatní dokazuje jen naši neschopnost porozumět životu včelstva jako celku.

V příznivých létech můžeme v dubnu zahájit chov matek. Velmi často však tyto chovy trpí nepříznivým počasím a většími ztrátami matek. Chov matek je nemyslitelný bez o chovu trubců. Jako trubčí včelstva vybíráme ta nejlepší. To je důležitá zásada, kterou včelaři i profesionální chovatelé matek velmi často přehlížejí. Naši předkové byli v tomto ohledu daleko pružnější. Trubčí včelstva musí projít zvýšeným infekčním tlakem, chceme-li vůbec mluvit o nějaké snaze o přírodní selekci. Teprve potom bychom se měli zaměřit na další užitkové vlastnosti včelstev. Schopnost přežít by pro nás měla být ta nejdůležitější vlastnost. Je to schopnost pro včelstva v přírodě nejdůležitější. Jinak se budeme pohybovat neustále dokola, což je stav současných včelařských chovů u nás, které se bez chemie již ani neumí obejít. To samozřejmě jejich provoz také patřičně zdražuje. Dbáme, aby trubčina byla na okraji plodového tělesa, kde je vyšší infekční tlak. To ale samozřejmě nestačí, chceme-li být daleko úspěšnější v selekci a šlechtění včelstev, je to první krůček.. Plemenná a trubčí včelstva máme vybrána a připravena již od léta minulého roku.

Jinak pozdě BYCHA HONITI.

Měsíc duben je také měsícem, kdy naši předkové odebírali včelám přebytky medu z předchozího roku a současně dávali včelstvům prostor ke stavbě tím, že část plástů se zásobami (a někdy i plodem) včelstvům vyřezali. Pravidlem bylo, že se maximálně vyřezalo 1/3-1/2 díla . Tato metoda je jistě napodobitelná i dnes alespoň u části včelstev. V podstatě napodobuje to, co se zpravidla děje v dutinách včelstev v přírodě přes zimu a na jaře. Odstraněním především starého díla (jeho části) dochází k ředění patogenů a jistému ozdravnému procesu. V přírodě toto vyřezávání nahrazují zpravidla různí predátoři, kteří využívají plásty, jež včely přes zimu neobsedají. Nedostatečné využívání stavebního pudu včelstev je jedním z největší hříchů lidí a ve svých důsledcích se projeví i produkci medu.

Ředění patogenů je jeden ze základních mechanizmů včelstev v přírodě, kterým obnovují vnitřní ustálenu rovnováhu a zajišťují si tak své přežití. Vhodné uplatnění tohoto principu (mechanizmu) v naší provozní metodě nám může ušetřit mnoho zbytečných zásahů, používání chemie, ale i přispěje ke stabilnějším výnosům.

Měsíc duben je prvním měsícem v roce, kterým začíná včelařská sezóna (duben, květen, červen, zima). Včelstva v tuto dobu produkují především krátkověké skupiny včel, které mají za úkol překlenout sezónu a zaopatřit včelstvo glycidovými zásobami na zimu. Ano včelstva se připravují na další zimu ihned od svého vyzimování. Současné klasické metodiky toto opomíjení. Jedním z důsledků je oslabování imunity včelstev a z toho vyplývající zhoršený zdravotní stav, ale i vyšší provozní náklady.
------------------------------------------- ----------------------------------------------------------------------------
Jestli-že je v březnu naprosto zbytečné jakékoliv rozšiřování včelstva, tak pro duben již toto tolik trochu jinak.

V dubnu se ve včelstvu začíná projevovat stavební pud. Pro stavbu je nutná podmínka pravidelný přísun nektaru a pylu. Aby bylo včelstvo schopno stavět, potřebuje k tomu dostatek včel stavitelek. Ty se v potřebném množství začínají objevovat přílivem mladušek z letošního plodu. Důležité je však i vnitřní prostředí, tedy teplo.

Rozkvětem angreštů, rybízů, meruněk, třešní, javorů a jabloní do včelstev začíná proudit pravidelně nektar a pyl. První podmínka pro stavbu je tedy splněna. Zvýšená schopnost ke stavbě je dána postupným přílivem mladušek, stavitelek. Zde asi problém není. Trošku však může nastat s prostředním, v tomto případě teplem. To je pro stavbu také nezbytné a zde se včelaři dopouštějí chyb.

Jaká je situace u včelstva v přírodě?

To si přes zimu uhájí zpravidla tolik stavby (díla), kolik přes zimu obsedá a dokáže si uhájit. Okrajové plásty zpravidla poničí nebo zcela odstraní různí škůdci. Včelstvo tak znovu získává v nezměněném prostotu možnost nové stavby. Ano pokud mluvíme stavebním pudu, mluvíme o nové stavbě. Včelstvo je schopno stavět někdy i dříve, ale používá k tomu vosk z již starého díla. To však není sněhobílé, ale jemně nahnědlé. V dubnu však již nové stavitelky využívají vlastní voskové žlázy a vosk je krásně sněhobílý.

Naši předkové v minulosti, kdy ještě nebyly úly s rozběrným dílem ,napodobovali tuto situaci včelstva v přírodě tak, že používali systém PRAVÁ, LEVÁ (viz výše).. To znamená,že v tuto dobu vyřezali v dutině polovinu díla v levé části dutiny. Druhý rok zase v pravé části. Je to již zmíněno výše. Získávali tak med a také pravidelně obměňovali včelí dílo a včelstvo tak ozdravovali. To lze samozřejmě napodobit i v nástavkových úlech. Ano, stavba je také jistým ozdravným prostředkem. Protože od roku 2005 používám ve všech včelstev jen přirozené dílo, tedy dílo bez mezistěn, mohl jsem změřit teplotu uvnitř při stavbě. Naměřené teploty se pohybovaly od 37°C (nejčastěji), až po 40°C . Co tyto teploty znamenají pro potlačení (nikoliv odstranění) například kleštíka nebo nosematózy, je jistě všem dostatečné známé.

V dubnu by v každém včelstvu měl být prostor u stěn vždy prostor alespoň pro stavbu 1 plástu. To je pro včelstvo nejpřirozenější.

Ke stavbě směrem nahoru nebo dolu včelstvo přistupuje v momentě , kdy začne překotně sílit. Rozvoj směrem dolu je pak spojen s využitím první snůšky, kdy zásoby stlačují plod dolů k česnu.

To nastává až po vyběhnutí druhé generace mladušek, tedy v poslední dekádě měsíce. Zde včelaři dělají nejčastější chyby. Začátečníci se předhánějí v tom, kdo první rozšíří a a myslí si, že tím prokazují nějako včelařskou zdatnost. Opak je pravdou. Nesmyslně ochlazují prostot včelstvu a brzdí jeho rozvoj .Ideální pro množení kleštíka je totiž teplota 33,4°C. To vše se projeví v zásadním narušení ustálené rovnováhy včelstva . Tady je položen první základ k budoucím možným kolapsům včelstev. Podobné je to se záměnami nástavků s plodem, kdy kleštíka z okrjových částí plodového hnízda přesouváme do jeho středu a tím podpoříme jeho expanzi.

Plodové těleso je pro mne nedotknutelnou svatyní a záměny nástavku jsem nahradil posunem.

Jak už jsem zmínil u předešlého měsíce, rozšiřují především směrem dolů, případně ponechávám včelstvu podobný prostor směrem nahoru jako přetlakovou nádobu. Na to musí včelstvo ale mít, není kam spěchat. Samozřejmě s využitím folie, jak je již mnohokráte zmíněno.

Někdy bývám ještě dotazován, jak vybavuji ten stavební nástavek. To mne stále více a více překvapuje, protože to prezentují nepřetržité od roku 1977, kdy jsem se stal učitelem včelařství. Stavební nástavek bez soušového jádra (2-3 plásty = 1-2 uličky) je prostě nesmysl a je spíše překážkou, než nabídkou včelstvu pro rozvoj a stavbu. Zde si to musí každý vyzkoušet sám podle svých podmínek a síly a kondici včelstev. Jistě bych mohl uvést spousty variant, kdy se co hodí více, ale to jsem ukazoval na svých přednáškách. Zde na to není prostor a jednoduché postupy uvedu v závěru článku.

Když včelstvo začne například obsazovat spodní stavební nástavek, folii odstraním tak, že pouze nadzvednu horní nástavky s plodem a medem a pomocník folii opatrně odstraní (pozor na matku). Je to operace na 30 sekund a při použití vody včelstvo vyruší jen minimálně. Je nutné si uvědomit, že rozebráním včelstva v době snůšky ztrácíme minimálně tento snůškový den.Kdybych měl uvést můj maximálně změřený přínos , tak je to více než 14,5 kg/ 1 den. Kdo si takovou ztrátu může dovolit? Osobně takovéto operace provádím za deště, kdy takové ztráty nehrozí.

Včelař si musí uvědomit co vlastně chce. Chci harmonické včelstvo a med nebo jen „maso“ které již snůšku nevyužije. Jsou samozřejmě výjimky, které pramení z dalších motivů včelaření třeba při množení včelstev, chovu matek a podobně. Koncem dubna je také již možné provést jedno z biotechnických opatření k ozdravění včelstev. Tím může být právě rozšíření dolů spojené s vybudováním nového plodiště. Podrobněji se o tom rozepíši v květnu. Vnímavému včelaři , který již chápe zákonitosti života včelstva, to však dojde již nyní.

Jak jsem výš uvedl měsíc duben je také u mne začátkem chovu matek. Zase je to téma na celý článek, na který zde není místo. V příznivých létech se stává, že první matečníky jsou založeny již 1.4. V každém případě tak je kolem začátku květu řepky i když je třeba velmi chladno.

Chov matek je ale nemyslitelný bez chovu trubců. O tom se chovatelé vůbec nezmiňují. Je to taková samozřejmost, že to považují zřejmě za zbytečné. Proto se o tom podrobněji nebudu zmiňovat (je to v jiném článku), ani já. Avšak chov trubců je vrcholem chovu ( viz kalendárium).

Snad jen toto. Včelstva v přírodě a podobně vedená na na přirozené stavbě mají trubčinu vždy na okrajích plodového hnízda. Je to proto, že v těchto místech j je vyšší infekční tlak. Je to instinktivní záležitost. Svou roli však zde hraje poloha česna. Trubčina také přitahuje kleštíka. Ne však všechny buňky jsou jím napadány, ne všechny jsou pro něj atraktivní. Z těchto buněk vylíhlí trubci jsou pro další selekci na odolnost velmi důležití. I proto cca 30 let nepoužívám tzv. varropasti (vyřezávání zavíčkované trubčiny) . Toto „selekční“ opatření má své úskalí a klasičtí včelaři ho nedokáží vůbec využít a naopak svým včelstvům ubližují. Důvod je ten, že včelstva u „klasicků“ vlastně hladoví celý rok (nechovají trubcem do podletí) a proto kleštíku nezbývá nic jiného, než se množit jen na dělničině. Ejhle, opět ukázka toho, jak včelaři kleštíku svou nevědomostí nadbíhají, aby s ním pak nadbytečně bojovali chemií. Některé důsledky známe. Zmínil jsem to jen proto, že i včelstva v přírodě nebo podobně vedená „uvažují“ dlouho dopředu . Klasičtí včelaři však v dlouhodobém horizontu neuvažují, řeší věci nutné, nikoliv však pro včelstvo důležité z dlouhodobého pohledu. To není kritika, to je fakt.

Toliko obecně. Nyní uvedu krátce některé postupy, které využívám já.

Teplo a přiměřený prostor, to zásada pro měsíc duben.

Rozšiřování.

Již od začátku svého včelaření jsem po vyzimování, tedy na konci první dekády března (květ jívy) rozdělil včelstva na 3 skupiny. Usnadňuje to práci .

Skupina 1 (S1)l vyzimovala v síle na černo obsednutých 3 a více NN/Langstroth.

Skupina 2 (S2), středně silná včelstva, která na černo obsedala na černo cca 2NN

Skupina 3 S3) . Zde se jednalo o loňské oddělky se záložními matkami, které nebyly použity k revitalizaci včelstev v říjnu předchozího roku nebo v nich byly prováděny různé pokusy a zátěžové testy materiálu. Samozřejmě sem patří i včelstva, která z nějakého důvodu přes zimu zeslábla, samozřejmě převážně vinou včelaře a nechceme je likvidovat (to by bylo nejpřirozenější).

Pochopitelně lze tyto skupiny doplnit o mezi skupiny (A0= obsedající na černo po vyzimování 4 a více NN. 1-2 = obsedaly 2,5 NN, 2-3 obsedaly 1,5 NN nebo celý 1 NN zcela načerno, tedy i krajní plásty).

3 skupiny uvádím pro přehled a více méně to odpovídá gausově křivce a pro běžného včelaře je to zcela dostačující.

Podstatné je, aby se rozvoj včelstva začal v horním nástavku a plod byl obklopen zásobami, Začátkem dubna by měl strůpek úlu doslova hicovat. Je-li tomu tak, je vše OK.

Je třeba si uvědomit to, že ne vždy nejsilnější včelstva donesou největší užitek. Mezi důležité faktory patří také poměry mezi množstvím plodu ( hlavně otevřeného), počtem krmiček, létavek, celkového počtu včel v době snůšky,prostoru , kondice a tím i optimální schopnosti k využití snůšky.

Skupina S1.

Výchozí stav: Má na dně stavební nástavek, na něm folii pokrývající 1/3-1/2 půdorysu. Pak jsou zbývající 2-3 nástavky kde jsou zásoby a plod.
Zákrok: V první dekádě dubna na tuto sestavu dám opět folii a nad ní stavení nástavek, tím získá včelstvo jakousi přetlakovou nádobu. Velmi silným včelstvům (obsedají nyní 5 NN odeberu spodní folii. A včelstvo je na 5-6 NN 2/3 L.
Tím je zajištěno vše, co včelstvo potřebuje a má po celý duben klid a prostor na rozvoj a využití rané snůšky z ovocných stromů.

Skupina S2:

Výchozí stav: Dno, stavební nástavek z předchozího roku, folie, 2 NN s plodem a zásobami. Zde nedělám zpravidla nic.

Zákrok: Pokud včelstvo nemá stavební nástavek z dřívějška, podstavím jej na dno, pak následuje folie a nástavky ve stejném pořadí. Čtvrtý nástavek (stavební nebo jen se soušemi), můžeme dát jaké čtvrtý přes folii na začátku květu řepky.

Včelstvo má opět vše, co potřebuje, tedy teplo a dostatečný prostor. To, že v horních nástavcích můžeme v obou nástavcích krajní souše ( v každém NN tedy 2 krajní souše) odebrat a nahradit stavebními rámky asi zmiňovat nemusím. Pokud by zde byly zásobní plásty, dáme je při přidání stavebního nástavku jako“ soušové jádro.“ Takové včelstvo je zpravidla v3-4NN. Prostoru pro rozvoj, stavbu i ukládání zásob má dost. Při počátku květu řepky odstraníme folii na spodní nástavku.

Skupina S3:

Výchozí stav: Včelstvo je v 1 NN ,který již začátkem dubna obsedá na černo. Není-li tomu tak, nemá právo na další pokračování. Asi není třeba zdůrazňovat, že spojujeme pouze zdravé se zdravým.

Zákrok: pokud jsme tak neučinili již na podzim, přeskupíme včelstvo do 2 NN zásobní plásty a plod nad sebe rovnoměrně do obou nástavků. Např. 5+5. Nebo 6+6. Na stranu každého nástavku vedle posledního zásobního plástu dáme přepážku ze sololitu (není zcela včelo těsná) a za ní buď stavební rámky nebo jen souše. Můžeme postupovat i tak, že do spodního nástavku dáme jen souše a do horního za přepážku stavební rámky, které postupně dáváme před přepážku podle toho jak včelstvo sílí a staví. Do konce dubna by mělo obsedat plně 2 NN. Pak mu přidáme další NN se soušemi nebo jen 1 stavební NN. Můžeme opět využít folii.

Toto včelstvo bude zvládat cca do první dekády května 3NN, což je vzhledem k jeho síle postačující.

Ti. Co používají vysoká dna nemusí s podstavením staveního nástavku nijak spěchat. V případě potřeby jej totiž včelstva využijí ke stavbě divočiny, což rozhodně není nijak na škodu.

V těchto jednoduchých schématech jsou uvedeny základní variant a není zde například uveden postup při případném velmi časném chovu matek (začíná zpravidla 1.4.).

Znovu připomínám, že kraňka má absolutně nejrychlejší jarní rozvoj ze všech plemen, která se u nás chovají. Proto je velmi důležité dát jí včas prostor ale vždy tak, aby se nezměnily tepelné podmínky v dutině a nenarušila se ustálená rovnováha ve včelstvu, která je pro jeho zdravý rozvoj zásadní. Pokud kraňka obsedá ¾ prostoru, může pociťovat stísněnost, což může vést k rojové náladě. Jak jsem ale již předeslal, to mne neděsí. Dá se toho velmi elegantně využít ke zvýšení produkce medu až o 100% a také k omlazení a ozdravení včelstev. Na drobná ozdravná opatření nikdy nezapomínejme a využívejme je pokud je to jen možné při každém otevření včelstva. Včelstva žijící v přírodě to dělají také tak. Blíže najde zvědavý čtenář v mém článku o vývoji mojí provozní metody nebo na mém semináři.

Snažme se uvažovat dlouhodobě jako to dělají včely. Ušetříme si tím spousty práce, nákladů a včely se nám za to odmění. To je moje zkušenost třiašedesátiletého včelaření. Je to vcelku jednoduché. Je prostě jen třeba sladit tyto faktory: Včela , včelař, úl (prostor). provozní metoda a prostřední. Pak to jde jaksi samo.]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Na-aktualni-tema-brezen?pid=16724#pid16724 Fri, 06 Mar 2026 14:16:16 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Na-aktualni-tema-brezen?pid=16724#pid16724 Březen

Leoš Dvorský

Klimatické podmínky

Tento měsíc je takový měsíc šibal. Zima ještě neskončila a jaro ještě nezačalo. Noční teploty pod bodem mrazu jsou v jeho průběhu běžné. Naproti tomu se objevují i velmi teplé dny, kdy teploty vystoupí krátkodobě k těm, které jsou častější v létě. Zvraty v počasí jsou velmi časté a výrazné. To , musíme brát v úvahu. Průměrná teplota v březnu je pohybuje kolem 3 stupňů nad nulou. Průměrné srážky jsou cca 32 mm.

Vegetace

Kvetou olše, lísky, dříny a především jívy, různé krokusy, sněženky. Především jívy dávají včelám první snůšku nektaru a pylu. Jívy jsou takovou signální rostlinou.

Co se děje ve včelstvech

Včelstva již mají první plod. U těch rychlejších již vybíhají první mladušky. Zásoby rychle ubývají. Podle mých dlouhodobých pozorování to je kolem 4 kg za měsíc. Silná včelstva zakládají první trubčinu. Stavební pud se zpravidla ještě neprojevuje. Pokud včely staví děje se tak především s použitím starého vosku. Poznáme to tak, že stavba je žemlová až světle hnědá. Sněhově bílý vosk vidíme v březnu zřídka. Každou vhodnou chvíli včely využívají k proletům, donášce vody a pylu.

Co včelstvo potřebuje

Je to především teplo, dostatek kvalitních zásob, vodu , pyl a klid. V tuto dobu včelstvu nejvíce škodí přerušované plodování, které nastává v případech velkých teplotních zvratů, které v březnu nejsou ničím neobvyklým. K tomu je třeba, aby včelstvo bylo dostatečně silné, resp. ovládalo patřičný prostor. Jaký prostor včelstvo obsedá v době květu jív, to rozhoduje o tom, zda se ve včelstvu začne připravovat rojová nálada. Zvláště začátečníci si toto často neuvědomují. Důsledkem je pak nevhodné podněcování, zužování prostoru a další zbytečná nadlepšování. Druhým extrémem je, že z nedočkavosti včelstva rozšiřují a narušují tak tepelnou rovnováhu. Z hlediska přirozeného rozvoje včelstva se různé podněcování dlouhodobě ukázalo jako kontraproduktivní. Včelstva se jím klamou. Narušuje se tím vnitřní ustálená rovnováha včelstva, která nekoresponduje s tím, co se děje v přírodě. Pokud není příliv pylu z přírody, je výsledný efekt podněcování minimální. Dnešním včelařům je však tento pracný způsob blízký neboť na klamání včelstev jsou založené klasické metodiky ošetřování včelstev. Toto klamání včelstev se z dlouhodobého pohledu projevuje v oslabování sociální imunity včelstva. Je třeba si uvědomit, že imunita je něco, co organizmus nabývá, ale i ztrácí. Je na včelaři, jakou filozofii bude uplatňovat. Imunita včelstev je něco, co s čím naše včelaření vůbec nepracuje. Výjimku tvoří několik lidí včelařících podle tezí hnutí Šance pro včely.

Včelařova práce:

Včelař by měl včelstvům zajistit jejich potřeby. Tedy teplo, dostatečný prostor daný odpovídajícím množstvím díla a zásoby. Prosím přesně v tomto pořadí! Jak toho dosáhneme? Zásada je, že strůpek by měl být vždy uteplený, zvláště u neizolovaných úlů.
Nejlepším uteplením pro včelstvo je však hodně včel. To nyní již nezachráníme, na to musíme myslet již předchozí rok. Vodu zajistíme tím, že použijeme nad horní nástavek neprodyšnou folii, na které se sráží metabolická voda. Ta bývá i na stěnách úlů v prostoru, který je větší než včely skutečně obsedají . Někteří včelaři začínají včelstvům podávat vodu přímo do úlů. Podle mých zkušeností je to příliš mnoho práce s častým vyrušováním včelstva (narušování rovnováhy). Je to tedy vzhledem k poměru zisk/ztráta značně neefektivní. Daleko jednodušší a efektivnější je zřídit včelám v blízkosti (kolem 20m od úlů) hygienické napajedlo a včely na něj naučit chodit v době, kdy se ochladí. Na napajedlo včely nalákáme plástem s medem, který jim po vybrání zásob odstraníme. Napajedlo by nemělo nikdy vyschnout a to ani na jaře, ani v létě. Můžeme tím částečně snížit riziko sběru vody z nevhodných zdrojů, především gutační vody z rostlin, které jsou ošetřeny neonikotinoidy . I takováto drobnost přispívá svým dílem ke snížení kolapsů včelstev, známých jako CCD.
Pomocí vody můžeme včelám dodávat potřebné minerály, které jsou důležité zvláště pro ty, kteří zimují jen na cukru. Zimování na cukru je prakticky totéž, jako krmit krávy nebo králíky kyselým okurkami. Nehodlám se s nikým o této větě přít. Vyzkoušejte a pochopíte význam přirozených zásob, tedy medu.

V tuto dobu napravujeme také ta včelstva, která ztratila přes zimu matku nebo mají trubcokladnou matku. Že ve včelstvu není něco v pořádku poznáme podle toho, že včelstvo nenosí žádný pyl nebo včely mají od pylu nohy jako by umazané ( pylové rousky jsou velmi malé). Osiřelost se projevuje i tím že včely při proletu kolem oček nebo na česně jako by větrají. Jejich pohyby křídel jsou však pomalejší a tvoří kolem jejich těla jakýsi mlžný závoj. Často je vidět i vonná žláza. Takové včelstvo rozebereme, zjistíme skutečný stav. Zdravá včelstva spojíme a ušetříme si tak práci. Zásada je stejná jako na podzim. Je lépe mít jedno silné včelstvo, než li dvě slabá. Osobně v březnu žádné prohlídky nedělám. To si nechám na dobu květu třešní, kdy to spojím již s rozšiřováním. Každé vyrušení je pro včelstvo stres a ten je nejhorším onemocněním. Bohu žel pro drtivou včelařů je slovo stres jen slovo a neumí si pod ním nic představit. Když pak v sezoně nebo po ní mají včelstva problémy nenapadne je, že prvopočátek neduhů včelstev, přemnožení kleštíka….. je právě zde.

Myslím, že výše uvedené kalendárium celkem jasně říká, co je nutné a co je důležité. Včelař další vysvětlení nepotřebuje. V následujících řádcích trochu rozvedu včelařovu (mojí práci) v březnu. Snad to pomůže začínajícím včelařům, protože na internetu mohou najít spoustu naprosto nesmyslných až hloupých doporučení začátečníků, kteří opakují chyby, kterých se dopouštěli lidé v minulosti. Ti však své neúspěchy a neumění, či hloupost nedávali na odiv veřejnosti.

Otázka podněcování.

I v minulosti včelaři svá včelstva podněcovali k vyššímu kladení vajíček v tuto dobu. Je třeba si uvědomit ale souvislosti. Dříve se u nás včelařilo převážně s včelou tmavou. Její včelstva dozrávala ke snůškové zralosti nejdříve začátkem června na snůšku z malin. Tak ,jak k nám postupně stále více dostávala kraňka, stávalo se toto podněcování (klamání) více méně zbytečnou záležitostí u normálně silných zdravých včelstev. Kraňka má prostě na jaře doslova raketový nástup plodové křivky. Záleží na jednotlivých kmenech. Nejrychlejší nástup plodování měla podle mých zkušeností Sklenarova „47“. Trpěla však poměrně vysokým sklonem k nosematóze. Naproti tomu kmen Troiseck byl vůči nosematóze téměř rezistentní. Jaká škoda, že jej např. VÚD, přestal rozkovávat. Tak bych mohl podrobněji rozebírat jednotlivé kmeny kraňky, ale to by z toho byl nový a hlavně dlouhý článek. Ten je sice napsán, ale je příliš dlouhý , a tak ani nevím, jestli je ke zveřejnění. Lidé dnes hledají jen zkratky a žijí pak zkratkovitý život svůj i se včelami. To není moje cesta, rychlokvašku ze mne již nikdo a nic neudělá.

V posledních létech je z různých důvodů zaznamenávám určitý odklon od kraňky. Vlastníci včel, kteří často mají jen průmyslově apokalyptický přístup ke včelám nebo začátečníci, hledají ideální včelu. Myslí si , že ji najdou například markýrováním návratu k „původní „ včele (A.m. mellifera) nebo k Včele buckfastské a jejím různým větvím. Tato plemena však mají diametrálně odlišnou plodovou křivku , která nezajišťuje využití časné až velmi časné jarní snůšky. Ty u nás převažují a zajišťují cca 70% celkového výnosu. Pozdější a daleko pozvolnější nástup plodování těchto plemen lze částečně eliminovat právě podněcováním, které kraňka, má-li dostatek zásob vlastně nepotřebuje.

V našich podmínkách však ty tzv. nová plemena jsou však vždy kříženci s kraňkou, která je na našem území již dávno dominantní. Tím se jejich plodová křivka trochu podobá kraňce. Kdo však měl dlouhodobě možnost porovnávat jarní rozvoj různých plemen jako já ví, že se to nedá porovnávat, rozdíly jsou obrovské. Vše má ale samozřejmě svá pro a proti a záleží na včelaři, jak vše okáže využít. Někteří včelaři se snaží zamezit zimnímu plodování včelstev izolací matek a pak následně zahajují podněcování. Jaký paradox, že? Řešení je však mnohem jednodušeí.

Spousta studií dávno prokázalo, že podněcování je spíše kontraproduktivní. Včely jsou velice silně napojeny na prostředí. Nechají se však oklamat lidmi a to má své důsledky. Jaké? Inu dlouhověké zimní včely začnou daleko dříve odchovávat plod a začnou stárnout. Jsou nuceny i za nepříznivého březnového počasí shánět vodu, nektar a pyl. Při tom jich zbytečně mnoho uhyne. Včelstva předčasně vyprovokovaná k aktivitě začínají prostě stárnout rychleji. Dochází k daleko rychlejší obměně včel, kdy dlouhověké včely jsou nahrazovány krátkověkými. Dlouhověké včely předčasně hynou a není využit jejich potenciál. I to má na ustálenou rovnováhu včelstva a jeho sociální imunitu velké negativní dopady.

Pravidlo, kterým se řídím je, že když chci využít době jarní snůšku, musí létavka, která ji využije, ležet na dně buňky jako vajíčko nejpozději v podletí předchozího roku. Pak je každé podněcování naprosto zbytečné.

U mne je zcela normální, že hlavní tíhu jarních snůšek nesou právě dlouhověké zimní včely, které se nezapojily do dělby práce předčasným plodováním a proto nezačaly předčasně stárnout. Podlé mých pokusů takové včely žijí i déle než 9 měsíců běžně. Tím dochází k maximální úspoře energie a samozřejmě zásob medu.

V případě, kdy si včelaři stále ještě neví rady s V.d., je 1,5 generace plodu , který získáme navíc podněcováním, pro kleštíka dárkem z nebes. Ano tak tomu skutečně je. Provedl jsem v tomto směru mnoho pozorování a měření. Jedno z biotechnických opatření proti V.d. je právě zkrácení plodové křivky podobně, jak je tomu u včelstev v přírodě.

Nevhodným podněcováním prostě narušujeme ustálenou vnitřní rovnováhu včelstva, které má zdravé včelstvo po zimě. Podporujeme podmínky pro předčasný a intenzivnější rozvoj patogenů, které v důsledku vedou k oslabování imunity včelstva, nižším výnosům, zvýšeným nákladů…… Tedy nic dobrého pro včelstvo a včelaře.
Když podněcovat, tak hlavně vodou. Proto je dobré včas zřídit napajedlo na sluném místě. Ideální je vyhřívané napajedlo, to je ovšem drahé..... Někdo dodává vodu přímo do úlů. Tím včelstvům pomůžeme nejvíce. To má samozřejmě i svá negativa, ale jak se říká proti gustu……. K dodání vody však můžeme využít metabolismus samotného včelstva. K tomu je však třeba pochopit vztah prostou k prostoru. Jistě mohou pomoci i folie místo strůpku. Možností je zase více a byly mnohokrát popsány.

Pokud je nutné doplnit zásoby, neměli bychom to provádět na jaře těstem, ale tekutým krmivem. Těsto se hodí do letního období. Samozřejmě ideální je med nebo medová voda. Těsto neúměrně vyčerpává včely. Přesto dnes kdejaký začátečník těsto doporučuje začátečníkům právě na jře nebo dokonce v zimě. Je to z lenosti a nevědomosti. Nevím, ale myslím si, že není snad nic záludnějšího, než když začátečník radí začátečníkům. Kdo si ale připustí, že je začátečník nebo kdo pozná, že mu radí začátečník ? Lidé hledají snadná řešení, myšlení je přeci bolí.

Pylové náhražky.

I to je jakási móda. V minulosti jsme používali tzv. sojapyl, tedy velmi jemnou sojovou moučku, která se včelám podávala k narouskování vně úlu. Tehdy však ještě nevyráběl z geneticky upravené sóji. Dnes je to jinak a člověk to vlastně ani nezjistí. I to má na včelstva své negativní dopady.

Využívána jsou často i různá bílkovinná těsta. To bych shrnul krátce asi takto. Oddělku o síle 1NN, v březnu nikdy. Produkčním včelstvům obsedajícím v březnu na černo 3 NN pak jedině až když je ve včelstvu 1 generace mladušek, tedy začátkem dubna. Pak se prakticky bezpečně vyhneme zbytečnému urychlení nosematózy, která způsobuje na včelstvech největší ztráty.

V minulosti jsme odebírali včelstvům v průběhu sezóny nadbytečné pylové desky, které jsme zasypávali jemným cukrem (pudr) a zabalili do novin, aby je nezničil zavíječ voskový. Na jaře se takovýto plást vloží přímo doprostřed včelího chomáče a je až do snůšky hotovo. Účinek je okamžitý a pro včelstvo nijak zatěžující.
Nejbezpečnější a také nejpřirozenější a téměř bez nebezpečí je mít poblíž každého stanoviště (do 100 m) porosty lísky, jív, vrb, dřínu, olše. Vrb je ale spousty druhů a při vhodném sortimentu mohou zajistit pylovou i nektarovou snůšku od začátku března minimálně až do snůšky z ovocných stromů. Jak jednoduché, že? Ovšem chce to opět trochu našeho sádla a to se chce jen skutečnému včelaři, ne rychlokvašce z internetu.

Prostor.

V březnu také připravujeme včelstvům podmínky k rojení. V době květu jívy musí mít kraňská včelstva dostatek prostou. Pokud kraňka obsedá ¾ prostoru, pociťuje stísněnost a u některých kmenů to může vést k rojové náladě, která vyvrcholí v květnu. Jak to ale udělat, abychom dali včelstvu dost prostoru a přitom neochlazovali celkový prostor? Je zřejmé, že rozšiřováním směrem nahoru v březnu toho nedocílíme. Já používám téměř výhradně rozšiřování směrem dolu. Stavební nástavek je ve včelstvu někdy již z minulého roku. Jen jej od hlavního hnízda oddělím folií která není u česnové stěny doražena o cca 1/3. Do produkčních včelstev vkládám příležitostně stavení rámek pro stavbu. U trubčích včelstev tam jsou již od minulého roku. To ale při pochopení architektury včelího díla je samozřejmost. Abych se ale přiznal. Já využívám spíše pro-rojová opatření a rojový pud vhodně využívám. Není pracovnitější včelstvo, než letošní roj.......

Nic však není dogma. Pochopitelně je možné rozšiřovat podobně i směrem nahoru. Je třeba ale vědět, jaké to má důsledky a jak to naruší ustálenou rovnováhu včelstva. Ta je zásadní.
Na jaře je ideální pro rozvoj včelstva rozšiřovat plodové hnízdo tzv. do zásob. Tomu tento směr (nahoru) moc nevyhovuje. Pokud ale včelaři mají hladová včelstva, nic jiného jim pak moc nezbývá. Na internetu taková včelstva dnes snad ukazuje každý. Já osobně rozšíření směrem nahoru využívám spíše jako jakousi přetlakovou nádobu u velmi silných včelstev.

Teplo a zase teplo.

Musíme brát v úvahu to, že včely mají dlouhodobou vizi svého prostoru. Tomu přizpůsobují vše. Nebo si myslíte, že včely vědí, že jim někdy přidáte další nástavek a zvětšíte tak prostor? Pak musí přepracovávat svůj program, uzpůsobit tomu i plodovou křivku, tepelný režim, spotřebu zásob….. Na to včely potřebují nějaký čas, aby znovu nabyly jakousi rovnováhu. Oddálí se tak optimum k maximálnímu využití snůšky. Včelaření je o dlouhodobém vnímání potřeb včelstva. To ovšem v dnešní hektické době technokratičtí včelaři vůbec nechápou a vlastně ani nemohou.
Je však zarážející, že dnes „včelaři“ ani nevnímají, že existuje i nějaké optimum třeba k připravenosti ve využití snůšky. Jaký rozdíl proti včelařským bardům, které jsem měl možnost poznat době svých začátků včelaření. A co pak třeba strategie přežití, které mají různá plemena, kmeny, linie odlišné? To už je ale vysoká včelařská škola a tu ne každý chce absolvovat, ke škodě včel i škodě své. Hlavně ale pamatujme, teplá hlava je základ!]]> Březen

Leoš Dvorský

Klimatické podmínky

Tento měsíc je takový měsíc šibal. Zima ještě neskončila a jaro ještě nezačalo. Noční teploty pod bodem mrazu jsou v jeho průběhu běžné. Naproti tomu se objevují i velmi teplé dny, kdy teploty vystoupí krátkodobě k těm, které jsou častější v létě. Zvraty v počasí jsou velmi časté a výrazné. To , musíme brát v úvahu. Průměrná teplota v březnu je pohybuje kolem 3 stupňů nad nulou. Průměrné srážky jsou cca 32 mm.

Vegetace

Kvetou olše, lísky, dříny a především jívy, různé krokusy, sněženky. Především jívy dávají včelám první snůšku nektaru a pylu. Jívy jsou takovou signální rostlinou.

Co se děje ve včelstvech

Včelstva již mají první plod. U těch rychlejších již vybíhají první mladušky. Zásoby rychle ubývají. Podle mých dlouhodobých pozorování to je kolem 4 kg za měsíc. Silná včelstva zakládají první trubčinu. Stavební pud se zpravidla ještě neprojevuje. Pokud včely staví děje se tak především s použitím starého vosku. Poznáme to tak, že stavba je žemlová až světle hnědá. Sněhově bílý vosk vidíme v březnu zřídka. Každou vhodnou chvíli včely využívají k proletům, donášce vody a pylu.

Co včelstvo potřebuje

Je to především teplo, dostatek kvalitních zásob, vodu , pyl a klid. V tuto dobu včelstvu nejvíce škodí přerušované plodování, které nastává v případech velkých teplotních zvratů, které v březnu nejsou ničím neobvyklým. K tomu je třeba, aby včelstvo bylo dostatečně silné, resp. ovládalo patřičný prostor. Jaký prostor včelstvo obsedá v době květu jív, to rozhoduje o tom, zda se ve včelstvu začne připravovat rojová nálada. Zvláště začátečníci si toto často neuvědomují. Důsledkem je pak nevhodné podněcování, zužování prostoru a další zbytečná nadlepšování. Druhým extrémem je, že z nedočkavosti včelstva rozšiřují a narušují tak tepelnou rovnováhu. Z hlediska přirozeného rozvoje včelstva se různé podněcování dlouhodobě ukázalo jako kontraproduktivní. Včelstva se jím klamou. Narušuje se tím vnitřní ustálená rovnováha včelstva, která nekoresponduje s tím, co se děje v přírodě. Pokud není příliv pylu z přírody, je výsledný efekt podněcování minimální. Dnešním včelařům je však tento pracný způsob blízký neboť na klamání včelstev jsou založené klasické metodiky ošetřování včelstev. Toto klamání včelstev se z dlouhodobého pohledu projevuje v oslabování sociální imunity včelstva. Je třeba si uvědomit, že imunita je něco, co organizmus nabývá, ale i ztrácí. Je na včelaři, jakou filozofii bude uplatňovat. Imunita včelstev je něco, co s čím naše včelaření vůbec nepracuje. Výjimku tvoří několik lidí včelařících podle tezí hnutí Šance pro včely.

Včelařova práce:

Včelař by měl včelstvům zajistit jejich potřeby. Tedy teplo, dostatečný prostor daný odpovídajícím množstvím díla a zásoby. Prosím přesně v tomto pořadí! Jak toho dosáhneme? Zásada je, že strůpek by měl být vždy uteplený, zvláště u neizolovaných úlů.
Nejlepším uteplením pro včelstvo je však hodně včel. To nyní již nezachráníme, na to musíme myslet již předchozí rok. Vodu zajistíme tím, že použijeme nad horní nástavek neprodyšnou folii, na které se sráží metabolická voda. Ta bývá i na stěnách úlů v prostoru, který je větší než včely skutečně obsedají . Někteří včelaři začínají včelstvům podávat vodu přímo do úlů. Podle mých zkušeností je to příliš mnoho práce s častým vyrušováním včelstva (narušování rovnováhy). Je to tedy vzhledem k poměru zisk/ztráta značně neefektivní. Daleko jednodušší a efektivnější je zřídit včelám v blízkosti (kolem 20m od úlů) hygienické napajedlo a včely na něj naučit chodit v době, kdy se ochladí. Na napajedlo včely nalákáme plástem s medem, který jim po vybrání zásob odstraníme. Napajedlo by nemělo nikdy vyschnout a to ani na jaře, ani v létě. Můžeme tím částečně snížit riziko sběru vody z nevhodných zdrojů, především gutační vody z rostlin, které jsou ošetřeny neonikotinoidy . I takováto drobnost přispívá svým dílem ke snížení kolapsů včelstev, známých jako CCD.
Pomocí vody můžeme včelám dodávat potřebné minerály, které jsou důležité zvláště pro ty, kteří zimují jen na cukru. Zimování na cukru je prakticky totéž, jako krmit krávy nebo králíky kyselým okurkami. Nehodlám se s nikým o této větě přít. Vyzkoušejte a pochopíte význam přirozených zásob, tedy medu.

V tuto dobu napravujeme také ta včelstva, která ztratila přes zimu matku nebo mají trubcokladnou matku. Že ve včelstvu není něco v pořádku poznáme podle toho, že včelstvo nenosí žádný pyl nebo včely mají od pylu nohy jako by umazané ( pylové rousky jsou velmi malé). Osiřelost se projevuje i tím že včely při proletu kolem oček nebo na česně jako by větrají. Jejich pohyby křídel jsou však pomalejší a tvoří kolem jejich těla jakýsi mlžný závoj. Často je vidět i vonná žláza. Takové včelstvo rozebereme, zjistíme skutečný stav. Zdravá včelstva spojíme a ušetříme si tak práci. Zásada je stejná jako na podzim. Je lépe mít jedno silné včelstvo, než li dvě slabá. Osobně v březnu žádné prohlídky nedělám. To si nechám na dobu květu třešní, kdy to spojím již s rozšiřováním. Každé vyrušení je pro včelstvo stres a ten je nejhorším onemocněním. Bohu žel pro drtivou včelařů je slovo stres jen slovo a neumí si pod ním nic představit. Když pak v sezoně nebo po ní mají včelstva problémy nenapadne je, že prvopočátek neduhů včelstev, přemnožení kleštíka….. je právě zde.

Myslím, že výše uvedené kalendárium celkem jasně říká, co je nutné a co je důležité. Včelař další vysvětlení nepotřebuje. V následujících řádcích trochu rozvedu včelařovu (mojí práci) v březnu. Snad to pomůže začínajícím včelařům, protože na internetu mohou najít spoustu naprosto nesmyslných až hloupých doporučení začátečníků, kteří opakují chyby, kterých se dopouštěli lidé v minulosti. Ti však své neúspěchy a neumění, či hloupost nedávali na odiv veřejnosti.

Otázka podněcování.

I v minulosti včelaři svá včelstva podněcovali k vyššímu kladení vajíček v tuto dobu. Je třeba si uvědomit ale souvislosti. Dříve se u nás včelařilo převážně s včelou tmavou. Její včelstva dozrávala ke snůškové zralosti nejdříve začátkem června na snůšku z malin. Tak ,jak k nám postupně stále více dostávala kraňka, stávalo se toto podněcování (klamání) více méně zbytečnou záležitostí u normálně silných zdravých včelstev. Kraňka má prostě na jaře doslova raketový nástup plodové křivky. Záleží na jednotlivých kmenech. Nejrychlejší nástup plodování měla podle mých zkušeností Sklenarova „47“. Trpěla však poměrně vysokým sklonem k nosematóze. Naproti tomu kmen Troiseck byl vůči nosematóze téměř rezistentní. Jaká škoda, že jej např. VÚD, přestal rozkovávat. Tak bych mohl podrobněji rozebírat jednotlivé kmeny kraňky, ale to by z toho byl nový a hlavně dlouhý článek. Ten je sice napsán, ale je příliš dlouhý , a tak ani nevím, jestli je ke zveřejnění. Lidé dnes hledají jen zkratky a žijí pak zkratkovitý život svůj i se včelami. To není moje cesta, rychlokvašku ze mne již nikdo a nic neudělá.

V posledních létech je z různých důvodů zaznamenávám určitý odklon od kraňky. Vlastníci včel, kteří často mají jen průmyslově apokalyptický přístup ke včelám nebo začátečníci, hledají ideální včelu. Myslí si , že ji najdou například markýrováním návratu k „původní „ včele (A.m. mellifera) nebo k Včele buckfastské a jejím různým větvím. Tato plemena však mají diametrálně odlišnou plodovou křivku , která nezajišťuje využití časné až velmi časné jarní snůšky. Ty u nás převažují a zajišťují cca 70% celkového výnosu. Pozdější a daleko pozvolnější nástup plodování těchto plemen lze částečně eliminovat právě podněcováním, které kraňka, má-li dostatek zásob vlastně nepotřebuje.

V našich podmínkách však ty tzv. nová plemena jsou však vždy kříženci s kraňkou, která je na našem území již dávno dominantní. Tím se jejich plodová křivka trochu podobá kraňce. Kdo však měl dlouhodobě možnost porovnávat jarní rozvoj různých plemen jako já ví, že se to nedá porovnávat, rozdíly jsou obrovské. Vše má ale samozřejmě svá pro a proti a záleží na včelaři, jak vše okáže využít. Někteří včelaři se snaží zamezit zimnímu plodování včelstev izolací matek a pak následně zahajují podněcování. Jaký paradox, že? Řešení je však mnohem jednodušeí.

Spousta studií dávno prokázalo, že podněcování je spíše kontraproduktivní. Včely jsou velice silně napojeny na prostředí. Nechají se však oklamat lidmi a to má své důsledky. Jaké? Inu dlouhověké zimní včely začnou daleko dříve odchovávat plod a začnou stárnout. Jsou nuceny i za nepříznivého březnového počasí shánět vodu, nektar a pyl. Při tom jich zbytečně mnoho uhyne. Včelstva předčasně vyprovokovaná k aktivitě začínají prostě stárnout rychleji. Dochází k daleko rychlejší obměně včel, kdy dlouhověké včely jsou nahrazovány krátkověkými. Dlouhověké včely předčasně hynou a není využit jejich potenciál. I to má na ustálenou rovnováhu včelstva a jeho sociální imunitu velké negativní dopady.

Pravidlo, kterým se řídím je, že když chci využít době jarní snůšku, musí létavka, která ji využije, ležet na dně buňky jako vajíčko nejpozději v podletí předchozího roku. Pak je každé podněcování naprosto zbytečné.

U mne je zcela normální, že hlavní tíhu jarních snůšek nesou právě dlouhověké zimní včely, které se nezapojily do dělby práce předčasným plodováním a proto nezačaly předčasně stárnout. Podlé mých pokusů takové včely žijí i déle než 9 měsíců běžně. Tím dochází k maximální úspoře energie a samozřejmě zásob medu.

V případě, kdy si včelaři stále ještě neví rady s V.d., je 1,5 generace plodu , který získáme navíc podněcováním, pro kleštíka dárkem z nebes. Ano tak tomu skutečně je. Provedl jsem v tomto směru mnoho pozorování a měření. Jedno z biotechnických opatření proti V.d. je právě zkrácení plodové křivky podobně, jak je tomu u včelstev v přírodě.

Nevhodným podněcováním prostě narušujeme ustálenou vnitřní rovnováhu včelstva, které má zdravé včelstvo po zimě. Podporujeme podmínky pro předčasný a intenzivnější rozvoj patogenů, které v důsledku vedou k oslabování imunity včelstva, nižším výnosům, zvýšeným nákladů…… Tedy nic dobrého pro včelstvo a včelaře.
Když podněcovat, tak hlavně vodou. Proto je dobré včas zřídit napajedlo na sluném místě. Ideální je vyhřívané napajedlo, to je ovšem drahé..... Někdo dodává vodu přímo do úlů. Tím včelstvům pomůžeme nejvíce. To má samozřejmě i svá negativa, ale jak se říká proti gustu……. K dodání vody však můžeme využít metabolismus samotného včelstva. K tomu je však třeba pochopit vztah prostou k prostoru. Jistě mohou pomoci i folie místo strůpku. Možností je zase více a byly mnohokrát popsány.

Pokud je nutné doplnit zásoby, neměli bychom to provádět na jaře těstem, ale tekutým krmivem. Těsto se hodí do letního období. Samozřejmě ideální je med nebo medová voda. Těsto neúměrně vyčerpává včely. Přesto dnes kdejaký začátečník těsto doporučuje začátečníkům právě na jře nebo dokonce v zimě. Je to z lenosti a nevědomosti. Nevím, ale myslím si, že není snad nic záludnějšího, než když začátečník radí začátečníkům. Kdo si ale připustí, že je začátečník nebo kdo pozná, že mu radí začátečník ? Lidé hledají snadná řešení, myšlení je přeci bolí.

Pylové náhražky.

I to je jakási móda. V minulosti jsme používali tzv. sojapyl, tedy velmi jemnou sojovou moučku, která se včelám podávala k narouskování vně úlu. Tehdy však ještě nevyráběl z geneticky upravené sóji. Dnes je to jinak a člověk to vlastně ani nezjistí. I to má na včelstva své negativní dopady.

Využívána jsou často i různá bílkovinná těsta. To bych shrnul krátce asi takto. Oddělku o síle 1NN, v březnu nikdy. Produkčním včelstvům obsedajícím v březnu na černo 3 NN pak jedině až když je ve včelstvu 1 generace mladušek, tedy začátkem dubna. Pak se prakticky bezpečně vyhneme zbytečnému urychlení nosematózy, která způsobuje na včelstvech největší ztráty.

V minulosti jsme odebírali včelstvům v průběhu sezóny nadbytečné pylové desky, které jsme zasypávali jemným cukrem (pudr) a zabalili do novin, aby je nezničil zavíječ voskový. Na jaře se takovýto plást vloží přímo doprostřed včelího chomáče a je až do snůšky hotovo. Účinek je okamžitý a pro včelstvo nijak zatěžující.
Nejbezpečnější a také nejpřirozenější a téměř bez nebezpečí je mít poblíž každého stanoviště (do 100 m) porosty lísky, jív, vrb, dřínu, olše. Vrb je ale spousty druhů a při vhodném sortimentu mohou zajistit pylovou i nektarovou snůšku od začátku března minimálně až do snůšky z ovocných stromů. Jak jednoduché, že? Ovšem chce to opět trochu našeho sádla a to se chce jen skutečnému včelaři, ne rychlokvašce z internetu.

Prostor.

V březnu také připravujeme včelstvům podmínky k rojení. V době květu jívy musí mít kraňská včelstva dostatek prostou. Pokud kraňka obsedá ¾ prostoru, pociťuje stísněnost a u některých kmenů to může vést k rojové náladě, která vyvrcholí v květnu. Jak to ale udělat, abychom dali včelstvu dost prostoru a přitom neochlazovali celkový prostor? Je zřejmé, že rozšiřováním směrem nahoru v březnu toho nedocílíme. Já používám téměř výhradně rozšiřování směrem dolu. Stavební nástavek je ve včelstvu někdy již z minulého roku. Jen jej od hlavního hnízda oddělím folií která není u česnové stěny doražena o cca 1/3. Do produkčních včelstev vkládám příležitostně stavení rámek pro stavbu. U trubčích včelstev tam jsou již od minulého roku. To ale při pochopení architektury včelího díla je samozřejmost. Abych se ale přiznal. Já využívám spíše pro-rojová opatření a rojový pud vhodně využívám. Není pracovnitější včelstvo, než letošní roj.......

Nic však není dogma. Pochopitelně je možné rozšiřovat podobně i směrem nahoru. Je třeba ale vědět, jaké to má důsledky a jak to naruší ustálenou rovnováhu včelstva. Ta je zásadní.
Na jaře je ideální pro rozvoj včelstva rozšiřovat plodové hnízdo tzv. do zásob. Tomu tento směr (nahoru) moc nevyhovuje. Pokud ale včelaři mají hladová včelstva, nic jiného jim pak moc nezbývá. Na internetu taková včelstva dnes snad ukazuje každý. Já osobně rozšíření směrem nahoru využívám spíše jako jakousi přetlakovou nádobu u velmi silných včelstev.

Teplo a zase teplo.

Musíme brát v úvahu to, že včely mají dlouhodobou vizi svého prostoru. Tomu přizpůsobují vše. Nebo si myslíte, že včely vědí, že jim někdy přidáte další nástavek a zvětšíte tak prostor? Pak musí přepracovávat svůj program, uzpůsobit tomu i plodovou křivku, tepelný režim, spotřebu zásob….. Na to včely potřebují nějaký čas, aby znovu nabyly jakousi rovnováhu. Oddálí se tak optimum k maximálnímu využití snůšky. Včelaření je o dlouhodobém vnímání potřeb včelstva. To ovšem v dnešní hektické době technokratičtí včelaři vůbec nechápou a vlastně ani nemohou.
Je však zarážející, že dnes „včelaři“ ani nevnímají, že existuje i nějaké optimum třeba k připravenosti ve využití snůšky. Jaký rozdíl proti včelařským bardům, které jsem měl možnost poznat době svých začátků včelaření. A co pak třeba strategie přežití, které mají různá plemena, kmeny, linie odlišné? To už je ale vysoká včelařská škola a tu ne každý chce absolvovat, ke škodě včel i škodě své. Hlavně ale pamatujme, teplá hlava je základ!]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Na-aktualni-tema?pid=16722#pid16722 Tue, 24 Feb 2026 21:47:26 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Na-aktualni-tema?pid=16722#pid16722 Na aktuální téma- život se včelami.
Leoš Dvorský
24.2.2026

Tyto řádky jsem se rozhodl napsat proto, že mne k tomu nepřímo i přímo, vybíravými i nevybíravými způsoby nutí moji kamarádi. Ano, také po shlédnutí šílených videí ještě šílenějších držitelů včelstev. dalších věčných začátečníků, kteří se bezostyšně nazývají včelaři vidím, že je nutný pohled člověka, který se učil u včel. Upřímně řečeno se mi do toho vůbec nechtělo a považuji to téměř za ztrátu času. Abych ale nebyl obviňován z toho, že si nechávám něco pro sebe, pár řádek napíši, jistě k nevoli mnohých.

Letos to bude třiašedesátý rok, co si mne včely přitáhly a já se jim snažím porozumět a umožnit jim i v stále se měnících podmínkách to, co umí a k čemu je připravila příroda sama.

Jména ani odkazy na webové stránky výše uvedených , nebudu uvádět. Možná ale jednou sami pochopí, jakou medvědí službu dělají včelám a především začínajícím včelařům.

Můj zájem o včely nebyl nikdy jen med a profit z něho. U nás tohle dokáže i průměrně inteligentní orangutan. Můj zájem byl a je podstatně hlubší, proto mi i mí nejbližší kolegové někdy nerozumí, což ovšem není můj boj. Neskrývám ale, že je pro mne smutné vidět nebo slyšet to, jak někteří ani nechápou nebo nechtějí pochopit to, co jsem přednášel nebo je informoval před více než dvaceti léty. Nejsmutnější je ale to, že tak činí i mí bývalí kamarádi. Někteří si říkají apidologové, chovatelé matek, profesionální včelaři. Příkladem je třeba epigenetika nebo včelaření bez chemie a další a další věcí. Letos mi bude 72 let. Nemám tedy zapotřebí se někomu vnucovat a někomu se budou má slova zdát možná příliš tvrdá. Jiný ale nebudu. Nabídnout však mohu jen studnici mých starých a praxí ověřených názorů, postupů, vědomostí. Kdo chce, berte, kdo ne, tápejte si dál. Já se ale učím a stále budu učit přímo u včel.

Chci zde postupovat měsíc od měsíce. Aby čtenář nemusel příliš hledat, uvedu nejprve údaje z „mého“ KALENDÁRIA a pak reakce, co bych nikdy v tuto dobu nedělal a nebo naopak udělal, je-li to nezbytně nutné. Při rozhodování co a jak by si ale každý měl nejprve vyjasnit to, co je bezpodmínečně jen nutné a co je skutečně důležité. Pokud se začneme orientovat na věci nutné, stala se někde v našem uvažování, ošetřování včelstev chyba a tu bychom měli najít a napříště se jí vyvarovat. Lhát sobě se skutečně nevyplácí.

Leden

Klimatické podmínky:

Je nejstudenějším měsícem v roce. Ve středních a vyšších polohách zpravidla leží souvislá vrstva sněhu. Vodní plochy jsou zamrzlé. V polovině ledna obvykle přichází dvou až tří týdenní silné ochlazení.
To říká stará včelařská pranostika. Dlouhodobá průměrná v lednu je 2,2°C pod nulou. Průměrné srážky jsou kolem 28 mm. Jiná pranostika říká: „Krtiny v lednu, konec zimy v květnu.“

Vegetace:

V lednu nemají včely v přírodě přirozený zdroj potravy nektarové ani pylové. Jediným zdrojem mohou být uhynulá včelstva. Pokud to venkovní teploty dovolí, dokáží včely dokonale vyčistit od zásob každou dutinu ve které padlo včelstvo, není-li příliš daleko. I když to nevypadá, příroda je přichystaná na příchod jara. Na slunných místech se ke květu začíná chystat líska, která je zdrojem velmi kvalitního pylu. Také dříny jsou v očekávání. Olše lepkavá a šedá nezůstávají pozadu. Na jívách je také vidět, jak se blíží jaro.

Co se děje ve včelstvech:

Lednová spotřeba zásob je, podobně jako ta listopadová, nejnižší v roce. Podle mých měření v daných podmínkách se pohybuje spotřeba zásob kolem 1 kg za měsíc leden u u včelstva o síle cca 3 kg. Ve včelstvech není obvykle žádný otevřený plod až na několik desítek zavíčkovaných z buněk z cyklu kolem Vánoc. Některá včelstva však těsně před příchodem větších mrazů (nebo ihned po) znovu nechají matku zaklást po cca 4 týdnech opět pár buněk plodu. Zimní plod je závislý na genofondu včelstva a jeho síle. Mezi včelaři se vedou neustále pře o to co je pro včelstvo správné. Má mít včelstvo v zimě plod nebo ne? Tato otázka je ale naprosto zcestná, protože právě takovéto chápání včelstva jako jednotného materiálu, je tím nejhorším zločinem lidí, kterého se na včelstvech dopouštějí. V důsledku různých „teorií“ přicházíme ročně o velmi cenné genofondy, protože včelaři vůbec nechápou, jak důležité je znát různé strategie přežití včelstev. Všechny možné varianty mohou být za určitých okolností špatné nebo dobré. Napsat by se o tom dalo mnoho a vydalo by to na celou knihu. Nicméně v kalendáriu na to není prostor. Je na každém včelaři aby se snažil tyto vědomosti získat a následně využívat. V souvislosti s kleštíkem jsou více preferovány genotypy, které v zimě prakticky neplodují. Ovšem vše má své a je třeba v tomto případě chovat takové materiály, pro které je to jejich součástí strategie přežití a do dané lokality se nejlépe hodí. V přírodě je jediným problémem včelstva hlad a nepřátelé. Teploty v chomáči u včelstva bez plodu jsou již stabilně pod dvacet stupňů. V případě plodu v těsné jeho blízkosti dosahují 35 stupňů. Ovšem skutečně jen v jeho bezprostřední blízkosti, zpravidla v části uličky, kde se plod nachází. Na povrchu jsou teploty stejné, jako u včelstev bez plodu, tedy na hranici života včely, tj. kolem 6-8 stupňů. V ostatních částech dutiny jsou teploty prakticky totožné s venkovní teplotou. Rozdíl je pouze v proudění vzduchu a rozdíl je cca kolem 2 stupňů, jak jsem si ověřoval různými měřeními v minulosti. Stabilně vyšší teploty v chomáči nad 20-25 stupňů zpravidla signalizují jisté zdravotní obtíže, které projeví se při vyzimování. Třeskuté mrazy v tuto dobu zdravým včelstvům neuvěřitelně prospívají, jak prokázaly pokusy v Tachově již před padesáti roky.

Co včelstvo potřebuje:

Leden je asi nejtypičtější zimní měsíc, měsíc klidu.

Zde je žádoucí, krom dostatečného množství zdravých včel, dostatek kvalitních zásob a klid. Dalo by se říci, že včelstva nyní sklízí to, co v podletí zasela.

Včelařova práce:

Pokud jsme tak již neučinili v předchozích měsících, vyhodnocujeme výsledky předchozího roku, připravujeme chovatelský plán. Trubčí, plemenná a chovná včelstva jsou již dávno vybrána. Nyní jen díky drsnějším klimatickým podmínkám ověřujeme správnost našeho výběru. Včelaři, kteří nepoužívají mezistěny, nemají kam spěchat. Přesto je však dostatek práce na opravách a vylepšení našeho včelařského zařízení. Ovšem včelaři, kteří včelaří blízko přírodě, mnoho pomůcek nepotřebují. Ač se to zdá neuvěřitelné, ale i zimní měsíce nám poskytují velmi cenné informace o stavu včelstev. K tomu nám samozřejmě stačí vnější pozorování. V zimě je vše v koncentrované formě vidět na česnech úlů a před nimi.

Potud tedy dříve zveřejněné kalendárium.

Nyní něco více k včelařově práci. Je tomu asi dva roky, kdy mi jeden můj kamarád v lednu řekl, že podlehl blábolu na internetu a provedl v lednu takzvaný zimní příkrm. Ještě dodal, že ho asi budu mít za blázna. No upřímně řečeno jsem ho měl za hlupáka. Na konci března už žádné včely neměl.

Včelař musí mít přehled o zásobách a spotřebě vždycky. Zdá se však, že někteří z nás zapomněli i malou násobilku, sčítání a odčítání. Tak tedy, 1 zavíčkovaný plást 2/3 Langstroth zásob váží cca 1,5 kg. Při 10 plástech by to znamenalo 15 kg zásob. Maximální spotřeba od 1.10. do 28.2. následujícího roku je cca 9 kg u oddělků o síle 1NN, ale také u včelstva o síle 5 NN v tenkostěnných úlech. To je moje dlouhodobá zkušenost, kdy jsem toto u sebe ověřoval od roku 1982 do dneška. Údaje jsem zveřejňoval i po jednotlivých měsících. Rád bych potkal v ČR člověka, který by měl srovnatelná data. Samozřejmě musíme brát v úvahu to, že včelstvo musí mít k dispozici dostatek volných buněk, aby chomáč včel neseděl tzv. na studeno. Proto bychom měli počítat na 1 plást pouze s 1-1,20 kg zásob u rámkové míry 2/3 Langstroth. I toto by mělo stačit do konce února i v nejtvrdších zimách. Ostatně výše je uvedeno, že tvrdší zima včelám jen prospívá. Tak tomu je například i letos, i když ani ta se za příliš tvrdou nedá označovat. Pro doplnění uvádím, že plně zavíčkovaný plást adamcovy míry váží 2,5-3kg. Takže přátelé, počítat, myslet a budete mít v zimě klid a nebudete muset dělat věci nutné a budete se moci soustředit na věci důležité.

Jeden můj kamarád, který dnes již nežije, říkával, že včelaření není pro hlupáky a já vždy dodával, že pro netrpělivé lidi už vůbec ne.

Dodání zásob na zimu musí být dodáno nejen v dostatečném množství, ale také včas. Tedy žádné pozdní krmení, žádné podzimní a zimní příkrmy a podobné nesmysly, kterými člověk jen zarývá svou neschopnost udělat potřebné věci včas. Měsíce říjen – únor jsou pro včely obdobím klidu, kdy jsou včelstva bez plodu. Je to biologická podmíněnost. Dá se to přirovnat ke kvalitními spánku u lidí. To samozřejmě může narušovat chemické ošetřování proti varroáze, ale to už je zase jiná písnička, kterou tu nehodlám rozebírat, protože je dávno vyřešena. Jen to včelaři jaksi nezaznamenali nejspíš proto ,že to někdo ještě nenapsal v angličtině nebo němčině. Pak by tomu možná rozuměli. Doma není zkrátka nikdo prorokem. Ale dokonce i včelaři chemici a také profesionálové vidí tu neúinnost chemie vůči V.d. Proto se pokoušejí toto období klidu navodit například klíckováním matek.

I to má samozřejmě svá negativa (cca 10% ztráty matek,stres). Když například vidím video, jak včelař v zimě kouří do včel, urazil bych mu ruce. To považuji přímo za zločin. Čitatel by si měl prostudovat funkce párových žláz Corpora cardiaca a corpora allata a jejich vliv na tvorbu hormonů a zimování. Zde na to není čas.

Člověk do toho prostě musí dát také trochu svého sádla, jinak to nejde. Ve zkratce však něco přeci jen uvedu. Aby mohla voda, která vzniká při spotřebě zásob, přejít ze zažívacího ústrojí včely do krve včely a odtud se odpařit, je nutná zimní vnitřní teplota včelího chomáče po 20°C a k tomu, mimo jiné, tyto žlázy napomáhají. Jinak může dojít k přeplnění výkalových váčků včel, úplavici, startu nosematózy, vyšší spotřebě zásob……..

Když vidím ty snahy o klíckování, je mí líto včel i včelařovy práce. Vždyť bezplodové období a tolik potřebný klid lze zajistit i rozumným hospodařením s prostorem, větráním. Opět nebudu konkrétní, není na to prostor. Skutečný včelař však na to přijde sám. Jen pro inspiraci podotýkám co je dobré.

Mírné proudění vzduchu mimo včelí chomáč ANO, průvan a vlhkost, NE.

Co ještě NE? V žádném případě ne krmení a už vůbec ne těstem. Včely ho musí zpracovávat, proto zvyšují teplotu a zrychlují metabolismus, zvyšují spotřebu a někdy i začnou plodovat.Dalším důsledkem je i vyšší spotřeba zásob. To je v přímém rozporu s výše uvedeným, biologií včelstva. V lepším případě se takto ničí tuková tělíska dlouhověkých včel. Obyčejně je však dopad daleko horší jak z krátkodobého , tak i dlouhodobého hlediska.

Není snad nic horšího než zimní přerušované plodování! O zásoby jsme se měli postarat nejpozději v podletí a pokud je to už náhodou nutné Dodáme včelstvu bleskově zásoby plástem připravených zásob, který rozdělíme na 2-3 části a položíme přímo na rámky, přikryjeme folií nebo tkaninou, kobercem, dáme prázdný nástavek,střechu, jak je uvedeno v nicku „Co se děje ve včelstvech nyní“ na fóru ŠPV.

O případném vrozeném cyklickém zaplodování v zimě můžeme diskutovat dlouho. O tom, zda je dobré nebo špatné rozhodují především genetické dispozice jednotlivých materiálů a jejich specifické strategie přežití. Jenže to se musíme o toto zajímat a ne si myslet, že najdeme nebo si někde koupíme ideální a univerzální včelu. Taková prostě neexistuje a logicky ani existovat nemůže. Jsou to jen těšínská jablíčka.

Ovšem dnešní neomarxismem odkojení absolventi YT academií, budou zřejmě jiného názoru. Arabové říkají: „Nebuď otroka, co když právě sní o svobodě.“ Tak ani já nedoufám, že takové probudím.

Pochopitelně i různá pozorování přes folii, otevírání včelstev jsou v tomto období absolutní TABU. Provádí je jen lajdák, hlupák, netrpělivý začátečník. Výjimkou může být jen výzkumník, který to dělá záměrně ve jménu poznání. Nikdy však ne z rozmaru nebo nutnosti. Prostě KLID, KLID a zase KLID, to je úkol pro včelaře.

Znovu bych chtěl připomenout Br. Adama, kterým se dnes mnozí zaštiťují, avšak neví o něm ani háček nad Ň. Ten měl stanoviště se stálými 520 oddělky na 5 plástech ½ jeho míry Dadant. Zimoval je na vřesovišti. Musely zimovat na vřesovém medu. Které to nedaly se prostě vyřadily z chovu samy. To u nás neudělá ani certifikovaný množitel matek a tím dále jen przní genetiku a degraduje veškeré snahy o selekci, šlechtění.

Samozřejmě v oddělcích ověřoval a testoval i další vlastnosti a dědivosti. Přezimování bylo jen jedním z testů. Pokud ověřovaný materiál nepřešel přes tento první test, již s ním dále nepracoval a jako genetický odpad jej předal dál, třeba do Švédska (A.m. sahariensis). Naši včelaři by si z toho mohli vzít ponaučení a otevřít konečně trochu oči.

U mne je období říjen- únor bez plodu, až na specifické výjimky (výše uvedeno). Včelstva jsou tedy prakticky 5 měsíců zcela bez plodu. Pokud to nezajišťuje genetika a daná strategie přežití (žádný monopol není zdravý), zajistím to já svým opatřením na zimu (provádí se ještě v léte, v podetí už bývá pozdě). To rozhodně není pracné klíckování matek. Podrobněji si o tom můžeme pohovořit na přednáškách nebo seminářích, wokrschopu.

V zimě mají mít včelstva klid. U mne ho mají.

Podobně jako v lednu by tomu mělo být ale i v únoru. Před tím samozřejmě i prosinci, listopadu, říjnu.

Je tomu tak 5 let, kdy byl celkem teplý podzim. Tehdy mi jeden chovatel matek volal, že u něj včely mají 2-3 plásty plodu míry 39x24 cm a bude mít ztíženou fumigaci. Tomu jsem se samozřejmě jen smál, protože už dávno žádnou chemii nepoužívám. Bylo to začátkem listopadu. Já bych na jeho místě mluvil o dm2 plodu, ale to bych chtěl asi moc. Neustále mne přesvědčoval, že tomu tak musí být i u mne, ať se přesvědčím sám. Tak jsem jen kvůli jeho vrtochu rozebral kompletně celé stanoviště a výsledek byl NULA buněk plodu.

Člověk by měl své svěřenkyně prostě znát a věřit jim. Proto dnes věřím už jen svým včelám a tomu, co mi říkají celý rok. Já se to snažím pochopit. Na řeči lidí odtržených od přírody a včel už vůbec nedám.]]> Na aktuální téma- život se včelami.
Leoš Dvorský
24.2.2026

Tyto řádky jsem se rozhodl napsat proto, že mne k tomu nepřímo i přímo, vybíravými i nevybíravými způsoby nutí moji kamarádi. Ano, také po shlédnutí šílených videí ještě šílenějších držitelů včelstev. dalších věčných začátečníků, kteří se bezostyšně nazývají včelaři vidím, že je nutný pohled člověka, který se učil u včel. Upřímně řečeno se mi do toho vůbec nechtělo a považuji to téměř za ztrátu času. Abych ale nebyl obviňován z toho, že si nechávám něco pro sebe, pár řádek napíši, jistě k nevoli mnohých.

Letos to bude třiašedesátý rok, co si mne včely přitáhly a já se jim snažím porozumět a umožnit jim i v stále se měnících podmínkách to, co umí a k čemu je připravila příroda sama.

Jména ani odkazy na webové stránky výše uvedených , nebudu uvádět. Možná ale jednou sami pochopí, jakou medvědí službu dělají včelám a především začínajícím včelařům.

Můj zájem o včely nebyl nikdy jen med a profit z něho. U nás tohle dokáže i průměrně inteligentní orangutan. Můj zájem byl a je podstatně hlubší, proto mi i mí nejbližší kolegové někdy nerozumí, což ovšem není můj boj. Neskrývám ale, že je pro mne smutné vidět nebo slyšet to, jak někteří ani nechápou nebo nechtějí pochopit to, co jsem přednášel nebo je informoval před více než dvaceti léty. Nejsmutnější je ale to, že tak činí i mí bývalí kamarádi. Někteří si říkají apidologové, chovatelé matek, profesionální včelaři. Příkladem je třeba epigenetika nebo včelaření bez chemie a další a další věcí. Letos mi bude 72 let. Nemám tedy zapotřebí se někomu vnucovat a někomu se budou má slova zdát možná příliš tvrdá. Jiný ale nebudu. Nabídnout však mohu jen studnici mých starých a praxí ověřených názorů, postupů, vědomostí. Kdo chce, berte, kdo ne, tápejte si dál. Já se ale učím a stále budu učit přímo u včel.

Chci zde postupovat měsíc od měsíce. Aby čtenář nemusel příliš hledat, uvedu nejprve údaje z „mého“ KALENDÁRIA a pak reakce, co bych nikdy v tuto dobu nedělal a nebo naopak udělal, je-li to nezbytně nutné. Při rozhodování co a jak by si ale každý měl nejprve vyjasnit to, co je bezpodmínečně jen nutné a co je skutečně důležité. Pokud se začneme orientovat na věci nutné, stala se někde v našem uvažování, ošetřování včelstev chyba a tu bychom měli najít a napříště se jí vyvarovat. Lhát sobě se skutečně nevyplácí.

Leden

Klimatické podmínky:

Je nejstudenějším měsícem v roce. Ve středních a vyšších polohách zpravidla leží souvislá vrstva sněhu. Vodní plochy jsou zamrzlé. V polovině ledna obvykle přichází dvou až tří týdenní silné ochlazení.
To říká stará včelařská pranostika. Dlouhodobá průměrná v lednu je 2,2°C pod nulou. Průměrné srážky jsou kolem 28 mm. Jiná pranostika říká: „Krtiny v lednu, konec zimy v květnu.“

Vegetace:

V lednu nemají včely v přírodě přirozený zdroj potravy nektarové ani pylové. Jediným zdrojem mohou být uhynulá včelstva. Pokud to venkovní teploty dovolí, dokáží včely dokonale vyčistit od zásob každou dutinu ve které padlo včelstvo, není-li příliš daleko. I když to nevypadá, příroda je přichystaná na příchod jara. Na slunných místech se ke květu začíná chystat líska, která je zdrojem velmi kvalitního pylu. Také dříny jsou v očekávání. Olše lepkavá a šedá nezůstávají pozadu. Na jívách je také vidět, jak se blíží jaro.

Co se děje ve včelstvech:

Lednová spotřeba zásob je, podobně jako ta listopadová, nejnižší v roce. Podle mých měření v daných podmínkách se pohybuje spotřeba zásob kolem 1 kg za měsíc leden u u včelstva o síle cca 3 kg. Ve včelstvech není obvykle žádný otevřený plod až na několik desítek zavíčkovaných z buněk z cyklu kolem Vánoc. Některá včelstva však těsně před příchodem větších mrazů (nebo ihned po) znovu nechají matku zaklást po cca 4 týdnech opět pár buněk plodu. Zimní plod je závislý na genofondu včelstva a jeho síle. Mezi včelaři se vedou neustále pře o to co je pro včelstvo správné. Má mít včelstvo v zimě plod nebo ne? Tato otázka je ale naprosto zcestná, protože právě takovéto chápání včelstva jako jednotného materiálu, je tím nejhorším zločinem lidí, kterého se na včelstvech dopouštějí. V důsledku různých „teorií“ přicházíme ročně o velmi cenné genofondy, protože včelaři vůbec nechápou, jak důležité je znát různé strategie přežití včelstev. Všechny možné varianty mohou být za určitých okolností špatné nebo dobré. Napsat by se o tom dalo mnoho a vydalo by to na celou knihu. Nicméně v kalendáriu na to není prostor. Je na každém včelaři aby se snažil tyto vědomosti získat a následně využívat. V souvislosti s kleštíkem jsou více preferovány genotypy, které v zimě prakticky neplodují. Ovšem vše má své a je třeba v tomto případě chovat takové materiály, pro které je to jejich součástí strategie přežití a do dané lokality se nejlépe hodí. V přírodě je jediným problémem včelstva hlad a nepřátelé. Teploty v chomáči u včelstva bez plodu jsou již stabilně pod dvacet stupňů. V případě plodu v těsné jeho blízkosti dosahují 35 stupňů. Ovšem skutečně jen v jeho bezprostřední blízkosti, zpravidla v části uličky, kde se plod nachází. Na povrchu jsou teploty stejné, jako u včelstev bez plodu, tedy na hranici života včely, tj. kolem 6-8 stupňů. V ostatních částech dutiny jsou teploty prakticky totožné s venkovní teplotou. Rozdíl je pouze v proudění vzduchu a rozdíl je cca kolem 2 stupňů, jak jsem si ověřoval různými měřeními v minulosti. Stabilně vyšší teploty v chomáči nad 20-25 stupňů zpravidla signalizují jisté zdravotní obtíže, které projeví se při vyzimování. Třeskuté mrazy v tuto dobu zdravým včelstvům neuvěřitelně prospívají, jak prokázaly pokusy v Tachově již před padesáti roky.

Co včelstvo potřebuje:

Leden je asi nejtypičtější zimní měsíc, měsíc klidu.

Zde je žádoucí, krom dostatečného množství zdravých včel, dostatek kvalitních zásob a klid. Dalo by se říci, že včelstva nyní sklízí to, co v podletí zasela.

Včelařova práce:

Pokud jsme tak již neučinili v předchozích měsících, vyhodnocujeme výsledky předchozího roku, připravujeme chovatelský plán. Trubčí, plemenná a chovná včelstva jsou již dávno vybrána. Nyní jen díky drsnějším klimatickým podmínkám ověřujeme správnost našeho výběru. Včelaři, kteří nepoužívají mezistěny, nemají kam spěchat. Přesto je však dostatek práce na opravách a vylepšení našeho včelařského zařízení. Ovšem včelaři, kteří včelaří blízko přírodě, mnoho pomůcek nepotřebují. Ač se to zdá neuvěřitelné, ale i zimní měsíce nám poskytují velmi cenné informace o stavu včelstev. K tomu nám samozřejmě stačí vnější pozorování. V zimě je vše v koncentrované formě vidět na česnech úlů a před nimi.

Potud tedy dříve zveřejněné kalendárium.

Nyní něco více k včelařově práci. Je tomu asi dva roky, kdy mi jeden můj kamarád v lednu řekl, že podlehl blábolu na internetu a provedl v lednu takzvaný zimní příkrm. Ještě dodal, že ho asi budu mít za blázna. No upřímně řečeno jsem ho měl za hlupáka. Na konci března už žádné včely neměl.

Včelař musí mít přehled o zásobách a spotřebě vždycky. Zdá se však, že někteří z nás zapomněli i malou násobilku, sčítání a odčítání. Tak tedy, 1 zavíčkovaný plást 2/3 Langstroth zásob váží cca 1,5 kg. Při 10 plástech by to znamenalo 15 kg zásob. Maximální spotřeba od 1.10. do 28.2. následujícího roku je cca 9 kg u oddělků o síle 1NN, ale také u včelstva o síle 5 NN v tenkostěnných úlech. To je moje dlouhodobá zkušenost, kdy jsem toto u sebe ověřoval od roku 1982 do dneška. Údaje jsem zveřejňoval i po jednotlivých měsících. Rád bych potkal v ČR člověka, který by měl srovnatelná data. Samozřejmě musíme brát v úvahu to, že včelstvo musí mít k dispozici dostatek volných buněk, aby chomáč včel neseděl tzv. na studeno. Proto bychom měli počítat na 1 plást pouze s 1-1,20 kg zásob u rámkové míry 2/3 Langstroth. I toto by mělo stačit do konce února i v nejtvrdších zimách. Ostatně výše je uvedeno, že tvrdší zima včelám jen prospívá. Tak tomu je například i letos, i když ani ta se za příliš tvrdou nedá označovat. Pro doplnění uvádím, že plně zavíčkovaný plást adamcovy míry váží 2,5-3kg. Takže přátelé, počítat, myslet a budete mít v zimě klid a nebudete muset dělat věci nutné a budete se moci soustředit na věci důležité.

Jeden můj kamarád, který dnes již nežije, říkával, že včelaření není pro hlupáky a já vždy dodával, že pro netrpělivé lidi už vůbec ne.

Dodání zásob na zimu musí být dodáno nejen v dostatečném množství, ale také včas. Tedy žádné pozdní krmení, žádné podzimní a zimní příkrmy a podobné nesmysly, kterými člověk jen zarývá svou neschopnost udělat potřebné věci včas. Měsíce říjen – únor jsou pro včely obdobím klidu, kdy jsou včelstva bez plodu. Je to biologická podmíněnost. Dá se to přirovnat ke kvalitními spánku u lidí. To samozřejmě může narušovat chemické ošetřování proti varroáze, ale to už je zase jiná písnička, kterou tu nehodlám rozebírat, protože je dávno vyřešena. Jen to včelaři jaksi nezaznamenali nejspíš proto ,že to někdo ještě nenapsal v angličtině nebo němčině. Pak by tomu možná rozuměli. Doma není zkrátka nikdo prorokem. Ale dokonce i včelaři chemici a také profesionálové vidí tu neúinnost chemie vůči V.d. Proto se pokoušejí toto období klidu navodit například klíckováním matek.

I to má samozřejmě svá negativa (cca 10% ztráty matek,stres). Když například vidím video, jak včelař v zimě kouří do včel, urazil bych mu ruce. To považuji přímo za zločin. Čitatel by si měl prostudovat funkce párových žláz Corpora cardiaca a corpora allata a jejich vliv na tvorbu hormonů a zimování. Zde na to není čas.

Člověk do toho prostě musí dát také trochu svého sádla, jinak to nejde. Ve zkratce však něco přeci jen uvedu. Aby mohla voda, která vzniká při spotřebě zásob, přejít ze zažívacího ústrojí včely do krve včely a odtud se odpařit, je nutná zimní vnitřní teplota včelího chomáče po 20°C a k tomu, mimo jiné, tyto žlázy napomáhají. Jinak může dojít k přeplnění výkalových váčků včel, úplavici, startu nosematózy, vyšší spotřebě zásob……..

Když vidím ty snahy o klíckování, je mí líto včel i včelařovy práce. Vždyť bezplodové období a tolik potřebný klid lze zajistit i rozumným hospodařením s prostorem, větráním. Opět nebudu konkrétní, není na to prostor. Skutečný včelař však na to přijde sám. Jen pro inspiraci podotýkám co je dobré.

Mírné proudění vzduchu mimo včelí chomáč ANO, průvan a vlhkost, NE.

Co ještě NE? V žádném případě ne krmení a už vůbec ne těstem. Včely ho musí zpracovávat, proto zvyšují teplotu a zrychlují metabolismus, zvyšují spotřebu a někdy i začnou plodovat.Dalším důsledkem je i vyšší spotřeba zásob. To je v přímém rozporu s výše uvedeným, biologií včelstva. V lepším případě se takto ničí tuková tělíska dlouhověkých včel. Obyčejně je však dopad daleko horší jak z krátkodobého , tak i dlouhodobého hlediska.

Není snad nic horšího než zimní přerušované plodování! O zásoby jsme se měli postarat nejpozději v podletí a pokud je to už náhodou nutné Dodáme včelstvu bleskově zásoby plástem připravených zásob, který rozdělíme na 2-3 části a položíme přímo na rámky, přikryjeme folií nebo tkaninou, kobercem, dáme prázdný nástavek,střechu, jak je uvedeno v nicku „Co se děje ve včelstvech nyní“ na fóru ŠPV.

O případném vrozeném cyklickém zaplodování v zimě můžeme diskutovat dlouho. O tom, zda je dobré nebo špatné rozhodují především genetické dispozice jednotlivých materiálů a jejich specifické strategie přežití. Jenže to se musíme o toto zajímat a ne si myslet, že najdeme nebo si někde koupíme ideální a univerzální včelu. Taková prostě neexistuje a logicky ani existovat nemůže. Jsou to jen těšínská jablíčka.

Ovšem dnešní neomarxismem odkojení absolventi YT academií, budou zřejmě jiného názoru. Arabové říkají: „Nebuď otroka, co když právě sní o svobodě.“ Tak ani já nedoufám, že takové probudím.

Pochopitelně i různá pozorování přes folii, otevírání včelstev jsou v tomto období absolutní TABU. Provádí je jen lajdák, hlupák, netrpělivý začátečník. Výjimkou může být jen výzkumník, který to dělá záměrně ve jménu poznání. Nikdy však ne z rozmaru nebo nutnosti. Prostě KLID, KLID a zase KLID, to je úkol pro včelaře.

Znovu bych chtěl připomenout Br. Adama, kterým se dnes mnozí zaštiťují, avšak neví o něm ani háček nad Ň. Ten měl stanoviště se stálými 520 oddělky na 5 plástech ½ jeho míry Dadant. Zimoval je na vřesovišti. Musely zimovat na vřesovém medu. Které to nedaly se prostě vyřadily z chovu samy. To u nás neudělá ani certifikovaný množitel matek a tím dále jen przní genetiku a degraduje veškeré snahy o selekci, šlechtění.

Samozřejmě v oddělcích ověřoval a testoval i další vlastnosti a dědivosti. Přezimování bylo jen jedním z testů. Pokud ověřovaný materiál nepřešel přes tento první test, již s ním dále nepracoval a jako genetický odpad jej předal dál, třeba do Švédska (A.m. sahariensis). Naši včelaři by si z toho mohli vzít ponaučení a otevřít konečně trochu oči.

U mne je období říjen- únor bez plodu, až na specifické výjimky (výše uvedeno). Včelstva jsou tedy prakticky 5 měsíců zcela bez plodu. Pokud to nezajišťuje genetika a daná strategie přežití (žádný monopol není zdravý), zajistím to já svým opatřením na zimu (provádí se ještě v léte, v podetí už bývá pozdě). To rozhodně není pracné klíckování matek. Podrobněji si o tom můžeme pohovořit na přednáškách nebo seminářích, wokrschopu.

V zimě mají mít včelstva klid. U mne ho mají.

Podobně jako v lednu by tomu mělo být ale i v únoru. Před tím samozřejmě i prosinci, listopadu, říjnu.

Je tomu tak 5 let, kdy byl celkem teplý podzim. Tehdy mi jeden chovatel matek volal, že u něj včely mají 2-3 plásty plodu míry 39x24 cm a bude mít ztíženou fumigaci. Tomu jsem se samozřejmě jen smál, protože už dávno žádnou chemii nepoužívám. Bylo to začátkem listopadu. Já bych na jeho místě mluvil o dm2 plodu, ale to bych chtěl asi moc. Neustále mne přesvědčoval, že tomu tak musí být i u mne, ať se přesvědčím sám. Tak jsem jen kvůli jeho vrtochu rozebral kompletně celé stanoviště a výsledek byl NULA buněk plodu.

Člověk by měl své svěřenkyně prostě znát a věřit jim. Proto dnes věřím už jen svým včelám a tomu, co mi říkají celý rok. Já se to snažím pochopit. Na řeči lidí odtržených od přírody a včel už vůbec nedám.]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Jaka-byla-nase-puvodni-vcela?pid=16715#pid16715 Mon, 02 Feb 2026 19:01:01 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Jaka-byla-nase-puvodni-vcela?pid=16715#pid16715 JAKÁ BYLA NAŠE PŮVODNÍ DOMÁCÍ VČELA A MOJE ZKUŠENOSTI S NÍ.

27.1.2026 Leoš Dvorský

Před několika dny mi kolega poslal článek, který byl značně zatížen zkreslujícími informacemi týkajících se vymizení naší původní domácí včely. Ta byla velice pravděpodobně ustálenou variantou plemene Apis mellifera mellifera. Protože se o včely zajímám od útlého mládí, zajímala mne samozřejmě i historie včelařství u nás. Proto si mohu i dnes některé informace ověřit i z dobové literatury a nejen to. Včelařím přes 63 let. Mohu tedy tyto zdroje doplnit i o vlastní zkušenosti s touto včelou, resp. o genofondu, který z ní vznikl.

Poprvé jsem se s touto včelou seznámil v polovině šedesátých let minulého století. Tehdy ji choval přítel Martínek na Karlově Vrchu. Její vlastnosti byly přibližně takové, jak je uvedeno níže v části, kde uvádím, která plemena se na ovlivnění původní domácí včely podílela a kdo se o to „zasloužil.“ Příznačné však bylo to, že byla skutečně velká a také poměrně mírná. Podobnou včelu jsem mohl vidět ještě v Rakousku před cca třiceti roky. Rakušané ji tehdy říkali „Braunela“.

V té době působilo v mojí organizaci 22 chovatelů matek. Chovatelé, nikoliv množitelů čehokoliv. Uvedu jen některé. Přítel Borovec choval kmen kraňky Sklenar „47“, ve stejné vesnici přítel Veverka choval pleno A.m causcasica. Bedřich Šrám choval svou pověstnou BŠ 7 na „Ptáku“. Přátelé Moucha, Konopáč, Klapáč, MUDr. Melichar chovali ustálené křížence kraňky ( dovozy ze Slovinska) s původní včelou , přítel Miškovský choval kraňku kmene Troiseck a další a další.

Zajímavé bylo to, že i když se zde chovala různá plemena a jejich jednotlivé kmeny, nedocházelo téměř k nežádoucímu křížení s nežádoucími účinky nebo jen minimálně. Především mírnost byla pro všechny chovy příznačná. Taková spolupráce je dnes u nás je prakticky nemyslitelná. Tehdejší chovatelé perfektně zvládali kontrolu páření i bez inseminace. Jinak by výsledky nebyly takové.

Tito chovatelé matek měli znalosti a vědomosti o chovu „čistokrevném“ a křížení. Věděli k jakým nežádoucím dopadům může nevratně v jejich chovech dojít. Navíc byli velmi zodpovědní a dokázali se domluvit na spolupráci tak, aby případné nežádoucí dopady eliminovali nejen u sebe, ale i v celé organizaci. Tedy žádné sobectví, ale umění,spolupráce a především zodpovědnost. To charakterizovalo dřívější chovatele matek. Dnešní množitelé čehokoliv si často myslí, že je možné vše kombinovat se vším a dostanou ihned požadovaný výsledek. Jak ploché vidění chovu matek.

Z celé organizace, která tehdy čítala něco přes 150 členů znám jen 2 případy agresivity včel. Přítel Toman choval svá včelstva ve čtvrti zvané Maroko. Byla to vlastně taková satelitní vesnička u Mladé Boleslavi. Ten, když šel pracovat do včel, musel to nahlásit na tehdejší vedení obce. Jeho včely byly tak agresivní, že v sousedství zabily i psa v boudě. Lidé však k němu byli natolik tolerantní, že v tyto dny prostě sousedé nevycházeli a zajistili si své domácí mazlíčky a zvířectvo. Dokážete si dnes něco podobného představit? Jeho chov napravil pak až přítel Kalivoda ze Lhotek , který mu dodal vlastní oddělky kraňského plemene, kmene Singer.

Druhým případem byl přítel Karel Ulmann starší z Hrdlořez. Ten ale „zlé“ včely sbíral záměrně a používal je jako hlídače třešní v jeho sadu. Inu také legitimní motiv, nikdo mu to nevyčítal.

Podruhé jsem se s plemenem A. m. mellifera setkal na zájezdu na Frýdlandsku začátkem sedmdesátých let min. století. Tehdy jsme navštívili tamní krásný včelín včelaře, který choval kmen NIGRA. Mohu říci, že se od naší původní včely lišila zcela jasně svou barvou. Byla prostě jen černá, avšak ještě stále velká. Dokázala využívat především pozdní snůšku, která začínala malinami začátkem června a končila koncem července medovicovou snůškou.

Potřetí jsem se s touto včelou seznámil před cca dvaceti roky. Tehdy běžel evropský program na obnovu této včely. Vedl ho Karl May Empfengr. Od něho jsem vyzkoušel kmen Kapinoska s původem z Polska. Samozřejmě při zkoušení jsem vycházel ze zkušeností svých předchůdců a žádný trubec se do prostoru nedostal. Nemohl tak ovlivnit chov můj nebo okolních včelařů. Tento materiál mne v testech nepřesvědčil a proto jsem jej velmi rychle vyřadil a do svého chovu nijak nezapracoval.

No a konečně počtvrté mi byla Včela tmavá nabízena na semináři hnutí Šance pro včely v Bílsku. Konkrétně se jednalo údajně o kmen Nigra plemene A.m. mellifera. Bylo to bylo docela zajímavavé trio začátečníků ze SRN, Švýcarska a Itálie.

Měl jsem již své zkušenosti. To, co jsem měl možnost vidět a vyzkoušet bylo zcela odlišné od toho, než co u nás choval pan Martínek na Karlově Vrchu. Materiál se nepodobal ani té Nigře kterou jsem znal. Už ale MVDr. Jaroslav Rytíř z Krp u Mladé Boleslavi na rozhraní let 1929-30 nepovažoval Nigru za původní domácí včelu To se nám ale dnes někdo snaží namluvit.

Když mi dotyční aktivisté jako argument ukázali panenský plást s velikostí buněk 4.9 mm a tvrdili, že jde o přirozenou stavbu a ne o mezistěnu, málem jsem se zvrátil smíchy. Ve svém provozu včelařím přes 25 let na volné stavbě a poznám ji i poslepu. Bylo jasné, koho mám před sebou a jaký je důvod té agitace. Protože jsem jednoho z těch prapogátorů znal osobně velmi dobře, nepodezíral jsem je z nějaké zištnosti.

Po mém odmítnutí, což dobře chápali, mi odpověděli, že se tedy u nás obrátí na někoho jiného. Asi za 2 roky na bylo u nás slavnostně oznámeno, že regresním šlechtěním byla „znovuobjevena“ původní včela v ČR.
Tehdy na tento blud někdo vyinkasoval z našich daní 4 miliony Kč a ještě se tím chlubil na internetu. Budiž jim to přáno.

Netušil jsem, že regresním šlechtěním se dá nazvat kapsa kalhot s matkou uvedeného plemene v klícce. Tak se k nám totiž ten materiál skutečně dostal. Ono stačí vždy jen sledovat stopu peněz, aby se člověk dobral pravdy nebo si poctivě odpovědět na otázku: „V čí prospěch (Cui bono)?“

Nechci však tímto napadat něčí podnikatelský záměr s tzv. původní včelou ani dnes. V době, kterou někteří psychochirurgové nazývají digitální demencí, by to bylo stejně jen nošení dřeva do lesa. Již G. Orwel říkal, že největším nesmyslům nejsnáze podlehnou intelektuálové.

Výše zmíněný článek mne motivoval k tomu, abych znovu oprášil některé informace z historie našeho včelařství.

Začněme ale od začátku.

Ano na území Čech a částečně Moravy podle různých zdrojů skutečně žila včela Apis mellifera mellifera, tedy Včela tmavá. Ano tmavá, nikoliv však černá, respektive ne jen černá.

Například podle knihy „Včelařova čítanka“ od Fr. Vohnouta z roku 1909 byla tato naše včela hnědá, někdy i černá, bodavá, rozbíhavá. Zásoby víčkovala bíle a snadno se sklepávala s plástů. Pro svůj pomalý jarní rozvoj se hodila více do lesních snůšek, které u nás do té doby převažovaly.

Podle popisu domácí včely od Dr. Živanského, Janiše a Lišky byla barva chitinu tmavohnědá až černá, proužky chloupků na článcích zadečku byly méně výrazné, než u jiných plemen, poněkud delší a řídké. Vyzdvihovali především její přizpůsobivost místním podmínkám. Nepříznivě byl hodnocen její menší sklon k rojení, také bodavost a rozbíhavost.

Byla to včela relativně velká s krátkými končetinami, tj. jazýčkem i nohami. Poměrně dost používala propolis. Plodové hnízdo zpravidla ohraničovala pylovými deskami. Byla málo rojivá, jak je již uvedeno. Matečníky stavěla na okrajích plástů v hroznovitém uspořádání. Což ji odlišovalo od některých jiných ras, např. A.m. ligustica nebo A.m. carnica.

Malá rojivost byla považovaná za nevýhodu , protože tehdejší včelaři množili včelstva pouze přirozeným způsobem.

Nyní něco k té zmíněné devastaci naší původní včely. Asi nejúplněji o dovozech cizích plemen na naše území se zmiňuje v r. 1874 právě Dr. Živanský.

K dovozům cizích plemen docházelo především z důvodu změny životního prostředí. Zemědělství v Evropě se začalo rychle měnit. Více se začaly pěstovat jeteloviny a další plodiny. Již o 100 let dříve v době vlády Marie Terezie, jsou zaznamenávány velké výsadby ovocných stromů podél cest. Nebylo to primárně k podpoře včelařství, ale především to byly motivy vojenské (strava pro putující armády). Důsledkem těchto změn bylo to, že se měnily snůškové zdroje a stále častější byla snůška raná a do pozadí ustupovala snůška letní, která byla do té doby u nás dominantní a na níž byla domácí včela přizpůsobena. Nevýznamné bylo i zalesňování a zpevňování různých náspů a neúrodných ploch stavenišť akátem. I to byl důsledek zrychlující se industrializace společnosti. V období mezi válkami a se u nás začala více na polích pěstovat řepka, hořčice, mák. Jeteloviny se sely jako podsev obilovin a poskytovaly včelám další snůšku. Především u snůšky z jetelovin se prosazovala pro své delší jazýčky včelstva plemen A.m carnica a A.m. ligustica.

K maximálnímu rozšíření řepky došlo u nás v šedesátých létech minulého století. Nejvíce se však začala pěstovat až devadesátých létech, protože se,krom potravinářského průmyslu, začala využívat i pro výrobu „biopaliv.“ Na řepku by délka jazýčku naše původní včela bohatě stačila.

Včela italská („vlašská“).

Jedním z hlavních plemen, která se k nám dovážely v 19 století byla A.m. ligustica. Nejvíce na ni upozornil Švýcar baron Konrád Baldenstein v r. 1843. Po té ji na svůj včelín dovezl Dzierzon v r. 1853, od něhož se v roce 1862 dostala k nám na Moravu.

Ta byla charakterizována jako včela velmi mírná, velmi produktivní s dobrým obranným pudem a silným sklonem k loupení. První 3 články zadečku měla žluté, u mladších včel poněkud světlejší. Chovaly se však i kmeny zcela žluté, zlaté. Je to včela střední velikostí s velmi dlouhými končetinami (i jazýčkem). Trubci jsou poněkud menší než trubci domácí včely. Má zcela jinou plodovou křivku než původní včela, vytváří silnější včelstva a měla rychlejší jarní rozvoj.

Včela kraňská („krajinská“)

První matky A.m. carnica dovezl na Moravu v r. 1868 farář Morbitzer z Jevíčka. Byly původem z Kraňska od barona Roschütze. Živanský ji popisoval jako včelu střední velikosti s delšími končetinami. Od domácí včely se lišila světlejšími a širokými proužky ochlupení na zadečku. Měla neobyčejně rychlý jarní rozvoj. Byla také mírnější, produktivnější a rojivější než naše původní včela. Právě sklon k rojení byl považován za její přednost. Například v Banátu se vyskytuje i světlejší varianta.

Dovozy plemen A.m. ligustica a A.m. carnica byl tedy motivován především trendem v zemědělství pěstovat více jeteloviny. Obě tato plemena mají totiž delší jazýčky než původní včela. Dalším faktorem byl posun snůšky více do časného jara.

Včela severoněmecká vřesová.

Jednalo se o odnož A.m. mellifera (A.m. Lehzeni), která je dodnes chována na severu Německa v košnicích. Jednalo se o včelu bodavou velmi rojivou. Tvořila malé roje, kdy ani 10 rojů za rok nebylo výjimkou. Byla to velká včela, s krátkými končetinami. Také ta je dnes značně pokřížena jinými plemeny a je již méně rojivá.

Včela egyptská (A.m. fasciata).

Ta se roku 1864 dostala do Pruska a odtud se šířila k nám. Jednalo se o nejmenší včelu se žlutým štítkem a třemi žlutými zadečkovými články. Byla velmi bodavá a nedala se utišit ani tabákovým kouřem.

Včela cyperská (A.m. cypria)

Ty první dovezl E. Cori z Mostu v r 1866. Na jeho popud se jejím velkým propagátorem stal hrabě Kolovrat-Krakovský v Hrobech u Tábora. Na Moravě ji pak šířil hlavně farář Jan Stáhal v Dolanech u Olomouce. Je podobná včele italské, má výraznější hrudní štítek a chloupky na proužcích zadečku mají pomerančovou barvu. Je to plemeno velmi plodné a bodavé. Někdy se jim přezdívalo „lucipersky“
.
V té době se k nám však také dovážely včely z Palestiny a středního Ruska, avšak v nepoměrně menší míře, než výše uvedená plemena.

Jak vidno, i při celkem řídkém zavčelení u nás vznikla velmi různorodá směsice různých ras, které se původní domácí včela vůbec nepodobala a stala se velmi nepředvídatelnou. Byli samozřejmě i včelaři, kteří od samého začátku před neuváženými dovozy cizích plemen varovali. Patřil bych mezi ně. Nebylo jim však dopřáno sluchu.

Vážně se na její obranu ozval až starosta Spolku včelařů moravských Dr. Živanský na výroční schůzi v r. 1872. Ten tehdy prohlásil: „ Ředitelstvo spolku jest si vědomo těžkého hříchu, který samo sobě nikdy neodpustí, že po několik let po sobě pro členy spolku objednávalo cizí plemena…….“ (Včela brněnská 1872 str.2). Mezi další obhájce patřil klatovský děkan Formánek, František Krčmář, páter Jan Buchar, páter F. Liška a pozdějí V. Jakš starší.

Džin z láhve však již byl vypuštěn a nic se již nedalo vrátit.

Nepřipomíná vám to něco?

Na začátku dvacátého století nastala velká snaha o obnovu původní včely. Vznikaly různé oplozovací stanice a metody odchovu matek. Známý je třeba chov podle Švýcara Kramera, který kladl důraz na exteriér. Díky síti chovatelů tehdy vznikla řada vyhlášených kmenů. Například „Vlasta“ Václava Baťhy, Kalašova „Javořínka“, „Republikánka“ I.Kitzberka,. Známá byla i Eichlerova „47“, která se chova a v Praze a okolí a na Moravě ji propagoval hlavně E. Tocháček.

Mezi moravské chovy pak můžeme jmenovat“Rosničku“, „Drahanku“, „Ivanku“, „Popelušku“, „Slovačku“, „Valašku“ , „Iskru II“ a další. Vesměs se jednalo o včely vyšlé z včely domácího původu nebo z švýcarského kmene Nigra.

Velice silně ale náš chov ovlivňovaly velmi oblíbené dovozy a rozchov kraňského kmene Sklanar „47“ Q. Sklenara z Rakouska a také slovenského kmene „Iiskra.“ (pochází také z kmene „47“)

Sklenarka se k nám dovážela a dováží dodnes. Bohužel ale dnes její původní vlastnosti jsou tamními chovateli systematicky ničeny a dle mých zkušeností se z ní stává včela velmi náchylná na viry a nosematózu. Na tu byla ovšem náchylná vždy. Q. Sklenar by se divil.
Je poctivě třeba připomenout, že o obnovu domácí včely se po svém vzniku v r. 1919 stal i Výzkumný ústav včelařský v Dole u Libčic n.Vltavou (VÚD) na jeho zřizovaných chovatelských stanicích.

Podle výše uvedeného to však již byla bitva dávno prohraná. Domácí včela byla i přes tyto snahy prakticky zničena a její zbytky nemohly například tehdejší „Sklenarce“ vůbec konkurovat v ničem.

Na začátku šedesátých let minulého století zmíněný VÚD u nás provedl srovnávací pokusy, aby se zjistilo, jak na tom naše domácí včela vlastně je.

Nebylo zas až tak překvapivé, že se zjistilo, že z větší části odpovídá standardu včely kraňské (A.m. carnica). Uvažovalo se, jak u nás dál v chovu včel pokračovat. Zkoušela se i buckfastská včela a některé kmeny z Rakouska. Vzhledem k silné genetické příbuznosti již zdomácnělé kraňky a na základě dalších srovnávacích pokusů se potom rozhodlo náš chov vylepšit dovozy matek kraňského plemene z Rakouska. Konkrétně se jednalo o kmen Troiseck ( Veselý 1969). Ten vykazoval i silnou odolnost na nosematózu a ceněny byly i jeho další doprovodné vlastnosti. To, že včelstva A.m. carnica jsou podstatně odolnější proti nemocem včelího plodu uváděl ve svých prach i Br. Adam. I to bylo argument pro kraňku.

Tímto rozhodnutím byla skutečně téměř stoletá snaha o obnovu původní včely ukončena.

Kraňka se během posledních 150 let na našem území již dávno udomácněla. Stejně tomu bylo v Německu i jinde. Pouze V Polsku bylo cca 70% tehdejší včelí populace původu A.m. mellifera. Dnes je tam situace v tomto směru daleko horší, než byla u nás v r. 1969.

Určitě je velká škoda, že je toto plemeno na ústupu. U nás ale úpadek této včely začal již v dobách Dr. Jana Dzeirsona , protože ve včelařství tehdy zřejmě převládla pohodlnost a módnost nad prozíravostí a rozumem. Nepominutelné jsou však i důvody hospodářské. Ty byly objektivně dané a pravděpodobně rozhodly o výměně domácí včely za rasy, které byly k tomu účelu více přizpůsobeny.

Ani přes velké snahy až do šedesátých let minulého století se chov původní včely nikdy nepodařilo obnovit.

Jak málo stačilo k zničení toho plemene je vidět z výše uvedeného kratičkého přehledu dovozů cizích plemen v 19. století. Tehdy stačilo pouhých 30 let aby byla domácí včela zcela zničena. Pohádky o zpětné selekci může dnes šířit jen ten, kdo s ní nemá vůbec , ale skutečně vůbec žádné zkušenosti. Vím velmi dobře co to obnáší. Při regresním šlechtění se prvních výsledků například u hospodářských zvířat dočkáme za nižší desítky let při velmi intenzivní koordinované práci. U včel to trvá značně déle i při použití inseminace. To se nikomu dodnes nepodařilo.

Když jsem začínal včelařit v r. 1963, měl jsem možnost poznat praktiky tehdejších chovatelů matek u nás. Většina z nich včelařila již mezi válkami. Pokud zkoušeli nějaký cizí materiál i stejného plemene, nikdy od takového včelstva nechovali trubce dokud jej řádně neotestovali a neměli jistotu, že se nějaké kombinace skutečně osvědčily. Taková včelstva byla tzv. za mřížemi (mateří mřížkou). Do včelstev se chodilo v době, kdy trubci (nelétají v dešti,…….). Tak zodpovědní tehdejší chovatelé byli. To jsem od nich převzal do své praxe a i proto udržuji chov včel u mne takový, jaký je a nemám nijak strach z mého okolí. Nemusím alespoň tolik vyvíjet uměle vyšší infekční tlak na včelstva jejíchž součástí stále více jsem a usnadňuje mi to selekci.

Zajímavá je ale o Včele tmavé zmínka v práci Br. Adama, který zcestoval prakticky celou Evropu, Střední východ a velkou část Afriky, když hledal vhodné materiály k otestování a případně následnému připojení k jeho buckfastské včele. Jedna z prvních byla použita včela z Francie, tedy včela Apis m. mellifera. ¨Ve své knize „Putování za nejlepšími kmeny včel“ uvádí na str. 148 ř. 9 o této včele uvádí . Cituji německou verzi tohoto jeho díla:… „Biene mit einer ausgesprochenen Anfälligkeit für Brutkrankheiten erbech belasten.“…………..

Přeloženo do češtiny to znamená, že se podle něho jedná o včelu s výrazným genetickým zatížením na nemoci včelího plodu. Kraňku pak označoval jako velmi odolnou vůči nemocem včelího plodu.

Nevím jestli to je třeba nějak komentovat.

Podíváme li se ale dnes na mapu výskytu moru včelího plodu a hniloby včelího plodu u nás, nelze se nezbavit dojmu, že hromadnější výskyt těchto onemocnění včelího plodu je právě v oblastech, kde se ještě ve včelstvech objevují nějaké skryté geny té naší „původní včely“. Spíše to jsou ale geny té nepřehledné směsice různých plemen, kterými nás naši neuvážliví předkové „obdarovali.“

Naprosté a hlavně bleskové vyhynutí původní „anglické včely“ (A.m.mellifera) na parazita Acarapis woodi také o něčem vypovídá.

Historie se ale opakuje. Dnešní různé snahy a dovozy o vylepšení našich chovů však velice silně připomínají dobu v devatenáctém stolení v našich zemích.

Jestli bychom se ale měli k něčemu rozhodně vrátit je zodpovědnost a skutečné včelařské řemeslo, které nad úrovní dnešních držitelů včelstev zoufale pláče. Pro většinovou včelařskou populaci je mnohem pohodlnější, stejně tak jako v devatenáctém století, se mýlit v davu, než mít pravdu jako nezávislý jedinec.

Včely dnes může chovat každý, včelařem se ale stane jen někdo.

Bohužel toto si připustí jen málo kdo, doba už je taková.

Jsem však přesvědčen, že i kdyby se naše původní včela vyvíjela v podmínkách bez dovozů cizích ras, nebyla by dnes vůbec stejná, jako tomu bylo například v 18. na začátku 19. století, přizpůsobovala by se novým podmínkám. To je ale jen hypotéza. Evoluci však nelze zastavit, to je prostě fakt.]]> JAKÁ BYLA NAŠE PŮVODNÍ DOMÁCÍ VČELA A MOJE ZKUŠENOSTI S NÍ.

27.1.2026 Leoš Dvorský

Před několika dny mi kolega poslal článek, který byl značně zatížen zkreslujícími informacemi týkajících se vymizení naší původní domácí včely. Ta byla velice pravděpodobně ustálenou variantou plemene Apis mellifera mellifera. Protože se o včely zajímám od útlého mládí, zajímala mne samozřejmě i historie včelařství u nás. Proto si mohu i dnes některé informace ověřit i z dobové literatury a nejen to. Včelařím přes 63 let. Mohu tedy tyto zdroje doplnit i o vlastní zkušenosti s touto včelou, resp. o genofondu, který z ní vznikl.

Poprvé jsem se s touto včelou seznámil v polovině šedesátých let minulého století. Tehdy ji choval přítel Martínek na Karlově Vrchu. Její vlastnosti byly přibližně takové, jak je uvedeno níže v části, kde uvádím, která plemena se na ovlivnění původní domácí včely podílela a kdo se o to „zasloužil.“ Příznačné však bylo to, že byla skutečně velká a také poměrně mírná. Podobnou včelu jsem mohl vidět ještě v Rakousku před cca třiceti roky. Rakušané ji tehdy říkali „Braunela“.

V té době působilo v mojí organizaci 22 chovatelů matek. Chovatelé, nikoliv množitelů čehokoliv. Uvedu jen některé. Přítel Borovec choval kmen kraňky Sklenar „47“, ve stejné vesnici přítel Veverka choval pleno A.m causcasica. Bedřich Šrám choval svou pověstnou BŠ 7 na „Ptáku“. Přátelé Moucha, Konopáč, Klapáč, MUDr. Melichar chovali ustálené křížence kraňky ( dovozy ze Slovinska) s původní včelou , přítel Miškovský choval kraňku kmene Troiseck a další a další.

Zajímavé bylo to, že i když se zde chovala různá plemena a jejich jednotlivé kmeny, nedocházelo téměř k nežádoucímu křížení s nežádoucími účinky nebo jen minimálně. Především mírnost byla pro všechny chovy příznačná. Taková spolupráce je dnes u nás je prakticky nemyslitelná. Tehdejší chovatelé perfektně zvládali kontrolu páření i bez inseminace. Jinak by výsledky nebyly takové.

Tito chovatelé matek měli znalosti a vědomosti o chovu „čistokrevném“ a křížení. Věděli k jakým nežádoucím dopadům může nevratně v jejich chovech dojít. Navíc byli velmi zodpovědní a dokázali se domluvit na spolupráci tak, aby případné nežádoucí dopady eliminovali nejen u sebe, ale i v celé organizaci. Tedy žádné sobectví, ale umění,spolupráce a především zodpovědnost. To charakterizovalo dřívější chovatele matek. Dnešní množitelé čehokoliv si často myslí, že je možné vše kombinovat se vším a dostanou ihned požadovaný výsledek. Jak ploché vidění chovu matek.

Z celé organizace, která tehdy čítala něco přes 150 členů znám jen 2 případy agresivity včel. Přítel Toman choval svá včelstva ve čtvrti zvané Maroko. Byla to vlastně taková satelitní vesnička u Mladé Boleslavi. Ten, když šel pracovat do včel, musel to nahlásit na tehdejší vedení obce. Jeho včely byly tak agresivní, že v sousedství zabily i psa v boudě. Lidé však k němu byli natolik tolerantní, že v tyto dny prostě sousedé nevycházeli a zajistili si své domácí mazlíčky a zvířectvo. Dokážete si dnes něco podobného představit? Jeho chov napravil pak až přítel Kalivoda ze Lhotek , který mu dodal vlastní oddělky kraňského plemene, kmene Singer.

Druhým případem byl přítel Karel Ulmann starší z Hrdlořez. Ten ale „zlé“ včely sbíral záměrně a používal je jako hlídače třešní v jeho sadu. Inu také legitimní motiv, nikdo mu to nevyčítal.

Podruhé jsem se s plemenem A. m. mellifera setkal na zájezdu na Frýdlandsku začátkem sedmdesátých let min. století. Tehdy jsme navštívili tamní krásný včelín včelaře, který choval kmen NIGRA. Mohu říci, že se od naší původní včely lišila zcela jasně svou barvou. Byla prostě jen černá, avšak ještě stále velká. Dokázala využívat především pozdní snůšku, která začínala malinami začátkem června a končila koncem července medovicovou snůškou.

Potřetí jsem se s touto včelou seznámil před cca dvaceti roky. Tehdy běžel evropský program na obnovu této včely. Vedl ho Karl May Empfengr. Od něho jsem vyzkoušel kmen Kapinoska s původem z Polska. Samozřejmě při zkoušení jsem vycházel ze zkušeností svých předchůdců a žádný trubec se do prostoru nedostal. Nemohl tak ovlivnit chov můj nebo okolních včelařů. Tento materiál mne v testech nepřesvědčil a proto jsem jej velmi rychle vyřadil a do svého chovu nijak nezapracoval.

No a konečně počtvrté mi byla Včela tmavá nabízena na semináři hnutí Šance pro včely v Bílsku. Konkrétně se jednalo údajně o kmen Nigra plemene A.m. mellifera. Bylo to bylo docela zajímavavé trio začátečníků ze SRN, Švýcarska a Itálie.

Měl jsem již své zkušenosti. To, co jsem měl možnost vidět a vyzkoušet bylo zcela odlišné od toho, než co u nás choval pan Martínek na Karlově Vrchu. Materiál se nepodobal ani té Nigře kterou jsem znal. Už ale MVDr. Jaroslav Rytíř z Krp u Mladé Boleslavi na rozhraní let 1929-30 nepovažoval Nigru za původní domácí včelu To se nám ale dnes někdo snaží namluvit.

Když mi dotyční aktivisté jako argument ukázali panenský plást s velikostí buněk 4.9 mm a tvrdili, že jde o přirozenou stavbu a ne o mezistěnu, málem jsem se zvrátil smíchy. Ve svém provozu včelařím přes 25 let na volné stavbě a poznám ji i poslepu. Bylo jasné, koho mám před sebou a jaký je důvod té agitace. Protože jsem jednoho z těch prapogátorů znal osobně velmi dobře, nepodezíral jsem je z nějaké zištnosti.

Po mém odmítnutí, což dobře chápali, mi odpověděli, že se tedy u nás obrátí na někoho jiného. Asi za 2 roky na bylo u nás slavnostně oznámeno, že regresním šlechtěním byla „znovuobjevena“ původní včela v ČR.
Tehdy na tento blud někdo vyinkasoval z našich daní 4 miliony Kč a ještě se tím chlubil na internetu. Budiž jim to přáno.

Netušil jsem, že regresním šlechtěním se dá nazvat kapsa kalhot s matkou uvedeného plemene v klícce. Tak se k nám totiž ten materiál skutečně dostal. Ono stačí vždy jen sledovat stopu peněz, aby se člověk dobral pravdy nebo si poctivě odpovědět na otázku: „V čí prospěch (Cui bono)?“

Nechci však tímto napadat něčí podnikatelský záměr s tzv. původní včelou ani dnes. V době, kterou někteří psychochirurgové nazývají digitální demencí, by to bylo stejně jen nošení dřeva do lesa. Již G. Orwel říkal, že největším nesmyslům nejsnáze podlehnou intelektuálové.

Výše zmíněný článek mne motivoval k tomu, abych znovu oprášil některé informace z historie našeho včelařství.

Začněme ale od začátku.

Ano na území Čech a částečně Moravy podle různých zdrojů skutečně žila včela Apis mellifera mellifera, tedy Včela tmavá. Ano tmavá, nikoliv však černá, respektive ne jen černá.

Například podle knihy „Včelařova čítanka“ od Fr. Vohnouta z roku 1909 byla tato naše včela hnědá, někdy i černá, bodavá, rozbíhavá. Zásoby víčkovala bíle a snadno se sklepávala s plástů. Pro svůj pomalý jarní rozvoj se hodila více do lesních snůšek, které u nás do té doby převažovaly.

Podle popisu domácí včely od Dr. Živanského, Janiše a Lišky byla barva chitinu tmavohnědá až černá, proužky chloupků na článcích zadečku byly méně výrazné, než u jiných plemen, poněkud delší a řídké. Vyzdvihovali především její přizpůsobivost místním podmínkám. Nepříznivě byl hodnocen její menší sklon k rojení, také bodavost a rozbíhavost.

Byla to včela relativně velká s krátkými končetinami, tj. jazýčkem i nohami. Poměrně dost používala propolis. Plodové hnízdo zpravidla ohraničovala pylovými deskami. Byla málo rojivá, jak je již uvedeno. Matečníky stavěla na okrajích plástů v hroznovitém uspořádání. Což ji odlišovalo od některých jiných ras, např. A.m. ligustica nebo A.m. carnica.

Malá rojivost byla považovaná za nevýhodu , protože tehdejší včelaři množili včelstva pouze přirozeným způsobem.

Nyní něco k té zmíněné devastaci naší původní včely. Asi nejúplněji o dovozech cizích plemen na naše území se zmiňuje v r. 1874 právě Dr. Živanský.

K dovozům cizích plemen docházelo především z důvodu změny životního prostředí. Zemědělství v Evropě se začalo rychle měnit. Více se začaly pěstovat jeteloviny a další plodiny. Již o 100 let dříve v době vlády Marie Terezie, jsou zaznamenávány velké výsadby ovocných stromů podél cest. Nebylo to primárně k podpoře včelařství, ale především to byly motivy vojenské (strava pro putující armády). Důsledkem těchto změn bylo to, že se měnily snůškové zdroje a stále častější byla snůška raná a do pozadí ustupovala snůška letní, která byla do té doby u nás dominantní a na níž byla domácí včela přizpůsobena. Nevýznamné bylo i zalesňování a zpevňování různých náspů a neúrodných ploch stavenišť akátem. I to byl důsledek zrychlující se industrializace společnosti. V období mezi válkami a se u nás začala více na polích pěstovat řepka, hořčice, mák. Jeteloviny se sely jako podsev obilovin a poskytovaly včelám další snůšku. Především u snůšky z jetelovin se prosazovala pro své delší jazýčky včelstva plemen A.m carnica a A.m. ligustica.

K maximálnímu rozšíření řepky došlo u nás v šedesátých létech minulého století. Nejvíce se však začala pěstovat až devadesátých létech, protože se,krom potravinářského průmyslu, začala využívat i pro výrobu „biopaliv.“ Na řepku by délka jazýčku naše původní včela bohatě stačila.

Včela italská („vlašská“).

Jedním z hlavních plemen, která se k nám dovážely v 19 století byla A.m. ligustica. Nejvíce na ni upozornil Švýcar baron Konrád Baldenstein v r. 1843. Po té ji na svůj včelín dovezl Dzierzon v r. 1853, od něhož se v roce 1862 dostala k nám na Moravu.

Ta byla charakterizována jako včela velmi mírná, velmi produktivní s dobrým obranným pudem a silným sklonem k loupení. První 3 články zadečku měla žluté, u mladších včel poněkud světlejší. Chovaly se však i kmeny zcela žluté, zlaté. Je to včela střední velikostí s velmi dlouhými končetinami (i jazýčkem). Trubci jsou poněkud menší než trubci domácí včely. Má zcela jinou plodovou křivku než původní včela, vytváří silnější včelstva a měla rychlejší jarní rozvoj.

Včela kraňská („krajinská“)

První matky A.m. carnica dovezl na Moravu v r. 1868 farář Morbitzer z Jevíčka. Byly původem z Kraňska od barona Roschütze. Živanský ji popisoval jako včelu střední velikosti s delšími končetinami. Od domácí včely se lišila světlejšími a širokými proužky ochlupení na zadečku. Měla neobyčejně rychlý jarní rozvoj. Byla také mírnější, produktivnější a rojivější než naše původní včela. Právě sklon k rojení byl považován za její přednost. Například v Banátu se vyskytuje i světlejší varianta.

Dovozy plemen A.m. ligustica a A.m. carnica byl tedy motivován především trendem v zemědělství pěstovat více jeteloviny. Obě tato plemena mají totiž delší jazýčky než původní včela. Dalším faktorem byl posun snůšky více do časného jara.

Včela severoněmecká vřesová.

Jednalo se o odnož A.m. mellifera (A.m. Lehzeni), která je dodnes chována na severu Německa v košnicích. Jednalo se o včelu bodavou velmi rojivou. Tvořila malé roje, kdy ani 10 rojů za rok nebylo výjimkou. Byla to velká včela, s krátkými končetinami. Také ta je dnes značně pokřížena jinými plemeny a je již méně rojivá.

Včela egyptská (A.m. fasciata).

Ta se roku 1864 dostala do Pruska a odtud se šířila k nám. Jednalo se o nejmenší včelu se žlutým štítkem a třemi žlutými zadečkovými články. Byla velmi bodavá a nedala se utišit ani tabákovým kouřem.

Včela cyperská (A.m. cypria)

Ty první dovezl E. Cori z Mostu v r 1866. Na jeho popud se jejím velkým propagátorem stal hrabě Kolovrat-Krakovský v Hrobech u Tábora. Na Moravě ji pak šířil hlavně farář Jan Stáhal v Dolanech u Olomouce. Je podobná včele italské, má výraznější hrudní štítek a chloupky na proužcích zadečku mají pomerančovou barvu. Je to plemeno velmi plodné a bodavé. Někdy se jim přezdívalo „lucipersky“
.
V té době se k nám však také dovážely včely z Palestiny a středního Ruska, avšak v nepoměrně menší míře, než výše uvedená plemena.

Jak vidno, i při celkem řídkém zavčelení u nás vznikla velmi různorodá směsice různých ras, které se původní domácí včela vůbec nepodobala a stala se velmi nepředvídatelnou. Byli samozřejmě i včelaři, kteří od samého začátku před neuváženými dovozy cizích plemen varovali. Patřil bych mezi ně. Nebylo jim však dopřáno sluchu.

Vážně se na její obranu ozval až starosta Spolku včelařů moravských Dr. Živanský na výroční schůzi v r. 1872. Ten tehdy prohlásil: „ Ředitelstvo spolku jest si vědomo těžkého hříchu, který samo sobě nikdy neodpustí, že po několik let po sobě pro členy spolku objednávalo cizí plemena…….“ (Včela brněnská 1872 str.2). Mezi další obhájce patřil klatovský děkan Formánek, František Krčmář, páter Jan Buchar, páter F. Liška a pozdějí V. Jakš starší.

Džin z láhve však již byl vypuštěn a nic se již nedalo vrátit.

Nepřipomíná vám to něco?

Na začátku dvacátého století nastala velká snaha o obnovu původní včely. Vznikaly různé oplozovací stanice a metody odchovu matek. Známý je třeba chov podle Švýcara Kramera, který kladl důraz na exteriér. Díky síti chovatelů tehdy vznikla řada vyhlášených kmenů. Například „Vlasta“ Václava Baťhy, Kalašova „Javořínka“, „Republikánka“ I.Kitzberka,. Známá byla i Eichlerova „47“, která se chova a v Praze a okolí a na Moravě ji propagoval hlavně E. Tocháček.

Mezi moravské chovy pak můžeme jmenovat“Rosničku“, „Drahanku“, „Ivanku“, „Popelušku“, „Slovačku“, „Valašku“ , „Iskru II“ a další. Vesměs se jednalo o včely vyšlé z včely domácího původu nebo z švýcarského kmene Nigra.

Velice silně ale náš chov ovlivňovaly velmi oblíbené dovozy a rozchov kraňského kmene Sklanar „47“ Q. Sklenara z Rakouska a také slovenského kmene „Iiskra.“ (pochází také z kmene „47“)

Sklenarka se k nám dovážela a dováží dodnes. Bohužel ale dnes její původní vlastnosti jsou tamními chovateli systematicky ničeny a dle mých zkušeností se z ní stává včela velmi náchylná na viry a nosematózu. Na tu byla ovšem náchylná vždy. Q. Sklenar by se divil.
Je poctivě třeba připomenout, že o obnovu domácí včely se po svém vzniku v r. 1919 stal i Výzkumný ústav včelařský v Dole u Libčic n.Vltavou (VÚD) na jeho zřizovaných chovatelských stanicích.

Podle výše uvedeného to však již byla bitva dávno prohraná. Domácí včela byla i přes tyto snahy prakticky zničena a její zbytky nemohly například tehdejší „Sklenarce“ vůbec konkurovat v ničem.

Na začátku šedesátých let minulého století zmíněný VÚD u nás provedl srovnávací pokusy, aby se zjistilo, jak na tom naše domácí včela vlastně je.

Nebylo zas až tak překvapivé, že se zjistilo, že z větší části odpovídá standardu včely kraňské (A.m. carnica). Uvažovalo se, jak u nás dál v chovu včel pokračovat. Zkoušela se i buckfastská včela a některé kmeny z Rakouska. Vzhledem k silné genetické příbuznosti již zdomácnělé kraňky a na základě dalších srovnávacích pokusů se potom rozhodlo náš chov vylepšit dovozy matek kraňského plemene z Rakouska. Konkrétně se jednalo o kmen Troiseck ( Veselý 1969). Ten vykazoval i silnou odolnost na nosematózu a ceněny byly i jeho další doprovodné vlastnosti. To, že včelstva A.m. carnica jsou podstatně odolnější proti nemocem včelího plodu uváděl ve svých prach i Br. Adam. I to bylo argument pro kraňku.

Tímto rozhodnutím byla skutečně téměř stoletá snaha o obnovu původní včely ukončena.

Kraňka se během posledních 150 let na našem území již dávno udomácněla. Stejně tomu bylo v Německu i jinde. Pouze V Polsku bylo cca 70% tehdejší včelí populace původu A.m. mellifera. Dnes je tam situace v tomto směru daleko horší, než byla u nás v r. 1969.

Určitě je velká škoda, že je toto plemeno na ústupu. U nás ale úpadek této včely začal již v dobách Dr. Jana Dzeirsona , protože ve včelařství tehdy zřejmě převládla pohodlnost a módnost nad prozíravostí a rozumem. Nepominutelné jsou však i důvody hospodářské. Ty byly objektivně dané a pravděpodobně rozhodly o výměně domácí včely za rasy, které byly k tomu účelu více přizpůsobeny.

Ani přes velké snahy až do šedesátých let minulého století se chov původní včely nikdy nepodařilo obnovit.

Jak málo stačilo k zničení toho plemene je vidět z výše uvedeného kratičkého přehledu dovozů cizích plemen v 19. století. Tehdy stačilo pouhých 30 let aby byla domácí včela zcela zničena. Pohádky o zpětné selekci může dnes šířit jen ten, kdo s ní nemá vůbec , ale skutečně vůbec žádné zkušenosti. Vím velmi dobře co to obnáší. Při regresním šlechtění se prvních výsledků například u hospodářských zvířat dočkáme za nižší desítky let při velmi intenzivní koordinované práci. U včel to trvá značně déle i při použití inseminace. To se nikomu dodnes nepodařilo.

Když jsem začínal včelařit v r. 1963, měl jsem možnost poznat praktiky tehdejších chovatelů matek u nás. Většina z nich včelařila již mezi válkami. Pokud zkoušeli nějaký cizí materiál i stejného plemene, nikdy od takového včelstva nechovali trubce dokud jej řádně neotestovali a neměli jistotu, že se nějaké kombinace skutečně osvědčily. Taková včelstva byla tzv. za mřížemi (mateří mřížkou). Do včelstev se chodilo v době, kdy trubci (nelétají v dešti,…….). Tak zodpovědní tehdejší chovatelé byli. To jsem od nich převzal do své praxe a i proto udržuji chov včel u mne takový, jaký je a nemám nijak strach z mého okolí. Nemusím alespoň tolik vyvíjet uměle vyšší infekční tlak na včelstva jejíchž součástí stále více jsem a usnadňuje mi to selekci.

Zajímavá je ale o Včele tmavé zmínka v práci Br. Adama, který zcestoval prakticky celou Evropu, Střední východ a velkou část Afriky, když hledal vhodné materiály k otestování a případně následnému připojení k jeho buckfastské včele. Jedna z prvních byla použita včela z Francie, tedy včela Apis m. mellifera. ¨Ve své knize „Putování za nejlepšími kmeny včel“ uvádí na str. 148 ř. 9 o této včele uvádí . Cituji německou verzi tohoto jeho díla:… „Biene mit einer ausgesprochenen Anfälligkeit für Brutkrankheiten erbech belasten.“…………..

Přeloženo do češtiny to znamená, že se podle něho jedná o včelu s výrazným genetickým zatížením na nemoci včelího plodu. Kraňku pak označoval jako velmi odolnou vůči nemocem včelího plodu.

Nevím jestli to je třeba nějak komentovat.

Podíváme li se ale dnes na mapu výskytu moru včelího plodu a hniloby včelího plodu u nás, nelze se nezbavit dojmu, že hromadnější výskyt těchto onemocnění včelího plodu je právě v oblastech, kde se ještě ve včelstvech objevují nějaké skryté geny té naší „původní včely“. Spíše to jsou ale geny té nepřehledné směsice různých plemen, kterými nás naši neuvážliví předkové „obdarovali.“

Naprosté a hlavně bleskové vyhynutí původní „anglické včely“ (A.m.mellifera) na parazita Acarapis woodi také o něčem vypovídá.

Historie se ale opakuje. Dnešní různé snahy a dovozy o vylepšení našich chovů však velice silně připomínají dobu v devatenáctém stolení v našich zemích.

Jestli bychom se ale měli k něčemu rozhodně vrátit je zodpovědnost a skutečné včelařské řemeslo, které nad úrovní dnešních držitelů včelstev zoufale pláče. Pro většinovou včelařskou populaci je mnohem pohodlnější, stejně tak jako v devatenáctém století, se mýlit v davu, než mít pravdu jako nezávislý jedinec.

Včely dnes může chovat každý, včelařem se ale stane jen někdo.

Bohužel toto si připustí jen málo kdo, doba už je taková.

Jsem však přesvědčen, že i kdyby se naše původní včela vyvíjela v podmínkách bez dovozů cizích ras, nebyla by dnes vůbec stejná, jako tomu bylo například v 18. na začátku 19. století, přizpůsobovala by se novým podmínkám. To je ale jen hypotéza. Evoluci však nelze zastavit, to je prostě fakt.]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Bratr-Adam?pid=16714#pid16714 Sun, 25 Jan 2026 17:19:05 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Bratr-Adam?pid=16714#pid16714 BRATR ADAM ( KARL KEHRLE)

Leoš Dvorský 25.1.2026

V poslední době se setkávám s včelaři, kteří se chlubí tím, že rozchovávají buckfastskou včelu. Rozumím tomu. Sám jsem 25 let členem GdeB, přesto tuto včelu nechovám, ačkoliv se velmi dobře znám s předními chovateli tohoto negeografického plemene. Zkušenosti s ní ale samozřejmě mám, neboť jsem si s těmito chovateli vyměňoval genetický materiál k odzkoušení. Ve své včelařské praxi jsem měl na počátku obrovské štěstí, že jsem poznal skutečného chovatele matek pana Bedřicha Šráma. Byl skutečný chovatel a nikoliv pouhý rozmnožovatel a těžař a dodnes tomu vděčím za mnohé.

Jestliže jsem se o chov skutečně zajímal, musel jsem se zákonitě dostat k bratru Adamovi, civilním jménem Karl Kehrle. Protože i Beatles dobře věděli kdo to byl například Bethoven, dovolím si v následujících řádcích něco o tomto výjimečném chovateli, který buckfastskou včelu vyšlechtil a dále vylepšoval až do svého odchodu do včelařského nebe.

S jeho jménem jsem se prvně setkal v r. 1967, kdy v časopise Včelařství byl zveřejňován seriál, který byl jakýmsi výtahem z jeho knihy. Její název by se dal přeložit jako „Putování za nejlepšími kmeny včel“. Bratr Adam procestoval téměř celý svět a nejvíce zmapoval různé včelí rasy včely medonosné. Jeho cesty pokračovaly až do konce jeho života. Sám mám druhé vysání jeho knihy v němčině „Auf der suche…..“, ve které tyto cesty popisuje a také hodnotí vlastnosti jednotlivých včelích plemen včely medonosné. Některé z těchto plemen vyzkoušel a také zapracoval do svého chovu. Podstatné ale je, že tak nečinil bezhlavě, náhodně a už vůbec nezodpovědně. To radikálně kontrastuje s velice naivním, s hloupostí hraničícím chováním některých našich držitelů včelstev dnes.

Nyní uvedu stručně jeho životopis, který je nerozlučně spojen s chovem včel a včelou buckfastskou. Bude to sice trochu nuda, ale to ty naše buckfastské rychlokvašky to snad přinese trochu osvěty.

Karl Kehrle se narodil 3. srpna 1898 v jižní části Německa. O včely se zajímal již od útlého dětství.

V roce 1910 nastoupil do řádu Benediktínů v klášteře Buckfast Abbey v Anglii, kde také přijal své řeholní jméno Adam. Zde začala jeho práce na vzniku negeografického (záměrně nechci používat termín umělé plemeno) plemene „Buckfast“. V těchto létech včelstva v celé Evropě decimoval parazit roztočík včelí (Acarapis woodi). Stejně tak tomu bylo i v Anglii, kde takto vymřela původní domácí včela plemene Apis mellifera mellifera
.
V roce 1915 začal z předešle uvedeného důvodu v místním včelařském provozu pracovat. Zodpovědnost za celý chov převzal o čtyři roky později.

Díky jeho tehdejším pozorováním a znalostem o rezistenci včelích ras vůči roztočíkovi začal již v roce 1916 plánovat a realizovat svojí práci se včelami. Výsledkem toho pak byla tzv. včela buckfastská.

Zdá se, že sv. Ambrož zasáhl. Tato včela vznikla v těchto létech jako náhodný kříženec matky plemene Apis m. ligusica (kožově hnědé barvy) a trubců původní anglické včely plemene Apis m. mellifera, která následně v Anglii zcela vyhynula.

Chov matek není žádná náhodná činnost. Naopak vyžaduje si nejen velké znalosti, ale především vědomosti, tedy praktické dovednosti. Mezi všemi významnými chovateli zarezonovala jeho věta, která se stala jakými zlatým grálem chovatelů matek po celém světě.

„ Příbuzenská plemenitba je cestou do pekel, avšak v některých případech se ji nevyhneme….“

Právě pro tyto specifické případy a možnou kontrolu páření zřídil v roce 1925 svojí oplozovací stanici v Dartmooru. Jednalo se o vřesoviště s velmi drsnými podmínkami. Zde zřídil 520 stálých oddělků, ve kterých testoval výsledky své práce. Bez zajímavosti není i to, že všechny tyto oddělky musely zimovat jen na vřesovém medu. To byl tehdy první test.

V roce 1920 učinil první pokusy s kříženci F1 Buckfast x A.m. cypria.

O 10 let později (1930) provedl první křížení a následný kombinační chov s „francozskou včelou“ (A.m. mellifera). O dalších deset let později zapracoval výsledky svého kombinačního chovu do svého chovu včely buckfastské.

V roce 1948 využil inseminaci matek podle Dr. Mackensona. V té mu pomáhal jeho přítel Haindinger.

Kombinační chov je u nás, díky neznalosti a povrchnímu přístupu, interpretován jako jakýsi kreativní postup k bezbřehému křížení plemen. Právě toto u nás zcela zničilo původní domácí včelu v 19. století. Tím je pod čárou naznačováno, že kombinační chov je jakýsi náhodný proces. To je ovšem zásadní omyl. V podání Br. Adama tak tomu nikdy nebylo.

Kombinační chov podle Br. Adama není vůbec o náhodě, naopak. Má svá přesná pravidla a postupy, které zvládne jen skutečný chovatel, který k tomu musí mít i určité podmínky. U nás ani v Evropě neznám jediného, který by na 100% dokázal práci a chov Br. Adama napodobit. Podle toho to samozřejmě také tak vypadá a v ČR obzvlášť. Tak tomu ovšem bylo i před buckfastkou u nás.

Zajímavé však je, že již v šesátých létech minulého století u nás třeba B. Šrám, podobným stylem jako Br. Adam pracoval, ačkoliv o něm nemohl příliš slyšet. Právě od něho jsem se seznámil a naučil provádět tzv. zkoušku dědičnosti, bez které si chov dnes neumím představit a která selekci výrazně urychluje. Dnes nepochybuji, že podobnou metodu využíval i Br. Adam. Pozoruhodné na tom je, že naši chovatelé matek ,a že jsem jich poznal, vůbec nevědí o čem to vůbec je.

V roce 1950 uskutečnil svojí první cestu do Francie, Švýcarska, Rakouska, Itálie, Německa a na Sicílii. Následně pak o dva roky později (1952) navštívil Alžír, Izrael, Jordánsko, Sýrii. Libanon, Kypr, Řecko, Krétu , tehdejší Jugoslávii a také zavítal do ligurských Alp. Tehdy provedl křížení včelou žijící v Řecku (A.m. cecropia), která jej zaujala především téměř absolutní nerojivostí. Tu zapracoval do svého hlavního kmene v roce 1959.

Mezi tím v roce 1954 navštívil Turecko a ostrovy v Egejském moři. V roce 1956 navštívil znovu tehdejší Jugoslávii, protože jej velmi zajímala kraňka (A. m. carnica) a nikdy nepřestal její vlastnosti (až na rojivost) obdivovat. V roce 1960 provedl křížení s včelou A.m. anatolica. O rok později vyzkoušel křížení s včelou z Egypta (A.m. lamrckii). V roce 1967 jednu z kombinací s A.m. anatolica zapracoval do hlavního kmene buckfastské včely.

Mezi jeho další poznávací cesty byly v roce 1972 do Turecka, Řecka a Jugoslávie. V roce 1976 navštívil Maroko a o rok později znovu Řecko a 1977 opět Řecko. V roce 1982 se podíval na poloostrov Athos a o rok později Krétu. V roce 1987 navštívil Afriku, tentokrát Keňu a Tanzanii. Odtud přivezl se svými přáteli vajíčka a sperma včely A. m. monticola. Z té utvořil 42 kombinací, avšak nikdy ji do svého hlavního kmene nezapracoval. V témže roce obdržel čestný doktorát od Univerzity v Uppsale a tentýž titul Univerzity Exeteru v r . 1989. Za svou práci obdržel vyznamenání Řád britského impéria (1973), Zasloužilý řád Spolkové republiky Německo (1974) a v r. 1988 Řád za zásluhy Badensko-Wirttembersko.

Osobně se dodávám, že až budou samotné včely udělovat akademické tituly, ukáže se, kdo z nás si jaký skutečně zaslouží nebo ne. O Bratru Adamovi však pochyby nemám.

Svou úctyhodnou životní včelařskou pouť ukončil 1.9.1996 v požehnaném věku.

Věci znalému včelaři neunikne, že jeho život protíná s chovateli matek jako byli Quido Sklenar (1871-1953) zakladatel chovu Sklenar 47 nebo Jakob Wrising (1875-1952) který vyšlechtil svůj kmen včely kraňské Troiseck. Ten se vyznačoval třeba svou odolností na nosematózu. Zapomenout bych neměl ani na Hanse Ruttnera (1919-1972). Tyto chovatele zmiňuji proto, že se výrazně podíleli na ovlivnění chovu včel na našem území v období mezi válkami a na počátku šedesátých let minulého století,protože návrat k původní včele již naši předkové propásli na začátku dvacátého století.

Zajímavé je i to, že Br. Adam s jistým zpožděním zkoušel kombinace téměř totožných ras, které se v 19 století dovážely k nám a nepříznivě a nevratně ovlivnily naší původní včelu. Ta se v mnohém podobala včele původně žijící v Anglii a která vyhynula v důsledku invaze Acarapis woodi. Br. Adam ovšem díky své pokoře, poctivosti a zodpovědnosti dospěl ke zcela opačnému výsledku než naši předkové. Pro dnešní situaci u nás je to velice poučné, protože ta se v mnohém podobá dění u nás v 19. století. To je však již jiný příběh, který popisuji v jiném článku.

Povrchně uvažující včelař by si mohl myslet, že práce Br. Adama byla založena na bezuzdném křížení a proto i dnes výrazně ničí náš poměrně ustálený genofond. To je však nebetyčná lež, protože i z těch krátkých informací výše i níže uvedených informací jasně vyplývá, že Br. Adam nic takového nedělal a ani to nikdy netvrdil.

Jedním z odkazů Br. Adama je až neuvěřitelná zodpovědnost a důslednost, stejně tak nemilosrdné testování a následné vyřazování neperspektivních kombinací.

Jako příklad jeho důslednosti uvedu jeho příběh s A. m. sahariensis.

Teprve až z pátého dovozu této včely mu vyšla kombinace, která vyhověla jeho testům a použil ji dále. Jeho zkoušení dospěly až do generace F7. Medný výnos této kombinace byl výborný a dosahoval 150% jeho hlavního kmene. Kdo o chovu ví jen něco málo, umí si přestavit, jak neuvěřitelně náročnou a DLOUHOU práci plnou testů a hodnocení musel provést. To není práce pro marketéry nebo spekulanty. Protože byl ale zodpovědný, něco věděl o genetice a měl i chovatelský instinkt, nezapracoval A.m. sahariensis nikdy do svého hlavního kmene a předal ji na odzkoušení do Švédska, kde si žila svým životem a odkud se šíří i k nám. Hlavní kmen plemene „Buckfast“ to ale není.

Nebudu se již o buckfastské včele mnoho zmiňovat. Uvedu jen, že od samého začátku, kdy z Anglie přišla do Německa, se diskutovalo o její vhodnosti na naše podmínky. Br. Adam udělal jeden zajímavý průzkum, který zveřejnil na jeho četných přednáškách.

Oslovil včelaře, kteří včelařili s kraňkou a i ty, kteří včelařili buckfastkou. V tomto průzkumu jim dal otázku. Chtěl po včelařích aby vyzdvihli jen 3 vlastnosti, kterých si váží na tom druhém plemeni. Tedy čeho si včelaři včelařící s kraňkou váží na buckfastce a naopak. Výsledek tohoto plošného průzkumu byl pro všechny překvapující. Ne však pro Bratra Adama, protože jeho vědomosti (zkušenosti) se včelími rasami byly prostě obrovské. Jaký kontrast s dnešními rychlokvašenými množiteli.

Výsledky byly úplně shodné ve stejném pořadí. Všichni si na té druhé včele vážili především pracovitosti, mírnosti a, světe div se, nerojivosti.

SYSTÉM BUCKFAST uplatňoval při příbuzenské plemenitbě systém teta x synovec, který zajišťoval ještě jistou variabilitu a degenerativní vlivy se ještě tolik neprojevovaly. Samotná biologie včely ukazuje, jak citlivé včely na příbuzenské páření jsou. Velmi specifická byla jeho práce s generacemi F1, F2, F3….. Součástí byl pochopitelně systém připařování, syntézy.

Toto plemeno má, krom předností, také samozřejmě slabiny, které pramení z toho, jaký genofond byl do něj postupně integrován. Tak je tomu ovšem u všech včelích ras. Není to nic neočekávaného. Neexistuje dokonalá ideální a univerzální včela. Zákon rovnováhy je neúprosný.

Ne vše se všude hodí a záleží na včelaři, jak dovede výhody využít a nedostatky eliminovat. Zmíním jen vyšší sklony k zalétávání a vše co s tím může souviset (rychlejší přenos parazitů a s tím spojených onemocnění). Br. Adam si toho byl samozřejmě vědom a eliminoval to částečně včelnicovým uspořádání včelstev.
Já bych však uvedl jednu vlastnost buckfastské včely, respektive jejího hlavního kmene, která si zaslouží pozornost.

Původní buckfastská včela, respektive její hlavní kmen od začátku října do konce února vůbec neplodoval, tedy celých 5 měsíců!

Jaký kontrast s tím, co se dnes za buckfastkou včelu u nás vydává. Přitom jen tato vlastnost by výrazně omezila šíření kleštíka V.d. ve včelstvech. Množíme tedy u nás skutečně včelu buckfastskou?

Nesmyslná chemické opatření v podletí i v zimě výrazně přisívají k tomu, že se u nás selektují včely na to, aby blahodárné bezplodové období neexistovalo. Příkladů je na internetu nepřeberně. To se ovšem týká každého genofondu, který je takto chován. Výsledek nemůže být jiný, než je.

Jako by se zdálo, že včelaři u nás kvůli jednomu stromu nevidí celý les. Nebo, že by místo lesa viděli JEN finanční profit a neuvažovali v dlouhodobějším horizontu?
To si musí každý zodpovědět sám za sebe.

Aby bylo čtenářům tohoto článku jasno. Nejsem proti, bukfastské včele, nejsem proti kraňce, nejsem proti žádné rase. Jsem však proti povrchnímu přístupu, nezodpovědnosti a diletantství v chovu včel u nás. Žádný včelař by neměl ohrožovat své okolí. To mne naučili staří praktici, kteří pamatovali ještě období mezi válkami. Vše se musí prostě umět. Stále ale platí to staré : „ Když ale dva dělají totéž, není to vždy totéž“.

Život a příklad Br. Adama je v tomto velkým mementem, alespoň pro mne.]]> BRATR ADAM ( KARL KEHRLE)

Leoš Dvorský 25.1.2026

V poslední době se setkávám s včelaři, kteří se chlubí tím, že rozchovávají buckfastskou včelu. Rozumím tomu. Sám jsem 25 let členem GdeB, přesto tuto včelu nechovám, ačkoliv se velmi dobře znám s předními chovateli tohoto negeografického plemene. Zkušenosti s ní ale samozřejmě mám, neboť jsem si s těmito chovateli vyměňoval genetický materiál k odzkoušení. Ve své včelařské praxi jsem měl na počátku obrovské štěstí, že jsem poznal skutečného chovatele matek pana Bedřicha Šráma. Byl skutečný chovatel a nikoliv pouhý rozmnožovatel a těžař a dodnes tomu vděčím za mnohé.

Jestliže jsem se o chov skutečně zajímal, musel jsem se zákonitě dostat k bratru Adamovi, civilním jménem Karl Kehrle. Protože i Beatles dobře věděli kdo to byl například Bethoven, dovolím si v následujících řádcích něco o tomto výjimečném chovateli, který buckfastskou včelu vyšlechtil a dále vylepšoval až do svého odchodu do včelařského nebe.

S jeho jménem jsem se prvně setkal v r. 1967, kdy v časopise Včelařství byl zveřejňován seriál, který byl jakýmsi výtahem z jeho knihy. Její název by se dal přeložit jako „Putování za nejlepšími kmeny včel“. Bratr Adam procestoval téměř celý svět a nejvíce zmapoval různé včelí rasy včely medonosné. Jeho cesty pokračovaly až do konce jeho života. Sám mám druhé vysání jeho knihy v němčině „Auf der suche…..“, ve které tyto cesty popisuje a také hodnotí vlastnosti jednotlivých včelích plemen včely medonosné. Některé z těchto plemen vyzkoušel a také zapracoval do svého chovu. Podstatné ale je, že tak nečinil bezhlavě, náhodně a už vůbec nezodpovědně. To radikálně kontrastuje s velice naivním, s hloupostí hraničícím chováním některých našich držitelů včelstev dnes.

Nyní uvedu stručně jeho životopis, který je nerozlučně spojen s chovem včel a včelou buckfastskou. Bude to sice trochu nuda, ale to ty naše buckfastské rychlokvašky to snad přinese trochu osvěty.

Karl Kehrle se narodil 3. srpna 1898 v jižní části Německa. O včely se zajímal již od útlého dětství.

V roce 1910 nastoupil do řádu Benediktínů v klášteře Buckfast Abbey v Anglii, kde také přijal své řeholní jméno Adam. Zde začala jeho práce na vzniku negeografického (záměrně nechci používat termín umělé plemeno) plemene „Buckfast“. V těchto létech včelstva v celé Evropě decimoval parazit roztočík včelí (Acarapis woodi). Stejně tak tomu bylo i v Anglii, kde takto vymřela původní domácí včela plemene Apis mellifera mellifera
.
V roce 1915 začal z předešle uvedeného důvodu v místním včelařském provozu pracovat. Zodpovědnost za celý chov převzal o čtyři roky později.

Díky jeho tehdejším pozorováním a znalostem o rezistenci včelích ras vůči roztočíkovi začal již v roce 1916 plánovat a realizovat svojí práci se včelami. Výsledkem toho pak byla tzv. včela buckfastská.

Zdá se, že sv. Ambrož zasáhl. Tato včela vznikla v těchto létech jako náhodný kříženec matky plemene Apis m. ligusica (kožově hnědé barvy) a trubců původní anglické včely plemene Apis m. mellifera, která následně v Anglii zcela vyhynula.

Chov matek není žádná náhodná činnost. Naopak vyžaduje si nejen velké znalosti, ale především vědomosti, tedy praktické dovednosti. Mezi všemi významnými chovateli zarezonovala jeho věta, která se stala jakými zlatým grálem chovatelů matek po celém světě.

„ Příbuzenská plemenitba je cestou do pekel, avšak v některých případech se ji nevyhneme….“

Právě pro tyto specifické případy a možnou kontrolu páření zřídil v roce 1925 svojí oplozovací stanici v Dartmooru. Jednalo se o vřesoviště s velmi drsnými podmínkami. Zde zřídil 520 stálých oddělků, ve kterých testoval výsledky své práce. Bez zajímavosti není i to, že všechny tyto oddělky musely zimovat jen na vřesovém medu. To byl tehdy první test.

V roce 1920 učinil první pokusy s kříženci F1 Buckfast x A.m. cypria.

O 10 let později (1930) provedl první křížení a následný kombinační chov s „francozskou včelou“ (A.m. mellifera). O dalších deset let později zapracoval výsledky svého kombinačního chovu do svého chovu včely buckfastské.

V roce 1948 využil inseminaci matek podle Dr. Mackensona. V té mu pomáhal jeho přítel Haindinger.

Kombinační chov je u nás, díky neznalosti a povrchnímu přístupu, interpretován jako jakýsi kreativní postup k bezbřehému křížení plemen. Právě toto u nás zcela zničilo původní domácí včelu v 19. století. Tím je pod čárou naznačováno, že kombinační chov je jakýsi náhodný proces. To je ovšem zásadní omyl. V podání Br. Adama tak tomu nikdy nebylo.

Kombinační chov podle Br. Adama není vůbec o náhodě, naopak. Má svá přesná pravidla a postupy, které zvládne jen skutečný chovatel, který k tomu musí mít i určité podmínky. U nás ani v Evropě neznám jediného, který by na 100% dokázal práci a chov Br. Adama napodobit. Podle toho to samozřejmě také tak vypadá a v ČR obzvlášť. Tak tomu ovšem bylo i před buckfastkou u nás.

Zajímavé však je, že již v šesátých létech minulého století u nás třeba B. Šrám, podobným stylem jako Br. Adam pracoval, ačkoliv o něm nemohl příliš slyšet. Právě od něho jsem se seznámil a naučil provádět tzv. zkoušku dědičnosti, bez které si chov dnes neumím představit a která selekci výrazně urychluje. Dnes nepochybuji, že podobnou metodu využíval i Br. Adam. Pozoruhodné na tom je, že naši chovatelé matek ,a že jsem jich poznal, vůbec nevědí o čem to vůbec je.

V roce 1950 uskutečnil svojí první cestu do Francie, Švýcarska, Rakouska, Itálie, Německa a na Sicílii. Následně pak o dva roky později (1952) navštívil Alžír, Izrael, Jordánsko, Sýrii. Libanon, Kypr, Řecko, Krétu , tehdejší Jugoslávii a také zavítal do ligurských Alp. Tehdy provedl křížení včelou žijící v Řecku (A.m. cecropia), která jej zaujala především téměř absolutní nerojivostí. Tu zapracoval do svého hlavního kmene v roce 1959.

Mezi tím v roce 1954 navštívil Turecko a ostrovy v Egejském moři. V roce 1956 navštívil znovu tehdejší Jugoslávii, protože jej velmi zajímala kraňka (A. m. carnica) a nikdy nepřestal její vlastnosti (až na rojivost) obdivovat. V roce 1960 provedl křížení s včelou A.m. anatolica. O rok později vyzkoušel křížení s včelou z Egypta (A.m. lamrckii). V roce 1967 jednu z kombinací s A.m. anatolica zapracoval do hlavního kmene buckfastské včely.

Mezi jeho další poznávací cesty byly v roce 1972 do Turecka, Řecka a Jugoslávie. V roce 1976 navštívil Maroko a o rok později znovu Řecko a 1977 opět Řecko. V roce 1982 se podíval na poloostrov Athos a o rok později Krétu. V roce 1987 navštívil Afriku, tentokrát Keňu a Tanzanii. Odtud přivezl se svými přáteli vajíčka a sperma včely A. m. monticola. Z té utvořil 42 kombinací, avšak nikdy ji do svého hlavního kmene nezapracoval. V témže roce obdržel čestný doktorát od Univerzity v Uppsale a tentýž titul Univerzity Exeteru v r . 1989. Za svou práci obdržel vyznamenání Řád britského impéria (1973), Zasloužilý řád Spolkové republiky Německo (1974) a v r. 1988 Řád za zásluhy Badensko-Wirttembersko.

Osobně se dodávám, že až budou samotné včely udělovat akademické tituly, ukáže se, kdo z nás si jaký skutečně zaslouží nebo ne. O Bratru Adamovi však pochyby nemám.

Svou úctyhodnou životní včelařskou pouť ukončil 1.9.1996 v požehnaném věku.

Věci znalému včelaři neunikne, že jeho život protíná s chovateli matek jako byli Quido Sklenar (1871-1953) zakladatel chovu Sklenar 47 nebo Jakob Wrising (1875-1952) který vyšlechtil svůj kmen včely kraňské Troiseck. Ten se vyznačoval třeba svou odolností na nosematózu. Zapomenout bych neměl ani na Hanse Ruttnera (1919-1972). Tyto chovatele zmiňuji proto, že se výrazně podíleli na ovlivnění chovu včel na našem území v období mezi válkami a na počátku šedesátých let minulého století,protože návrat k původní včele již naši předkové propásli na začátku dvacátého století.

Zajímavé je i to, že Br. Adam s jistým zpožděním zkoušel kombinace téměř totožných ras, které se v 19 století dovážely k nám a nepříznivě a nevratně ovlivnily naší původní včelu. Ta se v mnohém podobala včele původně žijící v Anglii a která vyhynula v důsledku invaze Acarapis woodi. Br. Adam ovšem díky své pokoře, poctivosti a zodpovědnosti dospěl ke zcela opačnému výsledku než naši předkové. Pro dnešní situaci u nás je to velice poučné, protože ta se v mnohém podobá dění u nás v 19. století. To je však již jiný příběh, který popisuji v jiném článku.

Povrchně uvažující včelař by si mohl myslet, že práce Br. Adama byla založena na bezuzdném křížení a proto i dnes výrazně ničí náš poměrně ustálený genofond. To je však nebetyčná lež, protože i z těch krátkých informací výše i níže uvedených informací jasně vyplývá, že Br. Adam nic takového nedělal a ani to nikdy netvrdil.

Jedním z odkazů Br. Adama je až neuvěřitelná zodpovědnost a důslednost, stejně tak nemilosrdné testování a následné vyřazování neperspektivních kombinací.

Jako příklad jeho důslednosti uvedu jeho příběh s A. m. sahariensis.

Teprve až z pátého dovozu této včely mu vyšla kombinace, která vyhověla jeho testům a použil ji dále. Jeho zkoušení dospěly až do generace F7. Medný výnos této kombinace byl výborný a dosahoval 150% jeho hlavního kmene. Kdo o chovu ví jen něco málo, umí si přestavit, jak neuvěřitelně náročnou a DLOUHOU práci plnou testů a hodnocení musel provést. To není práce pro marketéry nebo spekulanty. Protože byl ale zodpovědný, něco věděl o genetice a měl i chovatelský instinkt, nezapracoval A.m. sahariensis nikdy do svého hlavního kmene a předal ji na odzkoušení do Švédska, kde si žila svým životem a odkud se šíří i k nám. Hlavní kmen plemene „Buckfast“ to ale není.

Nebudu se již o buckfastské včele mnoho zmiňovat. Uvedu jen, že od samého začátku, kdy z Anglie přišla do Německa, se diskutovalo o její vhodnosti na naše podmínky. Br. Adam udělal jeden zajímavý průzkum, který zveřejnil na jeho četných přednáškách.

Oslovil včelaře, kteří včelařili s kraňkou a i ty, kteří včelařili buckfastkou. V tomto průzkumu jim dal otázku. Chtěl po včelařích aby vyzdvihli jen 3 vlastnosti, kterých si váží na tom druhém plemeni. Tedy čeho si včelaři včelařící s kraňkou váží na buckfastce a naopak. Výsledek tohoto plošného průzkumu byl pro všechny překvapující. Ne však pro Bratra Adama, protože jeho vědomosti (zkušenosti) se včelími rasami byly prostě obrovské. Jaký kontrast s dnešními rychlokvašenými množiteli.

Výsledky byly úplně shodné ve stejném pořadí. Všichni si na té druhé včele vážili především pracovitosti, mírnosti a, světe div se, nerojivosti.

SYSTÉM BUCKFAST uplatňoval při příbuzenské plemenitbě systém teta x synovec, který zajišťoval ještě jistou variabilitu a degenerativní vlivy se ještě tolik neprojevovaly. Samotná biologie včely ukazuje, jak citlivé včely na příbuzenské páření jsou. Velmi specifická byla jeho práce s generacemi F1, F2, F3….. Součástí byl pochopitelně systém připařování, syntézy.

Toto plemeno má, krom předností, také samozřejmě slabiny, které pramení z toho, jaký genofond byl do něj postupně integrován. Tak je tomu ovšem u všech včelích ras. Není to nic neočekávaného. Neexistuje dokonalá ideální a univerzální včela. Zákon rovnováhy je neúprosný.

Ne vše se všude hodí a záleží na včelaři, jak dovede výhody využít a nedostatky eliminovat. Zmíním jen vyšší sklony k zalétávání a vše co s tím může souviset (rychlejší přenos parazitů a s tím spojených onemocnění). Br. Adam si toho byl samozřejmě vědom a eliminoval to částečně včelnicovým uspořádání včelstev.
Já bych však uvedl jednu vlastnost buckfastské včely, respektive jejího hlavního kmene, která si zaslouží pozornost.

Původní buckfastská včela, respektive její hlavní kmen od začátku října do konce února vůbec neplodoval, tedy celých 5 měsíců!

Jaký kontrast s tím, co se dnes za buckfastkou včelu u nás vydává. Přitom jen tato vlastnost by výrazně omezila šíření kleštíka V.d. ve včelstvech. Množíme tedy u nás skutečně včelu buckfastskou?

Nesmyslná chemické opatření v podletí i v zimě výrazně přisívají k tomu, že se u nás selektují včely na to, aby blahodárné bezplodové období neexistovalo. Příkladů je na internetu nepřeberně. To se ovšem týká každého genofondu, který je takto chován. Výsledek nemůže být jiný, než je.

Jako by se zdálo, že včelaři u nás kvůli jednomu stromu nevidí celý les. Nebo, že by místo lesa viděli JEN finanční profit a neuvažovali v dlouhodobějším horizontu?
To si musí každý zodpovědět sám za sebe.

Aby bylo čtenářům tohoto článku jasno. Nejsem proti, bukfastské včele, nejsem proti kraňce, nejsem proti žádné rase. Jsem však proti povrchnímu přístupu, nezodpovědnosti a diletantství v chovu včel u nás. Žádný včelař by neměl ohrožovat své okolí. To mne naučili staří praktici, kteří pamatovali ještě období mezi válkami. Vše se musí prostě umět. Stále ale platí to staré : „ Když ale dva dělají totéž, není to vždy totéž“.

Život a příklad Br. Adama je v tomto velkým mementem, alespoň pro mne.]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Bleskova-zprava-z-MESICU-PRAVDY-2025?pid=16704#pid16704 Tue, 28 Oct 2025 13:11:16 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Bleskova-zprava-z-MESICU-PRAVDY-2025?pid=16704#pid16704 Blesková zpráva z MĚSÍCŮ PRAVDY 2025

Pro mne jsou tzv. měsíce pravdy srpen, září a říjen. V tomto období se totiž nejvíce projevuje to, jak včelaři nebo lidé včely vlastnící o svá včelstva přicházejí. Ne že by v jiných měsících k úhynům v ČR nedocházelo, avšak v těch měsících pravdy je to extrémní. Tyto měsíce jsou pro mne jakýmsi výsledkem toho , jak jsem dokázal vnímat život včelstev od vyzimování a jak jsem případně dokázal reagovat na slabá místa v životě včelstev a celý řetězec nepříznivých vlivů, kterému jsou má včelstva v průběhu roku vystavována.

Moje dlouholetá zkušenost je ta, že když člověk nějakým způsobem včelaří, tak tím zákonitě tomu přizpůsobuje selekci. Přesto, a nebo právě proto, genetika ovlivňuje tak maximálně z 20% výsledek našeho včelaření a zbývajících 80% je o tom, jaké podmínky dokáži včelstvu připravit pro jeho život. U mne je zootechnika dlouhodobě zaměřena na přibližování se podmínkám životu prosperujících včelstev ve volné přírodě. Tím je vše dané. Jakákoliv chemie a zbytečné zákroky jsou z provozu vyloučeny. Život včelstva se snažím chápat v dlouhodobém horizontu. Snažím se tak vyvarovat veškerých nahodilostí. Když je člověk připraven, nemůže být zaskočen. To jsem se naučil právě od svých včel, které spíš vlastní mne, nežli já je.

Případné zimní ztráty se musí přijmou již nyní, kdy to včelaře bolí nejméně.

Posledním obdobím, kdy ještě mohu provést efektivně konkrétní biotechnické opatření k případnému napravení zdravotního stavu včelstev je pro mne začátek července. Vzhledem k tomu, že všechna včelstva jsou v přirozeném režimu, ani biotechnická opatření neprovádím plošně na celých stanovištích. Ta provádíme jen bodově, tedy u včelstev, která to potřebují.

Srpen 2025

Srpen byl teplotně podnormální o 0,3,°C. Srážkově byl podnormální 15 dnů. Celkově napršelo 86% normálu.

Na mých stanovištích probíhaly u cca 20% včelstev tiché výměny matek. To bylo očividné již při pohledu na česna.

U těchto jsem musel jen dávat pozor na to, zda tichá výměna proběhla úspěšně. Ve většině případů se tak stalo. Zdar, či nezdar je opět vidět na česně.

Staré matky ve včelstvech zpravidla ponechávám. Ony si to holky srovnají samy. Někdy se stane, že obě matky přežijí až do jara a v zimě jsou v úle chomáče dva.

Většina včelstev měla dobře vybudované medné komory a nebylo třeba je nijak dokrmovat.

Prakticky nulové slídění dokazovalo to, že včelstva jsou v dobré kondici, zdravá. To potvrzovala i téměř neznatelná návštěva mých včelnic predátory.

Žádné markery CCD nebyly patrné.

Nulové slídění však bylo i na jaře, což potvrzovalo celkem velké úhyny v mém okolí.

To však nebylo žádné velké překvapení, neboť genetický materiál chovaný v mém okolí (Elgon) je velmi náchylný především na Nosemu ceranae ( dále jen NC). Tento materiál jsem zkoušel od r. 2000 a po dlouhodobých testech a zkušenostech s ním jsem jej ze svého chovu vyloučil. Stejné to bylo s kmenem Vigor. Nosematóza (NC, NA) je v oblasti Mladoboleslavska (a oblastech podobných) nejvážnějším článkem řetězu nepříznivých vlivů, se kterými se včelstva musí vyrovnat. I proto se v selekci na tento problém zaměřuji poněkud více. Své okolí využívám jen jako zdroj potřebných patogenů a vytváření většího infekčního tlaku.

Na včelnicích provádím několik diagnostik, především však vlastní diagnostiku podle poškozených včel. Ta totiž jediná nejpřesněji ukazuje v jakém zdravotním stavu včelstva skutečně jsou. Navíc je velice přesná již rozhodných měsících, tedy již od jara, umožňuje vytvářet modelové situace potřebné k případným korekčním a hlavně včasným biotechnickým zásahům.

Letos jsem žádné takové zásahy nutně provádět nemusel.

Podrobněji si o této diagnostice budeme moci se zájemci popovídat na celodenním semináři v prosinci 2025. Tuto metodu používám 20 let, tak bude o čem hovořit.

V srpnu jsem také zahájil skutečně ostré testy na citlivost budoucích plemenných a trubčích včelstev na NC. Ty nespočívají zdaleka v mikroskopickém vyšetření. Dnes již vím, že ani tzv. čtyři křížky nemusí zdaleka znamenat to, že včelstvo daným patogenem,byť na první pohled přemnoženým, skutečně onemocní. Reálnou imunitu včelstev rozhodně neukazuje případné množství patogenů v těle včely, včelstva. Obyčejně tyto testy zahajuji v září. Letošní rok ale ukazuje (ukazují to včely), že zima na sebe nedá dlouho čekat. Proto jsem nečekal ani já.

V srpnu jsem zahájil pozdní chov matek, ten však byl narušen tichými výměnami. V mém podání chovu matek vycházím v napodobování tiché výměny a rojové nálady. To je asi nejmarkantnější rozdíl proti propagovaným komerčním metodám chovu matek. Ty klasické metody jsem ze své praxe téměř vypustil nebo je postupně vypouštím.

Ve včelstvech jsem tzv. grooming začal pozorovat již od začátku měsíce. Dá se říci, že devět z desíti samiček V.d. bylo poškozených.

Měsíc srpen je pro mne jakýmsi zahájením nového včelařského roku.

Převážně zde si vytipuji plemenná, trubčí a chovná včelstva, pokud projdou testy. Zde je již o příštím roce prakticky rozhodnuto a nemá smysl cokoliv zachraňovat.

V přírodě již žádná nabídka nektaru v mém okolí nebyla a ani pylu zde nebylo mnoho. Vzhledem k tomu, že dlouhověké generace včel již ve včelstvech dávno byly, nebyl to problém. Důležitou činností však byla úprava česen včelstev.

Prakticky 50% včelstev bylo v zimním klidu bez většího plodování. Výjimkou byla včelstva, kde probíhala tichá výměna matek nebo kde probíhaly některé testy.

Září 2025

V září úl zavři a zahoď od něj klíč.

To říkávali naši tátové a dědové. Dnes je to pro současné včelař nepředstavitelné.

Pro mne to ale cca posledních 15 let platí znovu. Ono to vypadá jako maličkost, ale nesmyslná chemická opatřeními proti V.d. přidávají klasickým včelařům a jejich včelám navíc další roční období.

Místo toho, aby včelstva postupně snižovala svou aktivitu, včely zpomalovaly metabolismus, jsou včely nuceny neustále reagovat na včelám škodící zákroky. Ty jsou v rozporu s biologií včelstva. Ony se s tím včely samozřejmě nějak vyrovnávají, avšak za cenu rozkolísávání křehké rovnováhy, kterou včely k zdárnému přezimování a životu nutně potřebují. Důsledky se projevují především v oslabené imunitě. Přirozeně se toto stresování včelstev, odráží i v selekci. Dnes včelaři chovají například včelstva, která plodují mnohem déle a proti včelstvům přírodně vedeným mají až 2x více plodových cyklů. To má negativní dopady na celkové včelaření a především zdravotní stav včelstev a šíření různých patogenů v nich.

U mne jsou včelstva jíž od konce září v naprostém klidu a ustálené rovnováze.

Stejně tak, jako existuje řetězec nepříznivých vlivů na život včelstev, existuje i řetězec vlivů, které mají naopak vliv příznivý. Z toho vyplývá, že rozhodující význam pro mé včelaření je provozní metoda. Selekce včelstev je jen jejím logickým produktem, součástí.

Září bylo letos teplotně nad normálem o 0,8°C a napršelo 173% normálu.

Na mých stanovištích bylo plodování prakticky ukončeno již začátkem září.

Dokonce i mladá včelstva, která vznikla v průběhu roku především z důvodu dalšího testování se nějakému dynamickému plodování v září neměla . Některá však potřebovala menší doplnění zásob. Snad jsem tedy svou činností včelstvům v průběhu roku moc neškodil.

Velice důležitou činností pro mne je do konce září zabezpečit včelstva proti myším, které jsou pro včelstva největším nepřítelem.

U několika včelstev jsem provedl očkování, které je součástí jakési dlouhodobé imunizace včelstev.

Koncem září se na lesním stanovišti začala vyskytovat medovice, především na borovicích, což může znamenat podnět k plodování. To se však nestalo. Větší počet zakladatelek některých producentů medovice by mohl být příslibem pro příští sezonu, protože nepřátel producentů medovice letos skutečně nebylo mnoho. Bude ale hodně záležet na průběhu zimy. Vhodná by byla krátká ale studená zima.

I přes výše uvedenou skutečnosti včelstva zůstala v klidu, dlouhověké včely v úlech konzumovaly donesený pyl, kterého není nikdy dost. K nějakému zvýšenému plodování nedošlo ani u letošních včelstev, což si vysvětluji tak, že se zima a chladnější počasí se rychle blíží. Zvýšené tmelení by tomu mohlo napovídat.

Říjen 2025

Přesné teplotní a srážkové údaje za říjen nemám ještě k dispozici. Z dosavadního průběhu je však patrné, že říjen je proti dlouhodobému normálu teplotně podprůměrný a srážkově nadprůměrný.

V mých podmínkách je přibližně v polovině října poslední skutečný prolet včel a nastává období zimního klidu až do začátku března. Letos byl poslední prolet 21.10., tedy o něco později.

V tomto měsíci dokončuji bodově revitalizaci včelstev a dokončuji výměny matek celým oddělkem. Letos nikoliv.

Říjen je pro mne měsícem téměř absolutního klidu. Žádné včelstvo se z dalšího chovu nevyřadilo nebo jsem jej nemusel vyřadit já. Také téměř všechny testy jsem dokončil v září nebo počátkem října. Hlavní prací na včelnici byl úklid a zabezpečení včelstev proti žlunám a sýkorkám sítěmi, které jsou jediným fungujícím opatřením.

Na svých stanovištích mám několik včelstev , která jsem nikterak nerozebíral 4 roky. Žijí si bez jakýchkoliv zásahů nebo pomoci. Pouze je každoročně ochudím o 1 NN medu z nejhořejšího nástavku. Ten je vždy nově vystaven a včelami zanesen medem. Beru to jako jejich poděkování za to, že je nechávám žít zcela podle jejich vůle a dá se říci, že jsem v tomto ohledu jen jejich brtníkem. Zmiňuji to proto, že tato včelstva jsou pro mne velká studnice poznání zákonitostí života včelstev v mé oblasti.

Jedno velké dilema jsem však řešit musel. Nakonec jsem se však rozhodl, že genetický materiál, který vznikl za výrazného uplatnění epigenetiky, dostane další šanci. V průběhu dvou let vykázal doposud neviděnou vitalitu. Do další zimy jsem pustil včelstva s touto genetikou a matkami generace F3. Samozřejmě je tento materiál důsledně chráněn a je umístěn za „mřížemi“ a za „ plotem“, aby případně nemohl geneticky ovlivnit své okolí nebo nebyl zneužit „cizí mocí“. Tento materiál bude z pochopitelných důvodů podroben i testům celou zimu.

Včelstva žijící na mých včelnicích žijí téměř tak, jako ta ve volné přírodě.

Letos zimují v síle 1 NN až 6 NN 2/3 Langstroth.


Někdy bývám dotazován, jak hodnotím letošní rok a jaký bude ten rok příští.

Nechci posuzovat oblasti, kde nevčelařím. Jistou dílčí úvahu si však snad dovolit mohu. Možná něco napoví i níže uvedené údaje.

Letošní duben byl teplotně 1.8 °C nad normálem, a srážkově dosáhl 106% normálu.

Květen byl naopak v teplotách podnormální o 1,7°C. Napršelo 67% normálu.

Červen byl teplotně nad normálem o 1,5°C. a srážkově dosáhl 69% normálu.

Červenec byl podnormální o 0,3°C a srážkově byl podnormální v po dobu 23 dnů. Napršelo 90% normálu.

Staré včelařské pravidlo říká, že studené léto je předzvěstí nosematického jara.

Nechť tedy každý posoudí sám, co může v příštím roce očekávat.

Na šíření patogenů má vliv samozřejmě i počasí, teploty a vlhkost. Jejich ředění ovlivňuje i rojivost včelstev. Urychlení jejich množení a šíření výrazně přispívá i provozní metoda včelaření a také využívání chemie v zemědělství. Jakou váhu má ten který článek řetězu nepříznivých vlivů (naznačil jsem jen některé) pro včelstva v jednotlivých oblastech, to musí posoudit každý včelař sám. Včelařit ale systémem „ přítel na telefonu“ prostě nelze a z internetových diskuzí se nikdo nic rozumného zpravidla nedozví.

To je můj osobní názor, který nevnucuji.

Leoš Dvorský

Mladá Boleslav 28.10.2025]]> Blesková zpráva z MĚSÍCŮ PRAVDY 2025

Pro mne jsou tzv. měsíce pravdy srpen, září a říjen. V tomto období se totiž nejvíce projevuje to, jak včelaři nebo lidé včely vlastnící o svá včelstva přicházejí. Ne že by v jiných měsících k úhynům v ČR nedocházelo, avšak v těch měsících pravdy je to extrémní. Tyto měsíce jsou pro mne jakýmsi výsledkem toho , jak jsem dokázal vnímat život včelstev od vyzimování a jak jsem případně dokázal reagovat na slabá místa v životě včelstev a celý řetězec nepříznivých vlivů, kterému jsou má včelstva v průběhu roku vystavována.

Moje dlouholetá zkušenost je ta, že když člověk nějakým způsobem včelaří, tak tím zákonitě tomu přizpůsobuje selekci. Přesto, a nebo právě proto, genetika ovlivňuje tak maximálně z 20% výsledek našeho včelaření a zbývajících 80% je o tom, jaké podmínky dokáži včelstvu připravit pro jeho život. U mne je zootechnika dlouhodobě zaměřena na přibližování se podmínkám životu prosperujících včelstev ve volné přírodě. Tím je vše dané. Jakákoliv chemie a zbytečné zákroky jsou z provozu vyloučeny. Život včelstva se snažím chápat v dlouhodobém horizontu. Snažím se tak vyvarovat veškerých nahodilostí. Když je člověk připraven, nemůže být zaskočen. To jsem se naučil právě od svých včel, které spíš vlastní mne, nežli já je.

Případné zimní ztráty se musí přijmou již nyní, kdy to včelaře bolí nejméně.

Posledním obdobím, kdy ještě mohu provést efektivně konkrétní biotechnické opatření k případnému napravení zdravotního stavu včelstev je pro mne začátek července. Vzhledem k tomu, že všechna včelstva jsou v přirozeném režimu, ani biotechnická opatření neprovádím plošně na celých stanovištích. Ta provádíme jen bodově, tedy u včelstev, která to potřebují.

Srpen 2025

Srpen byl teplotně podnormální o 0,3,°C. Srážkově byl podnormální 15 dnů. Celkově napršelo 86% normálu.

Na mých stanovištích probíhaly u cca 20% včelstev tiché výměny matek. To bylo očividné již při pohledu na česna.

U těchto jsem musel jen dávat pozor na to, zda tichá výměna proběhla úspěšně. Ve většině případů se tak stalo. Zdar, či nezdar je opět vidět na česně.

Staré matky ve včelstvech zpravidla ponechávám. Ony si to holky srovnají samy. Někdy se stane, že obě matky přežijí až do jara a v zimě jsou v úle chomáče dva.

Většina včelstev měla dobře vybudované medné komory a nebylo třeba je nijak dokrmovat.

Prakticky nulové slídění dokazovalo to, že včelstva jsou v dobré kondici, zdravá. To potvrzovala i téměř neznatelná návštěva mých včelnic predátory.

Žádné markery CCD nebyly patrné.

Nulové slídění však bylo i na jaře, což potvrzovalo celkem velké úhyny v mém okolí.

To však nebylo žádné velké překvapení, neboť genetický materiál chovaný v mém okolí (Elgon) je velmi náchylný především na Nosemu ceranae ( dále jen NC). Tento materiál jsem zkoušel od r. 2000 a po dlouhodobých testech a zkušenostech s ním jsem jej ze svého chovu vyloučil. Stejné to bylo s kmenem Vigor. Nosematóza (NC, NA) je v oblasti Mladoboleslavska (a oblastech podobných) nejvážnějším článkem řetězu nepříznivých vlivů, se kterými se včelstva musí vyrovnat. I proto se v selekci na tento problém zaměřuji poněkud více. Své okolí využívám jen jako zdroj potřebných patogenů a vytváření většího infekčního tlaku.

Na včelnicích provádím několik diagnostik, především však vlastní diagnostiku podle poškozených včel. Ta totiž jediná nejpřesněji ukazuje v jakém zdravotním stavu včelstva skutečně jsou. Navíc je velice přesná již rozhodných měsících, tedy již od jara, umožňuje vytvářet modelové situace potřebné k případným korekčním a hlavně včasným biotechnickým zásahům.

Letos jsem žádné takové zásahy nutně provádět nemusel.

Podrobněji si o této diagnostice budeme moci se zájemci popovídat na celodenním semináři v prosinci 2025. Tuto metodu používám 20 let, tak bude o čem hovořit.

V srpnu jsem také zahájil skutečně ostré testy na citlivost budoucích plemenných a trubčích včelstev na NC. Ty nespočívají zdaleka v mikroskopickém vyšetření. Dnes již vím, že ani tzv. čtyři křížky nemusí zdaleka znamenat to, že včelstvo daným patogenem,byť na první pohled přemnoženým, skutečně onemocní. Reálnou imunitu včelstev rozhodně neukazuje případné množství patogenů v těle včely, včelstva. Obyčejně tyto testy zahajuji v září. Letošní rok ale ukazuje (ukazují to včely), že zima na sebe nedá dlouho čekat. Proto jsem nečekal ani já.

V srpnu jsem zahájil pozdní chov matek, ten však byl narušen tichými výměnami. V mém podání chovu matek vycházím v napodobování tiché výměny a rojové nálady. To je asi nejmarkantnější rozdíl proti propagovaným komerčním metodám chovu matek. Ty klasické metody jsem ze své praxe téměř vypustil nebo je postupně vypouštím.

Ve včelstvech jsem tzv. grooming začal pozorovat již od začátku měsíce. Dá se říci, že devět z desíti samiček V.d. bylo poškozených.

Měsíc srpen je pro mne jakýmsi zahájením nového včelařského roku.

Převážně zde si vytipuji plemenná, trubčí a chovná včelstva, pokud projdou testy. Zde je již o příštím roce prakticky rozhodnuto a nemá smysl cokoliv zachraňovat.

V přírodě již žádná nabídka nektaru v mém okolí nebyla a ani pylu zde nebylo mnoho. Vzhledem k tomu, že dlouhověké generace včel již ve včelstvech dávno byly, nebyl to problém. Důležitou činností však byla úprava česen včelstev.

Prakticky 50% včelstev bylo v zimním klidu bez většího plodování. Výjimkou byla včelstva, kde probíhala tichá výměna matek nebo kde probíhaly některé testy.

Září 2025

V září úl zavři a zahoď od něj klíč.

To říkávali naši tátové a dědové. Dnes je to pro současné včelař nepředstavitelné.

Pro mne to ale cca posledních 15 let platí znovu. Ono to vypadá jako maličkost, ale nesmyslná chemická opatřeními proti V.d. přidávají klasickým včelařům a jejich včelám navíc další roční období.

Místo toho, aby včelstva postupně snižovala svou aktivitu, včely zpomalovaly metabolismus, jsou včely nuceny neustále reagovat na včelám škodící zákroky. Ty jsou v rozporu s biologií včelstva. Ony se s tím včely samozřejmě nějak vyrovnávají, avšak za cenu rozkolísávání křehké rovnováhy, kterou včely k zdárnému přezimování a životu nutně potřebují. Důsledky se projevují především v oslabené imunitě. Přirozeně se toto stresování včelstev, odráží i v selekci. Dnes včelaři chovají například včelstva, která plodují mnohem déle a proti včelstvům přírodně vedeným mají až 2x více plodových cyklů. To má negativní dopady na celkové včelaření a především zdravotní stav včelstev a šíření různých patogenů v nich.

U mne jsou včelstva jíž od konce září v naprostém klidu a ustálené rovnováze.

Stejně tak, jako existuje řetězec nepříznivých vlivů na život včelstev, existuje i řetězec vlivů, které mají naopak vliv příznivý. Z toho vyplývá, že rozhodující význam pro mé včelaření je provozní metoda. Selekce včelstev je jen jejím logickým produktem, součástí.

Září bylo letos teplotně nad normálem o 0,8°C a napršelo 173% normálu.

Na mých stanovištích bylo plodování prakticky ukončeno již začátkem září.

Dokonce i mladá včelstva, která vznikla v průběhu roku především z důvodu dalšího testování se nějakému dynamickému plodování v září neměla . Některá však potřebovala menší doplnění zásob. Snad jsem tedy svou činností včelstvům v průběhu roku moc neškodil.

Velice důležitou činností pro mne je do konce září zabezpečit včelstva proti myším, které jsou pro včelstva největším nepřítelem.

U několika včelstev jsem provedl očkování, které je součástí jakési dlouhodobé imunizace včelstev.

Koncem září se na lesním stanovišti začala vyskytovat medovice, především na borovicích, což může znamenat podnět k plodování. To se však nestalo. Větší počet zakladatelek některých producentů medovice by mohl být příslibem pro příští sezonu, protože nepřátel producentů medovice letos skutečně nebylo mnoho. Bude ale hodně záležet na průběhu zimy. Vhodná by byla krátká ale studená zima.

I přes výše uvedenou skutečnosti včelstva zůstala v klidu, dlouhověké včely v úlech konzumovaly donesený pyl, kterého není nikdy dost. K nějakému zvýšenému plodování nedošlo ani u letošních včelstev, což si vysvětluji tak, že se zima a chladnější počasí se rychle blíží. Zvýšené tmelení by tomu mohlo napovídat.

Říjen 2025

Přesné teplotní a srážkové údaje za říjen nemám ještě k dispozici. Z dosavadního průběhu je však patrné, že říjen je proti dlouhodobému normálu teplotně podprůměrný a srážkově nadprůměrný.

V mých podmínkách je přibližně v polovině října poslední skutečný prolet včel a nastává období zimního klidu až do začátku března. Letos byl poslední prolet 21.10., tedy o něco později.

V tomto měsíci dokončuji bodově revitalizaci včelstev a dokončuji výměny matek celým oddělkem. Letos nikoliv.

Říjen je pro mne měsícem téměř absolutního klidu. Žádné včelstvo se z dalšího chovu nevyřadilo nebo jsem jej nemusel vyřadit já. Také téměř všechny testy jsem dokončil v září nebo počátkem října. Hlavní prací na včelnici byl úklid a zabezpečení včelstev proti žlunám a sýkorkám sítěmi, které jsou jediným fungujícím opatřením.

Na svých stanovištích mám několik včelstev , která jsem nikterak nerozebíral 4 roky. Žijí si bez jakýchkoliv zásahů nebo pomoci. Pouze je každoročně ochudím o 1 NN medu z nejhořejšího nástavku. Ten je vždy nově vystaven a včelami zanesen medem. Beru to jako jejich poděkování za to, že je nechávám žít zcela podle jejich vůle a dá se říci, že jsem v tomto ohledu jen jejich brtníkem. Zmiňuji to proto, že tato včelstva jsou pro mne velká studnice poznání zákonitostí života včelstev v mé oblasti.

Jedno velké dilema jsem však řešit musel. Nakonec jsem se však rozhodl, že genetický materiál, který vznikl za výrazného uplatnění epigenetiky, dostane další šanci. V průběhu dvou let vykázal doposud neviděnou vitalitu. Do další zimy jsem pustil včelstva s touto genetikou a matkami generace F3. Samozřejmě je tento materiál důsledně chráněn a je umístěn za „mřížemi“ a za „ plotem“, aby případně nemohl geneticky ovlivnit své okolí nebo nebyl zneužit „cizí mocí“. Tento materiál bude z pochopitelných důvodů podroben i testům celou zimu.

Včelstva žijící na mých včelnicích žijí téměř tak, jako ta ve volné přírodě.

Letos zimují v síle 1 NN až 6 NN 2/3 Langstroth.


Někdy bývám dotazován, jak hodnotím letošní rok a jaký bude ten rok příští.

Nechci posuzovat oblasti, kde nevčelařím. Jistou dílčí úvahu si však snad dovolit mohu. Možná něco napoví i níže uvedené údaje.

Letošní duben byl teplotně 1.8 °C nad normálem, a srážkově dosáhl 106% normálu.

Květen byl naopak v teplotách podnormální o 1,7°C. Napršelo 67% normálu.

Červen byl teplotně nad normálem o 1,5°C. a srážkově dosáhl 69% normálu.

Červenec byl podnormální o 0,3°C a srážkově byl podnormální v po dobu 23 dnů. Napršelo 90% normálu.

Staré včelařské pravidlo říká, že studené léto je předzvěstí nosematického jara.

Nechť tedy každý posoudí sám, co může v příštím roce očekávat.

Na šíření patogenů má vliv samozřejmě i počasí, teploty a vlhkost. Jejich ředění ovlivňuje i rojivost včelstev. Urychlení jejich množení a šíření výrazně přispívá i provozní metoda včelaření a také využívání chemie v zemědělství. Jakou váhu má ten který článek řetězu nepříznivých vlivů (naznačil jsem jen některé) pro včelstva v jednotlivých oblastech, to musí posoudit každý včelař sám. Včelařit ale systémem „ přítel na telefonu“ prostě nelze a z internetových diskuzí se nikdo nic rozumného zpravidla nedozví.

To je můj osobní názor, který nevnucuji.

Leoš Dvorský

Mladá Boleslav 28.10.2025]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Roj-ktery-mi-udela-vzdy-jen-radost?pid=16679#pid16679 Fri, 02 May 2025 18:20:01 +0200 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Roj-ktery-mi-udela-vzdy-jen-radost?pid=16679#pid16679 Roj, která mi udělá vždy jen radost

Leoš Dvorský, 31.1.2024 ( aktualizováný článek z roku 2007)

Mnoho včelařů se snaží zlepšit svůj chov objednáním matek od známých chovatelů
nebo rozmnožovacích chovů. Po dodání pak mnozí řeší dilema, jak novou matku přidat.
Mezi časté jevy patří neúspěch při přidání, což znamená samozřejmě finanční ztrátu a způsobuje to další komplikace při nápravě osiřelého včelstva.
Chci zde popsat metodu, kterou praktikuji po celou dobu mého včelaření, tedy již 63 let.
Jde o vytvoření umělého roje. Tato metoda je sice dostatečně známá, avšak
využívána je celkem málo. Převzal jsem ji od svého učitele B. Šráma z Mladé Boleslavi v polovině šedesátých let minulého století. Za svou včelařskou praxi jsem utvořil několik set smetenců (nejspíš i více) a výsledek je, že do dnešního dne mám pouze jeden neúspěch a to u matky, která se potulovala v klícce celý týden po republice. Jiný případ nemám v záznamech zachycen.
I přes tento neúspěch je možné říci, že tato metoda má 100% ní úspěšnost. V podstatě nejde jen o přidání matky, ale o vytvoření nového včelstva, kterým můžeme rozšířit svůj stav nebo jím nahradit ta včelstva, která nevyhovují našim chovatelským kriteriím. Dnes však matky od žádného chovatele nekupuji, protože jsem se přesvědčil, že to nejlepší mám, tak jako každý, doma u sebe.Umělé roje tvořím především z jiných důvodů.

Co učiníme, když nám dojde matka např. z rozmnožovacího chovu?

Takováto matka byla na cestě v obálce přibližně dva dny. I když má v klícce doprovodné včely, není to pro ni vůbec přirozené prostředí. Pouze s několika včelami musela vzdorovat různým nepříznivým vlivům. Vyzvedneme-li si matku z pošty je důležité, aby se zklidnila.
Proto ji i s osazenstvem dáme na zastíněné a teplé místo, kde není průvan. V žádném případě ji nevystavujeme slunečním paprskům. Dáme také pozor, abychom ji nedali na místo, které navštěvují rádi mravenci. Nezapomeňme přejet po klícce ve vodě namočeným prstem. Toto můžeme opakovat několikrát, zvláště, když se rozhodneme pracovat až příští den.

Tvorba umělého roje.

Příští den vytvoříme umělý roj smetením cca 1,5-2,5 kg včel všech kategorií do dobře větraného rojáčku. Na l kg musíme smést včely z cca sedmi plástů 39x24 cm. Je v podstatě zcela lhostejné, zda na jeho tvorbu použijeme jedno včelstvo nebo včelstev několik. V období vrcholného rozvoje včelstev můžeme z jednoho včelstva odebrat až 1 kg včel. Pro tvorbu používám smyk a rojáček s kruhovým otvorem ve víku a plně zasíťovaným dnem nebo je zasíťování na dvou protilehlých stranách rojáčku. Velice důležité však je, abychom smétali včely všech kategorií, tzn. oklepáváme včely z plástů s otevřeným mladým i starším plodem, včely ze zavíčkovaných plástů, stavebních rámků. Zbytek doplníme včelami z „ medníků“ a krycích plástů, které jsou na okraji plodového hnízda. Nebojíme se ani toho, že se nám do smetence dostanou létavky. I ty totiž bude náš roj potřebovat. Pokud nesmétáme nesáté včely, můžeme je velice lehce porosit slabým roztokem, nebo jen vlažnou vodou (zvláště jsou-li včely z více včelstev). Samozřejmě, že dáváme bedlivý pozor na to, aby ve smetenci nebyla náhodně smetena matka. Ten kdo má matky značené, má to jednodušší.
Po té odneseme rojáček do tmavé místnosti (ještě ne chladné) a počkáme asi 2 hodiny až včely začnou „brečet“. Zůstane-li smetenec po tuto dobu v klidu, smetli jsme do něho matku a je lépe si takovýto smetenec již ponechat. Pro novou matku utvoříme nový stejným způsobem, tentokrát musíme být ale pozornější. Za dobu věznění si zatím připravíme matku tak, že ji vypustíme i s doprovodnými včelami na okno, kde ji opět vychytíme a uzavřeme do klícky s medocukrovým těstem bez doprovodných včel. Po zmíněných cca 2 hodinách udeříme rojákem o zem a zavěsíme do něj matku v klícce několik centimetrů pod otvor, na který nasadíme láhev s prosakovacím krmítkem a l litrem medového nebo cukerného roztoku v poměru 1:1. Roztok musí být chladný. Záleží jen na nás, zda otvor v klícce uzavřeme tak, aby včely matku nemohly vysvobodit ještě před usazením. Osobně dávám přednost tomu, aby včely měly možnost matku z klícky vyvést. Rojáček s umělým rojem pak odneseme do studeného a tmavého sklepa. Teplota by se měla pohybovat lehce nad hranicí částečné pohyblivosti včel. Nižší teplota ale rozhodně nevadí, naopak. Včely se musí kolem matky skutečně semknout a utvořit hrozen jako v přirozeném roji.Tímto dojde k dokonalému scelení celého organismu. Větší chlad tomu velmi napomáhá, zvláště když jsme utvořili smetenec silnější. Za dobu věznění se může stát, že včely roztok odeberou, pak jim dodáme nový. Nezapomeňme, že spěchem zde nic nevyřešíme.

Usazení roje.

Nyní máme skutečný roj. Včely v rojáku většinou ji vystavěly srdíčko s dělničinou, ve které nalezneme již vajíčka.
Roj usadíme do nového úlu vystrojeného jako pro skutečný roj, obvykle třetí, ještě lépe až čtvrtý den navečer. I když jsou v roji starší včely i létavky nemusíme mít obavy, nevrátí se ani jediná i kdybychom jej usadily ihned vedle těch včelstev, ze kterých jsme odebírali včely. Roj usazuji náběhem do úlu, který je vybaven 1 souší a zbytek jsou stavební rámky. Včely putují klidně do nového příbytku a téměř vždy mezi nimi uvidíme matičku, která se mezi nimi již cítí skutečně jako doma. Po usazení včelstvo podnítíme vlažnějším roztokem (vždy po ukončení letu včel). Příští den se již roj bude skutečně chovat jako roj a překvapí nás nevídanou aktivitou. Není-li žádná snůška, musíme roj mírně podněcovat až do doby, kdy jsou plásty vystavěny. Při podněcování má přednost opět med a medová voda.
Přibližně od desátého dne od usazení začíná náš roj pozvolna slábnout tím, jak se včely upracovávají. Než by se začal líhnout první plod, mohl by náš roj zeslábnout až o 25 % do prvního líhnutí včel z plodu. Další rozšiřování provádím zásadně stavebními rámky a nebo jen horními loučkami.
Chceme-li tuto metodu využít k přidávání tzv. těžce přijatelných matek, doporučuji utvořit roj slabší, v síle 1-1,5 kg z mladších včel.
Pokud dáme novému roji dostatek prostoru a má-li pravidelný příliv potravy, vybudujeme z něj do zimy prvotřídní včelstvo.

Nejčastější chyby, kterých se při tvorbě umělého roje dopouštíme

1) do smetence jsme smetli starou matku
2) mladou matku jsme nechali v klícce po dodání žíznit
3) smétáme pouze mladé včely-nebezpeční vyloupení po usazení roje
4) rojáček se včelami dáme do teplé místnosti
5) rojáček jsme umístili do světlé místnosti
6) smetenec utvoříme velice silný ( nad 3 kg)
7) utvořili jsme smetenec příliš slabý (do 0,5 kg)
8) smetenec usazujeme již po dvou dnech, kdy není ještě scelen.
9) nenecháme větrání v rojáčku celé otevřeno nebo je rojáček málo větratelný.

Vím, že někteří mívají rojů plné zuby, protože si s nimi neví rady. Já je však studuji celý včelařský život a mám je rád. Rojení a roj je ale takový malý zázrak, kterým se včelstva nejen množí, ale i přizpůsobují danému prostředí a je to jakýsi restart imunitního systému včelstva. Ještě jsem nezažil, že bych roj nebo smetenec musel jakkoliv ošetřit proti varroáze nebo CCD.

Mohu však garantovat, že roj vytvořený výše popsanou metodu udělá všem jenom radost, protože nám přináší požitek z krásně se rozvíjejícího roje, který jsme nemuseli honit po stromech. Navíc takto bojujeme proti roztoči V.d který má v umělém roji mnohem horší výchozí podmínky, nežli je tomu u oddělků . V tomto novém roji se navíc projeví vlastnost, kterou se brání včelstva v přírodě různým nákazám a to je ředění patogenů. Tato vlastnost je spolu se schopností včelstva izolovat patogeny do určitého prostoru a případně je následně odstranit, jednou ze základních vlastností k udržení rovnováhy ve včelstvu v přírodě.
Ke své škodě to klasicky včelařící držitelé včelstev neumí využívat. Včelstva v přírodě nemívají vůbec abnormálně rozvinuté speciální vlastnosti, jako jsou například VSH, grooming a další. Přesto v přírodě žijí a jejich největším nepřítelem je hlad a také člověk. Nemoci, se kterými se potýkají včelaři v moderních úlech, to rozhodně nejsou. Životní koloběh včelstev v přírodě je zcela jiný.

Dnes si držitelé včelstev zvykli množit svá včelstva především oddělky. Ten je však ze všech způsobů sice asi nejsnadnější, avšak rozhodně ne ten nejlepší.

Oddělek je totiž takové mimino, kterému je navíc dán do začátku největší kapitál nepříznívých patogenů v plástech s plodem. Vyžaduje největší péči. V přírodě vznik oddělku není prakticky možný.

Umělý roj (smetenec) je proti oddělku takový vyspělý dorostenec, který kypí silou a energií něco dokázat. Navíc je v něm kapitál patogenů velice nízký. Zjistil jsem, že při semknutí se včel kolem matky dochází nejen k jisté imunizaci tohoto společenství, ale i k částečné očistě od kleštíka. To jsem mohl často pozorovat u smetenců v rojáčcích, které mají dvojité dno. Zda se jedná o obecný jev ale dnes již nedokážu posoudit, protože včelařím podle zásad hnutí Šance pro včely, tedy velice blízko životě včel ve volné přírodě.

Přirozený roj je ale jako testosteronem nabušený vrcholový sportovec. Jeho vitalitě se nic nevyrovná. Ne nadarmo naši předci říkali, že květnový roj je za fůru sena. Ano, roj z blahobytu dokáže přinést často větší užitek než klasicky vedená včelstva. Samozřejmě, vše se musí umět. Když dva dělají totéž, není to zdaleka vždy totéž.

Jak jsem již zmínil, mentalitou a životem roje se zabývám velice dlouho. Musím říci, že krom rojení existují v životě včelstva dále již jen 2 momenty, které se vitalitě roje téměř vyrovnají a mohou tak zvýšit výnosy medu až o 100% i více. Toto vše leze napodobit biotechnickými opatřeními, které užívám primárně pouze podle potřeby bodově místo hloupých chemických zásahů (včetně organických kyselin, thymolu) do včelstev. Bohužel lidé (zdráhám se napsat včelaři) dnes mají tak nízkou odbornou úroveň a pochopení pro život včel, že si normální včelaření bez chemie už ani neumí představit. Tím velice vážně ničí genofond našich včelstev a navíc je to ke škodě i samotných „včelařů“.
I když o rojích a jejich mentalitě samozřejmě ještě zdaleka nevím vše, je pro mne dnes nepochopitelné, že včelaři bojují proti rojení často až úsměvnými způsoby, místo toho, by se tento přirozený pud snažili využít jak ke zvýšení svých výnosů, tak k ozdravení včelstev.

Ještě úsměvnější však je to, že jsem k takovým „včelařům“ patřil před cca třiceti roky také.]]> Roj, která mi udělá vždy jen radost

Leoš Dvorský, 31.1.2024 ( aktualizováný článek z roku 2007)

Mnoho včelařů se snaží zlepšit svůj chov objednáním matek od známých chovatelů
nebo rozmnožovacích chovů. Po dodání pak mnozí řeší dilema, jak novou matku přidat.
Mezi časté jevy patří neúspěch při přidání, což znamená samozřejmě finanční ztrátu a způsobuje to další komplikace při nápravě osiřelého včelstva.
Chci zde popsat metodu, kterou praktikuji po celou dobu mého včelaření, tedy již 63 let.
Jde o vytvoření umělého roje. Tato metoda je sice dostatečně známá, avšak
využívána je celkem málo. Převzal jsem ji od svého učitele B. Šráma z Mladé Boleslavi v polovině šedesátých let minulého století. Za svou včelařskou praxi jsem utvořil několik set smetenců (nejspíš i více) a výsledek je, že do dnešního dne mám pouze jeden neúspěch a to u matky, která se potulovala v klícce celý týden po republice. Jiný případ nemám v záznamech zachycen.
I přes tento neúspěch je možné říci, že tato metoda má 100% ní úspěšnost. V podstatě nejde jen o přidání matky, ale o vytvoření nového včelstva, kterým můžeme rozšířit svůj stav nebo jím nahradit ta včelstva, která nevyhovují našim chovatelským kriteriím. Dnes však matky od žádného chovatele nekupuji, protože jsem se přesvědčil, že to nejlepší mám, tak jako každý, doma u sebe.Umělé roje tvořím především z jiných důvodů.

Co učiníme, když nám dojde matka např. z rozmnožovacího chovu?

Takováto matka byla na cestě v obálce přibližně dva dny. I když má v klícce doprovodné včely, není to pro ni vůbec přirozené prostředí. Pouze s několika včelami musela vzdorovat různým nepříznivým vlivům. Vyzvedneme-li si matku z pošty je důležité, aby se zklidnila.
Proto ji i s osazenstvem dáme na zastíněné a teplé místo, kde není průvan. V žádném případě ji nevystavujeme slunečním paprskům. Dáme také pozor, abychom ji nedali na místo, které navštěvují rádi mravenci. Nezapomeňme přejet po klícce ve vodě namočeným prstem. Toto můžeme opakovat několikrát, zvláště, když se rozhodneme pracovat až příští den.

Tvorba umělého roje.

Příští den vytvoříme umělý roj smetením cca 1,5-2,5 kg včel všech kategorií do dobře větraného rojáčku. Na l kg musíme smést včely z cca sedmi plástů 39x24 cm. Je v podstatě zcela lhostejné, zda na jeho tvorbu použijeme jedno včelstvo nebo včelstev několik. V období vrcholného rozvoje včelstev můžeme z jednoho včelstva odebrat až 1 kg včel. Pro tvorbu používám smyk a rojáček s kruhovým otvorem ve víku a plně zasíťovaným dnem nebo je zasíťování na dvou protilehlých stranách rojáčku. Velice důležité však je, abychom smétali včely všech kategorií, tzn. oklepáváme včely z plástů s otevřeným mladým i starším plodem, včely ze zavíčkovaných plástů, stavebních rámků. Zbytek doplníme včelami z „ medníků“ a krycích plástů, které jsou na okraji plodového hnízda. Nebojíme se ani toho, že se nám do smetence dostanou létavky. I ty totiž bude náš roj potřebovat. Pokud nesmétáme nesáté včely, můžeme je velice lehce porosit slabým roztokem, nebo jen vlažnou vodou (zvláště jsou-li včely z více včelstev). Samozřejmě, že dáváme bedlivý pozor na to, aby ve smetenci nebyla náhodně smetena matka. Ten kdo má matky značené, má to jednodušší.
Po té odneseme rojáček do tmavé místnosti (ještě ne chladné) a počkáme asi 2 hodiny až včely začnou „brečet“. Zůstane-li smetenec po tuto dobu v klidu, smetli jsme do něho matku a je lépe si takovýto smetenec již ponechat. Pro novou matku utvoříme nový stejným způsobem, tentokrát musíme být ale pozornější. Za dobu věznění si zatím připravíme matku tak, že ji vypustíme i s doprovodnými včelami na okno, kde ji opět vychytíme a uzavřeme do klícky s medocukrovým těstem bez doprovodných včel. Po zmíněných cca 2 hodinách udeříme rojákem o zem a zavěsíme do něj matku v klícce několik centimetrů pod otvor, na který nasadíme láhev s prosakovacím krmítkem a l litrem medového nebo cukerného roztoku v poměru 1:1. Roztok musí být chladný. Záleží jen na nás, zda otvor v klícce uzavřeme tak, aby včely matku nemohly vysvobodit ještě před usazením. Osobně dávám přednost tomu, aby včely měly možnost matku z klícky vyvést. Rojáček s umělým rojem pak odneseme do studeného a tmavého sklepa. Teplota by se měla pohybovat lehce nad hranicí částečné pohyblivosti včel. Nižší teplota ale rozhodně nevadí, naopak. Včely se musí kolem matky skutečně semknout a utvořit hrozen jako v přirozeném roji.Tímto dojde k dokonalému scelení celého organismu. Větší chlad tomu velmi napomáhá, zvláště když jsme utvořili smetenec silnější. Za dobu věznění se může stát, že včely roztok odeberou, pak jim dodáme nový. Nezapomeňme, že spěchem zde nic nevyřešíme.

Usazení roje.

Nyní máme skutečný roj. Včely v rojáku většinou ji vystavěly srdíčko s dělničinou, ve které nalezneme již vajíčka.
Roj usadíme do nového úlu vystrojeného jako pro skutečný roj, obvykle třetí, ještě lépe až čtvrtý den navečer. I když jsou v roji starší včely i létavky nemusíme mít obavy, nevrátí se ani jediná i kdybychom jej usadily ihned vedle těch včelstev, ze kterých jsme odebírali včely. Roj usazuji náběhem do úlu, který je vybaven 1 souší a zbytek jsou stavební rámky. Včely putují klidně do nového příbytku a téměř vždy mezi nimi uvidíme matičku, která se mezi nimi již cítí skutečně jako doma. Po usazení včelstvo podnítíme vlažnějším roztokem (vždy po ukončení letu včel). Příští den se již roj bude skutečně chovat jako roj a překvapí nás nevídanou aktivitou. Není-li žádná snůška, musíme roj mírně podněcovat až do doby, kdy jsou plásty vystavěny. Při podněcování má přednost opět med a medová voda.
Přibližně od desátého dne od usazení začíná náš roj pozvolna slábnout tím, jak se včely upracovávají. Než by se začal líhnout první plod, mohl by náš roj zeslábnout až o 25 % do prvního líhnutí včel z plodu. Další rozšiřování provádím zásadně stavebními rámky a nebo jen horními loučkami.
Chceme-li tuto metodu využít k přidávání tzv. těžce přijatelných matek, doporučuji utvořit roj slabší, v síle 1-1,5 kg z mladších včel.
Pokud dáme novému roji dostatek prostoru a má-li pravidelný příliv potravy, vybudujeme z něj do zimy prvotřídní včelstvo.

Nejčastější chyby, kterých se při tvorbě umělého roje dopouštíme

1) do smetence jsme smetli starou matku
2) mladou matku jsme nechali v klícce po dodání žíznit
3) smétáme pouze mladé včely-nebezpeční vyloupení po usazení roje
4) rojáček se včelami dáme do teplé místnosti
5) rojáček jsme umístili do světlé místnosti
6) smetenec utvoříme velice silný ( nad 3 kg)
7) utvořili jsme smetenec příliš slabý (do 0,5 kg)
8) smetenec usazujeme již po dvou dnech, kdy není ještě scelen.
9) nenecháme větrání v rojáčku celé otevřeno nebo je rojáček málo větratelný.

Vím, že někteří mívají rojů plné zuby, protože si s nimi neví rady. Já je však studuji celý včelařský život a mám je rád. Rojení a roj je ale takový malý zázrak, kterým se včelstva nejen množí, ale i přizpůsobují danému prostředí a je to jakýsi restart imunitního systému včelstva. Ještě jsem nezažil, že bych roj nebo smetenec musel jakkoliv ošetřit proti varroáze nebo CCD.

Mohu však garantovat, že roj vytvořený výše popsanou metodu udělá všem jenom radost, protože nám přináší požitek z krásně se rozvíjejícího roje, který jsme nemuseli honit po stromech. Navíc takto bojujeme proti roztoči V.d který má v umělém roji mnohem horší výchozí podmínky, nežli je tomu u oddělků . V tomto novém roji se navíc projeví vlastnost, kterou se brání včelstva v přírodě různým nákazám a to je ředění patogenů. Tato vlastnost je spolu se schopností včelstva izolovat patogeny do určitého prostoru a případně je následně odstranit, jednou ze základních vlastností k udržení rovnováhy ve včelstvu v přírodě.
Ke své škodě to klasicky včelařící držitelé včelstev neumí využívat. Včelstva v přírodě nemívají vůbec abnormálně rozvinuté speciální vlastnosti, jako jsou například VSH, grooming a další. Přesto v přírodě žijí a jejich největším nepřítelem je hlad a také člověk. Nemoci, se kterými se potýkají včelaři v moderních úlech, to rozhodně nejsou. Životní koloběh včelstev v přírodě je zcela jiný.

Dnes si držitelé včelstev zvykli množit svá včelstva především oddělky. Ten je však ze všech způsobů sice asi nejsnadnější, avšak rozhodně ne ten nejlepší.

Oddělek je totiž takové mimino, kterému je navíc dán do začátku největší kapitál nepříznívých patogenů v plástech s plodem. Vyžaduje největší péči. V přírodě vznik oddělku není prakticky možný.

Umělý roj (smetenec) je proti oddělku takový vyspělý dorostenec, který kypí silou a energií něco dokázat. Navíc je v něm kapitál patogenů velice nízký. Zjistil jsem, že při semknutí se včel kolem matky dochází nejen k jisté imunizaci tohoto společenství, ale i k částečné očistě od kleštíka. To jsem mohl často pozorovat u smetenců v rojáčcích, které mají dvojité dno. Zda se jedná o obecný jev ale dnes již nedokážu posoudit, protože včelařím podle zásad hnutí Šance pro včely, tedy velice blízko životě včel ve volné přírodě.

Přirozený roj je ale jako testosteronem nabušený vrcholový sportovec. Jeho vitalitě se nic nevyrovná. Ne nadarmo naši předci říkali, že květnový roj je za fůru sena. Ano, roj z blahobytu dokáže přinést často větší užitek než klasicky vedená včelstva. Samozřejmě, vše se musí umět. Když dva dělají totéž, není to zdaleka vždy totéž.

Jak jsem již zmínil, mentalitou a životem roje se zabývám velice dlouho. Musím říci, že krom rojení existují v životě včelstva dále již jen 2 momenty, které se vitalitě roje téměř vyrovnají a mohou tak zvýšit výnosy medu až o 100% i více. Toto vše leze napodobit biotechnickými opatřeními, které užívám primárně pouze podle potřeby bodově místo hloupých chemických zásahů (včetně organických kyselin, thymolu) do včelstev. Bohužel lidé (zdráhám se napsat včelaři) dnes mají tak nízkou odbornou úroveň a pochopení pro život včel, že si normální včelaření bez chemie už ani neumí představit. Tím velice vážně ničí genofond našich včelstev a navíc je to ke škodě i samotných „včelařů“.
I když o rojích a jejich mentalitě samozřejmě ještě zdaleka nevím vše, je pro mne dnes nepochopitelné, že včelaři bojují proti rojení často až úsměvnými způsoby, místo toho, by se tento přirozený pud snažili využít jak ke zvýšení svých výnosů, tak k ozdravení včelstev.

Ještě úsměvnější však je to, že jsem k takovým „včelařům“ patřil před cca třiceti roky také.]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Preletak-jako-biotechnicke-opatreni-k-ozdraveni-vcelstev?pid=16674#pid16674 Sat, 29 Mar 2025 15:20:05 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Preletak-jako-biotechnicke-opatreni-k-ozdraveni-vcelstev?pid=16674#pid16674 Přeleták jako biotechnické opatření k ozdravění včelstev.

Leoš Dvorský
28.3.2025

Je jen jedním z biotechnických opatření, kterým lze ozdravit některé případy CCD. Záměrně nepíši varroázy, byť se u nás tyto termíny, podle mne zcela účelově, zaměňují. Dvěma základními, nikoliv jedinými, mechanizmy, kterými včely v přírodě udržují vnitřní ustálenou rovnováhu, je ředění patogenů nebo jejich koncentrace na určité místo s případným odstraněním. Především díky přirozenému uplatňován těchto dvou mechanizmů, nebo jejich kombinací včelstva ve volné přírodě udržují svůj dobrý zdravotní stav a zajišťují svojí existenci. V přírodě včelstva nefetují žádnou chemii, ale včelstva si musí poradit s přírodními podmínkami sama. Proto také jimi uplatňované mechanizmy a taktiky přežití musí mít relativně rychlou a dlouhodobější účinnost. Jinak by tato včelstva nepřežila. To je pro nás užitečné zjištění.

V přírodě se mechanizmus ředění patogenů uskutečňuje především rojením. Rojení ale naši včelaři považují za nepříznivou vlastnost a snaží se ji všemožně potlačit v domnění, že jedině tak si zajistí vyšší výnosy medu.

Pokud ale pochopíme podstatu rojení a dokážeme-li to následně využít v naší provozní metodě, může být opak pravdou. Vitalita roje je naprosto neuvěřitelná. V životě včelstva jsou snad jen dva další momenty, které se aktivitě roje téměř přibližují a včelstva dokáží v krátké době nahromadit neuvěřitelné množství zásob. O tom ale v tomto článku mluvit nechci.

Při normálním průběhu rojení část včelstva spolu s původní matkou opouští svojí starou dutinu. V roji jsou včely všeho stáří, ale především tzv. rojové včely, které jsou dlouhověké a prakticky totožné se skupinami včel, které přežívají zimu. Rojení je takový restart imunitního systému včelstva a včelařům tato skutečnost, k jejich škodě, uniká.

Vylétlý roj si vyhledá nové hnízdiště, kterým je zpravidla nějaká dutina. Než se však pro nějakou konkrétní dutinu rozhodne, seskupí se včely do hroznu a pověsí někam na strom. Dlouhodobým pozorováním chycených rojů (také umělých rojů) a usazením do rojáčku jsem zjistil, že například už zde dochází k určitému očišťování se včel navzájem. Jedná se o tzv. grooming. Ten je již speciální vlastností a včelstva. Tímto mechanizmem jsou nadána prakticky všechna. Jen ve zcela odlišných úrovních. To asi nikoho nepřekvapí. Rojáčky jsem míval opatřeny dvojitými dny. Proto jsem na jejich dně mohl již po několika hodinách spatřit poškozené roztoče V.d. K dalšímu očištění včel v roji od roztočů V.d. pravděpodobně dochází i při samotném letu do nové dutiny. Tak se může stát, že do nového hnízdiště dorazí spolu se včelami cca 5% původního stavu kleštíka. Již jen to je výrazný ozdravný efekt.

Dalším ozdravným momentem je nová stavba roje. Při ní stoupá teplota v hnízdu na 37°C (moje zkušenost) a více. Teplota nad tuto hranici již omezuje vitalitu například právě kleštíka. Vyšší teploty také brzdí nebo zcela brání propuknutí kliniky například nosemové nákazy. Tato skutečnost je praktikům dostatečně známá (staří praktici říkali, že nosema se musí „uvařit“).

Nové dílo je také prakticky naprosto bez patogenů, které zůstávají v díle původního včelstva. Toto je tedy další výrazný ozdravný efekt.

Z výše uvedeného je vidět, jak se při rojení ihned uplatní ihned několik ozdravných mechanizmů. V klasických provozních metodách včelaření, však tyto nejsou zastoupeny a včelaři je nahrazují nepřirozenou chemií a nutí tak včely „fetovat“. Výsledky jsou z dlouhodobého pohledu podobné jako u lidí. Jen si to nechceme připustit. Vlivem koncentrované chemie tak docházelo a dochází postupnému zchoulostivění včelstev, které se následně projevuje i v jejich neustále se opakujících kolapsech.

Z uvedených zkušeností vychází následné biotechnické opatření, kterým přeleták je. Nejde tedy o nic jiného, než napodobení některých momentů, ke kterým dochází při vyrojení včelstva a následném budování nového včelího hnízda, včelího díla.

Jak tedy přeleták tvořit a v jakou dobu?

Vše by mělo proběhnout s co nejmenšími náklady, avšak při maximálním efektu. U mne je to vybírám doba přibližně v polovině květu řepky. To může být samozřejmě u každého jiné. Řekněme, že včelstvo například obsedá 5 NN 2/3 langstroth. Pro lepší představu si nástavky označíme čísly od 1-5. Začneme ode dna. Na dně je nástavek č. 1 a nejhořejší je tedy č. 5. V tuto dobu bývají u mne zpravidla nástavky č. 1 a 2 plodové. Je v nich například 5 plodových plástů v každém nástavku. Zbývající nástavky ( č. 3,4,5) jsou nástavky se zásobami. Mateří mřížku normálně ve včelstvech nepoužívám. Včely létají spodním hlavním česnem a otevřena jsou očka v nástavku č. 1 a někdy i 2. V ostatních nástavcích jsou očka zavřena.

K provedení si vybereme pěkný den. Horizontální postup je tento:

a) Na dno (na původním místě) umístím nový nástavek č. 1 se soušovým jádrem (2 žemlové souše dělničiny). Zbývající prostor vyplním pouze staveními rámky nebo jen stavebními loučkami.

b) Do nového nástavku č. 2 dám doprostřed nástavku 1 plást s mladým otevřeným plodem a původní matkou. Zbytek opět vyplním stavebními rámky nebo jen stavebními loučkami.

c) Na nástavek č.2 dám mateří mřížku. Právě toto je moment, kdy ji využiji.

d) Na nástavky č. 1 a 2 a mateří mřížku přijdou zbývající nástavky se zásobami. Jsou-li už zcela zavíčkované, můžeme 1 nástavek zásob odebrat pro svou potřebu a po vytočení prázdný nástavek včelstvu vrátit.

e) Původní nástavky č. 1 a 2 se včelami a plodem dám stranou na nové dno (zpravidla je zasíťované a z větší části přikryté fólií). Já je umisťuji zpravidla vedle původního včelstva a ve většině případů otočím česno na opačnou stranu, než je česno původního včelstva.

f) Po několika hodinách se létavky a valná část mladušek ve stáří nad 2-3 dny vrátí na původní stanoviště ke své matce.

g) Nechceme-li tuto část, oddělek příliš oslabit o včely, můžeme jej po několika hodinách nebo druhý den odnést na stanoviště vzdálené minimálně 2 km, aby se již mladušky nevracely. Předpokladem ale je, že takové máme.

h) Když takové stanoviště nemáme, můžeme tento dvou nástavkový oddělek uzavřít tam, kde je na 3 dny. V takovém případě ale musíme na horní loučky plástů nastříkat vodu, aby včely netrpěly žízní. Dno musí být drátěné, přikryté z 90% folií. Můžeme také na horná nástavek č. 2 dát cca 2 cm vysoký rám, na který dám síťovinu a na ni mohu každý den včely vodou zásobovat.

i) Po 3 dnech navečer tomuto novému „oddělku“ otevřeme očka v obou nástavcích.

j) Za cca 7-10 dní vylámeme v oddělku všechny naražené nouzové matečníky.

k) Do oddělku dáme mezi plodové plásty 1 plást s vajíčky a mladým otevřeným plodem s podřezem (nebo chovnou lištu) do nástavku č. 2. Klidně může být i od matky z původního včelstva. Pokud se snůška zastaví, podněcujeme oddělek roztokem medu a vody 1:1.

l) Za 4 dny z oddělku vylámeme všechny zavíčkované matečníky (byly naraženy na starších larvičkách) a necháme jen ty otevřené. Já si je označím například párátkem, které vedle nich připíchnu.

m) Po zavíčkování matečníků je zužitkujeme.

n) Do nástavku č. 1 oddělku dáme 1 (někdy 2) zavíčkovaný matečník.

o) Na nástavek č. 1 dáme folii a na ni mezidno, rám vysoký cca 1-2 cm a na něj nástavek č. 2, kde také ponecháme 1-2 matečníky.

p) Očka v obou nástavcích jsou otevřena.

q) Po cca 14 dnech zkontrolujeme kladení nových matiček a oddělky již
ošetřujeme jako obvykle tak, abychom z něj do zimy měli mladé včelstvo na 2 NN.

r) Nezapomeneme však u obou mladých matiček odstranit vždy první zavíčkovaný plást, na který se stáhnou kleštíci (mechanizmus koncentrace).

s) Totéž můžeme udělat i s plástem, na kterém jsme nechali včely vystavět matečníky.

t) V původním včelstvu, přeletáku, kde nám zůstala původní matka a včely zpravidla vystaví nové hnízdo. Zde doporučuji odstranit i ten jeden plást, na kterém byla původně matka. Nyní bude již zavíčkován. Opět se na něj stáhnou kleštíci. Plást je třeba odstranit ještě před vyběhnutím plodu, to dá rozum.
Toto je základní varianta. Zvládneme-li ji, můžeme použít různé variace, o kterých si povíme příště.

Čeho jsme tímto biotechnickým opatřením dosáhli ?

A. V původním včelstvu s matkou dojde k vybudování nového plodového hnízda. Tím, že jsme odebrali veškerý plod jsme výrazně snížili kapitál různých patogenů ve starém díle obsažených a také jsme se zbavili velké části kleštíka tím, že odstraníme zavíčkovaná plást s plodem, na kterém byla původně matka.

B. Při pokračující snůšce tato část vystaví ty 1-2 stavení nástavky, sběrací aktivita se zvýší a výnos medu bývá zpravidla vyšší.

C. V nově vytvořeném „oddělku“ jsme odchovali nové matičky a do zimy vybudovali 2 nová včelstva.

D. Tím, že jsme zde provedli plodovou pauze cca na 1 měsíc došlo k přerušení vývojového cyklu kleštíka, kterého jsme navíc téměř odstranili tím, že jsme odebrali mladým matičkám první plát zavíčkovaného plodu, na který se většinou V.d. ihned stáhne.

Kdy je toto opatření vhodné provádět?

1) Především v případě, že na včelstvech nepozorujeme virová onemocnění plodu a včel.

2) Provádíme jej v době rojení, tedy v době, kdy je snůška. Později bychom museli včelstvo krmit, aby nové dílo vystavělo.

3) Je vhodné pro včelstva s jedno a dvoročními matkami.

4) Chceme rozmnožit včelstva a případně zvýšit výnosy medu v případě, že snůška pokračuje.

Tento způsob biotechnického opatření kombinuje dva základní mechanizmy, tedy ředění patogenů a koncentrace patogenů s jejich následným odstraněním, které používají včelstva v přírodě. Uplatňují se při něm i speciální mechanizmy jako je například grooming.

Podle mých zkušeností, na mých stanovištích tato kombinace stačí k tomu, aby včelstva nemusela být min. 1 rok nijak dále rušena a obtěžována jakoukoliv chemií. Ta je u mne naprosto tabu. Je to však jen jedno z biotechnických opatření, která jsou možná a která jsou uvedena v přiložené tabulce u mého článku „Moje provozní metoda včelaření dnes a jak se vyvíjela“, který je uveden v části tohoto fóra.

Biotechnická opatření jsou uplatnitelná prakticky s jakýkoliv genetickým materiálem, a proto jsou vhodná pro všechny včelaře. Přeleták je však jen jedním z nich.]]> Přeleták jako biotechnické opatření k ozdravění včelstev.

Leoš Dvorský
28.3.2025

Je jen jedním z biotechnických opatření, kterým lze ozdravit některé případy CCD. Záměrně nepíši varroázy, byť se u nás tyto termíny, podle mne zcela účelově, zaměňují. Dvěma základními, nikoliv jedinými, mechanizmy, kterými včely v přírodě udržují vnitřní ustálenou rovnováhu, je ředění patogenů nebo jejich koncentrace na určité místo s případným odstraněním. Především díky přirozenému uplatňován těchto dvou mechanizmů, nebo jejich kombinací včelstva ve volné přírodě udržují svůj dobrý zdravotní stav a zajišťují svojí existenci. V přírodě včelstva nefetují žádnou chemii, ale včelstva si musí poradit s přírodními podmínkami sama. Proto také jimi uplatňované mechanizmy a taktiky přežití musí mít relativně rychlou a dlouhodobější účinnost. Jinak by tato včelstva nepřežila. To je pro nás užitečné zjištění.

V přírodě se mechanizmus ředění patogenů uskutečňuje především rojením. Rojení ale naši včelaři považují za nepříznivou vlastnost a snaží se ji všemožně potlačit v domnění, že jedině tak si zajistí vyšší výnosy medu.

Pokud ale pochopíme podstatu rojení a dokážeme-li to následně využít v naší provozní metodě, může být opak pravdou. Vitalita roje je naprosto neuvěřitelná. V životě včelstva jsou snad jen dva další momenty, které se aktivitě roje téměř přibližují a včelstva dokáží v krátké době nahromadit neuvěřitelné množství zásob. O tom ale v tomto článku mluvit nechci.

Při normálním průběhu rojení část včelstva spolu s původní matkou opouští svojí starou dutinu. V roji jsou včely všeho stáří, ale především tzv. rojové včely, které jsou dlouhověké a prakticky totožné se skupinami včel, které přežívají zimu. Rojení je takový restart imunitního systému včelstva a včelařům tato skutečnost, k jejich škodě, uniká.

Vylétlý roj si vyhledá nové hnízdiště, kterým je zpravidla nějaká dutina. Než se však pro nějakou konkrétní dutinu rozhodne, seskupí se včely do hroznu a pověsí někam na strom. Dlouhodobým pozorováním chycených rojů (také umělých rojů) a usazením do rojáčku jsem zjistil, že například už zde dochází k určitému očišťování se včel navzájem. Jedná se o tzv. grooming. Ten je již speciální vlastností a včelstva. Tímto mechanizmem jsou nadána prakticky všechna. Jen ve zcela odlišných úrovních. To asi nikoho nepřekvapí. Rojáčky jsem míval opatřeny dvojitými dny. Proto jsem na jejich dně mohl již po několika hodinách spatřit poškozené roztoče V.d. K dalšímu očištění včel v roji od roztočů V.d. pravděpodobně dochází i při samotném letu do nové dutiny. Tak se může stát, že do nového hnízdiště dorazí spolu se včelami cca 5% původního stavu kleštíka. Již jen to je výrazný ozdravný efekt.

Dalším ozdravným momentem je nová stavba roje. Při ní stoupá teplota v hnízdu na 37°C (moje zkušenost) a více. Teplota nad tuto hranici již omezuje vitalitu například právě kleštíka. Vyšší teploty také brzdí nebo zcela brání propuknutí kliniky například nosemové nákazy. Tato skutečnost je praktikům dostatečně známá (staří praktici říkali, že nosema se musí „uvařit“).

Nové dílo je také prakticky naprosto bez patogenů, které zůstávají v díle původního včelstva. Toto je tedy další výrazný ozdravný efekt.

Z výše uvedeného je vidět, jak se při rojení ihned uplatní ihned několik ozdravných mechanizmů. V klasických provozních metodách včelaření, však tyto nejsou zastoupeny a včelaři je nahrazují nepřirozenou chemií a nutí tak včely „fetovat“. Výsledky jsou z dlouhodobého pohledu podobné jako u lidí. Jen si to nechceme připustit. Vlivem koncentrované chemie tak docházelo a dochází postupnému zchoulostivění včelstev, které se následně projevuje i v jejich neustále se opakujících kolapsech.

Z uvedených zkušeností vychází následné biotechnické opatření, kterým přeleták je. Nejde tedy o nic jiného, než napodobení některých momentů, ke kterým dochází při vyrojení včelstva a následném budování nového včelího hnízda, včelího díla.

Jak tedy přeleták tvořit a v jakou dobu?

Vše by mělo proběhnout s co nejmenšími náklady, avšak při maximálním efektu. U mne je to vybírám doba přibližně v polovině květu řepky. To může být samozřejmě u každého jiné. Řekněme, že včelstvo například obsedá 5 NN 2/3 langstroth. Pro lepší představu si nástavky označíme čísly od 1-5. Začneme ode dna. Na dně je nástavek č. 1 a nejhořejší je tedy č. 5. V tuto dobu bývají u mne zpravidla nástavky č. 1 a 2 plodové. Je v nich například 5 plodových plástů v každém nástavku. Zbývající nástavky ( č. 3,4,5) jsou nástavky se zásobami. Mateří mřížku normálně ve včelstvech nepoužívám. Včely létají spodním hlavním česnem a otevřena jsou očka v nástavku č. 1 a někdy i 2. V ostatních nástavcích jsou očka zavřena.

K provedení si vybereme pěkný den. Horizontální postup je tento:

a) Na dno (na původním místě) umístím nový nástavek č. 1 se soušovým jádrem (2 žemlové souše dělničiny). Zbývající prostor vyplním pouze staveními rámky nebo jen stavebními loučkami.

b) Do nového nástavku č. 2 dám doprostřed nástavku 1 plást s mladým otevřeným plodem a původní matkou. Zbytek opět vyplním stavebními rámky nebo jen stavebními loučkami.

c) Na nástavek č.2 dám mateří mřížku. Právě toto je moment, kdy ji využiji.

d) Na nástavky č. 1 a 2 a mateří mřížku přijdou zbývající nástavky se zásobami. Jsou-li už zcela zavíčkované, můžeme 1 nástavek zásob odebrat pro svou potřebu a po vytočení prázdný nástavek včelstvu vrátit.

e) Původní nástavky č. 1 a 2 se včelami a plodem dám stranou na nové dno (zpravidla je zasíťované a z větší části přikryté fólií). Já je umisťuji zpravidla vedle původního včelstva a ve většině případů otočím česno na opačnou stranu, než je česno původního včelstva.

f) Po několika hodinách se létavky a valná část mladušek ve stáří nad 2-3 dny vrátí na původní stanoviště ke své matce.

g) Nechceme-li tuto část, oddělek příliš oslabit o včely, můžeme jej po několika hodinách nebo druhý den odnést na stanoviště vzdálené minimálně 2 km, aby se již mladušky nevracely. Předpokladem ale je, že takové máme.

h) Když takové stanoviště nemáme, můžeme tento dvou nástavkový oddělek uzavřít tam, kde je na 3 dny. V takovém případě ale musíme na horní loučky plástů nastříkat vodu, aby včely netrpěly žízní. Dno musí být drátěné, přikryté z 90% folií. Můžeme také na horná nástavek č. 2 dát cca 2 cm vysoký rám, na který dám síťovinu a na ni mohu každý den včely vodou zásobovat.

i) Po 3 dnech navečer tomuto novému „oddělku“ otevřeme očka v obou nástavcích.

j) Za cca 7-10 dní vylámeme v oddělku všechny naražené nouzové matečníky.

k) Do oddělku dáme mezi plodové plásty 1 plást s vajíčky a mladým otevřeným plodem s podřezem (nebo chovnou lištu) do nástavku č. 2. Klidně může být i od matky z původního včelstva. Pokud se snůška zastaví, podněcujeme oddělek roztokem medu a vody 1:1.

l) Za 4 dny z oddělku vylámeme všechny zavíčkované matečníky (byly naraženy na starších larvičkách) a necháme jen ty otevřené. Já si je označím například párátkem, které vedle nich připíchnu.

m) Po zavíčkování matečníků je zužitkujeme.

n) Do nástavku č. 1 oddělku dáme 1 (někdy 2) zavíčkovaný matečník.

o) Na nástavek č. 1 dáme folii a na ni mezidno, rám vysoký cca 1-2 cm a na něj nástavek č. 2, kde také ponecháme 1-2 matečníky.

p) Očka v obou nástavcích jsou otevřena.

q) Po cca 14 dnech zkontrolujeme kladení nových matiček a oddělky již
ošetřujeme jako obvykle tak, abychom z něj do zimy měli mladé včelstvo na 2 NN.

r) Nezapomeneme však u obou mladých matiček odstranit vždy první zavíčkovaný plást, na který se stáhnou kleštíci (mechanizmus koncentrace).

s) Totéž můžeme udělat i s plástem, na kterém jsme nechali včely vystavět matečníky.

t) V původním včelstvu, přeletáku, kde nám zůstala původní matka a včely zpravidla vystaví nové hnízdo. Zde doporučuji odstranit i ten jeden plást, na kterém byla původně matka. Nyní bude již zavíčkován. Opět se na něj stáhnou kleštíci. Plást je třeba odstranit ještě před vyběhnutím plodu, to dá rozum.
Toto je základní varianta. Zvládneme-li ji, můžeme použít různé variace, o kterých si povíme příště.

Čeho jsme tímto biotechnickým opatřením dosáhli ?

A. V původním včelstvu s matkou dojde k vybudování nového plodového hnízda. Tím, že jsme odebrali veškerý plod jsme výrazně snížili kapitál různých patogenů ve starém díle obsažených a také jsme se zbavili velké části kleštíka tím, že odstraníme zavíčkovaná plást s plodem, na kterém byla původně matka.

B. Při pokračující snůšce tato část vystaví ty 1-2 stavení nástavky, sběrací aktivita se zvýší a výnos medu bývá zpravidla vyšší.

C. V nově vytvořeném „oddělku“ jsme odchovali nové matičky a do zimy vybudovali 2 nová včelstva.

D. Tím, že jsme zde provedli plodovou pauze cca na 1 měsíc došlo k přerušení vývojového cyklu kleštíka, kterého jsme navíc téměř odstranili tím, že jsme odebrali mladým matičkám první plát zavíčkovaného plodu, na který se většinou V.d. ihned stáhne.

Kdy je toto opatření vhodné provádět?

1) Především v případě, že na včelstvech nepozorujeme virová onemocnění plodu a včel.

2) Provádíme jej v době rojení, tedy v době, kdy je snůška. Později bychom museli včelstvo krmit, aby nové dílo vystavělo.

3) Je vhodné pro včelstva s jedno a dvoročními matkami.

4) Chceme rozmnožit včelstva a případně zvýšit výnosy medu v případě, že snůška pokračuje.

Tento způsob biotechnického opatření kombinuje dva základní mechanizmy, tedy ředění patogenů a koncentrace patogenů s jejich následným odstraněním, které používají včelstva v přírodě. Uplatňují se při něm i speciální mechanizmy jako je například grooming.

Podle mých zkušeností, na mých stanovištích tato kombinace stačí k tomu, aby včelstva nemusela být min. 1 rok nijak dále rušena a obtěžována jakoukoliv chemií. Ta je u mne naprosto tabu. Je to však jen jedno z biotechnických opatření, která jsou možná a která jsou uvedena v přiložené tabulce u mého článku „Moje provozní metoda včelaření dnes a jak se vyvíjela“, který je uveden v části tohoto fóra.

Biotechnická opatření jsou uplatnitelná prakticky s jakýkoliv genetickým materiálem, a proto jsou vhodná pro všechny včelaře. Přeleták je však jen jedním z nich.]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Kratke-zamysleni-nad-uhyny-vcelstev-2024-2025?pid=16673#pid16673 Sat, 22 Feb 2025 15:42:17 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Kratke-zamysleni-nad-uhyny-vcelstev-2024-2025?pid=16673#pid16673
Ing. Leoš Dvorský
16.2.2025

Vlastně se chci zamyslet i nad úhyny let předešlých, protože mi připadá až neuvěřitelné, že se neustále opakují. Ne, nechci dávat nikomu moudré rady, ale ta pravidelnost, s jakou se opakují, je skutečně zarážející. Neméně zarážející je pro mne práce některých vědeckých pracovišť, která naprosto selhávají, ba co víc, do dnešního dne nebyla schopna ani definovat příčiny. Znovu a znovu se potvrzuje, že pokud jde metodiku včelaření a zvládání včelích infekcí, je praxe daleko před teoretickými pracovišti. Potvrzuje se totiž, že to, co viděli někteří praktici před zhruba dvacíti roky, tak celkem neochotně připouštějí nebo dokonce uznávají a prezentují jako své poznatky někteří včelařští teoretici. To samozřejmě není pro včelařství jako takové vůbec dobré. Teorie bez praxe je slepá, praxe bez teorie je hluchá. Kde tedy příčiny úhynů včelstev hledat? Za dobu, po kterou včelařím (62 let), jsem celostátních úhynů zažil několik.

Prvně to bylo v polovině sedmdesátých let minulého století. Tehdy se však masové plošné úhyny svedly na nosemovou nákazu, aniž byla provedena hlubší analýza příčin. Nikdy nebyla zveřejněna žádná věrohodná data, která by tuto příčinu jednoznačně dokládala. Proto leze tento názor považovat spíše za určitou hypotézu, která může, ale také nemusí, být blízko skutečné realitě. To bylo v době, kdy jsme u nás o nějakém roztoči Varroa destruktor neměli ani potuchy. Dobře, někdo může zastávat názor, že to bylo v době totality, a proto nemusel být zájem o objasnění příčin opravdový. Mohlo se tedy jednat o „dojmologii“ jednoho výzkumného pracoviště u nás.

Jenže k dalšímu masivnímu úhynu došlo v zimě 2002-2003. Tehdy jsme zase vše svedli na to, že v celé Evropě byla nadprůměrná medovicová snůška, která začínala někde až ve Španělsku, táhla se přes Francii, Německo, severní část Čech přes Moravu a Slovensko až do Maďarska. Ztráty u nás tehdy představovaly kolem 50%. Podobně tomu bylo i okolních zemích. Ovšem jen u nás za úhyny, tedy nezvládnutou zootechniku, dostali včelaři mimořádné dotace. Že by to byl ještě pozůstatek socialismu v nás? Skutečně nevím.

Dalším větším „úhynovým“ rokem byl rok 2007. Někde to bylo o rok dříve, jinde zase o rok později. To jsme už viděli jasnou příčinu jen v kleštíkovi V.d. Oficiální stanovisko bylo, že včelaři nesprávně aplikovali léčiva, která byla samozřejmě v té době již pěkně po socialisticky dotována. Od té doby můžeme říci, že se úhyny opakují zcela pravidelně.

V polovině července 2008 jsem se zúčastnil jednání včelařských spolků u nás na Mze ČR v Praze. Toto jednání se mělo týkat právě způsobů rozšíření naší metodiky v tlumení V.d. u nás. O přestávce jsem šel náhodou kolem dvojice diskutujících - předsedy jednoho včelařského spolku a špičkového pracovníka jednoho výzkumného ústavu. Když jsem se přiblížil, už z dálky na mne křičeli, že se zde jedná o odbornou diskuzi. Asi mi dávali najevo, že já, který se prezentoval jako zástupce včel, nemá do jejich odborné diskuze co mluvit. Tehdy jsem začínal poměrně razantně opouštět stávající metodiku ošetřování. Měl jsem za sebou několikaleté zkušenosti s kyselinou mravenčí, kterou jsem však doporučoval aplikovat pouze bodově u včelstev, která to potřebovala, tedy v době, kdy se v životě včelstva objevilo slabé místo. Proti tehdejší (a vlastně i současné) metodice se jednalo o zlomkové užití této chemikálie. Dotyčným jsem tehdy nadhodil několik praktických dotazů a bylo po odbornosti. Nemohli vůbec oponovat konkrétními argumenty. Ukázalo se naprosto brutálně, že dotyční zřejmě mohli mít jisté, vyčtené znalosti, ale své praktické vědomosti neměli vůbec žádné. A to jsem jim ani nenaznačil, že jsem tehdy již 3 roky u 50% svých včelstev (téměř 50) nepoužíval s úspěchem žádnou chemii. To by mne oba odborníci nejspíš nechali zavřít. A právě takovíto lidé zastupují včelaře často i dnes.
O názory takových lidí jsem se v ten okamžik přestal zajímat. Nebyly autentické a ani pro praxi nijak využitelné. Život je pohyb a ne jen pouhé předstírání pohybu.

Zcela na místě je zde ale otázka:“Cui bono?“

Od té doby se plošné úhyny objevují prakticky pravidelně a to vždy v intervalech 2-3 let a nikomu to už ani není divné. Je to hodně smutná záležitost už jen proto, že za jednou příčinu je stále označován roztoč V.d. Dokonce se vyskytují názory, že když vyhubíme kleštíka, tak zmizí parazit Nosema ceranae, apis, tedy nosemóza, že zmizí viry apod. O těchto nesmyslech nechci dnes již vůbec diskutovat. Nejen moje dlouholetá praxe, ale i praxe mých zahraničních kolegů a také některé zahraniční vědecké práce tuto tezi o kleštíkovi, jako jediné příčině úhynů , dávno vyvrátily. Je tedy nepochopitelné, že stále převládá názor, že ta tzv. varroáza není multifaktoriální záležitost. O CCD se nikdo neodváží ani zmínit,
Že by opět :“Cui bono?“ Nebo, že by téma CCD bylo nad odborné znalosti našich včelařů a včelařských teoretiků?

Své názory a vlastní praktické zkušenosti jsem již před léty formuloval do článku o vývoji mé provozní metody nebo článku „Bez jedu to nejde?“ nebo „S oddělky proti varroáze“ a dalších. I když jsou to letité články, nemohu z nich dnes nic odvolat. Vše je funkční i bez jakékoliv chemie, a pomalu si tyto poznatky prokousávají cestu k životu nejen u nás. Naopak dnes jsem již mnohem bohatší o další zkušenosti a poznatky.
Kdybych to brutálně zkrátil, za příčiny úhynů je celý řetězec nepříznivých vlivů. V určitou dobu, v určitém prostoru může nabýt ten který článek řetězu povahu hlavního spouštěče. Jde zpravidla o jejich mix, kde jeden z článků řetězu je ten nejvýraznější. Kleštík to ale ve většině případů není. Připustíme-li existenci CCD, musíme zákonitě k tomu závěru dojít. Pochopí to už konečně někdo? Toto je ovšem takový mikro pohled na úhyny. Je ale třeba postupovat od obecného k jednotlivému.
Jedno čínské přísloví říká, že moudrý člověk se řídí vlastním rozumem, ale hlupák se řídí veřejným míněním.

Často se zamýšlím, proč je situace u nás tak zabetonovaná. Někdy to vypadá, že za tím vším stojí záměr udržet si nároky na dotace nebo granty, jejichž potřebnost není schopen žádný úředník objektivně posoudit. Ta neustálá snaha vše zjednodušovat a vyzdvihovat pouze jeden článek řetězu, tedy kleštíka, je však očividná a musí mít také nějakou příčinu. Jisté podnikatelské záměry nebo prosazování koncentrované hlouposti, tedy vlastního ega, nebudu komentovat.

Není ale tou nejdůležitější příčinou skutečné vzdělání včelařů? Je přeci známá skutečnost, že schopnost přijímat nové poznatky je dána právě vzděláním. Tím samozřejmě není myšleno zdaleka jen formální vzdělání, ale je zde i daleko živější škola praxe.

Není na vině náš vzdělávací systém a nejen ten včelařský? Nevyplývá z tohoto systému jen snaha po atomizaci problému? Nevede nás metoda pouhého součtu jednotlivostí k nesprávnému pochopení celku? Vždyť přeci součet všech včel+matka+několik tisíc trubců není včelstvo, superorganizmus. V potaz musíme brát například i sociální vzorce, chování a mentalitu. Jaký vliv mají jednotlivé strategie přežití určitých fenotypů a zabýváme se jimi vůbec? Nikdy jsem o nich žádného včelařského odborníka mluvit neslyšel, dokonce ani od množitelů matek. Umíme případné vědomosti přenést do našich způsobů vedení včelstev? Nejsou, kromě analýzy, také syntéza a dedukce vědeckými metodami poznávání reality?
Otázek a odpovědí je skutečně mnoho. Ale zabýváme se jimi? Ne? Proč? Není to snad proto, že jsme se příliš odtrhli od přírody a nechápeme její zákonitosti? Chápeme vůbec její základní zákon rovnováhy? Umíme si vůbec představit, co to rovnováha je? Je to neměnný stav, nebo je to neustálý pohyb? Jaké jsou jednotlivé váhy, které jsou neustále v pohybu a vyvažují jedna druhou? Pozorovali jsme někdy akrobata, který jde jen po laně? Proč někdy padá a jindy ne? Z mé praxe vím, že lze pozorovat nejen určité vzorce, kdy jedna váha je vyvažována druhou, ale dokonce můžeme být zcela konkrétní a můžeme se zabývat konkrétními vlastnostmi včel. Kdyby se však tento pomyslný akrobat pohyboval tak, jaká je většinová včelařská praxe, musel by se kolem lana točit jako větrník na jednu stranu. Jen si to představme.

Není však pohyb tohoto akrobata a jeho nacházení rovnováhy jen obdoba toho, co se děje ve vesmíru, přírodě, lidské společnosti a ve včelstvu? Jistě všechno toto zní jaksi vzdáleně od včelaření. Avšak není tomu tak. Právě jen pouhá atomizace problému a orientace na detail bez vazby na celek vede k tomu, že lidé nevnímají skutečnu realitu, ve které se nacházejí jak včelstva, tak i oni samotní. Je to jako bychom z jedné puzzle odhadovali, jaký je celkový obraz. Proto ani opatření nemohou být adekvátní a už vůbec ne komplexní.
Evoluční procesy probíhají každý den, ať už chceme nebo ne. Včelaři neustále hledají něco jako zlatý grál všude jinde, jen ne u sebe. To vede jen k vytloukání klínu klínem, chemii chemií a je zcela jedno, o jakou jde. Svými chovatelskými přístupy dlouhodobě devastujeme genofond včel, aby se pak někteří snažili vyumělkovaným přístupem k selekci tento genofond vylepšit, navrátit včelám původní vlastnosti. No není to všechno absurdní? Vždyť za tím vším není nic jiného, než mamon a touha cokoliv, i tu nejabsurdnější věc, zpeněžit. Dokážeme si to přiznat?

Přitom řešení není v šlechtění na behaviorální vlastnosti například k tlumení roztoče V.d. Takovým je třeba šlechtění na VSH, grooming, recapping, zkrácení vývoje včely a další a další vlastnosti. To jsou jen lidské cesty, jak něco zpeněžit. Jak to dopadá s takovými prošlechtěnými chovy, když dotyčný včelař, chovatel zemře a nikdo v jeho cestě nepokračuje? Vždy se včelstva začala ubírat zcela jiným směrem, vždy. Byla tato cesta správná? Ne! Dochází tak k postupnému vyvažování uměle vyšlechtěných vlastností směrem do rovnovážného stavu, jak je to v přírodě obvyklé. To si samozřejmě vyžaduje čas. Proč ale někteří nedokáží tuto přirozenou tendenci k rovnováze využívat? Asi proto, že rovnováhu chápou jako stabilitu a ne pohyb.

A jak žijí včelstva v přírodě?

Za dobu svého včelaření jsem si domů přinesl na 6 desítek včelstev, která žila roky v přírodě bez člověka a prosperovala. Žádné z těchto včelstev nedisponovalo žádnou z výše uvedených speciálních vlastností, alespoň ne tak výrazně, aby to stálo za řeč. Jistou výjimku v tomto tvořil tzv. grooming, kterým jsou nadána všechna včelstva, avšak v různé intenzitě. Přesto ta včelstva žila bez pomoci člověka bez problémů a jejich nepřítelem byl jen hlad a škůdci, včetně člověka. To je to, co mne zajímalo.

Zjistil jsem, že v přírodě žijící včelstva se brání šíření různých patogenů (počítám mezi ně i kleštíka) ředěním jejich populace. To je první základní mechanizmus. V přírodě se tak děje převážně rojením, to je pro člověka nejviditelnější. V naší včelařské praxi existuje dost metod, kterými můžeme tento mechanizmus napodobit.

Druhým takovým mechanizmem je koncentrace patogenů do určitého místa. Ten je někdy (ale ne vždy) doplněn o následné odstranění patogenů. I tento mechanizmus je v naší včelařské praxi dobře napodobitelný a každý včelař si snadno odvodí jak. Mluvím o včelařích, nikoliv o držitelích včelstev.

Jsou samozřejmě i další mechanizmy a vztahy, avšak tyto dva mechanizmy jsou stěžejní, nejviditelnější, nejsnáze napodobitelné lidmi, dokonce i začátečníky. Nezajímavé jistě je také to, že některé zootechnické postupy, které tyto přirozené mechanizmy napodobují, mohou přispět i ke zvýšení výnosů. Člověk si může vybrat. To je možná ten největší kámen úrazu, protože jeho rozhodnutí není zpravidla konfrontováno přímo s jeho existencí. Kdyby tomu tak bylo, chovali bychom se mnohem racionálněji.

Konkrétní postupy jsou uvedeny v již výše zmíněných článcích, proto je zde nebudu opakovat.

Zásadní ale je, že pokud lidé chtějí předcházet úhynům včelstev, měli by se hlouběji zajímat o jejich život. Na to nestačí jen politické obezličky funkcionářů, které se včelami nemají primárně nic společného. Včely a včelaři jsou pro ně jen prostředek k získání nebo udržení si moci a zajištění osobního prospěchu, pohlazení si vlastního ega. Člověk může udělat spousty chyb. Opakuje-li však jednu chybu dvakrát, už to hraničí s hloupostí nebo záměrem.
I když si nedělám o motivech včelaření drtivé většiny lidí žádné iluze, nevěřím, že by za úhyny mohl být záměr. Bylo by dobře si konečně uvědomit, že včely nejsou výrobním prostředkem, našimi otroky, ale našimi spojenci v životě. Právě v tomto uvědomění vidím cestu pro naše včely a včelaře.

Pokud si toto OBECNÉ lidé neuvědomí, nedokáží ani správně uchopit JEDNOTLIVÉ.

Změna tedy začíná v hlavě i srdci, tedy v nás samých. Jen my sami jsme zodpovědní za naše včely. Pokud si tohle neuvědomíme, budou se úhyny opakovat.
Říkáme si Homo sapiens. Ale chováme se tak doopravdy? Kdo ví? Možná, že jednou na naší planetě bude žít civilizace, která nás bude nazývat Homo destruktor. Možná to ale bude civilizace, která dokáže žít v souladu s přírodou a jejími zákonitostmi.

Jedno arabské přísloví říká: „Nebuď otroka, co když sní o svobodě.“

Možná už nastal čas, aby včelaři přestali snít o tom, že když vyřeší jeden článek z řetězce příčin, které stojí za úhyny včelstev, vyřeší tím vše. Možná je ale na některé ještě příliš brzy.]]>
Ing. Leoš Dvorský
16.2.2025

Vlastně se chci zamyslet i nad úhyny let předešlých, protože mi připadá až neuvěřitelné, že se neustále opakují. Ne, nechci dávat nikomu moudré rady, ale ta pravidelnost, s jakou se opakují, je skutečně zarážející. Neméně zarážející je pro mne práce některých vědeckých pracovišť, která naprosto selhávají, ba co víc, do dnešního dne nebyla schopna ani definovat příčiny. Znovu a znovu se potvrzuje, že pokud jde metodiku včelaření a zvládání včelích infekcí, je praxe daleko před teoretickými pracovišti. Potvrzuje se totiž, že to, co viděli někteří praktici před zhruba dvacíti roky, tak celkem neochotně připouštějí nebo dokonce uznávají a prezentují jako své poznatky někteří včelařští teoretici. To samozřejmě není pro včelařství jako takové vůbec dobré. Teorie bez praxe je slepá, praxe bez teorie je hluchá. Kde tedy příčiny úhynů včelstev hledat? Za dobu, po kterou včelařím (62 let), jsem celostátních úhynů zažil několik.

Prvně to bylo v polovině sedmdesátých let minulého století. Tehdy se však masové plošné úhyny svedly na nosemovou nákazu, aniž byla provedena hlubší analýza příčin. Nikdy nebyla zveřejněna žádná věrohodná data, která by tuto příčinu jednoznačně dokládala. Proto leze tento názor považovat spíše za určitou hypotézu, která může, ale také nemusí, být blízko skutečné realitě. To bylo v době, kdy jsme u nás o nějakém roztoči Varroa destruktor neměli ani potuchy. Dobře, někdo může zastávat názor, že to bylo v době totality, a proto nemusel být zájem o objasnění příčin opravdový. Mohlo se tedy jednat o „dojmologii“ jednoho výzkumného pracoviště u nás.

Jenže k dalšímu masivnímu úhynu došlo v zimě 2002-2003. Tehdy jsme zase vše svedli na to, že v celé Evropě byla nadprůměrná medovicová snůška, která začínala někde až ve Španělsku, táhla se přes Francii, Německo, severní část Čech přes Moravu a Slovensko až do Maďarska. Ztráty u nás tehdy představovaly kolem 50%. Podobně tomu bylo i okolních zemích. Ovšem jen u nás za úhyny, tedy nezvládnutou zootechniku, dostali včelaři mimořádné dotace. Že by to byl ještě pozůstatek socialismu v nás? Skutečně nevím.

Dalším větším „úhynovým“ rokem byl rok 2007. Někde to bylo o rok dříve, jinde zase o rok později. To jsme už viděli jasnou příčinu jen v kleštíkovi V.d. Oficiální stanovisko bylo, že včelaři nesprávně aplikovali léčiva, která byla samozřejmě v té době již pěkně po socialisticky dotována. Od té doby můžeme říci, že se úhyny opakují zcela pravidelně.

V polovině července 2008 jsem se zúčastnil jednání včelařských spolků u nás na Mze ČR v Praze. Toto jednání se mělo týkat právě způsobů rozšíření naší metodiky v tlumení V.d. u nás. O přestávce jsem šel náhodou kolem dvojice diskutujících - předsedy jednoho včelařského spolku a špičkového pracovníka jednoho výzkumného ústavu. Když jsem se přiblížil, už z dálky na mne křičeli, že se zde jedná o odbornou diskuzi. Asi mi dávali najevo, že já, který se prezentoval jako zástupce včel, nemá do jejich odborné diskuze co mluvit. Tehdy jsem začínal poměrně razantně opouštět stávající metodiku ošetřování. Měl jsem za sebou několikaleté zkušenosti s kyselinou mravenčí, kterou jsem však doporučoval aplikovat pouze bodově u včelstev, která to potřebovala, tedy v době, kdy se v životě včelstva objevilo slabé místo. Proti tehdejší (a vlastně i současné) metodice se jednalo o zlomkové užití této chemikálie. Dotyčným jsem tehdy nadhodil několik praktických dotazů a bylo po odbornosti. Nemohli vůbec oponovat konkrétními argumenty. Ukázalo se naprosto brutálně, že dotyční zřejmě mohli mít jisté, vyčtené znalosti, ale své praktické vědomosti neměli vůbec žádné. A to jsem jim ani nenaznačil, že jsem tehdy již 3 roky u 50% svých včelstev (téměř 50) nepoužíval s úspěchem žádnou chemii. To by mne oba odborníci nejspíš nechali zavřít. A právě takovíto lidé zastupují včelaře často i dnes.
O názory takových lidí jsem se v ten okamžik přestal zajímat. Nebyly autentické a ani pro praxi nijak využitelné. Život je pohyb a ne jen pouhé předstírání pohybu.

Zcela na místě je zde ale otázka:“Cui bono?“

Od té doby se plošné úhyny objevují prakticky pravidelně a to vždy v intervalech 2-3 let a nikomu to už ani není divné. Je to hodně smutná záležitost už jen proto, že za jednou příčinu je stále označován roztoč V.d. Dokonce se vyskytují názory, že když vyhubíme kleštíka, tak zmizí parazit Nosema ceranae, apis, tedy nosemóza, že zmizí viry apod. O těchto nesmyslech nechci dnes již vůbec diskutovat. Nejen moje dlouholetá praxe, ale i praxe mých zahraničních kolegů a také některé zahraniční vědecké práce tuto tezi o kleštíkovi, jako jediné příčině úhynů , dávno vyvrátily. Je tedy nepochopitelné, že stále převládá názor, že ta tzv. varroáza není multifaktoriální záležitost. O CCD se nikdo neodváží ani zmínit,
Že by opět :“Cui bono?“ Nebo, že by téma CCD bylo nad odborné znalosti našich včelařů a včelařských teoretiků?

Své názory a vlastní praktické zkušenosti jsem již před léty formuloval do článku o vývoji mé provozní metody nebo článku „Bez jedu to nejde?“ nebo „S oddělky proti varroáze“ a dalších. I když jsou to letité články, nemohu z nich dnes nic odvolat. Vše je funkční i bez jakékoliv chemie, a pomalu si tyto poznatky prokousávají cestu k životu nejen u nás. Naopak dnes jsem již mnohem bohatší o další zkušenosti a poznatky.
Kdybych to brutálně zkrátil, za příčiny úhynů je celý řetězec nepříznivých vlivů. V určitou dobu, v určitém prostoru může nabýt ten který článek řetězu povahu hlavního spouštěče. Jde zpravidla o jejich mix, kde jeden z článků řetězu je ten nejvýraznější. Kleštík to ale ve většině případů není. Připustíme-li existenci CCD, musíme zákonitě k tomu závěru dojít. Pochopí to už konečně někdo? Toto je ovšem takový mikro pohled na úhyny. Je ale třeba postupovat od obecného k jednotlivému.
Jedno čínské přísloví říká, že moudrý člověk se řídí vlastním rozumem, ale hlupák se řídí veřejným míněním.

Často se zamýšlím, proč je situace u nás tak zabetonovaná. Někdy to vypadá, že za tím vším stojí záměr udržet si nároky na dotace nebo granty, jejichž potřebnost není schopen žádný úředník objektivně posoudit. Ta neustálá snaha vše zjednodušovat a vyzdvihovat pouze jeden článek řetězu, tedy kleštíka, je však očividná a musí mít také nějakou příčinu. Jisté podnikatelské záměry nebo prosazování koncentrované hlouposti, tedy vlastního ega, nebudu komentovat.

Není ale tou nejdůležitější příčinou skutečné vzdělání včelařů? Je přeci známá skutečnost, že schopnost přijímat nové poznatky je dána právě vzděláním. Tím samozřejmě není myšleno zdaleka jen formální vzdělání, ale je zde i daleko živější škola praxe.

Není na vině náš vzdělávací systém a nejen ten včelařský? Nevyplývá z tohoto systému jen snaha po atomizaci problému? Nevede nás metoda pouhého součtu jednotlivostí k nesprávnému pochopení celku? Vždyť přeci součet všech včel+matka+několik tisíc trubců není včelstvo, superorganizmus. V potaz musíme brát například i sociální vzorce, chování a mentalitu. Jaký vliv mají jednotlivé strategie přežití určitých fenotypů a zabýváme se jimi vůbec? Nikdy jsem o nich žádného včelařského odborníka mluvit neslyšel, dokonce ani od množitelů matek. Umíme případné vědomosti přenést do našich způsobů vedení včelstev? Nejsou, kromě analýzy, také syntéza a dedukce vědeckými metodami poznávání reality?
Otázek a odpovědí je skutečně mnoho. Ale zabýváme se jimi? Ne? Proč? Není to snad proto, že jsme se příliš odtrhli od přírody a nechápeme její zákonitosti? Chápeme vůbec její základní zákon rovnováhy? Umíme si vůbec představit, co to rovnováha je? Je to neměnný stav, nebo je to neustálý pohyb? Jaké jsou jednotlivé váhy, které jsou neustále v pohybu a vyvažují jedna druhou? Pozorovali jsme někdy akrobata, který jde jen po laně? Proč někdy padá a jindy ne? Z mé praxe vím, že lze pozorovat nejen určité vzorce, kdy jedna váha je vyvažována druhou, ale dokonce můžeme být zcela konkrétní a můžeme se zabývat konkrétními vlastnostmi včel. Kdyby se však tento pomyslný akrobat pohyboval tak, jaká je většinová včelařská praxe, musel by se kolem lana točit jako větrník na jednu stranu. Jen si to představme.

Není však pohyb tohoto akrobata a jeho nacházení rovnováhy jen obdoba toho, co se děje ve vesmíru, přírodě, lidské společnosti a ve včelstvu? Jistě všechno toto zní jaksi vzdáleně od včelaření. Avšak není tomu tak. Právě jen pouhá atomizace problému a orientace na detail bez vazby na celek vede k tomu, že lidé nevnímají skutečnu realitu, ve které se nacházejí jak včelstva, tak i oni samotní. Je to jako bychom z jedné puzzle odhadovali, jaký je celkový obraz. Proto ani opatření nemohou být adekvátní a už vůbec ne komplexní.
Evoluční procesy probíhají každý den, ať už chceme nebo ne. Včelaři neustále hledají něco jako zlatý grál všude jinde, jen ne u sebe. To vede jen k vytloukání klínu klínem, chemii chemií a je zcela jedno, o jakou jde. Svými chovatelskými přístupy dlouhodobě devastujeme genofond včel, aby se pak někteří snažili vyumělkovaným přístupem k selekci tento genofond vylepšit, navrátit včelám původní vlastnosti. No není to všechno absurdní? Vždyť za tím vším není nic jiného, než mamon a touha cokoliv, i tu nejabsurdnější věc, zpeněžit. Dokážeme si to přiznat?

Přitom řešení není v šlechtění na behaviorální vlastnosti například k tlumení roztoče V.d. Takovým je třeba šlechtění na VSH, grooming, recapping, zkrácení vývoje včely a další a další vlastnosti. To jsou jen lidské cesty, jak něco zpeněžit. Jak to dopadá s takovými prošlechtěnými chovy, když dotyčný včelař, chovatel zemře a nikdo v jeho cestě nepokračuje? Vždy se včelstva začala ubírat zcela jiným směrem, vždy. Byla tato cesta správná? Ne! Dochází tak k postupnému vyvažování uměle vyšlechtěných vlastností směrem do rovnovážného stavu, jak je to v přírodě obvyklé. To si samozřejmě vyžaduje čas. Proč ale někteří nedokáží tuto přirozenou tendenci k rovnováze využívat? Asi proto, že rovnováhu chápou jako stabilitu a ne pohyb.

A jak žijí včelstva v přírodě?

Za dobu svého včelaření jsem si domů přinesl na 6 desítek včelstev, která žila roky v přírodě bez člověka a prosperovala. Žádné z těchto včelstev nedisponovalo žádnou z výše uvedených speciálních vlastností, alespoň ne tak výrazně, aby to stálo za řeč. Jistou výjimku v tomto tvořil tzv. grooming, kterým jsou nadána všechna včelstva, avšak v různé intenzitě. Přesto ta včelstva žila bez pomoci člověka bez problémů a jejich nepřítelem byl jen hlad a škůdci, včetně člověka. To je to, co mne zajímalo.

Zjistil jsem, že v přírodě žijící včelstva se brání šíření různých patogenů (počítám mezi ně i kleštíka) ředěním jejich populace. To je první základní mechanizmus. V přírodě se tak děje převážně rojením, to je pro člověka nejviditelnější. V naší včelařské praxi existuje dost metod, kterými můžeme tento mechanizmus napodobit.

Druhým takovým mechanizmem je koncentrace patogenů do určitého místa. Ten je někdy (ale ne vždy) doplněn o následné odstranění patogenů. I tento mechanizmus je v naší včelařské praxi dobře napodobitelný a každý včelař si snadno odvodí jak. Mluvím o včelařích, nikoliv o držitelích včelstev.

Jsou samozřejmě i další mechanizmy a vztahy, avšak tyto dva mechanizmy jsou stěžejní, nejviditelnější, nejsnáze napodobitelné lidmi, dokonce i začátečníky. Nezajímavé jistě je také to, že některé zootechnické postupy, které tyto přirozené mechanizmy napodobují, mohou přispět i ke zvýšení výnosů. Člověk si může vybrat. To je možná ten největší kámen úrazu, protože jeho rozhodnutí není zpravidla konfrontováno přímo s jeho existencí. Kdyby tomu tak bylo, chovali bychom se mnohem racionálněji.

Konkrétní postupy jsou uvedeny v již výše zmíněných článcích, proto je zde nebudu opakovat.

Zásadní ale je, že pokud lidé chtějí předcházet úhynům včelstev, měli by se hlouběji zajímat o jejich život. Na to nestačí jen politické obezličky funkcionářů, které se včelami nemají primárně nic společného. Včely a včelaři jsou pro ně jen prostředek k získání nebo udržení si moci a zajištění osobního prospěchu, pohlazení si vlastního ega. Člověk může udělat spousty chyb. Opakuje-li však jednu chybu dvakrát, už to hraničí s hloupostí nebo záměrem.
I když si nedělám o motivech včelaření drtivé většiny lidí žádné iluze, nevěřím, že by za úhyny mohl být záměr. Bylo by dobře si konečně uvědomit, že včely nejsou výrobním prostředkem, našimi otroky, ale našimi spojenci v životě. Právě v tomto uvědomění vidím cestu pro naše včely a včelaře.

Pokud si toto OBECNÉ lidé neuvědomí, nedokáží ani správně uchopit JEDNOTLIVÉ.

Změna tedy začíná v hlavě i srdci, tedy v nás samých. Jen my sami jsme zodpovědní za naše včely. Pokud si tohle neuvědomíme, budou se úhyny opakovat.
Říkáme si Homo sapiens. Ale chováme se tak doopravdy? Kdo ví? Možná, že jednou na naší planetě bude žít civilizace, která nás bude nazývat Homo destruktor. Možná to ale bude civilizace, která dokáže žít v souladu s přírodou a jejími zákonitostmi.

Jedno arabské přísloví říká: „Nebuď otroka, co když sní o svobodě.“

Možná už nastal čas, aby včelaři přestali snít o tom, že když vyřeší jeden článek z řetězce příčin, které stojí za úhyny včelstev, vyřeší tím vše. Možná je ale na některé ještě příliš brzy.]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Bez-jedu-to-nejde?pid=16498#pid16498 Thu, 30 Nov 2023 17:45:45 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Bez-jedu-to-nejde?pid=16498#pid16498 BEZ JEDU TO NEJDE? (I)

V současné době se ve včelařské veřejnosti i denním tisku probírá, zda je současná chemická cesta tlumení varroázy tou správnou cestou nebo zda jsou možné i jiné postupy, kterým říkáme biotechnické. Tímto článkem bych chtěl trochu přiblížit, jak současná tzv. metodika vznikala a kde má slabiny.

Je obecně známo, že včely druhu Apis cerana (Včela východní – A.c.) se s kleštíkem dokáží vypořádat. Z vlastní zkušenosti ovšem vím, že i některá včelstva druhu Apis mellifera (A.m.) se dokáží s kleštíkem vyrovnat bez chemického ošetřování, a to jak ve volné přírodě, tak i v našich moderních úlových soustavách. Byla to právě včelstva z volné přírody, u kterých jsem se inspiroval při tvoření své metodiky ošetřování včelstev.


Co je varroáza?

Říkáme, že varroáza je komplexní onemocnění způsobené roztočem Varroa destruktor. Dnes je toto onemocnění charakterizováno především různým mixem virů, houby Nosema apis (N.a.) a Nosema ceranae (N.c.). Protože se jedná komplexní onemocnění, je jasné, že variant může být mnoho. Pro své účely jsem si před několika lety varroázu rozdělil na skupiny A, B, C.

Za varroázu typu A označuji onemocnění, kde skutečnou příčinou je přemnožení kleštíka. To je však varianta dnes poměna snadno řešitelná.

Typem B označuji takovou varroázu, kdy převládá poškození virem deformovaných křídel, případně v kombinaci s N.a. I tento typ je poměrně dobře řešitelný a provedeme-li zásah včas, nepoškodí výrazně včelstva.

Typem C pak označuji takovou varroázu, kde při poškození včel převládá mix virů akutní a chronické paralýzy případně ještě za přítomnosti N.c. Zde existuje několik variant, a právě tento typ nám způsobuje největší ztráty. V mnohém připomíná klasické CCD. Při včasném rozpoznání a zásazích je však také řešitelný.

Jak je vidět, včasná diagnostika je naprosto nepostradatelná. Současná metodika ji však nenabízí.

Každá z těchto skupin má své symptomy a také řešení a zdá se, že vše je řešitelné, jak ukazuje praxe. Co řešitelné nebo spíše neodhadnutelné není, je varianta skupiny C, kde může být spouštěčem, urychlovačem např. nějaký pesticid, jak tomu některé zkušenosti našich včelařů nasvědčují.

Vím, že mne za toto dělení někteří kritizují s odkazem, že tak doposud nikdo neučinil. To ovšem není můj problém. Já mám raději jasno a řeším věci na základě znalosti, ne jen odhadů, jak se dnes prakticky vždy děje. I toto se podílí výraznou měrou na plošných úhynech – nejsme schopni definovat problém. Včelaři se baví o varroáze a ve skutečnosti často každý mluví o něčem jiném. Ptám se, není lepší problém přesně identifikovat a pak řešit, než jen zoufale hledat odkazy na internetu v domnění, že mi někdo dá návod k řešení? S názvy ať se zabývají třeba ti na vysokých školách. Od toho tam jsou. Mne, jako praktického včelaře zajímá včasné řešení varroázy a toto dělení mi v tom rozhodně pomáhá.


Kdy k nám byl kleštík zavlečen a jak se vyvíjel současný chemický přístup k tlumení varroázy?

Kleštík byl u nás poprvé zaznamenán v r. 1978 na Svitavsku a odtud se začal šířit do celé republiky. Můžeme říci, že od r. 1981 byl prakticky na celém jejím území.

V té době nebyly žádné znalosti a také prostředky k rychlému tlumení roztoče V.d., nikdo nepředpokládal, že tzv. varroázu v budoucnu výrazně změní vliv virů, Nosemy apis a Nosemy ceranae. Tehdejší znalosti nás vedly úvaze, že když se kleštíka zbavíme, budeme mít klid. Chemická cesta byla sice považována za nejrychlejší, avšak dočasné řešení (Ing. Vladimír Veselý).

Proto se při zjištění i jediné samičky ve včelstvu likvidovala všechna včelstva v okruhu 5 km od ohniska. Bylo to tvrdé a ve své podstatě jisté biotechnické opatření. V jednotlivých případech někteří starší včelaři toto opatření nepřežili a odešli do včelařského nebe se svými včelami. Těžce se mi na to období vzpomíná. Už tehdy ale mnozí včelaři poukazovali na to, že myšlenka je to možná dobrá, nicméně nesprávná, protože v přírodě působí jiné zákonitosti, než jsme předpokládali a k výrazným výsledům to nepovede. To se také velice rychle potvrdilo.

Je dnes ale velmi těžké toto hodnotit. Po bitvě je každý generálem. Snahou bylo nejprve kleštíka zjistit, zastavit jeho šíření tím, že se sníží jeho počet ve včelstvech na nulu.

Poté jsme místo likvidace včelstev začali včelstva v zimě rozebírat a ošetřovat postřikem přípravkem Tactik. Sám jsem takto ošetřil s dvěma kolegy 2 zimy po sobě jdoucí polovinu včelstev v organizaci, tj. 800 včelstev každý rok. Od té doby jsem si pravděpodobně vypěstoval na účinnou látku alergii, což se projevovalo tím, že jsem za zimu měl i 5x anginu, kterou jsem před tímto obdobím nemíval. Nikomu to nepřeji, ale také mi nikdo nemůže tvrdit, že používáme člověku neškodné prostředky. Není to pravda a kdo to tvrdí, buď zcela záměrně lže nebo je výrobce těchto prostředků a jeho motivace je zřejmá.

Následně naše metodika začala jako diagnostiku využívat vlastně už dnes známou fumigací. Tento zákrok jsme začali nazývat léčebným. Podmínkou však tehdy bylo doporučení Ing. Veselého, který upozorňoval, že toto opatření, fumigace, musí být prováděno v období, kdy jsou včelstva bez plodu. Doporučoval v podzimních měsících izolovat matky a pak teprve zákrok provést. V horším případě zavíčkovaný plod odstranit a pak teprve fumigaci provést. Navrhoval tedy postup, který byl kombinací chemického ošetření s ošetřením biotechnickým. Bohužel naši včelaři tohoto doporučení nedbali nebo jej bagatelizovali, a tak se kleštík dále množil a šířil do našich včelstev. Jak roztoče přibývalo, přibývalo i dalších ošetření. Posléze byl vyvinut i aerosol, abychom účinné látky (jedy) dostali ke kleštíkovi ještě lépe. Protože však kleštík byl stále tu a my jsme jej stále chtěli zcela zničit, začali jsme přidávat další chemická ošetření místo toho, abychom použili metody biotechnické. Včelařům se to zdálo pohodlnější. Tak jsme vlastně z metodiky, která měla původně kleštíka diagnostikovat, vytvořili metodu tzv. léčebnou. Včelařům tak přibylo další roční období, kdy se museli věnovat včelám, což včelaření zdražilo.

Postupně jsme přidali jarní ošetření, nátěr s fumigací. I zde Ing. Veselý doporučoval nejprve odstranit zavíčkovaný plod a následně případně provést fumigaci. Použití nátěru však včelařům připadalo jednodušší. Protože to stále nestačilo, začal se využívat Formidol, resp. kyselina mravenčí a Gabon v průběhu roku. To nám již jaksi začalo docházet, že těžiště tlumení kleštíka je jinde než v podzimním a zimním období.

Když se podíváte na metodiku největšího dodavatele přípravků proti kleštíku VÚD s.r.o., nabydete dojmu, že bez jedů se dnešní včelaření neobejde. Žádné šlechtění či biotechnické postupy v ní nenajdete, ačkoliv obojí bylo v prvopočátcích zavlečení kleštíka k nám jasně deklarováno. Je zřejmé, že v momentě, kdy přípravky na hubení kleštíka začaly být dotovány, stal se z varroázy byznys, zvláště v podmínkách monopolního postavení na trhu. To samozřejmě není výtka směrem k VÚD s.r.o., ten se choval naprosto podnikatelsky racionálně. Přesto však musím brožuru “Celý rok proti varroáze” považovat za reklamní materiál a nikoliv metodiku, která by objektivně udávala možné postupy proti kleštíku.

Je ale smutné, že organizace zastupující včelaře, ale i stát a jím řízené instituce, nedokázaly pochopit a dát patřičnou váhu názorům, které ing. Veselý měl v prvopočátcích zavlečení kleštíka k nám a nedokázaly je uvést do praxe. Tehdy nám ale všem šlo o to kleštíka zastavit, ne na něm vydělávat. Je škoda, že včelaři volili “snadné” postupy, tedy postupy založené na stále se zvyšujícím množství chemie používané ve včelstvech, naproti tomu, aby začali využívat některé tehdy známé biotechnické postupy.

Z poznatků posledního desetiletí je zřejmé, že i přes masivní a plošné ošetřování chemickými prostředky proti kleštíkovi se plošné úhyny stále opakují. Protože mezi postiženými jsou v nemalé míře profesionálové, tedy ti, kteří tuto metodiku-nemetodiku (myšleno metodiku monopolního dodavatele přípravků na hubení kleštíka) dodržují bez diskuzí (nakonec znám i dva předsedy ČSV, kteří přišli o celá stanoviště), je zřejmé, že se současným přístupem není něco v pořádku, že selhává a selhávat bude, protože stále vychází z dnes už překonané teze, že varroáza závisí jen na kleštíku samém, věří se naivně nebo záměrně v to, že je možné vyhubit kleštíka ve včelstvech tzv. na nulu, jako tomu bylo v prvopočátcích jeho zavlečení k nám. Nepochopitelně se vůbec neberou v úvahu patogeny jako jsou viry a jejich mix i s nosemou apis a nosemou ceranae, které jsou dnes pro varroázu charakteristické.

Ve farmacii platí obecné pravidlo, které říká, že mezi lékem a jedem je rozdíl v dávce. A v našich včelařských provozech je těch chemikálií prostě tolik, že je nelze nazývat léky. Včelstva neléčíme, ale kleštíka hubíme.

Za celou dobu hubení kleštíka se nikdo nenamáhal s vypracováním metodik, kdy přesně jednotlivé přípravky použít při jaké síle včelstva, prostoru, v jakém množství, případně v kombinaci s jinými například biotechnickými opatřeními. Nikdo se nesnažil minimalizovat množství jedů používaných k ošetření. Stále se vycházelo z přístupu diagnostického, stále více se začal uplatňovat plošný přístup, který nám výsledky nepřináší. Myslím, že si ve světle nových poznatků dnes nedovolí nikdo tvrdit, že je to přístup odborný, že je to přístup šetrný k lidem, včelstvům i produktu, kterým je především med našich včel.

Tento plošný přístup s sebou přináší postupné vytváření rezistence kleštíka na účinné látky a také, což je ještě horší, zcela smazává mezi jednotlivými včelstvy rozdíly v citlivosti, resp. odolnosti na kleštíka i další nemoci a velmi tím znesnadňuje selekci a šlechtění odolnějších včel.

Znovu chci ještě jednu připomenout Ing. Veselého, který v počátcích zavádění podzimního i jarního ošetření jasně razil poznatek, že k ošetření musí dojít v době, kdy ve včelstvech není plod. Doporučoval tehdy izolaci matky po dobu několika týdnů (zpravidla tři) s následným odstraněním plodu i naprosto drtivé většiny kleštíka nebo odstranění zavíčkovaného plodu vyřezáním nebo rozškrábáním a teprve pak doporučoval chemické ošetření včelstev. Ing. Veselý tím naznačil i jeden ze znaků při selekci tzv. odolnějších včelstev a tzv. bodovém ošetření včelstev (ošetření konkrétního včelstva v konkrétní dobu za konkrétní situace).


Bodové ošetření? Co to vlastně je?

Naše metodika-nemetodika tento termín dosud nezná. Je to proto, že se stále soustřeďujeme na likvidaci kleštíka na podzim. Jenže když se to zcela nepodaří, co potom? Máme začít znovu bezhlavě používat paušální metody, jako doposud? Je to nutné? Myslím, že každému, kdo se varroázou zabývá trochu hlouběji neuniklo, že na jaře včelstva na přemnožení kleštíka nekolabují nebo jen velmi, velmi zřídka. Avšak právě v této době můžeme vidět, že některá včelstva jsou většími nositeli infekce než ostatní, jsou více kleštíkem napadnuta nebo se u nich dříve začíná projevovat působení kleštíka. To se projevuje např. vyšším výskytem virů, respektive různě poškozenými včelami. Toho můžeme dobře využít, zasáhnout právě u jen u těchto včelstev, a ušetřit si tak spoustu práce a nákladů do budoucna.

Například v roce 2013 v červnu byl na jednom mém stanovišti poměr infikovaných včelstev k neinfikovaným 1:14 a v loňském roce to bylo 1:20. To znamená, že při ošetření jednoho včelstva jsem si ušetřil práci s dalšími dvaceti, do kterých jsem nemusel dávat zbytečně jakoukoliv chemii.

Je až s podivem, že tak jednoduché metody naši tzv. včelařští oborníci nevidí. To by nebylo tak fatální. Smutné je, že to nevidí samotní včelaři a čekají zbytečně i několik měsíců a pak jim již ani masivní použití přípravků na tlumení varroázy nestačí a opakuje se situace jako třeba v roce 2007 a dalších.


Proč potřebujeme proti kleštíku začít používat i jiné metody jeho tlumení?

Jak již bylo uvedeno, tzv. pouze chemická cesta vede časem k rezistenci kleštíka, navíc je poměrně drahá. Jsou zde i hygienické a zdravotní aspekty, které, myslím, žádný objektivně uvažující včelař, nemůže pominout.

V současné době nemáme příliš mnoho alternativ za současně používané účinné látky v přípravcích k tlumení kleštíka. Možnosti, jak je nahradit nebo doplnit, ale jsou a známe je již delší dobu a máme s nimi dobré zkušenosti. Od použití např. organických kyselin až po využití tzv. biotechnických postupů, které nám současnou metodiku mohou značně zjednodušit, zlevnit a podle mých zkušeností spolu s přísnou selekcí na odolnost i zcela nahradit.

Biologie kleštíka je úzce spjata s biologii včely. To je poznatek, který je velmi dobře využitelný v naší včelařské praxi. Také střídání různých přípravků k hubení kleštíka s biotechnickými postupy může velmi výrazně snížit nebezpečí vzniku rezistence kleštíka na různé látky.


Kdy je třeba dávat pozor?

Obecně začínáme vnímat varroázu v době, když už nám přerůstá přes hlavu a bohužel, včelaři jsou v tomto i podporováni anonymními rádci třeba na internetu. Stačí se podívat na příslušná vlákna například na Včelařské fórum a uvidíme, že téměř nikoho kleštík v době rojů a krátce po ní nezajímá. Naopak klídek, tabáček a pak všichni doslova šílí od podletí do zimních měsíců, někdy i jara. Přitom by stačilo často tak málo (viz bodové ošetřování).

Dnes již proslulá je věta jednoho z těchto „odborníků“ který tvrdil, že kleštík má geniální strategii šíření do prostoru, a to je doba slídění, loupeží a krmení včelstev.

To je ale zásadní omyl. To je jen důsledek našich provarroázních přístupů ke včelaření. Kleštík není parazit, který by zničil svého hostitele, a přitom zničil sám sebe. Tak by tomu skutečně bylo, kdyby slova dotyčného „odborníka“ byla pravdivá.

Odpověď proč tomu tak není, resp. kdy se skutečně šíří do prostoru, aby zachoval svůj druh, a přitom nezničil svého hostitele najdeme opět u včelstev žijících v přírodě. Jediné období, kdy to je možné a pro oba druhy nejvýhodnější, je doba rojení.


Rojením se kleštík přirozeně šíří do prostoru a současně se jeho populace ve včelstvu ředí.

Je to právě zalétávání v době snůšky a rojů, kdy se kleštík do prostoru šíří nejvíce. V době snůšky je do každého včelstva každé cizí včele nesoucí nektar brána otevřena. Roji se pak populace kleštíka ředí a současně se přirozeným způsobem dostává dále do prostoru.

Po vyrojení včelstva pak následuje v obou částech (mateřáku i roji) plodová přestávka. Ta může v jednotlivých částech původního včelstva trvat cca 3 týdny i 1 měsíc. Resp. to může trvat tak dlouho, než je v novém včelstvu vhodný plod k dalšímu množení kleštíka. Roj musí najít příbytek, vystavět dílo, které musí matka zaklást a teprve pak se může kleštík začít znovu množit. To může skutečně trvat několik týdnů. V původním včelstvu pak opět trvá jistou dobu, než se mladá matka oplodní, než začne klást vajíčka. To, společně s včasným ukončením plodování, nižším infekčním tlakem, je často postačující faktor, který populaci kleštíka omezí při zachování jak jeho samého, tak jeho hostitele. Tak to funguje u včelstev v přírodě, ale také u takových, která takto vedeme v našich úlech.

Jsou tu samozřejmě další faktory, jako je např. tzv. grooming (poškozování kleštíka včelami), který v přírodě nastupuje mnohem dříve a včely tak mají k dispozici 1,5 - 2 měsíce navíc k jeho omezení.

Podíváme-li se na teoretické plodové křivky našich včelstev a populační křivku kleštíka (viz obr. č.1), vidíme, že v období srpen–září populace kleštíka výrazně stoupá. V této době mu včelaři navíc vytvářejí ideální podmínky k množení, neboť teprve nyní svá včelstva krmí a ta začínají znovu rozšiřovat plochy plodu, a to je pro kleštíka pravý ráj k množení. V přírodě by se to zpravidla tak snadno nestalo. V přírodě včelám nikdo nebere zásoby a plodování v tuto dobu již bývá zpravidla ukončeno. V dalších obdobích se objevuje (pokud vůbec) jen v krátkých cyklech a nesrovnatelně menší míře, než je to při našem krmení. Dá se říci, že kdo krmí v srpnu a září, záměrně množí kleštíka a nemá právo si stěžovat. Tak jsou ale naše metodiky ošetřování včelstev zpravidla postaveny a včelařské školy tyto postupy nadále doporučují.

obr.1
   


Pokud dokážeme vést naše včelstva tak, že budou na zimu připravena již koncem července, vezmeme kleštíku možnost se přemnožit a způsobit škody v dalším roce.


Proč je včela druhu Apis cerana (A.c) vůči kleštíku odolnější?

Tato včela je příkladem toho, že se dokáže zbavit kleštíka bez pomoci člověka nebo chemie. Mechanizmy, jak toho tato včela dosahuje jsou uvedeny v následující tabulce.

obr.2
   


Jsou těmito nebo podobnými schopnostmi nadána i naše včelstva?

Asi se řeknete, že nám to mnoho nepomůže, protože to naše včela neumí, jelikož se jedná o jiný druh.

Není to tak zcela pravda. Byl to prof. Sokagami, který na základě faktorové analýzy dokazoval, že oba druhy si jsou velmi podobné a že se po určitou dobu vyvíjely jako jeden druh. K oddělení došlo v důsledku geografických změn před cca 8-10 tis. lety, což je doba relativně nedávná. Dnes je tato jeho hypotéza prokázána.

I když to někteří z nás nechtějí vidět i v naší přírodě se vyskytují včelstva, která kleštíku i jiným onemocněním odolávají.


Proč tomu tak je?

1. Včelstva v přírodě jsou více rozptýlena. Tím je nižší infekční tlak, včelstva daleko méně zalétávají, loupí. Ve včelstvu jsou více příbuzné samičky kleštíka, čímž se snižuje jejich vitalita.
2. Včelstva mají přirozenou stravu, med. To způsobuje, že mají komplexní stravu v důsledku čehož jsou více odolná a životaschopná, včely žijí déle. Včelstva daleko déle odchovávají trubčinu a kleštík se množí především na ní. Tímto je dělničí plod, ze kterého se líhnou i dlouhověké skupiny včel, do značné míry po určitou dobu od kleštíka ochráněn. Tedy i naše včelstva dokáží kleštíka koncentrovat po určitou dobu na určité místo, kterým je právě trubčina.
3. Včelstva v přírodě mají přirozenou plodovou křivku, přičemž dochází k včasnému odchovu dlouhověkých včel v průběhu delšího období, než je tomu v našich úlech při současných metodikách ošetřování. Toto má vazbu na předchozí bod č. 2.
4. Rojením se včelstva nejen množí, ale také tím dochází k ředění populace kleštíka. Následující plodová přestávka množení kleštíka velmi brzdí.
5. Přirozená stavba, architektura díla. Trubčina u přežívajících včelstev je zpravidla na krajích plodového hnízda, kde jsou trubci vystaveni více infekčnímu tlaku. Kleštík se množí především zde, čímž ale ochráněn dělničí plod. Včelstva také mohou stavět buňky velikosti pro které mají dispozice. Může tak docházet ke zkrácení vývojového cyklu včel a tím k dalšímu omezení prostoru pro kleštíka.
6. Dříve ukončené plodování. V přírodě, pokud je včelstvo včas zásobené, dochází v daleko rychlejšímu ukončení plodování, plodový cyklus je o 1-2 cykly kratší než v našich úlech, resp. krmených včelstvech v srpnu a září. Tím se kleštíku opět snižuje prostor k množení.
   

Jak je vidět z předchozích bodů, stěžejní pro přežití včelstva v přírodě je nalézt jistou rovnováhu mezi včelstvem s kleštíkem tak, aby nedocházelo k jeho přemnožení, které může život včelstva ohrozit. Podstatné je to, že biologie kleštíka je úzce spojena s biologií včely. Ta včelstva, která toto dokáží nebo kterým je to umožněno, přežijí.


Dá se těchto poznatků nějak využít?

Také já jsem před několika lety patřil k těm, kteří se domnívali, že odolné včely vůči varroáze lze jaksi zázračně najít ve volné přírodě, přenést si je domů a pak již včelařit, nebo jsem v to občas doufal. Avšak bylo to právě takové přenesení včelstev z přírody do našich úlů, které mne z tohoto definitivně vyléčilo. Zjistil jsem, že takováto včelstva dokázala na varroázu kolabovat stejně tak rychle jako ta, která byla na varroázu vysloveně citlivá. To mne donutilo začít přemýšlet jinak, bez ohledu na to, co v oblasti šlechtění prezentovali různí zahraniční odborníci. Začal jsem se orientovat na problém samotný, na konečný výsledek a také začal spolupracovat se včelaři, kteří tento problém vnímají stejně. Dnes vím, že máme k dispozici včelstva, která jsou vůči kleštíku i doprovodným virovým onemocněním, N.a. i N.c. velmi odolná. Takováto včelstva přežívají bez ošetření i 4–5 let (po celou dobu života matky). Někdy se však stává, že je třeba zasáhnout. Prakticky každé včelstvo má ve svém vývoji slabé místo a záleží na tom, jak je dokáže překonat nebo zda jim v tento moment dokážeme pomoci. Naše zásahy, alespoň tak to vidím já, by ale měly napodobovat to, co je včelám přirozené, co ke svému přežití s kleštíkem praktikují ve volné přírodě. Jde tedy o to využít nabízeného příkladu. Z předešlých bodů je vidět, že k vyrovnání se včelstva s kleštíkem vede určitý algoritmus a že to zdaleka není jeden mechanizmus, jakýsi zlatý grál, který všichni hledají.

Příroda provádí komplexní selekci, což se velmi liší od té naší. Z toho se snažím vzít ponaučení. Pro mne z toho vyplývá, že v naší práci je třeba více využívat prvky přírodní selekce, postupovat mnohem komplexněji než doposud a především tvrdě. Myslím, že více odolné včely spolu s využitím odpovídající zootechniky, motivující se včelstvy v přírodě, je dnes nejrychlejší cesta, jak se s varroázou vypořádávat. V případě, že to nestačí, včelstvo situace nezvládá, je nutné zasáhnout, nikoliv však paušálně, ale bodově, tedy včas. Pokud ten správný okamžik promarníme, zřejmě nám nic jiného, než paušální přístup nezbývá.

Je zcela přirozené, že parazit se přizpůsobuje svému hostiteli a hostitel se snaží parazita zbavit nebo ho omezit tak, aby to neohrožovalo jeho vlastní existenci. Tak je tomu ve volné přírodě. Jenže naším nepochopením vztahů mezi oběma skupinami dochází k tomu, že parazit vítězí právě v našich úlech. Je to chyba především nás včelařů, že tomu tak je. Je tedy zřejmé, že nikdy nebudeme mít na 100 % odolné včely vůči kleštíkovi, stejně tak nebudeme mít včelstva, kdy budeme na 100 % spokojeni s jinými vlastnostmi. To ale neznamená, že máme přestat v dalším šlechtění na odolnost. Je to však jen část (podle mne asi nejdůležitější), jak se s důsledky působení kleštíka vypořádat. Samy včely nám ukazují, že je to možné. Záleží jen na nás, jak naše zkušenosti s včelstvy přežívajícími jak v přírodě, tak i v našich úlech, dokážeme využít v našich metodikách ošetřování.


Jak a co můžeme využít v našich provozech.

1. Grooming
   
   Je to schopnost včel poškozovat kleštíka. Někdy si myslíme, že ten je nezranitelný, ale to není pravda. Stačí když mu včela ukousne nohu a kleštík vykrvácí. Nacházíme i taková včelstva, resp. včely které kleštíka doslova roztrhnou.
   Předností tohoto mechanizmu je, že jsou jím nadána prakticky všechna včelstva druhu Apis mellifera, samozřejmě v různé míře. Nastupuje především na podzim v době, kdy včely ukončují plodování. Při včasném nakrmení včelstev (do konce července) nebo použití systému tzv. medné komory mohou i včelstva v našich úlech tento mechanizmus plně nebo více využít.
   U druhu A.c jej provádí až 5 včel najednou, což je rozdíl proti druhu A.m. kde jej současně vykonávají na jedné včele 1-2 včely. Je to pravděpodobně důsledek hlubších sociálních vztahů ve včelstvech druhu Apis cerana. Uplatňuje se především na začátku infekce. Relativně dobře se na něj selektuje.
   
   Možnost využití v provozu:
   Zajímavé je, že při použití kyseliny mravenčí tento grooming ve včelstvech stoupá až o 50 % a nastupuje mnohem dříve, např. v červenci, než by se tomu stalo běžně (vlastní zkušenost i zkušenost některých včelařů).
   Částečně můžeme tedy tento mechanizmus napodobit a do svých metodik ošetřování včelstev zařadit, což je jistě pozitivní zjištění.
   .
2. Vytěsňování kleštíka (Varroa destructor) na trubčinu
   
   U druhu A.c. se kleštík převážně množí na trubčině.
   Ano toto je mechanizmus, který naše včely nemají, to je obecný názor. Je tomu ale skutečně tak? I naše včely jsou schopny kleštíka koncentrovat do určitého prostoru. Při pohledu do hnízda včelstev, která v přírodě přežívají (jiná nás nezajímají) je patrné, že trubčina je téměř vždy na okraji plodového hnízda. Je to vcelku I logické. Zde je největší infekční tlak a samci mu jsou více vystavováni. Důležité je ale i to, že dělničina zůstává v této architektuře dotčena kleštíkem mnohem méně. To spolu s včasným ukončením plodování (trubčina a dělničina se líhnou téměř současně) způsobuje to, že dlouhověké generace včel jsou ve včelstvech dříve než v našich chovech, a především kleštíkem nepoškozené. I včelstva druhu Apis mellifera jsou tedy schopna kleštíka koncentrovat do určitého prostoru a my toho můžeme využívat.
   
   Necháme-li chovat včely na krajích plodového hnízda trubce i v našich úlech, bude se kleštík množit především zde, protože doba vývoje trubce je delší než u včely, a to je pro kleštíka výhodné. Pravděpodobně zde hraje roli i vyšší atraktivita tohoto plodu pro kleštíka. V takovém případě zůstane dělničí plod zůstane mnohem méně napadnutý.
   
   Takovouto koncentraci kleštíka do určitého prostoru (toto je jen jeden ze způsobů) můžeme využít k jeho následnému odstranění i s parazitem nebo zahubit třeba kyselinou mravenčí apod.
   Tento systém tzv. varroapastí je velmi účinný především na jaře, kdy jej můžeme provést v dubnu i květnu s cca třítýdenním odstupem. Na jaře to má tu výhodu, že trubčinu můžeme odstraňovat prakticky ve stejném stádiu u všech včelstev na stanovišti.
   Pozdější ošetření tímto způsobem nebývá již tak účinné především proto, že včelstva neodchovávají trubce stejnoměrně, což komplikuje ošetření a je třeba více času.
   
   Je zde samozřejmě možná i jiná metodika, která více využívá tohoto systému koncentrace podobně tak, jako včelstva v přírodě.
   
   Jak se však ukazuje, architektura včelího díla má pro včelstva v přírodě zásadní význam pro přežití a jistou koexistenci s kleštíkem. Mám to ověřeno i u včelstev podobně vedených v tzv. moderních úlech. Včelí dílo je pro včelstvo něco jako pro člověka kostra. Je tedy významnou součástí včelího státu, organismu.
   .
3. Migrace, rojení, plodová přestávka
   
   Včela druhu Apis cerana v průběhu roku migruje za svou potravou, rojí se. V těchto případech opouští i veškerý plod v hnízdě a tímto způsobem života zmíněná včela ředí populaci kleštíka.
   Co však s tím můžeme udělat my? Dá se toho využít? Můžeme tento poznatek zapracovat do našich zootechnik? Bezpochyby.
   Zvýšená rojivost našich včelstev je však pro včelaře nepříjemná. Přesto lze tohoto poznatku však využít a více tvořit oddělky třeba i z každého včelstva. Následně můžeme těmito oddělky v září naše včelstva revitalizovat.
   Je jistě všem dostatečně známé, že květnové oddělky bývají téměř bez kleštíka. Je tomu především proto, že v tuto dobu žije na včele (nikoliv plodu) více a zdržuje se zde (patrně v očekávání rojení a tím i šíření do prostoru) i 17 dní. Naproti tomu cca od poloviny června (není to dogma) se na včele zdržuje jen 2–4 dny. Proto červnové oddělky bývají již kleštíkem postiženy mnohem více, jak je patrné z předešlé věty. I toho lze využít tvorbou tzv. ozdravných oddělků. Takový oddělek můžeme např. lehce ošetřit třeba kyselinou mravenčí po dobu několika dní a pak teprve vložit matečník. Pokud bychom chtěli přidávat do oddělku matku, je dobře mezi přidáním matky a dnem posledního odparu KM dodržet dobu 1 týdne. Výhodněji však je používat matečník, navíc se tímto prodlouží plodová přestávka.
   To, jak již víme, také značně působí k omezení dynamiky rozvoje kleštíka. Způsobů, jak takovýchto oddělků využít je ale mnoho.
   
   Plodovou přestávku můžeme navíc využívat při použití izolace matky prakticky po celý rok. To samozřejmě závisí na našich snůškových podmínkách a našich znalostech zootechnice. Je to obsáhlé a pro drtivou většinu včelařů známé téma. Jen bych chtěl připomenout, že k izolaci by se měla použít klícka, ještě lépe izolátor, v kterých mají včely přístup k matce naprosto bezproblémově. Ideální je 1 cm široký rámek z obou stran opatřený mateří mřížkou. Existují dokonce i metody, které izolují s úspěchem matku po celou zimu. Tuto metodu doporučoval před podzimním ošetřením Ing. Veselý. Z našich včelařů ji využívá např. př. Sapák starší v několika stovkách včelstev. Hojně je využívána včelaři v Rusku, na Ukrajině, Itálii. Není tedy důvodu se k tomuto opatření vrátit i u nás.
   .
4. Zkrácení vývoje včely
   
   V tomto článku jsem se snažil naznačit, jak jdou využít vlastnosti a mechanizmy včely druhu Apis cerana, ale i našich včelstev druhu Apis mellifera, která přežívají bez ošetření ve volné přírodě a také v našich úlech při pochopení toho, co jsem krátce uvedl.
   O mechanizmu zkrácení vývojového cyklu jsem se již zmínil v článku Je alternativní přístup ke včelaření pro české včelaře novou, možnou volbou.
   Při zkrácení vývojového cyklu včely na cca 18 dní by prakticky nedošlo k přemnožení kleštíka. Prozatím jsme naměřili u našich včel délku vývoje 19 dní, a to jak u včel stavějících dělničí buňky o velikosti
   4,9 mm, ale také buněk větších. Zdá se, že velikost buňky nemusí být pro délku vývoje vždy rozhodující. Zlepšený tepelný režim, na což se zde sází nejvíce (ale nejen to), ovlivňuje nejen velikost buňky, ale také masa včel v uličce. Do širších uliček se včel vejde více. Možná i proto jsou uličky v přírodě širší, než jim nabízíme v našich úlech. Velikost buňky zřejmě může být relativní, kdy závisí nejen na buňce jako takové, ale také na velikosti larvy, tedy obsahu. Pokud však zkrácení vývojového cyklu není provázeno i se zvýšenou odolností např. vůči virům, nemusí to znamenat výrazný krok vpřed. Tento mechanizmus však působí rovnoměrně po celý rok, a proto mu je třeba ve šlechtění věnovat velkou pozornost.
   V každém případě ale považuji používání mezistěn za prohřešek, který je podobný tomu, jako když se spoléháme jen na chemii, možná ještě horší.
   Do poloviny 50. let včelaři na Dálném východě v SSSR neměli s kleštíkem větší problémy. To ale nepoužívali mezistěny. Když k nim tato vymoženost dorazila, dostavily se úhyny podobné těm v USA, připomínající CCD. Totéž si zažili včelaři v Číně o cca 10 let později. Ponecháme i tyto zkušenosti nadále bez povšimnutí?
   .
5. VSH chování (Varroa senzitivní hygiena)
   
   Je to mechanizmus, při kterém včely odstraňují napadený plod. Působí v konečné fázi infekce a je energeticky pro včely nejvíce náročný. Jeho intenzita stoupá s intenzitou napadení kleštíka. Tento mechanizmus uplatňují jak včely druhu Apis cerana, tak i druhu Apis mellifera. Jde o mechanizmus, na který se v šlechtění sází nejvíce.
   Dle mého je to ale stejné, jako když se ve šlechtění orientujeme jen na výnosy medu a pomíjíme schopnost přežití a odolnost vůči nemocem.
   Orientace jen na tento mechanizmus vede k tomu, že chováme málo početná včelstva, která zdaleka nezajišťují ale odolnost vůči virovým onemocněním a Nosemě ceranae. Zde je třeba v šlechtění postupovat komplexněji než doposud.
   Jak je uvedeno výše, je jistá odolnost včely výsledkem jakéhosi daného postupu, ve kterém má místo více způsobů obrany, mechanizmů, a to je věc, na kterou často zapomínáme.
   
   Obr.3
      
   
   .
6. Zalétávání
   
   Jde o významný faktor šíření kleštíka na našich stanovištích. V přírodě je tento problém mnohem menší než na našich včelínech a včelnicích.
   Zalétávání můžeme omezit vhodným rozmístěním včelstev na stanovišti, což je velice jednoduché opatření.
   Navíc se na snížení zalétávání dá vcelku jednoduše a úspěšně selektovat, to bývá chovateli velmi podceňováno.
   Včelstva, která zalétávají málo nebo jsou vhodně rozmístěna, jsou invazím kleštíka z velké části uchráněna po celou dobu sezony.
   

Zdraví včel a spolková činnost

Myslím si, že starost o zdraví a zdravý vývoj našich včel je vrcholnou spolkovou činností. Proto také ve Včelařském spolku pro Mladou Boleslav a okolí, čítající cca 130 členů, provozujeme od roku 2008 monitoring letního spadu V.d. Protože víme, že může být značně nepřesný nebo dává opožděné informaci pro relevantní zásah, stále více využíváme mnou uplatňovanou diagnostiku jednotlivých variant varroázy, tedy podle poškozených včel. Tato metoda je jednoduchá a vyjadřuje skutečné poškození včelstev kleštíkem.
To nám umožňuje včas zasáhnout u včelstev například již v červnu. Tedy v době, kdy 99,9 % našich včelařů ve včelách vidí jen med a zdravotní stav včelstev je nezajímá, resp. nemá o něm ani potuchy.
Včelaři jiných organizací si příliš zvykli na to, že jejich problémy za ně někdo vyřeší a nechápou, že za své včely si jsou zodpovědní sami (omlouvám se těm, kteří takoví nejsou).
Takto se nám podařilo zachránit desítky včelstev, předcházet kolapsům. Je příznačné, že si takto dokáží pomoci i včelaři ve věku 85 let, Takový je u nás přítel Hajzler, který nás loni v červnu na poškození svých včel upozornil. Pomoc byla od naší tzv. varroalinky, rychlá a účinná. Stačilo okamžité ošetření včelstev Fromidolem v jeho budečácích a byl klid. Zatímco v jiných oblastech, kde se řídí stávající metodikou-nemetodikou (tedy vlastně ničím) měli velké ztráty.

Tak si jen říkám, co je lepší, vzít osud svých včel do svých rukou a o svá včelstva se skutečně zajímat a starat nebo se řídit nesmyslnými dogmaty těch, kteří mají zájem na řešení problému, ale nikoliv vyřešení.
My se snažíme jít tou druhou cestou. Možná i proto jsme v roce 2007 měli celkové ztráty 14 %, ačkoliv celé ČR to bylo přes 30 % No a za loňský rok máme celkové ztráty k dnešnímu dni 8,5 % a situace v celé ČR je nad 35 %. Ptám se odpovědných pracovníků, kdo nás před těmi lajdáky, kteří používají Varidol i 10x za rok, kteří nechávají ve svých včelstvech Gabon celý rok, kteří nesmyslně provádějí další zásahy, které jsou sice možná v souladu s tzv. metodikou, ale rozhodně ne se zdravým rozumem a včelařskou odborností?
Kdo nás a naše včely ochrání před tím šílenstvím a organizovanou hloupostí? Přátelé, odpovím vám jednoduše. Nikdo vás před těmi lajdáky neochrání, protože o to nemá zájem. Pomoci si musíme sami.


Prosím při ošetřování svých včelstev se snažte řídit následujícím:

• Nikdy svými zákroky neohrožujte své sousedy.
• Nenechte se jimi také ohrožovat, a především dávejte pozor, kde může z přemíry užívání chemie vznikat u kleštíka rezistence. To je problém stále aktuálnější.
• Nadmíru užívání chemie hlaste ihned veterináři.
• Ošetřujte svá včelstva bodově, tedy u konkrétního včelstva v konkrétní dobu, konkrétním způsobem.
• Ve svém spolku spolupracujte s ostatními včelař a vaším veterinářem.
• Provádějte monitoring celoročně minimálně dvěma způsoby nebo si v organizaci zorganizujte takovou službu.
• Neprovádějte neuváženě záměny ani cirkulace nástavků, urychlujete tím šíření kleštíka po celém plodovém tělese. Stejného efektu (zvýšení připravenosti ke snůšce) lze dosáhnout i metodou posunu bez zvyšování množství plodu.
• Jakmile uvidíte před úly první poškozenou včelu, vězte, že bez zásahu jste za 6-10 týdnů bez včel.
  Zasáhněte proto ihned a raději obětujte i medný výnos u konkrétního včelstva. Ochráníte tak do značné míry svá včelstva i včelstva sousedů.
• Zapomeňte, že problém s varroázou začíná v podletí, tam totiž končí. Kdokoliv vám řekne něco jiného, měl by vrátit diplom (pokud ho vlastní). Požádejte ho o to.
• Problém s kleštíkem zpravidla začíná v době rojů, bděte a konejte včas.
• Umisťujte svá včelstva na včelnici tak, abyste zamezili co nejvíce zalétávání, ušetříte si spoustu starostí s hubením kleštíka.
• Nenechte svá včelstva nikdy hladovět a dodejte jim včas zásoby (srpen, září výjimečně).
• Snažte se do svých zootechnik zapracovat obranné mechanizmy včelstev, která ošetření nepotřebují nebo jej potřebují minimálně.
• Kromě biotechnických postupů do svých zootechnik pevně zabudujte zásady přírodní selekce.
• Nedívejte se na včelstva jako na neživý materiál, ale jako na organismus. Vnímejte je individuálně.
  

obr.4
   



Proč jsem tento článek napsal?

Je to především proto, že uvedené v širších souvislostech přednáším na svých přednáškách tak, aby včelaři mohli využívat včas ozdravných opatření. Neříkám nic, co nemám ověřeno a neuplatňuji ve svém včelařském provozu.

Jedna ze slabin současné metodiky je, že nedokáže být flexibilní a nereaguje na nové poznatky a velice rychle zapomněla na některé biotechnické postupy, které razil Ing. Veselý.
Včela medonosná přežila do dnešních dob především díky své variabilitě a přizpůsobivosti. Taková by měla být i naše metodika, a to se bez výrazného využití např. biotechnických postupů neobejde.
Když jsem 27.11. 2014 zastupoval hnutí Šance pro včely na SVS a zdůvodňoval proč je třeba zrovnoprávnit biotechnické postupy ve vyhlášce o včelách s těmi chemickými, bylo nám zcela jednoznačně řečeno, že vše je to již nyní zohledněno. Nikdo nemůže běžné včelaře diskriminovat tak, že jim neumožní stejné postupy jako tzv. biovčelařům.
Samozřejmě by bylo nesmyslné používat nějakého chemického ošetřování, když máme včely v pořádku, bez virových onemocnění apod.

Ano ve šlechtění na vyšší odolnost v kombinaci s biotechnickými postupy a úpravou naší zootechniky můžeme razantně snížit množství jedů (kdo chce, ať tom klidně říká i léky) v našich včelstvech nebo je vyloučit zcela. To považuji za nejrychlejší cestu vpřed. Nemoci včel jsou více problémem chovatelským než veterinárním.
V současnosti nevidím varroázu typu A a B jako vážné problém pro včelstva. Na mnohých místech a v budoucnu budeme muset řešit problém daleko větší a tím onemocnění Nosema ceranae. Proti té zatím není žádných tzv. lék a nemůže na ní tedy ani nikdo vydělávat. Proto se tomuto problému musíme začít věnovat již nyní a začít se šlechtěním na odolnost vůči tomuto patogenu.

Situace ve včelařství připomíná situaci v našem zdravotnictví. Tam také systém produkuje pacienty, jež pak léčí až do jejich smrti.

Výše uvedeným článkem jsem se snažil ukázat, že biotechnická opatření jsou stejně účinná, ne-li daleko účinnější (protože působí v komplexu a ne jednotlivě), jako cesta chemická, bez které se ale občas neobejdeme.

Je velmi pravděpodobné, že mnozí z vás mají při čtení těchto řádek na košili nějakého streptokoka. Vzít si jaksi preventivně antibiotika, to by nikoho z nás ani nenapadlo. Kdyby vás k nim nutil lékař, asi byste k němu již nikdy nešli. Nebo ano?

Co ale děláme se svými včelstvy? Není to totéž?


29. 4. 2015
Ing. Leoš Dvorský]]> BEZ JEDU TO NEJDE? (I)

V současné době se ve včelařské veřejnosti i denním tisku probírá, zda je současná chemická cesta tlumení varroázy tou správnou cestou nebo zda jsou možné i jiné postupy, kterým říkáme biotechnické. Tímto článkem bych chtěl trochu přiblížit, jak současná tzv. metodika vznikala a kde má slabiny.

Je obecně známo, že včely druhu Apis cerana (Včela východní – A.c.) se s kleštíkem dokáží vypořádat. Z vlastní zkušenosti ovšem vím, že i některá včelstva druhu Apis mellifera (A.m.) se dokáží s kleštíkem vyrovnat bez chemického ošetřování, a to jak ve volné přírodě, tak i v našich moderních úlových soustavách. Byla to právě včelstva z volné přírody, u kterých jsem se inspiroval při tvoření své metodiky ošetřování včelstev.


Co je varroáza?

Říkáme, že varroáza je komplexní onemocnění způsobené roztočem Varroa destruktor. Dnes je toto onemocnění charakterizováno především různým mixem virů, houby Nosema apis (N.a.) a Nosema ceranae (N.c.). Protože se jedná komplexní onemocnění, je jasné, že variant může být mnoho. Pro své účely jsem si před několika lety varroázu rozdělil na skupiny A, B, C.

Za varroázu typu A označuji onemocnění, kde skutečnou příčinou je přemnožení kleštíka. To je však varianta dnes poměna snadno řešitelná.

Typem B označuji takovou varroázu, kdy převládá poškození virem deformovaných křídel, případně v kombinaci s N.a. I tento typ je poměrně dobře řešitelný a provedeme-li zásah včas, nepoškodí výrazně včelstva.

Typem C pak označuji takovou varroázu, kde při poškození včel převládá mix virů akutní a chronické paralýzy případně ještě za přítomnosti N.c. Zde existuje několik variant, a právě tento typ nám způsobuje největší ztráty. V mnohém připomíná klasické CCD. Při včasném rozpoznání a zásazích je však také řešitelný.

Jak je vidět, včasná diagnostika je naprosto nepostradatelná. Současná metodika ji však nenabízí.

Každá z těchto skupin má své symptomy a také řešení a zdá se, že vše je řešitelné, jak ukazuje praxe. Co řešitelné nebo spíše neodhadnutelné není, je varianta skupiny C, kde může být spouštěčem, urychlovačem např. nějaký pesticid, jak tomu některé zkušenosti našich včelařů nasvědčují.

Vím, že mne za toto dělení někteří kritizují s odkazem, že tak doposud nikdo neučinil. To ovšem není můj problém. Já mám raději jasno a řeším věci na základě znalosti, ne jen odhadů, jak se dnes prakticky vždy děje. I toto se podílí výraznou měrou na plošných úhynech – nejsme schopni definovat problém. Včelaři se baví o varroáze a ve skutečnosti často každý mluví o něčem jiném. Ptám se, není lepší problém přesně identifikovat a pak řešit, než jen zoufale hledat odkazy na internetu v domnění, že mi někdo dá návod k řešení? S názvy ať se zabývají třeba ti na vysokých školách. Od toho tam jsou. Mne, jako praktického včelaře zajímá včasné řešení varroázy a toto dělení mi v tom rozhodně pomáhá.


Kdy k nám byl kleštík zavlečen a jak se vyvíjel současný chemický přístup k tlumení varroázy?

Kleštík byl u nás poprvé zaznamenán v r. 1978 na Svitavsku a odtud se začal šířit do celé republiky. Můžeme říci, že od r. 1981 byl prakticky na celém jejím území.

V té době nebyly žádné znalosti a také prostředky k rychlému tlumení roztoče V.d., nikdo nepředpokládal, že tzv. varroázu v budoucnu výrazně změní vliv virů, Nosemy apis a Nosemy ceranae. Tehdejší znalosti nás vedly úvaze, že když se kleštíka zbavíme, budeme mít klid. Chemická cesta byla sice považována za nejrychlejší, avšak dočasné řešení (Ing. Vladimír Veselý).

Proto se při zjištění i jediné samičky ve včelstvu likvidovala všechna včelstva v okruhu 5 km od ohniska. Bylo to tvrdé a ve své podstatě jisté biotechnické opatření. V jednotlivých případech někteří starší včelaři toto opatření nepřežili a odešli do včelařského nebe se svými včelami. Těžce se mi na to období vzpomíná. Už tehdy ale mnozí včelaři poukazovali na to, že myšlenka je to možná dobrá, nicméně nesprávná, protože v přírodě působí jiné zákonitosti, než jsme předpokládali a k výrazným výsledům to nepovede. To se také velice rychle potvrdilo.

Je dnes ale velmi těžké toto hodnotit. Po bitvě je každý generálem. Snahou bylo nejprve kleštíka zjistit, zastavit jeho šíření tím, že se sníží jeho počet ve včelstvech na nulu.

Poté jsme místo likvidace včelstev začali včelstva v zimě rozebírat a ošetřovat postřikem přípravkem Tactik. Sám jsem takto ošetřil s dvěma kolegy 2 zimy po sobě jdoucí polovinu včelstev v organizaci, tj. 800 včelstev každý rok. Od té doby jsem si pravděpodobně vypěstoval na účinnou látku alergii, což se projevovalo tím, že jsem za zimu měl i 5x anginu, kterou jsem před tímto obdobím nemíval. Nikomu to nepřeji, ale také mi nikdo nemůže tvrdit, že používáme člověku neškodné prostředky. Není to pravda a kdo to tvrdí, buď zcela záměrně lže nebo je výrobce těchto prostředků a jeho motivace je zřejmá.

Následně naše metodika začala jako diagnostiku využívat vlastně už dnes známou fumigací. Tento zákrok jsme začali nazývat léčebným. Podmínkou však tehdy bylo doporučení Ing. Veselého, který upozorňoval, že toto opatření, fumigace, musí být prováděno v období, kdy jsou včelstva bez plodu. Doporučoval v podzimních měsících izolovat matky a pak teprve zákrok provést. V horším případě zavíčkovaný plod odstranit a pak teprve fumigaci provést. Navrhoval tedy postup, který byl kombinací chemického ošetření s ošetřením biotechnickým. Bohužel naši včelaři tohoto doporučení nedbali nebo jej bagatelizovali, a tak se kleštík dále množil a šířil do našich včelstev. Jak roztoče přibývalo, přibývalo i dalších ošetření. Posléze byl vyvinut i aerosol, abychom účinné látky (jedy) dostali ke kleštíkovi ještě lépe. Protože však kleštík byl stále tu a my jsme jej stále chtěli zcela zničit, začali jsme přidávat další chemická ošetření místo toho, abychom použili metody biotechnické. Včelařům se to zdálo pohodlnější. Tak jsme vlastně z metodiky, která měla původně kleštíka diagnostikovat, vytvořili metodu tzv. léčebnou. Včelařům tak přibylo další roční období, kdy se museli věnovat včelám, což včelaření zdražilo.

Postupně jsme přidali jarní ošetření, nátěr s fumigací. I zde Ing. Veselý doporučoval nejprve odstranit zavíčkovaný plod a následně případně provést fumigaci. Použití nátěru však včelařům připadalo jednodušší. Protože to stále nestačilo, začal se využívat Formidol, resp. kyselina mravenčí a Gabon v průběhu roku. To nám již jaksi začalo docházet, že těžiště tlumení kleštíka je jinde než v podzimním a zimním období.

Když se podíváte na metodiku největšího dodavatele přípravků proti kleštíku VÚD s.r.o., nabydete dojmu, že bez jedů se dnešní včelaření neobejde. Žádné šlechtění či biotechnické postupy v ní nenajdete, ačkoliv obojí bylo v prvopočátcích zavlečení kleštíka k nám jasně deklarováno. Je zřejmé, že v momentě, kdy přípravky na hubení kleštíka začaly být dotovány, stal se z varroázy byznys, zvláště v podmínkách monopolního postavení na trhu. To samozřejmě není výtka směrem k VÚD s.r.o., ten se choval naprosto podnikatelsky racionálně. Přesto však musím brožuru “Celý rok proti varroáze” považovat za reklamní materiál a nikoliv metodiku, která by objektivně udávala možné postupy proti kleštíku.

Je ale smutné, že organizace zastupující včelaře, ale i stát a jím řízené instituce, nedokázaly pochopit a dát patřičnou váhu názorům, které ing. Veselý měl v prvopočátcích zavlečení kleštíka k nám a nedokázaly je uvést do praxe. Tehdy nám ale všem šlo o to kleštíka zastavit, ne na něm vydělávat. Je škoda, že včelaři volili “snadné” postupy, tedy postupy založené na stále se zvyšujícím množství chemie používané ve včelstvech, naproti tomu, aby začali využívat některé tehdy známé biotechnické postupy.

Z poznatků posledního desetiletí je zřejmé, že i přes masivní a plošné ošetřování chemickými prostředky proti kleštíkovi se plošné úhyny stále opakují. Protože mezi postiženými jsou v nemalé míře profesionálové, tedy ti, kteří tuto metodiku-nemetodiku (myšleno metodiku monopolního dodavatele přípravků na hubení kleštíka) dodržují bez diskuzí (nakonec znám i dva předsedy ČSV, kteří přišli o celá stanoviště), je zřejmé, že se současným přístupem není něco v pořádku, že selhává a selhávat bude, protože stále vychází z dnes už překonané teze, že varroáza závisí jen na kleštíku samém, věří se naivně nebo záměrně v to, že je možné vyhubit kleštíka ve včelstvech tzv. na nulu, jako tomu bylo v prvopočátcích jeho zavlečení k nám. Nepochopitelně se vůbec neberou v úvahu patogeny jako jsou viry a jejich mix i s nosemou apis a nosemou ceranae, které jsou dnes pro varroázu charakteristické.

Ve farmacii platí obecné pravidlo, které říká, že mezi lékem a jedem je rozdíl v dávce. A v našich včelařských provozech je těch chemikálií prostě tolik, že je nelze nazývat léky. Včelstva neléčíme, ale kleštíka hubíme.

Za celou dobu hubení kleštíka se nikdo nenamáhal s vypracováním metodik, kdy přesně jednotlivé přípravky použít při jaké síle včelstva, prostoru, v jakém množství, případně v kombinaci s jinými například biotechnickými opatřeními. Nikdo se nesnažil minimalizovat množství jedů používaných k ošetření. Stále se vycházelo z přístupu diagnostického, stále více se začal uplatňovat plošný přístup, který nám výsledky nepřináší. Myslím, že si ve světle nových poznatků dnes nedovolí nikdo tvrdit, že je to přístup odborný, že je to přístup šetrný k lidem, včelstvům i produktu, kterým je především med našich včel.

Tento plošný přístup s sebou přináší postupné vytváření rezistence kleštíka na účinné látky a také, což je ještě horší, zcela smazává mezi jednotlivými včelstvy rozdíly v citlivosti, resp. odolnosti na kleštíka i další nemoci a velmi tím znesnadňuje selekci a šlechtění odolnějších včel.

Znovu chci ještě jednu připomenout Ing. Veselého, který v počátcích zavádění podzimního i jarního ošetření jasně razil poznatek, že k ošetření musí dojít v době, kdy ve včelstvech není plod. Doporučoval tehdy izolaci matky po dobu několika týdnů (zpravidla tři) s následným odstraněním plodu i naprosto drtivé většiny kleštíka nebo odstranění zavíčkovaného plodu vyřezáním nebo rozškrábáním a teprve pak doporučoval chemické ošetření včelstev. Ing. Veselý tím naznačil i jeden ze znaků při selekci tzv. odolnějších včelstev a tzv. bodovém ošetření včelstev (ošetření konkrétního včelstva v konkrétní dobu za konkrétní situace).


Bodové ošetření? Co to vlastně je?

Naše metodika-nemetodika tento termín dosud nezná. Je to proto, že se stále soustřeďujeme na likvidaci kleštíka na podzim. Jenže když se to zcela nepodaří, co potom? Máme začít znovu bezhlavě používat paušální metody, jako doposud? Je to nutné? Myslím, že každému, kdo se varroázou zabývá trochu hlouběji neuniklo, že na jaře včelstva na přemnožení kleštíka nekolabují nebo jen velmi, velmi zřídka. Avšak právě v této době můžeme vidět, že některá včelstva jsou většími nositeli infekce než ostatní, jsou více kleštíkem napadnuta nebo se u nich dříve začíná projevovat působení kleštíka. To se projevuje např. vyšším výskytem virů, respektive různě poškozenými včelami. Toho můžeme dobře využít, zasáhnout právě u jen u těchto včelstev, a ušetřit si tak spoustu práce a nákladů do budoucna.

Například v roce 2013 v červnu byl na jednom mém stanovišti poměr infikovaných včelstev k neinfikovaným 1:14 a v loňském roce to bylo 1:20. To znamená, že při ošetření jednoho včelstva jsem si ušetřil práci s dalšími dvaceti, do kterých jsem nemusel dávat zbytečně jakoukoliv chemii.

Je až s podivem, že tak jednoduché metody naši tzv. včelařští oborníci nevidí. To by nebylo tak fatální. Smutné je, že to nevidí samotní včelaři a čekají zbytečně i několik měsíců a pak jim již ani masivní použití přípravků na tlumení varroázy nestačí a opakuje se situace jako třeba v roce 2007 a dalších.


Proč potřebujeme proti kleštíku začít používat i jiné metody jeho tlumení?

Jak již bylo uvedeno, tzv. pouze chemická cesta vede časem k rezistenci kleštíka, navíc je poměrně drahá. Jsou zde i hygienické a zdravotní aspekty, které, myslím, žádný objektivně uvažující včelař, nemůže pominout.

V současné době nemáme příliš mnoho alternativ za současně používané účinné látky v přípravcích k tlumení kleštíka. Možnosti, jak je nahradit nebo doplnit, ale jsou a známe je již delší dobu a máme s nimi dobré zkušenosti. Od použití např. organických kyselin až po využití tzv. biotechnických postupů, které nám současnou metodiku mohou značně zjednodušit, zlevnit a podle mých zkušeností spolu s přísnou selekcí na odolnost i zcela nahradit.

Biologie kleštíka je úzce spjata s biologii včely. To je poznatek, který je velmi dobře využitelný v naší včelařské praxi. Také střídání různých přípravků k hubení kleštíka s biotechnickými postupy může velmi výrazně snížit nebezpečí vzniku rezistence kleštíka na různé látky.


Kdy je třeba dávat pozor?

Obecně začínáme vnímat varroázu v době, když už nám přerůstá přes hlavu a bohužel, včelaři jsou v tomto i podporováni anonymními rádci třeba na internetu. Stačí se podívat na příslušná vlákna například na Včelařské fórum a uvidíme, že téměř nikoho kleštík v době rojů a krátce po ní nezajímá. Naopak klídek, tabáček a pak všichni doslova šílí od podletí do zimních měsíců, někdy i jara. Přitom by stačilo často tak málo (viz bodové ošetřování).

Dnes již proslulá je věta jednoho z těchto „odborníků“ který tvrdil, že kleštík má geniální strategii šíření do prostoru, a to je doba slídění, loupeží a krmení včelstev.

To je ale zásadní omyl. To je jen důsledek našich provarroázních přístupů ke včelaření. Kleštík není parazit, který by zničil svého hostitele, a přitom zničil sám sebe. Tak by tomu skutečně bylo, kdyby slova dotyčného „odborníka“ byla pravdivá.

Odpověď proč tomu tak není, resp. kdy se skutečně šíří do prostoru, aby zachoval svůj druh, a přitom nezničil svého hostitele najdeme opět u včelstev žijících v přírodě. Jediné období, kdy to je možné a pro oba druhy nejvýhodnější, je doba rojení.


Rojením se kleštík přirozeně šíří do prostoru a současně se jeho populace ve včelstvu ředí.

Je to právě zalétávání v době snůšky a rojů, kdy se kleštík do prostoru šíří nejvíce. V době snůšky je do každého včelstva každé cizí včele nesoucí nektar brána otevřena. Roji se pak populace kleštíka ředí a současně se přirozeným způsobem dostává dále do prostoru.

Po vyrojení včelstva pak následuje v obou částech (mateřáku i roji) plodová přestávka. Ta může v jednotlivých částech původního včelstva trvat cca 3 týdny i 1 měsíc. Resp. to může trvat tak dlouho, než je v novém včelstvu vhodný plod k dalšímu množení kleštíka. Roj musí najít příbytek, vystavět dílo, které musí matka zaklást a teprve pak se může kleštík začít znovu množit. To může skutečně trvat několik týdnů. V původním včelstvu pak opět trvá jistou dobu, než se mladá matka oplodní, než začne klást vajíčka. To, společně s včasným ukončením plodování, nižším infekčním tlakem, je často postačující faktor, který populaci kleštíka omezí při zachování jak jeho samého, tak jeho hostitele. Tak to funguje u včelstev v přírodě, ale také u takových, která takto vedeme v našich úlech.

Jsou tu samozřejmě další faktory, jako je např. tzv. grooming (poškozování kleštíka včelami), který v přírodě nastupuje mnohem dříve a včely tak mají k dispozici 1,5 - 2 měsíce navíc k jeho omezení.

Podíváme-li se na teoretické plodové křivky našich včelstev a populační křivku kleštíka (viz obr. č.1), vidíme, že v období srpen–září populace kleštíka výrazně stoupá. V této době mu včelaři navíc vytvářejí ideální podmínky k množení, neboť teprve nyní svá včelstva krmí a ta začínají znovu rozšiřovat plochy plodu, a to je pro kleštíka pravý ráj k množení. V přírodě by se to zpravidla tak snadno nestalo. V přírodě včelám nikdo nebere zásoby a plodování v tuto dobu již bývá zpravidla ukončeno. V dalších obdobích se objevuje (pokud vůbec) jen v krátkých cyklech a nesrovnatelně menší míře, než je to při našem krmení. Dá se říci, že kdo krmí v srpnu a září, záměrně množí kleštíka a nemá právo si stěžovat. Tak jsou ale naše metodiky ošetřování včelstev zpravidla postaveny a včelařské školy tyto postupy nadále doporučují.

obr.1
   


Pokud dokážeme vést naše včelstva tak, že budou na zimu připravena již koncem července, vezmeme kleštíku možnost se přemnožit a způsobit škody v dalším roce.


Proč je včela druhu Apis cerana (A.c) vůči kleštíku odolnější?

Tato včela je příkladem toho, že se dokáže zbavit kleštíka bez pomoci člověka nebo chemie. Mechanizmy, jak toho tato včela dosahuje jsou uvedeny v následující tabulce.

obr.2
   


Jsou těmito nebo podobnými schopnostmi nadána i naše včelstva?

Asi se řeknete, že nám to mnoho nepomůže, protože to naše včela neumí, jelikož se jedná o jiný druh.

Není to tak zcela pravda. Byl to prof. Sokagami, který na základě faktorové analýzy dokazoval, že oba druhy si jsou velmi podobné a že se po určitou dobu vyvíjely jako jeden druh. K oddělení došlo v důsledku geografických změn před cca 8-10 tis. lety, což je doba relativně nedávná. Dnes je tato jeho hypotéza prokázána.

I když to někteří z nás nechtějí vidět i v naší přírodě se vyskytují včelstva, která kleštíku i jiným onemocněním odolávají.


Proč tomu tak je?

1. Včelstva v přírodě jsou více rozptýlena. Tím je nižší infekční tlak, včelstva daleko méně zalétávají, loupí. Ve včelstvu jsou více příbuzné samičky kleštíka, čímž se snižuje jejich vitalita.
2. Včelstva mají přirozenou stravu, med. To způsobuje, že mají komplexní stravu v důsledku čehož jsou více odolná a životaschopná, včely žijí déle. Včelstva daleko déle odchovávají trubčinu a kleštík se množí především na ní. Tímto je dělničí plod, ze kterého se líhnou i dlouhověké skupiny včel, do značné míry po určitou dobu od kleštíka ochráněn. Tedy i naše včelstva dokáží kleštíka koncentrovat po určitou dobu na určité místo, kterým je právě trubčina.
3. Včelstva v přírodě mají přirozenou plodovou křivku, přičemž dochází k včasnému odchovu dlouhověkých včel v průběhu delšího období, než je tomu v našich úlech při současných metodikách ošetřování. Toto má vazbu na předchozí bod č. 2.
4. Rojením se včelstva nejen množí, ale také tím dochází k ředění populace kleštíka. Následující plodová přestávka množení kleštíka velmi brzdí.
5. Přirozená stavba, architektura díla. Trubčina u přežívajících včelstev je zpravidla na krajích plodového hnízda, kde jsou trubci vystaveni více infekčnímu tlaku. Kleštík se množí především zde, čímž ale ochráněn dělničí plod. Včelstva také mohou stavět buňky velikosti pro které mají dispozice. Může tak docházet ke zkrácení vývojového cyklu včel a tím k dalšímu omezení prostoru pro kleštíka.
6. Dříve ukončené plodování. V přírodě, pokud je včelstvo včas zásobené, dochází v daleko rychlejšímu ukončení plodování, plodový cyklus je o 1-2 cykly kratší než v našich úlech, resp. krmených včelstvech v srpnu a září. Tím se kleštíku opět snižuje prostor k množení.
   

Jak je vidět z předchozích bodů, stěžejní pro přežití včelstva v přírodě je nalézt jistou rovnováhu mezi včelstvem s kleštíkem tak, aby nedocházelo k jeho přemnožení, které může život včelstva ohrozit. Podstatné je to, že biologie kleštíka je úzce spojena s biologií včely. Ta včelstva, která toto dokáží nebo kterým je to umožněno, přežijí.


Dá se těchto poznatků nějak využít?

Také já jsem před několika lety patřil k těm, kteří se domnívali, že odolné včely vůči varroáze lze jaksi zázračně najít ve volné přírodě, přenést si je domů a pak již včelařit, nebo jsem v to občas doufal. Avšak bylo to právě takové přenesení včelstev z přírody do našich úlů, které mne z tohoto definitivně vyléčilo. Zjistil jsem, že takováto včelstva dokázala na varroázu kolabovat stejně tak rychle jako ta, která byla na varroázu vysloveně citlivá. To mne donutilo začít přemýšlet jinak, bez ohledu na to, co v oblasti šlechtění prezentovali různí zahraniční odborníci. Začal jsem se orientovat na problém samotný, na konečný výsledek a také začal spolupracovat se včelaři, kteří tento problém vnímají stejně. Dnes vím, že máme k dispozici včelstva, která jsou vůči kleštíku i doprovodným virovým onemocněním, N.a. i N.c. velmi odolná. Takováto včelstva přežívají bez ošetření i 4–5 let (po celou dobu života matky). Někdy se však stává, že je třeba zasáhnout. Prakticky každé včelstvo má ve svém vývoji slabé místo a záleží na tom, jak je dokáže překonat nebo zda jim v tento moment dokážeme pomoci. Naše zásahy, alespoň tak to vidím já, by ale měly napodobovat to, co je včelám přirozené, co ke svému přežití s kleštíkem praktikují ve volné přírodě. Jde tedy o to využít nabízeného příkladu. Z předešlých bodů je vidět, že k vyrovnání se včelstva s kleštíkem vede určitý algoritmus a že to zdaleka není jeden mechanizmus, jakýsi zlatý grál, který všichni hledají.

Příroda provádí komplexní selekci, což se velmi liší od té naší. Z toho se snažím vzít ponaučení. Pro mne z toho vyplývá, že v naší práci je třeba více využívat prvky přírodní selekce, postupovat mnohem komplexněji než doposud a především tvrdě. Myslím, že více odolné včely spolu s využitím odpovídající zootechniky, motivující se včelstvy v přírodě, je dnes nejrychlejší cesta, jak se s varroázou vypořádávat. V případě, že to nestačí, včelstvo situace nezvládá, je nutné zasáhnout, nikoliv však paušálně, ale bodově, tedy včas. Pokud ten správný okamžik promarníme, zřejmě nám nic jiného, než paušální přístup nezbývá.

Je zcela přirozené, že parazit se přizpůsobuje svému hostiteli a hostitel se snaží parazita zbavit nebo ho omezit tak, aby to neohrožovalo jeho vlastní existenci. Tak je tomu ve volné přírodě. Jenže naším nepochopením vztahů mezi oběma skupinami dochází k tomu, že parazit vítězí právě v našich úlech. Je to chyba především nás včelařů, že tomu tak je. Je tedy zřejmé, že nikdy nebudeme mít na 100 % odolné včely vůči kleštíkovi, stejně tak nebudeme mít včelstva, kdy budeme na 100 % spokojeni s jinými vlastnostmi. To ale neznamená, že máme přestat v dalším šlechtění na odolnost. Je to však jen část (podle mne asi nejdůležitější), jak se s důsledky působení kleštíka vypořádat. Samy včely nám ukazují, že je to možné. Záleží jen na nás, jak naše zkušenosti s včelstvy přežívajícími jak v přírodě, tak i v našich úlech, dokážeme využít v našich metodikách ošetřování.


Jak a co můžeme využít v našich provozech.

1. Grooming
   
   Je to schopnost včel poškozovat kleštíka. Někdy si myslíme, že ten je nezranitelný, ale to není pravda. Stačí když mu včela ukousne nohu a kleštík vykrvácí. Nacházíme i taková včelstva, resp. včely které kleštíka doslova roztrhnou.
   Předností tohoto mechanizmu je, že jsou jím nadána prakticky všechna včelstva druhu Apis mellifera, samozřejmě v různé míře. Nastupuje především na podzim v době, kdy včely ukončují plodování. Při včasném nakrmení včelstev (do konce července) nebo použití systému tzv. medné komory mohou i včelstva v našich úlech tento mechanizmus plně nebo více využít.
   U druhu A.c jej provádí až 5 včel najednou, což je rozdíl proti druhu A.m. kde jej současně vykonávají na jedné včele 1-2 včely. Je to pravděpodobně důsledek hlubších sociálních vztahů ve včelstvech druhu Apis cerana. Uplatňuje se především na začátku infekce. Relativně dobře se na něj selektuje.
   
   Možnost využití v provozu:
   Zajímavé je, že při použití kyseliny mravenčí tento grooming ve včelstvech stoupá až o 50 % a nastupuje mnohem dříve, např. v červenci, než by se tomu stalo běžně (vlastní zkušenost i zkušenost některých včelařů).
   Částečně můžeme tedy tento mechanizmus napodobit a do svých metodik ošetřování včelstev zařadit, což je jistě pozitivní zjištění.
   .
2. Vytěsňování kleštíka (Varroa destructor) na trubčinu
   
   U druhu A.c. se kleštík převážně množí na trubčině.
   Ano toto je mechanizmus, který naše včely nemají, to je obecný názor. Je tomu ale skutečně tak? I naše včely jsou schopny kleštíka koncentrovat do určitého prostoru. Při pohledu do hnízda včelstev, která v přírodě přežívají (jiná nás nezajímají) je patrné, že trubčina je téměř vždy na okraji plodového hnízda. Je to vcelku I logické. Zde je největší infekční tlak a samci mu jsou více vystavováni. Důležité je ale i to, že dělničina zůstává v této architektuře dotčena kleštíkem mnohem méně. To spolu s včasným ukončením plodování (trubčina a dělničina se líhnou téměř současně) způsobuje to, že dlouhověké generace včel jsou ve včelstvech dříve než v našich chovech, a především kleštíkem nepoškozené. I včelstva druhu Apis mellifera jsou tedy schopna kleštíka koncentrovat do určitého prostoru a my toho můžeme využívat.
   
   Necháme-li chovat včely na krajích plodového hnízda trubce i v našich úlech, bude se kleštík množit především zde, protože doba vývoje trubce je delší než u včely, a to je pro kleštíka výhodné. Pravděpodobně zde hraje roli i vyšší atraktivita tohoto plodu pro kleštíka. V takovém případě zůstane dělničí plod zůstane mnohem méně napadnutý.
   
   Takovouto koncentraci kleštíka do určitého prostoru (toto je jen jeden ze způsobů) můžeme využít k jeho následnému odstranění i s parazitem nebo zahubit třeba kyselinou mravenčí apod.
   Tento systém tzv. varroapastí je velmi účinný především na jaře, kdy jej můžeme provést v dubnu i květnu s cca třítýdenním odstupem. Na jaře to má tu výhodu, že trubčinu můžeme odstraňovat prakticky ve stejném stádiu u všech včelstev na stanovišti.
   Pozdější ošetření tímto způsobem nebývá již tak účinné především proto, že včelstva neodchovávají trubce stejnoměrně, což komplikuje ošetření a je třeba více času.
   
   Je zde samozřejmě možná i jiná metodika, která více využívá tohoto systému koncentrace podobně tak, jako včelstva v přírodě.
   
   Jak se však ukazuje, architektura včelího díla má pro včelstva v přírodě zásadní význam pro přežití a jistou koexistenci s kleštíkem. Mám to ověřeno i u včelstev podobně vedených v tzv. moderních úlech. Včelí dílo je pro včelstvo něco jako pro člověka kostra. Je tedy významnou součástí včelího státu, organismu.
   .
3. Migrace, rojení, plodová přestávka
   
   Včela druhu Apis cerana v průběhu roku migruje za svou potravou, rojí se. V těchto případech opouští i veškerý plod v hnízdě a tímto způsobem života zmíněná včela ředí populaci kleštíka.
   Co však s tím můžeme udělat my? Dá se toho využít? Můžeme tento poznatek zapracovat do našich zootechnik? Bezpochyby.
   Zvýšená rojivost našich včelstev je však pro včelaře nepříjemná. Přesto lze tohoto poznatku však využít a více tvořit oddělky třeba i z každého včelstva. Následně můžeme těmito oddělky v září naše včelstva revitalizovat.
   Je jistě všem dostatečně známé, že květnové oddělky bývají téměř bez kleštíka. Je tomu především proto, že v tuto dobu žije na včele (nikoliv plodu) více a zdržuje se zde (patrně v očekávání rojení a tím i šíření do prostoru) i 17 dní. Naproti tomu cca od poloviny června (není to dogma) se na včele zdržuje jen 2–4 dny. Proto červnové oddělky bývají již kleštíkem postiženy mnohem více, jak je patrné z předešlé věty. I toho lze využít tvorbou tzv. ozdravných oddělků. Takový oddělek můžeme např. lehce ošetřit třeba kyselinou mravenčí po dobu několika dní a pak teprve vložit matečník. Pokud bychom chtěli přidávat do oddělku matku, je dobře mezi přidáním matky a dnem posledního odparu KM dodržet dobu 1 týdne. Výhodněji však je používat matečník, navíc se tímto prodlouží plodová přestávka.
   To, jak již víme, také značně působí k omezení dynamiky rozvoje kleštíka. Způsobů, jak takovýchto oddělků využít je ale mnoho.
   
   Plodovou přestávku můžeme navíc využívat při použití izolace matky prakticky po celý rok. To samozřejmě závisí na našich snůškových podmínkách a našich znalostech zootechnice. Je to obsáhlé a pro drtivou většinu včelařů známé téma. Jen bych chtěl připomenout, že k izolaci by se měla použít klícka, ještě lépe izolátor, v kterých mají včely přístup k matce naprosto bezproblémově. Ideální je 1 cm široký rámek z obou stran opatřený mateří mřížkou. Existují dokonce i metody, které izolují s úspěchem matku po celou zimu. Tuto metodu doporučoval před podzimním ošetřením Ing. Veselý. Z našich včelařů ji využívá např. př. Sapák starší v několika stovkách včelstev. Hojně je využívána včelaři v Rusku, na Ukrajině, Itálii. Není tedy důvodu se k tomuto opatření vrátit i u nás.
   .
4. Zkrácení vývoje včely
   
   V tomto článku jsem se snažil naznačit, jak jdou využít vlastnosti a mechanizmy včely druhu Apis cerana, ale i našich včelstev druhu Apis mellifera, která přežívají bez ošetření ve volné přírodě a také v našich úlech při pochopení toho, co jsem krátce uvedl.
   O mechanizmu zkrácení vývojového cyklu jsem se již zmínil v článku Je alternativní přístup ke včelaření pro české včelaře novou, možnou volbou.
   Při zkrácení vývojového cyklu včely na cca 18 dní by prakticky nedošlo k přemnožení kleštíka. Prozatím jsme naměřili u našich včel délku vývoje 19 dní, a to jak u včel stavějících dělničí buňky o velikosti
   4,9 mm, ale také buněk větších. Zdá se, že velikost buňky nemusí být pro délku vývoje vždy rozhodující. Zlepšený tepelný režim, na což se zde sází nejvíce (ale nejen to), ovlivňuje nejen velikost buňky, ale také masa včel v uličce. Do širších uliček se včel vejde více. Možná i proto jsou uličky v přírodě širší, než jim nabízíme v našich úlech. Velikost buňky zřejmě může být relativní, kdy závisí nejen na buňce jako takové, ale také na velikosti larvy, tedy obsahu. Pokud však zkrácení vývojového cyklu není provázeno i se zvýšenou odolností např. vůči virům, nemusí to znamenat výrazný krok vpřed. Tento mechanizmus však působí rovnoměrně po celý rok, a proto mu je třeba ve šlechtění věnovat velkou pozornost.
   V každém případě ale považuji používání mezistěn za prohřešek, který je podobný tomu, jako když se spoléháme jen na chemii, možná ještě horší.
   Do poloviny 50. let včelaři na Dálném východě v SSSR neměli s kleštíkem větší problémy. To ale nepoužívali mezistěny. Když k nim tato vymoženost dorazila, dostavily se úhyny podobné těm v USA, připomínající CCD. Totéž si zažili včelaři v Číně o cca 10 let později. Ponecháme i tyto zkušenosti nadále bez povšimnutí?
   .
5. VSH chování (Varroa senzitivní hygiena)
   
   Je to mechanizmus, při kterém včely odstraňují napadený plod. Působí v konečné fázi infekce a je energeticky pro včely nejvíce náročný. Jeho intenzita stoupá s intenzitou napadení kleštíka. Tento mechanizmus uplatňují jak včely druhu Apis cerana, tak i druhu Apis mellifera. Jde o mechanizmus, na který se v šlechtění sází nejvíce.
   Dle mého je to ale stejné, jako když se ve šlechtění orientujeme jen na výnosy medu a pomíjíme schopnost přežití a odolnost vůči nemocem.
   Orientace jen na tento mechanizmus vede k tomu, že chováme málo početná včelstva, která zdaleka nezajišťují ale odolnost vůči virovým onemocněním a Nosemě ceranae. Zde je třeba v šlechtění postupovat komplexněji než doposud.
   Jak je uvedeno výše, je jistá odolnost včely výsledkem jakéhosi daného postupu, ve kterém má místo více způsobů obrany, mechanizmů, a to je věc, na kterou často zapomínáme.
   
   Obr.3
      
   
   .
6. Zalétávání
   
   Jde o významný faktor šíření kleštíka na našich stanovištích. V přírodě je tento problém mnohem menší než na našich včelínech a včelnicích.
   Zalétávání můžeme omezit vhodným rozmístěním včelstev na stanovišti, což je velice jednoduché opatření.
   Navíc se na snížení zalétávání dá vcelku jednoduše a úspěšně selektovat, to bývá chovateli velmi podceňováno.
   Včelstva, která zalétávají málo nebo jsou vhodně rozmístěna, jsou invazím kleštíka z velké části uchráněna po celou dobu sezony.
   

Zdraví včel a spolková činnost

Myslím si, že starost o zdraví a zdravý vývoj našich včel je vrcholnou spolkovou činností. Proto také ve Včelařském spolku pro Mladou Boleslav a okolí, čítající cca 130 členů, provozujeme od roku 2008 monitoring letního spadu V.d. Protože víme, že může být značně nepřesný nebo dává opožděné informaci pro relevantní zásah, stále více využíváme mnou uplatňovanou diagnostiku jednotlivých variant varroázy, tedy podle poškozených včel. Tato metoda je jednoduchá a vyjadřuje skutečné poškození včelstev kleštíkem.
To nám umožňuje včas zasáhnout u včelstev například již v červnu. Tedy v době, kdy 99,9 % našich včelařů ve včelách vidí jen med a zdravotní stav včelstev je nezajímá, resp. nemá o něm ani potuchy.
Včelaři jiných organizací si příliš zvykli na to, že jejich problémy za ně někdo vyřeší a nechápou, že za své včely si jsou zodpovědní sami (omlouvám se těm, kteří takoví nejsou).
Takto se nám podařilo zachránit desítky včelstev, předcházet kolapsům. Je příznačné, že si takto dokáží pomoci i včelaři ve věku 85 let, Takový je u nás přítel Hajzler, který nás loni v červnu na poškození svých včel upozornil. Pomoc byla od naší tzv. varroalinky, rychlá a účinná. Stačilo okamžité ošetření včelstev Fromidolem v jeho budečácích a byl klid. Zatímco v jiných oblastech, kde se řídí stávající metodikou-nemetodikou (tedy vlastně ničím) měli velké ztráty.

Tak si jen říkám, co je lepší, vzít osud svých včel do svých rukou a o svá včelstva se skutečně zajímat a starat nebo se řídit nesmyslnými dogmaty těch, kteří mají zájem na řešení problému, ale nikoliv vyřešení.
My se snažíme jít tou druhou cestou. Možná i proto jsme v roce 2007 měli celkové ztráty 14 %, ačkoliv celé ČR to bylo přes 30 % No a za loňský rok máme celkové ztráty k dnešnímu dni 8,5 % a situace v celé ČR je nad 35 %. Ptám se odpovědných pracovníků, kdo nás před těmi lajdáky, kteří používají Varidol i 10x za rok, kteří nechávají ve svých včelstvech Gabon celý rok, kteří nesmyslně provádějí další zásahy, které jsou sice možná v souladu s tzv. metodikou, ale rozhodně ne se zdravým rozumem a včelařskou odborností?
Kdo nás a naše včely ochrání před tím šílenstvím a organizovanou hloupostí? Přátelé, odpovím vám jednoduše. Nikdo vás před těmi lajdáky neochrání, protože o to nemá zájem. Pomoci si musíme sami.


Prosím při ošetřování svých včelstev se snažte řídit následujícím:

• Nikdy svými zákroky neohrožujte své sousedy.
• Nenechte se jimi také ohrožovat, a především dávejte pozor, kde může z přemíry užívání chemie vznikat u kleštíka rezistence. To je problém stále aktuálnější.
• Nadmíru užívání chemie hlaste ihned veterináři.
• Ošetřujte svá včelstva bodově, tedy u konkrétního včelstva v konkrétní dobu, konkrétním způsobem.
• Ve svém spolku spolupracujte s ostatními včelař a vaším veterinářem.
• Provádějte monitoring celoročně minimálně dvěma způsoby nebo si v organizaci zorganizujte takovou službu.
• Neprovádějte neuváženě záměny ani cirkulace nástavků, urychlujete tím šíření kleštíka po celém plodovém tělese. Stejného efektu (zvýšení připravenosti ke snůšce) lze dosáhnout i metodou posunu bez zvyšování množství plodu.
• Jakmile uvidíte před úly první poškozenou včelu, vězte, že bez zásahu jste za 6-10 týdnů bez včel.
  Zasáhněte proto ihned a raději obětujte i medný výnos u konkrétního včelstva. Ochráníte tak do značné míry svá včelstva i včelstva sousedů.
• Zapomeňte, že problém s varroázou začíná v podletí, tam totiž končí. Kdokoliv vám řekne něco jiného, měl by vrátit diplom (pokud ho vlastní). Požádejte ho o to.
• Problém s kleštíkem zpravidla začíná v době rojů, bděte a konejte včas.
• Umisťujte svá včelstva na včelnici tak, abyste zamezili co nejvíce zalétávání, ušetříte si spoustu starostí s hubením kleštíka.
• Nenechte svá včelstva nikdy hladovět a dodejte jim včas zásoby (srpen, září výjimečně).
• Snažte se do svých zootechnik zapracovat obranné mechanizmy včelstev, která ošetření nepotřebují nebo jej potřebují minimálně.
• Kromě biotechnických postupů do svých zootechnik pevně zabudujte zásady přírodní selekce.
• Nedívejte se na včelstva jako na neživý materiál, ale jako na organismus. Vnímejte je individuálně.
  

obr.4
   



Proč jsem tento článek napsal?

Je to především proto, že uvedené v širších souvislostech přednáším na svých přednáškách tak, aby včelaři mohli využívat včas ozdravných opatření. Neříkám nic, co nemám ověřeno a neuplatňuji ve svém včelařském provozu.

Jedna ze slabin současné metodiky je, že nedokáže být flexibilní a nereaguje na nové poznatky a velice rychle zapomněla na některé biotechnické postupy, které razil Ing. Veselý.
Včela medonosná přežila do dnešních dob především díky své variabilitě a přizpůsobivosti. Taková by měla být i naše metodika, a to se bez výrazného využití např. biotechnických postupů neobejde.
Když jsem 27.11. 2014 zastupoval hnutí Šance pro včely na SVS a zdůvodňoval proč je třeba zrovnoprávnit biotechnické postupy ve vyhlášce o včelách s těmi chemickými, bylo nám zcela jednoznačně řečeno, že vše je to již nyní zohledněno. Nikdo nemůže běžné včelaře diskriminovat tak, že jim neumožní stejné postupy jako tzv. biovčelařům.
Samozřejmě by bylo nesmyslné používat nějakého chemického ošetřování, když máme včely v pořádku, bez virových onemocnění apod.

Ano ve šlechtění na vyšší odolnost v kombinaci s biotechnickými postupy a úpravou naší zootechniky můžeme razantně snížit množství jedů (kdo chce, ať tom klidně říká i léky) v našich včelstvech nebo je vyloučit zcela. To považuji za nejrychlejší cestu vpřed. Nemoci včel jsou více problémem chovatelským než veterinárním.
V současnosti nevidím varroázu typu A a B jako vážné problém pro včelstva. Na mnohých místech a v budoucnu budeme muset řešit problém daleko větší a tím onemocnění Nosema ceranae. Proti té zatím není žádných tzv. lék a nemůže na ní tedy ani nikdo vydělávat. Proto se tomuto problému musíme začít věnovat již nyní a začít se šlechtěním na odolnost vůči tomuto patogenu.

Situace ve včelařství připomíná situaci v našem zdravotnictví. Tam také systém produkuje pacienty, jež pak léčí až do jejich smrti.

Výše uvedeným článkem jsem se snažil ukázat, že biotechnická opatření jsou stejně účinná, ne-li daleko účinnější (protože působí v komplexu a ne jednotlivě), jako cesta chemická, bez které se ale občas neobejdeme.

Je velmi pravděpodobné, že mnozí z vás mají při čtení těchto řádek na košili nějakého streptokoka. Vzít si jaksi preventivně antibiotika, to by nikoho z nás ani nenapadlo. Kdyby vás k nim nutil lékař, asi byste k němu již nikdy nešli. Nebo ano?

Co ale děláme se svými včelstvy? Není to totéž?


29. 4. 2015
Ing. Leoš Dvorský]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-S-oddelky-proti-varroaze?pid=16667#pid16667 Mon, 02 Jan 2023 08:51:08 +0100 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-S-oddelky-proti-varroaze?pid=16667#pid16667
Ing. Leoš Dvorský, 2.1.2023

To, že oddělky patří již neodmyslitelně k modernímu včelařskému provozu, ví jistě každý. Sám používám oddělky k tzv. revitalizaci včelstev, resp. výměně matek ve svém provozu. Oddělky jsou tvořeny počátkem června v celém nízkém nástavku (1 NN) a je do nich přidáván zavíčkovaný matečník. Po oplození matky jsou tyto používány k nápravě toho, co se mi v průběhu roku nepodařilo, část je převáděna do následujícího roku jako záložní včelstva.

Převážná část (v r. 2003) však slouží k již výše zmíněné výměně matek v měsíci září, eventuálně počátkem října. Spojování v tuto dobu se provádí tzv. „NA OSTRO“ bez nejmenších problémů, či náznaků bojů mezi včelami. Základní podmínka však je, že včelstva j musí být ve stadiu klidu, tedy alespoň 21 dní po nakrmení. Pokud odkryjeme strůpek takovéhoto včelstva (u nástavkových úlů) včely musí tzv. „KROUŽKOVAT“- to znamená, že jsou již v podstatě v chomáči a dle toho se i chovají. To není problém. Dle mých zkušeností si včely vyberou ze 70-80 % vždy matku mladou. Pokud se tak nestane, vím, že starší matka má pro včely větší atraktivitu a je také kvalitnější než ta nabízená v oddělku. Zajímavé je však zjištění, že takováto včelstva a zimující oddělky na mých stanovištích vykazují nižší spad roztočů. Tento poznatek jsem konzultoval s několika včelaři a také s jedním z našich nejvyspělejších chovatelů, pracovníkem PV Zubří ing. K. Čermákem. Ten mi k této problematice mj. napsal:

„Protože si vedu hodně všelijakých záznamů, mohl jsem spočítat průměr u letošních 9 oddělků a srovnat s normálními (staršími) 51 včelstvy: Takže průměr oddělků je 189 V.d. na 1 včelstvo, průměr včelstev ostatních je 258 V.d. na včelstvo. Tedy nějaký rozdíl je, ale zase ne podstatný. Ovšem je to jen jeden rok, jedno místo …..“

K tomu je třeba ještě poznamenat to, že ing. Čermák do oddělků přidává ihned oplozené matky. Přestávka v kladení, resp. doba, kdy se V.d. může začít rozmnožovat na plodu je zde cca 10 dní. U oddělků kam je vkládán matečník a jak to dělám já, je tato doba cca 20-30 dní, což je naprosto diametrální rozdíl.

I když na výše uvedené poznatky můžeme mít různé názory, zdá se, že právě přestávka v kladení dynamice rozvoje roztoče nepřispívá. Mohou zde však působit i jiné vlivy. Tuto zkušenost předávám s tím, že jsem si plně vědom toho, že není patentem na léčení proti varroáze, avšak může být kamínkem v hrázi, kterou se snažíme postavit tomuto zákeřnému nepříteli našich včelek.
15. 9. 2003

Článek tohoto znění jsem zveřejnil 15. 9. 2003. Od té doby uplynulo mnoho času a já jsem se posunul zcela jinam. Ano od roku 1992 včelařím s mednou komorou u všech včelstev, Od roku 1996 jsem na několika svých stanovištích ponechával vždy některá včelstva bez jakéhokoliv ošetření proti V.d., jako kontrolní. V roce 2003 jsem přestal proti varroáze ošetřovat 1/3 svých včelstev,resp. je ošetřoval jen bodově. Následný rok již ½ a od dalšího roku již téměř všechna včelstva díky bodovému přístupu. Od téhož roku (2005) včelařím bez mezistěn na volné stavbě. Všechna svá včelstva jsem tedy začal postupně ošetřovat proti tzv. „ varroáze“ jen bodově. To znamená, že jsem ošetřoval jen ta včelstva, která si to vyžadovala. Poměr ošetřených k neošetřeným byl v některém roce například 1:14. Jiný rok to bylo třeba 1:20, 1:30 a podobně. Následně byla tato ošetřená včelstva vyřazována z chovu. Samozřejmě se tak dělo vždy po důkladné analýze příčin. Tedy žádné bezhlavé brakování. Od r. 2006-2009 jsem takto k bodovému ošetřování jen 65% kyselinu mravenčí v odpařovači MiteGone od Billa Růžičky z Kanady. Vlastně ani zde jsem se nedržel příliš jeho metodiky, protože byla přehnaná. Včelstva, která vybrána k bodovému ošetření, byla ošetřena jen 1x v roce. Přesto výsledky nebyly vůbec horší než u včelařů, kteří se drželi metodiky VÚD a ČSV. Po celou tu dobu jsem se snažil jít, jak se říká, kleštíkovi po krku. Ovšem v momentě, kdy jsem proti němu začal ošetřovat včelstva jen bodově, se začalo zřetelně ukazovat, že V.d. není zdaleka hlavní příčinou úhynů, což se včelařské veřejnosti tají. Je tomu tak ve většině oblastí ČR a v každém případě v oblasti Mladoboleslavska, kde včelařím. Jde o celý řetězec nepříznivých faktorů, které úhyny ovlivňují. Je to tedy o multifaktoriální záležitost, když v každém roce může dominancí nabýt ten, či onen článek tohoto smrtelného řetězce.Tím ale netvrdím, že kleštík nepatří mezi významné spouštěče, či katalyzátory úhynů v ČR. Má praxe mne však donutila odmítnout pouhý paušální přístup.

CCD jsem začal vnímat, jak už jsem zmínil, jako multifaktoriální jev. Ovšem ne jen z literatury, která je často velmi zkreslená překladem, především z angličtiny do češtiny. Mé vlastní zkušenosti mne dovedly k rozlišování varroázy na typ A, B a C (CCD), přičemž u posledně jmenovaného typu jsem dnes schopen rozeznat 9 variant, které mají různé spouštěče, symptomy, průběh i konec, avšak také řešení. Stručně jsem to popsal ve svém článku o mé metodice ošetřování včelstev. Postupně jsem si vyvinul metodiku diagnostiku podle poškozených včel, která mnohem přesněji vyjadřuje poškození včelstva a umožňuje i různé projekce do budoucna. Všechny ostatní způsoby diagnostiky jsou pro mne dnes již zcela okrajové, protože jsou velmi nepřesné. Samozřejmě jsem je z kontrolních důvodů nevyloučil zcela.

Dále z mé praxe však jasně vyplynulo to, že pokud chci včelařit zcela bez chemie a co nejblíže přírodě, nesmím se řídit názory a metodikou většinové včelařské populace a organizací, které u nás ve svých názvech nesou často spekulativně slovíčko výzkum. Tato samostatná cesta mne postupně spojila s včelaři podobného ražení především ze zahraničí, se kterými jsem mohl své poznatky konzultovat a porovnávat. Časem jsem se přesvědčil, že prakticky se všemi včelstvy mohou včelaři včelařit zcela bez chemie velmi efektivně bez ohledu na to, jakého genetického původu jsou. Výsledek je ten, že za posledních cca 8-10 let mého včelaření mohu mít výnosy, které by mi možná záviděl kde jaký profesionál. Ve stejném období na 20 přeživších včelstev připadne cca 1 včelstvo, které uhyne během roku nebo přes zimu. Zpravidla však taková včelstva ruším sám ještě před zazimováním. Po důkladné analýze se pak snažím takto získané patogeny využívat k další selekci.

Podmínky pro včelaření se v posledních dvaceti létech razantně změnily. Do řetězce nepříznivých vlivů přibyly další články nebo některé z nich byly zesíleny. Včely se tomu horko těžko přizpůsobují. Přizpůsobit bychom se měli i my včelaři.

Výše uvedené jsem byl v minulosti ochoten podrobit veřejné kontrole a konfrontovat ho s klasickým způsobem ošetřování včelstev při nějakém srovnávacím testu. Prvně jsem se o to pokusil v r. 2008 na MZe ČR. Nikdo se však mých výzev nechopil , dokonce ani ti, kteří tvrdili, že mají podobný zájem. Dnes to již zcela chápu. Jde o dotační business a nikoliv o skutečnou potřebu využití chemie ve včelařství. I proto dnes včelaři nadměrně používají mnohem dražší, tedy chemický, způsob ošetřování včelstev proti tzv. varroáze a ničí tak genetickou rozmanitost naší včelí populace. Nejsem tím samozřejmě nadšen, ale radost z mého včelaření mi to dnes již nebere a navíc mám více času na důležitější problémy, než za jaký je považována ta tzv. varroáza.

Cui bono? Dle mého soudu je tedy varroáza uměle držený problém. Ve svém, již zmiňovaném článku o mé provozní metodě jsem členění CCD uvedl. Také v něm byly zveřejněny symptomy jednotlivých variant , ale i biotechnické postupy , které jej eliminují. Vše bylo uvedeno v jednoduchých tabulkách, které pochopí i začátečník. Výsledky z mé praxe tak může využít každý včelař, najde-li k tomu dostatek moudrosti, odvahy a síly. Co si ale člověk nedokáže představit, toho nemůže ani dosáhnout.

Jedním z těchto postupů je i revitalizace včelstev oddělky, jak jsem již uvedl v roce 2003. Jde o velmi jednoduchou a velice efektivní metodu, kterou může i v různých variantách používat široká včelařská veřejnost, každý včelařský provoz.

Pokud bych tuto metodu dnes chtěl nějak výrazněji inovovat o nové zkušenosti, tak by to bylo především odstranění prvního zavíčkovaného plodu (1 plást) mladé matky v oddělku, případně vyrojeném včelstvu, roji, umělém roji.
Samozřejmě je možné tuto revitalizaci využívat i v dalších variacích, například při přepřahání matek ještě na jaře a podobně. Variant je více a zkušenějšímu včelaři se vybaví jako by samy od sebe.

Po pravdě řečeno dnes se mi chce jen stěží věřit tomu, že jsou úhyny v ČR takové, jak se uvádějí v oficiálních dokumentech nebo jak je prezentují někteří včelaři na různých fórech. Spíš bych se klonil k tomu, že se takto včelařské organizace snaží státním institucím jen dokázat, že včelaření bez dotací a grantů na nikdy nekončící a bezvýsledný výzkum není možné.Nelze se pak divit tomu, že nejsou peníze na skutečný výzkum, který u nás probíhá téměř v utajení. Inu každý se živí, jak umí. Z podnikatelského hlediska tomu nelze nic vyčítat. Děje se tak proto, že to prostě jde. Dotační business u nás stále „jede“. Avšak z toho čistě včelařského pohledu lze tomuto přístupu vyčíst téměř všechno.

Ne nadarmo se říká, že pochopení a přijímání nových poznatků je závislé na úrovni vzdělání. To zřejmě není u nás ještě na takové výši, aby normální včelaření bez chemie, bylo většinovou včelařskou společností pochopeno.

Z výše uvedeného by si začátečník mohl nesprávně odvodit, že se již nevěnuji selekci a také tomu, co kdysi Otakar Brenner nazval lidovým výzkumem. Není tomu tak. Například při přírodní selekci uplatňuji taková kriteria, která si žádný profesionální chovatel nemůže vůbec dovolit. Dnes mám navíc pro svoji práci se včelami i více času. To mi umožňuje přístupy, ke kterým bych se jinak nemohl dostat. Takto se mi otevřely i další včelařské obzory a otázky, které přijímám se vší pokorou a snažím se na ně nacházet odpovědi. Toto je na tom všem nejzábavnější.

Nechtěl bych, aby můj dodatek k článku z roku 2003 byl chápán jako pouhou propagací jen této metody. Ta si totiž našla cestu i k jejím dřívějším odpůrcům. Způsobů, jak biotechnickými metodami předcházet nebo tlumit některé včelí nemoci, jako je například „varroáza“ ve všech variantách, je mnoho a příklady jsem uvedl již v zmíněném článku o vývoji mého včelaření. Tento článek není žádným abstraktem zahraničních prací, jak je u nás obvyklé, ale vychází výhradně z mé včelařské praxe. Můj přístup ke včelám a včelaření však není nijak uzavřený. Naopak, neustále se vyvíjí. Život je pohyb. Tak se jen snažím trochu hýbat, dokud to jde. To je celé.]]>
Ing. Leoš Dvorský, 2.1.2023

To, že oddělky patří již neodmyslitelně k modernímu včelařskému provozu, ví jistě každý. Sám používám oddělky k tzv. revitalizaci včelstev, resp. výměně matek ve svém provozu. Oddělky jsou tvořeny počátkem června v celém nízkém nástavku (1 NN) a je do nich přidáván zavíčkovaný matečník. Po oplození matky jsou tyto používány k nápravě toho, co se mi v průběhu roku nepodařilo, část je převáděna do následujícího roku jako záložní včelstva.

Převážná část (v r. 2003) však slouží k již výše zmíněné výměně matek v měsíci září, eventuálně počátkem října. Spojování v tuto dobu se provádí tzv. „NA OSTRO“ bez nejmenších problémů, či náznaků bojů mezi včelami. Základní podmínka však je, že včelstva j musí být ve stadiu klidu, tedy alespoň 21 dní po nakrmení. Pokud odkryjeme strůpek takovéhoto včelstva (u nástavkových úlů) včely musí tzv. „KROUŽKOVAT“- to znamená, že jsou již v podstatě v chomáči a dle toho se i chovají. To není problém. Dle mých zkušeností si včely vyberou ze 70-80 % vždy matku mladou. Pokud se tak nestane, vím, že starší matka má pro včely větší atraktivitu a je také kvalitnější než ta nabízená v oddělku. Zajímavé je však zjištění, že takováto včelstva a zimující oddělky na mých stanovištích vykazují nižší spad roztočů. Tento poznatek jsem konzultoval s několika včelaři a také s jedním z našich nejvyspělejších chovatelů, pracovníkem PV Zubří ing. K. Čermákem. Ten mi k této problematice mj. napsal:

„Protože si vedu hodně všelijakých záznamů, mohl jsem spočítat průměr u letošních 9 oddělků a srovnat s normálními (staršími) 51 včelstvy: Takže průměr oddělků je 189 V.d. na 1 včelstvo, průměr včelstev ostatních je 258 V.d. na včelstvo. Tedy nějaký rozdíl je, ale zase ne podstatný. Ovšem je to jen jeden rok, jedno místo …..“

K tomu je třeba ještě poznamenat to, že ing. Čermák do oddělků přidává ihned oplozené matky. Přestávka v kladení, resp. doba, kdy se V.d. může začít rozmnožovat na plodu je zde cca 10 dní. U oddělků kam je vkládán matečník a jak to dělám já, je tato doba cca 20-30 dní, což je naprosto diametrální rozdíl.

I když na výše uvedené poznatky můžeme mít různé názory, zdá se, že právě přestávka v kladení dynamice rozvoje roztoče nepřispívá. Mohou zde však působit i jiné vlivy. Tuto zkušenost předávám s tím, že jsem si plně vědom toho, že není patentem na léčení proti varroáze, avšak může být kamínkem v hrázi, kterou se snažíme postavit tomuto zákeřnému nepříteli našich včelek.
15. 9. 2003

Článek tohoto znění jsem zveřejnil 15. 9. 2003. Od té doby uplynulo mnoho času a já jsem se posunul zcela jinam. Ano od roku 1992 včelařím s mednou komorou u všech včelstev, Od roku 1996 jsem na několika svých stanovištích ponechával vždy některá včelstva bez jakéhokoliv ošetření proti V.d., jako kontrolní. V roce 2003 jsem přestal proti varroáze ošetřovat 1/3 svých včelstev,resp. je ošetřoval jen bodově. Následný rok již ½ a od dalšího roku již téměř všechna včelstva díky bodovému přístupu. Od téhož roku (2005) včelařím bez mezistěn na volné stavbě. Všechna svá včelstva jsem tedy začal postupně ošetřovat proti tzv. „ varroáze“ jen bodově. To znamená, že jsem ošetřoval jen ta včelstva, která si to vyžadovala. Poměr ošetřených k neošetřeným byl v některém roce například 1:14. Jiný rok to bylo třeba 1:20, 1:30 a podobně. Následně byla tato ošetřená včelstva vyřazována z chovu. Samozřejmě se tak dělo vždy po důkladné analýze příčin. Tedy žádné bezhlavé brakování. Od r. 2006-2009 jsem takto k bodovému ošetřování jen 65% kyselinu mravenčí v odpařovači MiteGone od Billa Růžičky z Kanady. Vlastně ani zde jsem se nedržel příliš jeho metodiky, protože byla přehnaná. Včelstva, která vybrána k bodovému ošetření, byla ošetřena jen 1x v roce. Přesto výsledky nebyly vůbec horší než u včelařů, kteří se drželi metodiky VÚD a ČSV. Po celou tu dobu jsem se snažil jít, jak se říká, kleštíkovi po krku. Ovšem v momentě, kdy jsem proti němu začal ošetřovat včelstva jen bodově, se začalo zřetelně ukazovat, že V.d. není zdaleka hlavní příčinou úhynů, což se včelařské veřejnosti tají. Je tomu tak ve většině oblastí ČR a v každém případě v oblasti Mladoboleslavska, kde včelařím. Jde o celý řetězec nepříznivých faktorů, které úhyny ovlivňují. Je to tedy o multifaktoriální záležitost, když v každém roce může dominancí nabýt ten, či onen článek tohoto smrtelného řetězce.Tím ale netvrdím, že kleštík nepatří mezi významné spouštěče, či katalyzátory úhynů v ČR. Má praxe mne však donutila odmítnout pouhý paušální přístup.

CCD jsem začal vnímat, jak už jsem zmínil, jako multifaktoriální jev. Ovšem ne jen z literatury, která je často velmi zkreslená překladem, především z angličtiny do češtiny. Mé vlastní zkušenosti mne dovedly k rozlišování varroázy na typ A, B a C (CCD), přičemž u posledně jmenovaného typu jsem dnes schopen rozeznat 9 variant, které mají různé spouštěče, symptomy, průběh i konec, avšak také řešení. Stručně jsem to popsal ve svém článku o mé metodice ošetřování včelstev. Postupně jsem si vyvinul metodiku diagnostiku podle poškozených včel, která mnohem přesněji vyjadřuje poškození včelstva a umožňuje i různé projekce do budoucna. Všechny ostatní způsoby diagnostiky jsou pro mne dnes již zcela okrajové, protože jsou velmi nepřesné. Samozřejmě jsem je z kontrolních důvodů nevyloučil zcela.

Dále z mé praxe však jasně vyplynulo to, že pokud chci včelařit zcela bez chemie a co nejblíže přírodě, nesmím se řídit názory a metodikou většinové včelařské populace a organizací, které u nás ve svých názvech nesou často spekulativně slovíčko výzkum. Tato samostatná cesta mne postupně spojila s včelaři podobného ražení především ze zahraničí, se kterými jsem mohl své poznatky konzultovat a porovnávat. Časem jsem se přesvědčil, že prakticky se všemi včelstvy mohou včelaři včelařit zcela bez chemie velmi efektivně bez ohledu na to, jakého genetického původu jsou. Výsledek je ten, že za posledních cca 8-10 let mého včelaření mohu mít výnosy, které by mi možná záviděl kde jaký profesionál. Ve stejném období na 20 přeživších včelstev připadne cca 1 včelstvo, které uhyne během roku nebo přes zimu. Zpravidla však taková včelstva ruším sám ještě před zazimováním. Po důkladné analýze se pak snažím takto získané patogeny využívat k další selekci.

Podmínky pro včelaření se v posledních dvaceti létech razantně změnily. Do řetězce nepříznivých vlivů přibyly další články nebo některé z nich byly zesíleny. Včely se tomu horko těžko přizpůsobují. Přizpůsobit bychom se měli i my včelaři.

Výše uvedené jsem byl v minulosti ochoten podrobit veřejné kontrole a konfrontovat ho s klasickým způsobem ošetřování včelstev při nějakém srovnávacím testu. Prvně jsem se o to pokusil v r. 2008 na MZe ČR. Nikdo se však mých výzev nechopil , dokonce ani ti, kteří tvrdili, že mají podobný zájem. Dnes to již zcela chápu. Jde o dotační business a nikoliv o skutečnou potřebu využití chemie ve včelařství. I proto dnes včelaři nadměrně používají mnohem dražší, tedy chemický, způsob ošetřování včelstev proti tzv. varroáze a ničí tak genetickou rozmanitost naší včelí populace. Nejsem tím samozřejmě nadšen, ale radost z mého včelaření mi to dnes již nebere a navíc mám více času na důležitější problémy, než za jaký je považována ta tzv. varroáza.

Cui bono? Dle mého soudu je tedy varroáza uměle držený problém. Ve svém, již zmiňovaném článku o mé provozní metodě jsem členění CCD uvedl. Také v něm byly zveřejněny symptomy jednotlivých variant , ale i biotechnické postupy , které jej eliminují. Vše bylo uvedeno v jednoduchých tabulkách, které pochopí i začátečník. Výsledky z mé praxe tak může využít každý včelař, najde-li k tomu dostatek moudrosti, odvahy a síly. Co si ale člověk nedokáže představit, toho nemůže ani dosáhnout.

Jedním z těchto postupů je i revitalizace včelstev oddělky, jak jsem již uvedl v roce 2003. Jde o velmi jednoduchou a velice efektivní metodu, kterou může i v různých variantách používat široká včelařská veřejnost, každý včelařský provoz.

Pokud bych tuto metodu dnes chtěl nějak výrazněji inovovat o nové zkušenosti, tak by to bylo především odstranění prvního zavíčkovaného plodu (1 plást) mladé matky v oddělku, případně vyrojeném včelstvu, roji, umělém roji.
Samozřejmě je možné tuto revitalizaci využívat i v dalších variacích, například při přepřahání matek ještě na jaře a podobně. Variant je více a zkušenějšímu včelaři se vybaví jako by samy od sebe.

Po pravdě řečeno dnes se mi chce jen stěží věřit tomu, že jsou úhyny v ČR takové, jak se uvádějí v oficiálních dokumentech nebo jak je prezentují někteří včelaři na různých fórech. Spíš bych se klonil k tomu, že se takto včelařské organizace snaží státním institucím jen dokázat, že včelaření bez dotací a grantů na nikdy nekončící a bezvýsledný výzkum není možné.Nelze se pak divit tomu, že nejsou peníze na skutečný výzkum, který u nás probíhá téměř v utajení. Inu každý se živí, jak umí. Z podnikatelského hlediska tomu nelze nic vyčítat. Děje se tak proto, že to prostě jde. Dotační business u nás stále „jede“. Avšak z toho čistě včelařského pohledu lze tomuto přístupu vyčíst téměř všechno.

Ne nadarmo se říká, že pochopení a přijímání nových poznatků je závislé na úrovni vzdělání. To zřejmě není u nás ještě na takové výši, aby normální včelaření bez chemie, bylo většinovou včelařskou společností pochopeno.

Z výše uvedeného by si začátečník mohl nesprávně odvodit, že se již nevěnuji selekci a také tomu, co kdysi Otakar Brenner nazval lidovým výzkumem. Není tomu tak. Například při přírodní selekci uplatňuji taková kriteria, která si žádný profesionální chovatel nemůže vůbec dovolit. Dnes mám navíc pro svoji práci se včelami i více času. To mi umožňuje přístupy, ke kterým bych se jinak nemohl dostat. Takto se mi otevřely i další včelařské obzory a otázky, které přijímám se vší pokorou a snažím se na ně nacházet odpovědi. Toto je na tom všem nejzábavnější.

Nechtěl bych, aby můj dodatek k článku z roku 2003 byl chápán jako pouhou propagací jen této metody. Ta si totiž našla cestu i k jejím dřívějším odpůrcům. Způsobů, jak biotechnickými metodami předcházet nebo tlumit některé včelí nemoci, jako je například „varroáza“ ve všech variantách, je mnoho a příklady jsem uvedl již v zmíněném článku o vývoji mého včelaření. Tento článek není žádným abstraktem zahraničních prací, jak je u nás obvyklé, ale vychází výhradně z mé včelařské praxe. Můj přístup ke včelám a včelaření však není nijak uzavřený. Naopak, neustále se vyvíjí. Život je pohyb. Tak se jen snažím trochu hýbat, dokud to jde. To je celé.]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Slideni-a-loupeze?pid=16369#pid16369 Sat, 13 Aug 2022 17:27:43 +0200 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Slideni-a-loupeze?pid=16369#pid16369
Je zde podletí a opět jsou slyšet nářky , že tu i onde došlo k vyloupení včelstev. Nejjednodušší pro včelaře je, když to svede na včely svého souseda. Avšak je to pravda? Pomůže nám to? Jistě ne. Příčiny vyloupených včelstev by měl každý hledat především u sebe. Slídění a loupení včelstev je jeden z fenoménů, který výrazně ovlivňuje přenos nemocí včel, plodu a také parazitů. Nelze to tedy přehlížet. Zde není místo pro náhodu.

Slídění včelstev a podmínky pro ně.

Objevuje se pravidelně v bezsnůškových obdobích, obzvláště, když včelstva nemají dostatečné zásoby medu. Na jaře jsou zpravidla napadána ta nejsilnější včelstva, protože mají ještě více zásob a ty slídilky lákají. V podletí jsou napadána všechna včelstva, především ta, která mají nějaký z níže uvedených problémů. Obecně říkáme, že jde o včelstva bez kondice, včelstva slabá.

Jde zpravidla o včelstva, která mají nějaký existenční problém a v přírodě by rozhodně nepřežila. Jsou to zpravidla včelstva:

1) Která mají nějaký zdravotní problém a nejsou tudíž v odpovídající síle, kondici.
2) Včelstva, kterým se v důsledku rojení nebo tiché výměny matek ztratila matka, bezmatečná včelstva, včelstva s trubčicemi, trubcokladnou matkou.
3) Včelstva s nevýkonnými matkami, které mají nízkou hladinu mateřského hormonu.
4) Riziková jsou i včelstva s mladými matkami, která ještě nestačila nahradit výpadky v plodování a jejich síla neodpovídá prostoru, který musejí zvládnout.
5) Slabé oddělky a včelstva, která jsou nevhodně krmena.

Chceme-li se problémům s loupežemi včelstev vyhnout, je třeba se vyvarovat takovým včelstvům na včelínech a včelnicích, která jsou uvedena v bodu 1-5.

Jak jednoduché. Stačí jen vést svá včelstva tak, aby se do výše uvedených situací nedostávala.

Jak slídění poznáme?

Včelařům přijde tato otázka směšná. Jsou zde však začátečníci a věční začátečníci, kterým je to třeba trochu přiblížit.

Slídící včely obletují česna napadaných včelstev. Jejich pohyb je kmitavý ze strany na stranu, nahoru dolů. KMITAVÝM pohybem se rozumí velmi rychlé krátké pohyby především starých včel. Slídilky se dostat do úlů různými škvírami mezi nástavky, pod strůpky, které nedostatečně přiléhají a podobně. Na česnech je zpravidla vidíme na krajích nebo nad česny. Opatrně dosedají na zvolené místo. Strážkyně je okusují. Pozorujeme-li slídilku blíže, vidíme že se ke strážkyním natáčí bokem a pomalu se šinou do úlu a snaží se přitom nasát vůni napadeného včelstva. Podobně se tak děje nad česnem. Slídilky často ukazují svůj sosák, který si hladí předními nožičkami, jako by prosily o potravu. Rafinovaný způsob, jak se dostat dovnitř úlu k zásobám. Ruch na letácích a v česnech úlů je u napadaných včelstev podstatně vyšší než je to mu normálně. Obzvláště si toho můžeme všimnou navečer nebo ráno, když jsou česna méně strážena.

Slídění může u některých včelstev přejít v loupež. Zde jsou projevy stejné jako u slídění, avšak v daleko vyšší intenzitě. Vidíme rychle odlétat těžké včely. To je již skutečně zle. Na letácích a před česny i na zemi vidíme bojující včely, které jsou do sebe zakousnuty a snaží se jedna druhou zabít žihadlem. Stejná situace je i uvnitř úlu. Dojde-li k loupeži, je třeba zasáhnout. Loupež by se totiž mohla přenést na celou včelnici, tedy i na včelstva, která by normálně loupena nebyla. Jde o jakou si horečku, kdy všechny bojují proti všem. Slídící včely vidíme u všech včelstev, včely obletují i staré rámky, nástavky.

Nejjistější způsob jak loupež zlikvidovat.

Nejprve bychom měli zjistit, zda lupičky jsou z naší včelnice nebo ze kterého včelstva. Toho dosáhneme tak, že letáky s lupičkami poprášíme hladkou moukou. Pak uviíme, do kterého úlu se vracejí se svým lupem.

Jedná-li se o jedno včelstvo může nám pomoci obě včelstva zaměnit. Lupičky jsou tak zmateny a loupež většinou přestane. Nic však nezměníme na faktu, že vylupované včelstvo není v pořádku v přírodě je odsouzeno k zániku. Já taková včelstva nezachraňuji. Nastane-li taková situace, snažím se jen o to, aby se loupež nerozšířila na ostatní včelstva.

Jistě, česna musí být upravena tak, aby domácí včely česno a leták spolehlivě ovládaly. Přílišné zúžení však také nedává smysl, protože může dojít k přehřátí včelstva a přílišný ruch lupičky jen přiláká.

Co je pro likvidaci loupeže nejdůležitější?

V podstatě má smysl jen jeden zásah. Okamžitě odstranit zdroj, tedy zásoby vylupovaného včelstva. Takovému odebereme rychle zásoby například 1-2 nástavky ze zásobami. Ty přeneseme i se všemi včelami do včelotěsné místnosti s oknem a postavíme na bok. Tak dosáhneme toho, že se všechny včely budou chtít dostat ven a shromáždí se na okně. To však otevřeme až večer. Dosáhneme tím několika efektů:

a) Odstraníme zdroj a motiv k loupeži, protože podstatou tohoto zákroku je to, že se lupičky nesmí vracet do svého úlu s lupem. Tomu jim musíme zabránit za každou cenu. Jinak s sebou přivedou stovky dalších kamarádek a loupež bude jen sílit a může se snadno rozšířit na ostatní včelstva. Ta se sice zpravidla ubrání, ale stojí je to spoustu včel a také to trvá dlouho.

b) Zbytek vylupovaného včelstva se pravděpodobně ubrání, protože motivace lupiček k loupení již nebude taková. To se může stát jen v případě, že příčiny loupeže nejsou podle bodů 1-5 a došlo k němu třeba jen neopatrným krmením (netěsná krmítka a podobně), krmením v nevhodnou dobu (během dne). Někdy samozřejmě již může být pozdě. Lupičky zabijí matku (je li ve včelstvu nějaká) a zbytek včel se k nim přidá a odletí s nimi do jejich úlu.

Druhý den bývá vylupovaný úl již navštěvován nepoměrně méně a na včelnici zavládne opět klid.

Důležité ale je, že jsme zabránili rozšíření loupení na celou včelnici. Vylupované včelstvo by bylo v přírodě odsouzeno k zániku. Proto jej nijak nenapravujeme a nahradíme jej mladým včelstvem, které jsme si začali připravovat již na jaře. Lupičky budou místo, kde stálo vylupované včelstva navštěvovat ojediněle i nadále, někdy i na jaře. Včely mají krom výborného čichu i výbornou paměť. Je možné prázdný úl ponechat na místě bez plástů a nechat lupičkye, aby se přesvědčily, že není co krást. Sousední včely jsou tak částečně ochráněny od slídění a ubrání se již snadno.
Variant , vycházejících z výše uvedeného principu ,je mnoho. Uvedl jsem jen ten nejrazantnější a podle mého nerychlejší a pro nejefektivnější.

Tichá loupež jako zvláštní případ.

Jde o zvláštní případ, kdy se slídilky dostaly do úlu, avšak nedochází k žádným bojům. Vylupované včelstvo dále nosí zásoby, odebírají je z krmítka a lupičky jim je pravidelně odnášejí do svého úlu. Děje se tak často tak, že ani vylupovaný úl neopouštějí a zásoby předávají kolegyním na letáku nebo na čelní stěně úlu. Jsou jen jakými si přečerpávajícími stanicemi.

Takovouto loupež poznáme podle zvýšené letové aktivity navečer a ráno. Včely odlétají těžké. O skutečném stavu se můžeme po skončení letu přesvědčit pohledem do včelstva. Najdeme prázdné plásty, plod není téměř žádný.

Taková včelstva nemá smysl zachraňovat a je třeba je ihned rozpustit.


Lépe je problémům předcházet.

Jedno staré čínské přísloví říká, že nejúspěšnější je ta bitva, které jsme se mohli vyhnout.

Z vlastní zkušenosti vím, že včelstva včas zásobená a připravená na zimu zdaleka tolik neslídí a ani nejsou tolik napadána lupičkami. Stanoviště jsou v naprostém klidu, neboť některá z variant příčit uvedených v bodě 1-5 se vyskytnou jen výjimečně. Pokud ano, je třeba se rychle zaměřit na příčiny a nikoliv řešit důsledky. To které zpravidla vede jen ke zhoršení situace. U včelstev v přírodě se slídění a loupeže v podobě, jak se každoročně vyskytují na včelnicích, prakticky nevyskytují. Výjimku tvoří ta včelstva, která naplňují podmínky uvedené v bodech 1-4.

Leoš Dvorský,nezávislý včelař
Mladá Boleslav 10.8.2022]]>
Je zde podletí a opět jsou slyšet nářky , že tu i onde došlo k vyloupení včelstev. Nejjednodušší pro včelaře je, když to svede na včely svého souseda. Avšak je to pravda? Pomůže nám to? Jistě ne. Příčiny vyloupených včelstev by měl každý hledat především u sebe. Slídění a loupení včelstev je jeden z fenoménů, který výrazně ovlivňuje přenos nemocí včel, plodu a také parazitů. Nelze to tedy přehlížet. Zde není místo pro náhodu.

Slídění včelstev a podmínky pro ně.

Objevuje se pravidelně v bezsnůškových obdobích, obzvláště, když včelstva nemají dostatečné zásoby medu. Na jaře jsou zpravidla napadána ta nejsilnější včelstva, protože mají ještě více zásob a ty slídilky lákají. V podletí jsou napadána všechna včelstva, především ta, která mají nějaký z níže uvedených problémů. Obecně říkáme, že jde o včelstva bez kondice, včelstva slabá.

Jde zpravidla o včelstva, která mají nějaký existenční problém a v přírodě by rozhodně nepřežila. Jsou to zpravidla včelstva:

1) Která mají nějaký zdravotní problém a nejsou tudíž v odpovídající síle, kondici.
2) Včelstva, kterým se v důsledku rojení nebo tiché výměny matek ztratila matka, bezmatečná včelstva, včelstva s trubčicemi, trubcokladnou matkou.
3) Včelstva s nevýkonnými matkami, které mají nízkou hladinu mateřského hormonu.
4) Riziková jsou i včelstva s mladými matkami, která ještě nestačila nahradit výpadky v plodování a jejich síla neodpovídá prostoru, který musejí zvládnout.
5) Slabé oddělky a včelstva, která jsou nevhodně krmena.

Chceme-li se problémům s loupežemi včelstev vyhnout, je třeba se vyvarovat takovým včelstvům na včelínech a včelnicích, která jsou uvedena v bodu 1-5.

Jak jednoduché. Stačí jen vést svá včelstva tak, aby se do výše uvedených situací nedostávala.

Jak slídění poznáme?

Včelařům přijde tato otázka směšná. Jsou zde však začátečníci a věční začátečníci, kterým je to třeba trochu přiblížit.

Slídící včely obletují česna napadaných včelstev. Jejich pohyb je kmitavý ze strany na stranu, nahoru dolů. KMITAVÝM pohybem se rozumí velmi rychlé krátké pohyby především starých včel. Slídilky se dostat do úlů různými škvírami mezi nástavky, pod strůpky, které nedostatečně přiléhají a podobně. Na česnech je zpravidla vidíme na krajích nebo nad česny. Opatrně dosedají na zvolené místo. Strážkyně je okusují. Pozorujeme-li slídilku blíže, vidíme že se ke strážkyním natáčí bokem a pomalu se šinou do úlu a snaží se přitom nasát vůni napadeného včelstva. Podobně se tak děje nad česnem. Slídilky často ukazují svůj sosák, který si hladí předními nožičkami, jako by prosily o potravu. Rafinovaný způsob, jak se dostat dovnitř úlu k zásobám. Ruch na letácích a v česnech úlů je u napadaných včelstev podstatně vyšší než je to mu normálně. Obzvláště si toho můžeme všimnou navečer nebo ráno, když jsou česna méně strážena.

Slídění může u některých včelstev přejít v loupež. Zde jsou projevy stejné jako u slídění, avšak v daleko vyšší intenzitě. Vidíme rychle odlétat těžké včely. To je již skutečně zle. Na letácích a před česny i na zemi vidíme bojující včely, které jsou do sebe zakousnuty a snaží se jedna druhou zabít žihadlem. Stejná situace je i uvnitř úlu. Dojde-li k loupeži, je třeba zasáhnout. Loupež by se totiž mohla přenést na celou včelnici, tedy i na včelstva, která by normálně loupena nebyla. Jde o jakou si horečku, kdy všechny bojují proti všem. Slídící včely vidíme u všech včelstev, včely obletují i staré rámky, nástavky.

Nejjistější způsob jak loupež zlikvidovat.

Nejprve bychom měli zjistit, zda lupičky jsou z naší včelnice nebo ze kterého včelstva. Toho dosáhneme tak, že letáky s lupičkami poprášíme hladkou moukou. Pak uviíme, do kterého úlu se vracejí se svým lupem.

Jedná-li se o jedno včelstvo může nám pomoci obě včelstva zaměnit. Lupičky jsou tak zmateny a loupež většinou přestane. Nic však nezměníme na faktu, že vylupované včelstvo není v pořádku v přírodě je odsouzeno k zániku. Já taková včelstva nezachraňuji. Nastane-li taková situace, snažím se jen o to, aby se loupež nerozšířila na ostatní včelstva.

Jistě, česna musí být upravena tak, aby domácí včely česno a leták spolehlivě ovládaly. Přílišné zúžení však také nedává smysl, protože může dojít k přehřátí včelstva a přílišný ruch lupičky jen přiláká.

Co je pro likvidaci loupeže nejdůležitější?

V podstatě má smysl jen jeden zásah. Okamžitě odstranit zdroj, tedy zásoby vylupovaného včelstva. Takovému odebereme rychle zásoby například 1-2 nástavky ze zásobami. Ty přeneseme i se všemi včelami do včelotěsné místnosti s oknem a postavíme na bok. Tak dosáhneme toho, že se všechny včely budou chtít dostat ven a shromáždí se na okně. To však otevřeme až večer. Dosáhneme tím několika efektů:

a) Odstraníme zdroj a motiv k loupeži, protože podstatou tohoto zákroku je to, že se lupičky nesmí vracet do svého úlu s lupem. Tomu jim musíme zabránit za každou cenu. Jinak s sebou přivedou stovky dalších kamarádek a loupež bude jen sílit a může se snadno rozšířit na ostatní včelstva. Ta se sice zpravidla ubrání, ale stojí je to spoustu včel a také to trvá dlouho.

b) Zbytek vylupovaného včelstva se pravděpodobně ubrání, protože motivace lupiček k loupení již nebude taková. To se může stát jen v případě, že příčiny loupeže nejsou podle bodů 1-5 a došlo k němu třeba jen neopatrným krmením (netěsná krmítka a podobně), krmením v nevhodnou dobu (během dne). Někdy samozřejmě již může být pozdě. Lupičky zabijí matku (je li ve včelstvu nějaká) a zbytek včel se k nim přidá a odletí s nimi do jejich úlu.

Druhý den bývá vylupovaný úl již navštěvován nepoměrně méně a na včelnici zavládne opět klid.

Důležité ale je, že jsme zabránili rozšíření loupení na celou včelnici. Vylupované včelstvo by bylo v přírodě odsouzeno k zániku. Proto jej nijak nenapravujeme a nahradíme jej mladým včelstvem, které jsme si začali připravovat již na jaře. Lupičky budou místo, kde stálo vylupované včelstva navštěvovat ojediněle i nadále, někdy i na jaře. Včely mají krom výborného čichu i výbornou paměť. Je možné prázdný úl ponechat na místě bez plástů a nechat lupičkye, aby se přesvědčily, že není co krást. Sousední včely jsou tak částečně ochráněny od slídění a ubrání se již snadno.
Variant , vycházejících z výše uvedeného principu ,je mnoho. Uvedl jsem jen ten nejrazantnější a podle mého nerychlejší a pro nejefektivnější.

Tichá loupež jako zvláštní případ.

Jde o zvláštní případ, kdy se slídilky dostaly do úlu, avšak nedochází k žádným bojům. Vylupované včelstvo dále nosí zásoby, odebírají je z krmítka a lupičky jim je pravidelně odnášejí do svého úlu. Děje se tak často tak, že ani vylupovaný úl neopouštějí a zásoby předávají kolegyním na letáku nebo na čelní stěně úlu. Jsou jen jakými si přečerpávajícími stanicemi.

Takovouto loupež poznáme podle zvýšené letové aktivity navečer a ráno. Včely odlétají těžké. O skutečném stavu se můžeme po skončení letu přesvědčit pohledem do včelstva. Najdeme prázdné plásty, plod není téměř žádný.

Taková včelstva nemá smysl zachraňovat a je třeba je ihned rozpustit.


Lépe je problémům předcházet.

Jedno staré čínské přísloví říká, že nejúspěšnější je ta bitva, které jsme se mohli vyhnout.

Z vlastní zkušenosti vím, že včelstva včas zásobená a připravená na zimu zdaleka tolik neslídí a ani nejsou tolik napadána lupičkami. Stanoviště jsou v naprostém klidu, neboť některá z variant příčit uvedených v bodě 1-5 se vyskytnou jen výjimečně. Pokud ano, je třeba se rychle zaměřit na příčiny a nikoliv řešit důsledky. To které zpravidla vede jen ke zhoršení situace. U včelstev v přírodě se slídění a loupeže v podobě, jak se každoročně vyskytují na včelnicích, prakticky nevyskytují. Výjimku tvoří ta včelstva, která naplňují podmínky uvedené v bodech 1-4.

Leoš Dvorský,nezávislý včelař
Mladá Boleslav 10.8.2022]]> https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Moje-provozni-metoda-vcelareni-dnes-a-jak-se-vyvijela?pid=16668#pid16668 Sat, 15 Aug 2020 08:51:08 +0200 https://forum.sanceprovcely.cz/tema-Moje-provozni-metoda-vcelareni-dnes-a-jak-se-vyvijela?pid=16668#pid16668 Moje provozní metoda včelaření dnes a jak se vyvíjela

Moje provozní metoda včelaření se neustále vyvíjela a vyvíjí od roku 1963, kdy jsem začal se svým otcem včelařit. Nejprve to bylo v úle BUDEČÁK. Jednalo se tehdy o nejrozšířenější úl. Byl to dvouprostorový úl na vnější rámkovou míru 39x24 cm. Prakticky od samého začátku jsme praktikovali systém 2-4-3-2. V květnu se včelstva rozdělila ze 2 na 4. V létě se po výběru zredukoval počet ze 4 na 3 a před velmi pozdní snůškou (tehdy vřesu) jsme se znovu vrátili na původní počet. Tento systém lze využívat snad ve všech úlových soustavách a trochu napomáhá i skutečné selekci. Částečně jej využívám dodnes. Bylo šťastnou náhodou, že jsem v roce 1967 poznal chovatelského referenta mladoboleslavského spolku včelařů pana Bedřicha Šráma. Vynikajícího chovatele matek a neúnavného inovátora a lidového výzkumníka.

Úl jako prostředek ke změně provozní metody

Po různých předchozích pokusech jsem si v roce 1970 vyrobil nízkonástavkový úl o vnějších rozměrech rámku 39x16 cm. Úl byl tenkostěnný. Síla stěn byla 22 mm a nástavek byl na 10 rámků. Později jsem vyrobil tentýž úl z 5 cm silného polystyrénu se čtvercovým půdorysem (na 11 rámků) a také tenkostěnnou variantu tohoto čtvercového nástavku. Po několikaletém zkoušení bylo rozhodnuto ve prospěch tenkostěnných úlů. První 10-ti rámkový úl jsem v r. 1978 prosklil a zabudoval do něj teploměry. V témže roce jsem vyrobil sérii 22 ti nízkonástavkových úlů o čtvercovém půdorysu a začal na nich včelařit. Desetirámkovou variantu jsem si také ponechal. Celkový počet včelstev byl v té době přes 30. Budečáky jsem vyřadil zcela. V současné době včelařím v úle Langstroth 2/3 o síle stěn 22 mm na 10, resp. 9 rámků. Samozřejmě s očky, která významně ulehčují chov matek a ovlivňování rozvoje včelstev, aniž bych je musel stresovat jejich rozebíráním. Očka též značně usnadňují případné biotechnické postupy například při tlumen í varroázy a CCD bez jejich rozebírání.

Konstrukce rámků

Dlouho jsem si myslel, že rámky jsou to nejhorší pro včely, co lidé vymysleli. Poté, co jsem prováděl měření teplot v úle jsem zjistil, že tomu tak není nebo být nemusí. Jde o to chápat rámek jako součást celého prostoru, a nejen nástroj člověka dělat zákroky, které, jak se domnívá, potřebuje jen on, avšak včelám neprospívají. I v úle s rámky lze vytvářet podobné podmínky, jaké by mělo včelstvo v přírodě. Tedy umožnit včelám to, aby mohly prostavovat mezery mezi nástavky a umožnit jim obestavit horní i dolní loučky. Tím vzniká prakticky jednolitý plást s galeriemi (volnými průchody), podobně jako je tomu v přírodě. Proto jsem postupně přešel na šířku horní loučky 2 cm s břitem (skosená do trojúhelníku). Spodní loučka má šíři 1 cm. Takováto konstrukce umožňuje včelám dobře stavět a rámky je neruší nebo minimálně.

Rozšiřování včelstev

Ve svých začátcích jsem prováděl u nástavkových úlů záměny a později i rotace podobně, jak toto doporučoval profesor Farrar. Dnes však vím, že právě toto, je jednou z příčin narušování rovnováhy včelstva a, mimo jiné, i nekontrolované množení kleštíka ve včelstvech. Metodu záměn či rotace jsem nahradil metodou posunu. Ta spočívá v tom, že netrhám plodové těleso. To je pro mne svatyně. Vzhledem k tomu že je vnořeno do medných zásob, je zde i jiný tepelný režim, což včelám vyhovuje. Na jaře provádím jen jedno zásadní rozšíření, které spojuji samozřejmě s ostatními potřebnými operacemi. Základní rozšíření je směrem dolů, respektive k česnu. Pod plodové těleso dám 1-3 nízké nástavky (NN), podle síly včelstva. Uprostřed je vždy soušové jádro, tedy 2-3 souše dělničiny. Kolem jsou již jen rámky na volnou stavbu. Včelstvu je tak umožněno nerušeně se rozvíjet přirozeným způsobem směrem k česnu a není třeba do něho zasahovat. První nástavek nad včelstvo dávám u produkčních včelstev zpravidla současně, není to však dogma. Není-li včelstvo ještě plně zralé na rozšíření, přidané nástavky oddělím od stávajících, obsazených folií, která není u přední (česnové) stěny u česna doražena o několik centimetrů. Tu odstraním až v případě, až včelstvo začne volný prostor využívat. Odstranění folie je prací na několik sekund. V přidaných nástavcích jsou očka otevřena, v horních jsou zpravidla uzavřena a včelstvo je převáděno na režim spodního česna. Rozšíření směrem nahoru, od česna, není však vůbec nutné. V některých případech jej však také provádím.
Již staří včelaři věděli, že včelařit s horním česnem je včelaření na roje a se spodním česnem je včelařením na med. Protože téměř nepoužívám kouř k tlumení temperamentu včel, ale vodu, včelstvo to stresuje minimálně. Výhodou tohoto rozšiřování je, že včelstvo má od samého začátku možnost získat představu o tom, v jakých podmínkách se bude rozvíjet a do části s plodem se nemusí celý rok zasahovat. Tepelný režim včelstva se příliš nezmění. To považuji za velmi důležité i pro vytváření jeho přirozené sociální struktury. Samozřejmě používám i trochu odlišné postupy podle toho, o jak silné včelstvo nebo oddělek, smetenec, roj se jedná a také ve vazbě na tendenci rozvoje, která je v jednotlivých obdobích roku odlišná. Zkušenosti se záměnami nástavků, které jsem prováděl pravidelně do konce 80 let min. století, se mi však hodí. Člověk si jen musí uvědomit, jaké to bude mít negativní důsledky. Teprve však po zavedení volné stavby a metody posunu plodového hnízda, jsem to zcela pochopil. Dnes pracuji převážně s jednotlivými nástavky jako s moduly. Včelám jsou tak vytvářeny podmínky hodně podobné těm, které mají v dutinách v přírodě. Je jim umožněno pracovat na takové architektuře včelího díla podle svých schopností a využívat toho k nastolení a udržování rovnováhy ve včelstvu. Jde o jeden ze zásadních bodů v provozní metodě. Na veškeré zásahy ve včelstvu zpravidla potřebuji 2-3 zásahy v roce, včetně případných biotechnických opatření, odebírání nadbytku medu.

Medná komora

V osmdesátých létech minulého století jsem pomalu přicházel na to, že včely potřebují něco jiného, než se obecně mezi včelaři tvrdí. Blížil jsem se stále více k přírodně vedeným včelstvům. Výsledkem bylo, že jsem v r. 1992 „objevil“ u včel mednou komoru (MK) a včelstva na tento sytém včelaření převedl. Od tohoto data do dneška je spotřeba cukru u mne minimální a používám ho především na budování oddělků a nových včelstev. Produkční včelstva jsou prakticky jen na medu. Má včelstva jsou tak vlastně celoročně připravena na zimu, protože mají vždy dostatek zásob přirozené potravy, tedy medu. Jsou samozřejmě roky, kdy je třeba dokrmit i kmenová včelstva. To, že u mne žádné včelstvo v průběhu roku nehladoví, je pro včelstvo a mojí provozní metodu velmi důležité. Zimní spotřeba včelstev zimovaných na medu je o 25-30 % nižší. Těm, kteří neponechávají dostatečné zásoby medu svým včelstvům doporučuji, aby začali třeba své domácí mazlíčky krmit jen kyselými okurkami. Uvidí, jakých výsledků dosáhnou a jaké budou mít jejich miláčci potomky. Je to jen nepochopení a chamtivost, která vede včelaře k současným provozním metodám. Ty jsou založeny na hladovění a stresování včelstev. Proto jím říkám průmyslově apokalyptické metody.

Brtnický med

Je vlastně výsledkem mého včelaření, kdy nepoužívám žádnou chemii a tvrdě selektuji na odolnost a včelstva nestresuji. Bylo dokázáno (Rusko, Polsko, Saudská Arábie), že takovýto med má mnohonásobně více biologicky aktivních látek nežli med z klasicky vedených provozů. Odebírám přebytky, které včely nashromáždily. Zpravidla je to jen 1-2x do roka. Většinu potřebných zákroků ve včelstvu spojuji do jednoho kroku. Neřeším okamžité potřeby včelstva, jak je to u současných metod včelaření běžné, ale pracuji tak, abych později nemusel včelstva znovu vyrušovat zákroky, které mohly a měly být dávno hotové. Uvažuji tedy v dlouhodobějším horizontu. V tomto smyslu vlastně nevčelařím, ale jen vytvářím pro včely vhodné podmínky. Tím se eliminuje neustále stresování včelstev. V mém případě odebírám převážně přebytky z jarní snůšky, která je na mých stanovištích stěžejní. Proto nemám téměř med druhový, ale smíšený, který je celoročním výsledkem práce včel. Děje se tak zpravidla v červnu nebo až říjnu. Někdy tento zákrok (odběr medu) spojuji s rozšiřováním včelstva na jaře následujícího roku. S využitím medné komory však lze druhový med získávat také. Já však o něj neusiluji.

Kamarádění s kleštíkem

V roce 1996 mi na jednom lesním stanovišti uhynulo 12 včelstev ze 14 ti. Pravděpodobným důvodem bylo přemnožení kleštíka (V.d) a následné virózy. Přeživší včelstva byla původem z linie od B. Šráma s označením BŠ-7. Jednalo se o místní materiál z původní včely, která byla postupně zušlechťována trubci kmene Sklenar 47, převážně od přítele Seidla ze Slavičína (linie Hungrovka). K tomuto bylo využíváno měsíční páření matek. To jsem si v jedenácti létech osvojil a začal využívat. Tento genofond je na mých včelnicích dodnes, i když byl postupně obohacen o jiné kmeny kraňky, ale i jiná plemena i s využitím vlastní chovatelské metody. Ta využívá zcela jiné postupy, než které využívají komerční chovatelé. Hubení kleštíka u mne dnes není stěžejním úkolem, i když včelařím zcela bez chemie.

Od „varroázy“ k CCD

Od tohoto roku (1996) jsem na každém stanovišti nechával 1-5 včelstev bez chemického ošetřování jako kontrolní. Výsledkem je, že od 2003 včelařím s jednou linií bez chemického ošetřování. Ostatní včelstva jsem začal ošetřovat pouze kyselinou mravenčí. V r. 2003 jsem ponechal 30 % včelstev i bez ošetření kyselinou mravenčí. V následujícím roce 50 % a v r. 2005-6 prakticky 100 % a přešel na tzv. bodové ošetřování kyselinou mravenčí. To spočívalo v tom, že jsem koncem května a počátkem června diagnostikoval ta včelstva, která byla zdrojem infekce. Ošetřena byla pak pouze tato včelstva. Výsledky mne překvapily. Stačilo totiž třeba ošetřit jen jedno včelstvo ze 14-ti (ale na jiném stanovišti také jedno ze 30-ti) a problém byl na celý rok vyřešen. Od té chvíle považuji plošná ošetřování proti včelím onemocněním za nevčelařské, pokud bych nechtěl použít ostřejší vyjádření. Dnes již nechápu ty, kteří jej propagují. Pro takovou identifikaci problému byly diagnostiky založené pouhém počítání roztočů irelevantní. I proto jsem v r. 2005 vyzkoušel a porovnával s ostatními svou metodu diagnostiky podle poškození včel, kterou používám dodnes. Všechny běžně používané diagnostiky, kromě této, totiž vycházejí z počítání spadlých samiček V.d. na podložku. Jenže ono není tak důležité kolik samiček kleštíků je ve spadu, ale kolik jich na včelách či plodu zůstane a především to, jak tento parazit včelstvu skutečně škodí. To je zcela jiný úhel pohledu. Ověřování bylo úmornou prací. Hodnotil jsem cca 70 včelstev 3x denně (ráno, v poledne, večer) několik let. Získal jsem tak ale spoustu zajímavých informací a především včelařský cit.

Moje dlouholeté zkoušení a zkušenosti mne přesvědčily, že roztoč V.d. není zdaleka jedinou a ve většině případů ani nejdůležitější příčinou úhynu včelstev. Podle mne právě toto snad až primitivní chápání tzv. „varroázy“ vede k tomu, že se ve včelařství používá stále více jedů a včelstva hynou stále více a více. Horší je možná i to, že si včelaři vyměňují informace, aniž tuší, že každý vlastně mluví o něčem jiném. Je to jakýsi bludný kruh, ze kterého vystoupí jen málo kdo.

Jdu jinou cestou. Z bludného kruhu jsem zcela vystoupil. Pro mne je důležitý jak konečný výsledek, tak i cesta k němu a ne to, co si kdo někde přečte a pak neověří znalosti jiných ve své praxi. Jedině praxí se ze znalostí stávají vědomosti. Snažím se pochopit všechny okolnosti, které život a zdraví včel ovlivňují. Tak to dělá nakonec i největší vědec na světě a tím je příroda sama. Problematiku úhynů včelstev nevidím jako jednosměrnou silnici. Naopak je to mnohoproudá dálnice v obou směrech, kdy na počátku zdaleka vždy není kleštík. U tzv. CCD je to vlastně jen jedna varianta (typ B). CCD je multifaktoriální jev a spouštěčů je daleko více. Kleštík je jen jedním z nich. Často bývá na konci řetězce nepříznivých vlivů, které úhyn včelstva způsobují. To současný pohled na varroázu není schopen rozlišit. Podle mne to ale vrhá vše o 30 let zpátky. Nehodlám se o tom s nikým přít. Je to moje zkušenost, kterou se řídím.

Pokud vyšetříme všechny včely u uhynutého včelstva, jen v málo, které z nich nenajdeme houbu Nosema apis, avšak zdaleka ne každá včela má na sobě kleštíka nebo je jím poškozena. Přesto se jako původce označuje naprosto „neomylně“ roztoč Varroa destructor. Už jen to ukazuje omezenost současného pohledu na tzv. varroázu.

Právě toto zohledňuje diagnostika podle poškozených včel nejkomplexněji a velice přesně a jednoduše se dá na jejím základě spočítat další vývoj infekce. Není totiž poškozená včela, jako poškozená včela. Je to právě charakter poškození, který ukazuje na různé varianty CCD. Ostatní diagnostiky jsou pro mne pouze orientační a doplňující. Tato metoda hodnocení mne dovedla k tomu, že jsem více pochopil, že máme co do činění nejen s kleštíkem, ale především regulérním CCD, tedy ostatními faktory oslabující imunitu včel. To se i dnes neodvažuje téměř nikdo vyslovit. Většina se bojí jít proti proudu i kdyby věděli, že mají pravdu. Také já jsem v minulosti tuto variantu ve svém členění varroázy (typ A, B, C) označoval jako variantu C (od CCD). Dnes však CCD nijak verbálně nemaskuji a říkám věci otevřeně. Je to pro mne užitečné. Také proto mne jeho 9 variant, které jsem u CCD schopen rozeznat, už neděsí. Naučil jsem se (a učím se stále), jak CCD do značné míry předcházet, případně řešit pomocí biotechnických opatření a své chovatelské metody. To by však bez skutečné identifikace problému (v tomto případě variant CCD) nebylo možné. K tomu mi tato metoda hodnocení zdravotního stavu včelstev podle poškozených včel pomáhá nejvíce. Navíc je velmi jednoduchá a rychlá. Zvládne ji při troše cviku každý bez jakýchkoliv pomůcek. Já ji mám již natolik zažitou, že mi stačí sledovat včelstva na kterémkoliv stanovišti několik minut a vím, co se zde odehrávalo, odehrává a odehrávat bude. Stačí skutečně jen chtít a zajímat se o včely alespoň tak, jak se zajímáme o své domácí mazlíčky.

Myslím si, že pokud nedokážeme přesně poznat problém, definovat jej, nemůžeme ani očekávat smysluplné řešení, ať už jde o provozní metodiky vedení včelstev nebo šlechtění. I to je v mém způsobu vedení včelstev důležité.

Včelaři se nejsou schopni domluvit právě proto, že každý mluví o něčem jiném. Zpravidla každý vášnivě popisuje momentální stav u sebe a domnívá se, že u toho druhého je to také tak. Protože si nevedou žádné záznamy, neověřují si hypotézy pokusem, nevědomky tápou. Proto jsem si varroázu před 11 roky rozdělil na typ A, B a CCD ©, abych srovnával srovnatelné. Krátce se pokusím tyto typy charakterizovat, charakterizovat.

Typ A

Dnes se již prakticky v čisté podobě nevyskytuje. Je však užitečné si ji připomenout. Zde je způsobena skutečně vysokými počty V.d. Ty vedou k snižování dlouhověkosti a kondice včel. Při této variantě včelstvo hynulo zpravidla 3-4-5 let od nakažení. Včelstvo si postupně nevytváří dostatečnou zálohu dlouhověkých a středověkých včel. Notně tomu napomáhají i klasické metodiky ošetřování včelstev, kdy se systémově narušuje ustálená vnitřní rovnováha včelstva, snižuje sociální imunita. Lidé si mylně myslí, že včelstvo potřebuje dlouhověké včely jen k přezimování a nechápou, že v normálním včelstvu je tato sociální skupina vždy. Tomu současně vžité metodiky doslova programově brání. V normálním včelstvu jsou však skupiny dlouhověkých, středněvěkých a krátkověkých včel přítomny vždy. Jen je to v různých poměrech. Jsou to však spojité nádoby. Včelstvo při tomto typu hyne prakticky na podvýživu od listopadu do konce roku, kdy ve včelstvu hynou poslední krátkověké včely a ty dlouhověké nejsou.

Tento typ je možné snadno vyřešit nějakým biotechnickým opatřením založeným na principu ředění, případně koncentrace kleštíka do určitého prostoru s následným odstraněním (to však nemusí být vždy nutné) . Včelstva v přírodě to také tak dělají například rojením, ale i umístěním trubčiny na okraj plodového hnízda. Velmi často pomůže i plodová přestávka ve vhodnou dobu apod. Biotechnických zákroků je celá řada a každému včelaři si jistě ihned vybaví, stačí se jen trochu zamyslet. Není na tom nic složitého. Podle mne stačí jen jediný zákrok v průběhu roku a je vše na rok vyřešeno. To mám u sebe ověřeno. Pokud by nějaké včelstvo tomuto kritériu nevyhovělo (často i mou vinou), vyřazuji jej z chovu. U mne včelstva, která jsou vedena logikou včelstva v přírodě k tlumení varroázy tohoto typu žádný zákrok nepotřebují. U typu A je sledování a odhad V.d. ve včelstvu zcela na místě. Větší smysl to ale má v sezóně, a nikoliv ze zimní měli. I když i sezónní sledování populace kleštíka má své slabiny a dává často opožděné informace o 2 týdny až 2 měsíce. To je třeba v analýze stavu a predikci budoucnosti zohledňovat. Má-li mít vyšetření zimní měli pro včelaře nějaký význam, je třeba jej strukturovat jinak, než jak je dnes vžité.

Typ B

Jakoby vyrůstá z typu A. Díky oslabené imunitě je včelstvo sužováno především virem deformovaných křídel (DWV).
Tak tomu ale není vždy. To může způsobit i jiné narušení rovnovážného stavu a oslabení imunity včelstva.

Včely hynou v průběhu roku před úly. Ve včelstvu vypadávají jednotlivé sociální skupiny včel, a tak ve včelstvu dochází k takovému rozkladu sociálních vztahů, že včelstvo postupně ztrácí svou integritu. Včely se přestávají starat o matku, plod. Ten je mezerovitý apod. Před úly je v době proletu mladušek spousty včel, mladušek s poškozenými křídly. Někdy je včely samy z úlu vynášejí živé nebo dokonce zabité.

Včelstva jsou napadána predátory všeho druhu a hynou zpravidla zničující loupeží v podletí. Mezi predátory řadím samozřejmě i slídilky, které konec včelstva zakončují. Děje se tak již v podletí, zpravidla do konce září, nejčastěji však v srpnu. I toto je ovlivňováno především současnými, dle mého soudu přežitými, metodikami včelaření.

I tento typ lze rozpoznat snadno již začátkem června. Pokud včelstvo není správně vedeno, a to v současných metodikách není prakticky nikdy, nebo nemá vyvinuté i speciální mechanizmy k utlumení V.d., hyne zpravidla do 4-10 týdnů po zjištění výskytu prvních poškozených včel s DWV.
I zde má sledování počtu V.d. svůj význam spolu s poškozenými včelami. Jsou-li spady vysoké a poškozené včely se vyskytují pravidelně, nastává kritická fáze. Aby se kleštík nešířil nekontrolovaně do prostoru, je třeba zasáhnout. Pokud je to třeba, využiji zase principu koncentrace kleštíka do určitého prostoru na plodu s následným odstraněním. Někdy stačí málo a včely si pomohou samy.

Elegantní metodou je třeba metoda falešného plodového hnízda apod. Podstatou je soustředit kleštíka do určitého prostoru a následně jej třeba odstranit. Technika provedení je již vedlejší. Za účinné považuji i revitalizaci oddělkem s odolnějším genofondem.

Posledním termínem, kdy má smysl biotechnická opatření dělat, resp. kdy dávají záruku, že včelstvo přežije, je začátek července. Pak už je více méně o osudu včelstva rozhodnuto a jeho záchrana je spojena v vysokými náklady a velmi nejistým výsledkem. Zde je pak lepší přijmout včas zimní ztráty těch včelstev, která by ji s jistotou nepřežila.

Do takovýchto situací se má včelstva dostávají zřídkakdy. V tomto případě mi vždy stačí provést zpravidla zásah u 1 včelstva na stanovišti počátkem června a problém je vyřešen bez jakékoliv chemie. V minulosti jsem použil na takováto včelstva ještě následně kyselinu mravenčí (KM). Dnes to nedělám především proto, že KM podle mne narušuje vnitřní rovnováhu a v mnoha případech může být dalším impulzem k oslabení sociální i vrozené (buněčné) imunity včelstva, ničí mikroflóru a mikrofaunu ve dutině, ve které včelstvo žije. Jsou samozřejmě i jiné důvody. Tento typ varroázy je dobře diagnostikovatelný a řešitelný již začátkem června. Udělá-li se zákrok u nositele infekce včas, je tento problém zpravidla vyřešen opět na celý rok bez chemie. To je moje zkušenost.

CCD (typ C)

Tento typ je dlouhodobě popisován jako multifaktoriální jev. To, že to někteří z nás nechtějí vnímat, je věcí jinou. Na začátku celého řetězce problémů, patogenů, není kleštík (pokud do CCD nezahrneme i typ B, viz. tabulka). Jsou to různé vlivy změn životního prostředí, neonikotinoidy, glyfosáty, pesticidy, insekticidy a další chemické přípravky používané především v zemědělství. Dále je to především Nosema ceranae, Nosema apis, ale i klasická zootechnika včelstev, kde je normální používání chemie všeho druhu, tedy i organických kyselin. Ono vše se vším souvisí. Například přítomnost houby Nosema ceranae silně zvyšuje citlivost včelstev na různé chemické přípravky. Organické kyseliny mnozí považují za tzv. měkkou chemii. Moje zkušenosti mne přesvědčily, že jsou mnohdy ještě horší než klasická chemie. Navíc velmi zkresluje selekční kritéria při šlechtění včelstev na vyšší odolnost vůči nemocem. Chemie působí jako sekačka na trávu. Vše dá do jedné roviny a nevidí rozdíly, které je při selekci a šlechtění právě nutné hledat. Variant úhynů je hned několik. Sám jich rozeznávám 9. Liší se od sebe stupněm narušení vnitřního rovnovážného prostředí, což se nejlépe pozná právě podle stupně a druhu poškození včel. Popisovat jednotlivé varianty by bylo zdlouhavé a pro většinovou veřejnost zřejmě i málo srozumitelné. Jednu ale uvedu. Již před 8 roky jsem zveřejnil variantu, kdy cca začátkem srpna opustí matka úl s chomáčkem včel počátkem srpna. V úle nezůstane žádný plod ani mladá matka. Včelstva však zůstává na první pohled kompaktní a není napadáno slídilkami. Asi za 2 měsíce však podlehne náporu predátorů, tedy i ostatních včelstev. Tuto variantu znám již dlouho, avšak zveřejnil jsem ji až tehdy, když mi ji nezávisle na sobě potvrdili další včelaři z různých oblastí u nás a v zahraničí. Podle mých statistik takto hyne cca 15 % včelstev. To není zanedbatelné. O ostatních variantách již nebudu psát, protože to není cílem článku a zůstanou prozatím v mých laboratorních sešitech.

Důležité je však to, že lze a jde CCD předcházet. To se dá provést právě vhodným vedení m včelstev, které je blízké přírodě. Využít se dají i různá biotechnická opatření, která jsou vhodná pro tu, kterou variantu ze zmíněných 9 ti. Trochu podrobněji je to uvedeno v níže uvedené tabulce (Jak včelařit bez chemie), která musela být z prostorových důvodů zredukována. Z celého řetězce nepříznivých vlivů, jak jsem je uvedl, lze mojí metodou vedení včelstev většinu eliminovat, a to k udržení rovnováhy zpravidla stačí. Soustřeďuji se na to, co mohu sám ovlivnit, a to jak přímo, tak i nepřímo. Co se děje v okolí, neřeším, počítám jen s tím nejhorším. Štěstí přeje připraveným.

Významnou roli u mne hraje nejen tvrdá selekce, ale i snaha vyhovět potřebám včel. Speciální vlastnosti včel hrají někdy také významnou roli. Tvrdím však, že z 80 % lze vše zvládnout jen využitím schopností včel, případně využitím biotechnických opatření, zapojených vhodně do provozní metody. To může zvládnout každý při cca stejných výnosech.

Diagnostika podle poškozených včel

Tuto metodiku jsem vyvíjel od r. 2005, kdy jsem ji použil poprvé. K tomu, abych ji začal využívat, ale předcházelo předchozí cca dvouleté pozorování. Po tuto dobu jsem sledoval cca 70 včelstev 3x denně na pěti stanovištích. Nebylo to nic snadného, ale vyplatilo se. Jak už jsem zmínil, tato metoda odráží skutečné poškození včelstva kleštíkem, viry i Nosemou ceranae. Její pomocí lze jednoduše spočítat, jakým způsobem se bude onemocnění vyvíjet. Dále uvedu jednoduchý příklad.

1. Při proletu mladušek kolem 13.00 hod. pozoruji včelstvo například 15 minut na česně (čím déle, tím lépe) a před ním, na přední stěně… Za tuto dobu včelstvo opustí například 3 poškozené včely.
2. Zjistím kolik poškozených včel je to za 1 minutu. V tomto případě 3:15=0,2 za 1 minutu.
3. Den má 1440 minut. Tedy 0,2*1440= 288 poškozených včel za den. (Těm, kteří s tímto mají trochu statisticko-matematický problém říkám, že jsem sledoval včelstva 3x denně tak dlouho, dokud jsem to zvládal. Tedy cca 2,5 měsíce nepřetržitě. Avšak z různých složitých vzorců a dedukcí je tento postup nejjednodušší, přitom velice blízko realitě. Proto jej doporučuji a také nejvíce používám. Samozřejmě bych mohl uvést i postupy jiné.
4. 30x288=8640,-- poškozených včel za měsíc.
5. Dál už je to na nás, jak s těmito údaji budeme pracovat. Kdo má přehled o stavu plodu (počtu buněk) může provádět velmi přesné odhady. Umíme přeci spočítat kolik buněk má 1 dm2 plodu i v závislosti na jejich velikost. Totéž u trubčího plodu. Přehled máme i o počtu včel v jednotlivých generacích apod.
6. Například, pokud takovéto poškození zjistíme 1.6., tak za měsíc červen a červenec to bude minimálně 17276 včel. To je více než 1,5 kg. Má takové včelstvo šanci odolat? Kolik dalších zdravých dlouhověkých včel asi dokáže odchovat? Je to možné spočítat? Samozřejmě ano. Musíme ale znát přesný počet buněk plodu, otevřeného nebo zavíčkovaného, nejlépe obojí. Budeme-li předpokládat, že matka v toto období naklade například denně 1000 vajíček, je v tomto případě těch 288 poškozených včel výpadek cca 1 čtvrtina. To je už kritické.
7. Samozřejmě stupeň nebezpečí je dále předurčen variantou CCD. To poznám podle toho, jak jsou včely poškozené. Jinak vypadá včela poškozená virem akutní paralýzy, chronické paralýzy, Nosemou ceranae, Nosemou apis, atd. Každá varianta má svá specifika. V praxi jde zpravidla o určitý mix více faktorů. Jeden však bývá dominantní.
8. Musím se přiznat, že jsem v prvopočátcích používal složitější vzorce. Nakonec ale zvítězila jednoduchost, rychlost, a především dostačující přesnost s možnostmi dalšího prognózování zdravotního stavu. To je velmi důležité pro případné další zákroky a další selekci.
   

Moje členění varroázy.

   

* nejčastěji.

Varroáza jako včelí Covid-19

Současná situace ve včelařství, nejen u nás, mi připomíná hysterii vyvolanou pandemií Covid-19. Tam na tento virus také svedeme takřka vše. Snad i zlomenou nohu. Upozaďují se všechna ostatní onemocnění, jejich příčiny a důsledky. Covid-19 i kleštíka a virózy, Nosemu ceranae příliš démonizujeme místo toho, abychom se snažili problém pochopit a následně řešit a předcházet, ale především spoléhat jen na sebe. Můj táta vždycky říkal: „Když máš z něčeho strach, tak jdi a sáhni si na to“. Problém není ve včelích nemocech, ale ve včelařích a jejich provozních metodách. Ty mají v úhynech včelstev, podle mne, minimálně stejnou váhu jako Nosema ceranae, Nosema apis, kleštík a ostatní patogeny. Je to právě provozní metoda, kterou mohu rychle ovlivnit svoje včelaření, zdravotní stav, imunitu a kondici včelstev. Okolí mohu ovlivnit minimálně. Já jej ovlivňuji například trubci, kteří prošli mým selekčním sítem a mohou své geny vyšší s odolností šířit dále. Provozní metoda a šlechtění je klíč k rychlému řešení CCD, nikoliv kvanta jedů. Provozní metoda však nelze prodat, proto jí zřejmě není věnována pozornost.

Volná stavba a prostor.

Od roku 2005 včelařím zcela na volné stavbě, tedy stavbě bez mezistěn. Tehdy to bylo 100 včelstev. Tímto krokem se mi zase otevřely nové obzory života včelstva. Velice důležité bylo pochopit celou architekturu díla, jak a proč ji včely vytváří a využívají ji. Včelí dílo je něco podobného, jako pro člověka lidská kostra. Bez ní bychom se sesunuli jako turecká pizza. To chápe každý. U včel je to podobné. Dílo má však u včelstva i informační roli, jak pro včelstvo samé, tak i pro včelaře. To lze využít například při rozšiřování. Každý roj, když si hledá nové obydlí, má jistou vizi prostoru, kterou se pří výběru řídí. Z toho se pak ale také odvíjí stavba, resp. její architektura. Architektura neznamená zdaleka jen to, jaký druh buněk (dělničí, trubčí, přechodné, určené pro zásoby) a kde je včelstvo staví. Patří sem i délka, výška a orientace plástů, vzdálenosti mezi nimi. To vše v provozu s mezistěnami člověk ani nemůže vnímat, a proto ani využívat. Dnes je volná stavba součástí algoritmu, kterým umožňuji mým včelstvům žít bez chemie tak, jako je to běžné u včelstev žijících v přírodě. Včelstva ji dokáží využívat i k tlumení kleštíka například tím, že trubčina je na kraji plodového hnízda, kde je obecně nejvyšší infekční tlak. Stačí jim jen umožnit dělat to, co dávno umí. Od r. 2013 nepoužívám vůbec žádnou chemii a problém s kleštíkem považuji u sebe za vyřešený. Intenzivně se zabývám jinými věcmi. Mé roční ztráty včelstev přesto činí kolem 5 %.

Biotechnická opatření.

Často jsem tázán, jak řeším varroázu, tedy kleštíka (podle mé klasifikace varroázu typu A, B). Upřímně řečeno dnes již prakticky „nijak“. Snad jsem se již trochu naučil řešit věci nečiněním. Mým cílem není nemít roztoče, ale mít zdravá včelstva, která odolávají infekčnímu tlaku sama a také dalším nepříznivým vlivům životního prostředí. Pokud se některé z mých včelstev na stanovišti nedokáže z nějakých důvodů překonat slabé místo ve svém životě, je řešením použití některého z biotechnických opatření s následnou výměnou matky. Matky měním zpravidla celým oddělkem koncem září, či v říjnu a některá včelstva tak i revitalizuji. Tuto metodu jsem začal využívat již v 80-tých létech, ale teprve v novém století přišel i na to, že se tak dá řešit i revitalizace včelstva oslabeného například tzv. varroázou. Toto je uvedeno v článku „S oddělky proti varroáze“, který byl zveřejněn v roce 2003 a byla to taková moje první vlaštovka v toto ohledu.

Biotechnická opatření vycházejí ze života včel druhu Apis cerana, cerana (Včela východní, východní) a také včel druhu Apis mellifera mellifera, žijících v přírodě. Toto jsem popsal v článku „Bez jedu to nejde?“.

Biotechnická opatření nejsou nic převratného a jen napodobují hlavní mechanizmy, které využívají delší čas í včelstva přežívající v přírodě k tlumení parazitů a různých patogenů. Jde především o ředění populace patogenů nebo jejich koncentrace s následným odstraněním (utlumením). Tyto mechanizmy můžeme hravě ve svých metodách vedení včelstev napodobit. Těchto opatření jsou desítky (některá jsou uvedena v tabulce níže). Biotechnickými je nazývám proto, že technickými prostředky (nástavky, mateří mřížkou, izolátorem, očky…) ovlivňuji biorytmus včelstva směrem, který je v logice určitého algoritmu. Včelstvu napomáhá především k nastolení vnitřní ustálené rovnováhy.

Samozřejmě současně včelstva využívají tzv. behaviorální (speciální)í vlastnosti (grooming, zkrácení vývoje, VSH a další), které můžeme šlechtěním zesilovat. Je to však podstatně pracnější a delší cesta, kterou však v žádném případě nesmíme opomíjet. Nakonec i u včelstev v přírodě jsou integrální součástí jejich života a obrany vůči nemocem, nelze to oddělovat. V přírodě však existuje zákonitost, že parazit se přizpůsobuje hostiteli a naopak. Je to nepřetržitý proces. Proto i šlechtění v tomto směru musí být nepřetržité.

V přírodě včelstva hynou především hladem, a ne na nemoci. Například kleštík není parazit, který by v přírodě zahubil svého hostitele, aby přežil. Není v jeho strategickém zájmu včelstvo zahubit. Jeho šíření do prostoru kopíruje dokonale život a šíření do prostoru včelstva. O jeho množení se stará především, jen a jen včelař sám. Proč však předchozí poznatek nevyužít ve své praxi? Já se o to snažím.

V našich úlových soustavách je to jinak než v přírodě. Naše včely živoří jako důsledek špatné výživy a nevhodných metod včelaření, které je neustále stresují, vyvádějí z rovnováhy. Například kleštíka včelaři na jaře množí nevhodným rozšiřováním a záměnami plodu, nástavků. Ti tzv. lepší jej pak následně likvidují chemicky v létě. Poté V.d. a často i s ním spojené i nespojené patogeny znovu množí při doplňování zásob v podletí. Tehdy včelstva znovu rozplodují a přivedou do stavu rozvoje. Oklamou tím nejen včely, ale i kleštíka a ten se chová jinak, nežli by to bylo u včelstva v rovnováze. To má své nevyhnutelné důsledky. Pak včelařům ovšem nezbývá nic jiného než jej opět hubit chemicky, což z mnohých příčin nestačí. Klapky na očích neumožňují, aby včelaři viděli věci v souvislostech a jaké skutečně jsou. Výsledkem jsou neustále se opakující úhyny a takřka programové oslabování imunity a vitality včelstev. Přežilé provozní metody neumožňují lidem využít čas na mnohem důležitější věci. Je to takové perpetuum mobile, které vyhovuje distributorům chemických přípravků, příjemcům dotací a grandů. Jde totiž zkrátka business s jedy, informacemi. Jde o jakýsi obchod se strachem. Jak ponižující pro tvora Homo sapiens. Nebo spíše Homo destructor? Uskutečňovat věci nečiněním, jak to chápu já, však neznamená sedět se založenýma rukama. Znamená to prostě jen věřit v to co dělám a jednoduše jít určitou cestou, žít si ji, stát se aktivní součástí toho všeho. Proto si dnes žádné cíle nedávám. Zajímavé ale je, že se mi tím začaly plnit. Kolegové se mne občas ptají, jestli mám vůbec včely. Odpovídám že ne. Říkám, že včely mají totiž mne. Přesto jsem přesvědčen, že dnes by většina mých včelstev v přírodě bez problém přežila. Toto si také, jako téměř vše, ověřuji pokusem. Žijí a prosperují v metodice vedení, která je přírodě blízká. To je mé kritérium úspěšnosti. Níže uvedená tabulka uvádí základní informace o tom, jak jde včelařit bez chemie. V první části jsou uvedeny hlavní mechanizmy, které včely ve volné přírodě používají nebo které může provést včelař sám (biotechnická opatření). Jak je zřejmé, je možné přirozené instinkty včel zapracovat do všech metodik vedení včelstev. Podle mých zkušeností stačí využít jen jedno opatření v roce. U mne je to pak pouze jen u těch včelstev na stanovišti, která to nevyhnutelně potřebují. Jde tedy i zde o tzv. bodové opatření, jak jsem uvedl výše. Často však včelstva nepotřebují vůbec nic, protože jsou v rovnováze a jejich behaviorální mechanizmy stačí běžné výkyvy vyrovnávat. Druhá část tabulky informuje o některých behaviorálních mechanizmech, které včely využívají jak ve volné přírodě, tak i našich úlech. Ty jsou předmětem dalšího šlechtění. Není účelem tohoto článku zacházet do zbytečných podrobností.

Jak včelařit bez chemie

   

Další info je zde: Bez jedu to nejde?

Chov matek a selekce, šlechtění

Šlechtění a selekce není podle mne totéž. Vycházím ze zásad selekce, jak ji provádí příroda sama. Včelstva v přírodě (ale i chovaná včelařem) jsou každodenně podrobována evolučním testům. Tak postupuji i já. K tomu používám prakticky nepřetržité testy (přímé i nepřímé) a vyhodnocování na jednotlivé vlastnosti, které jsou součásti jisté posloupnosti. Je to zcela něco jiného, než co provozují komerční množitelé matek. Zákony přírodní selekce jsou velmi tvrdé a komerčně orientovaný člověk je vůbec nemůže používat. Například nikdo z nich by si nedovolil vychované matky podrobit ročním testům a následně jich vyřadit cca 70 % z provozu. Není divu, neuživili by se. To jim samozřejmě nelze vyčítat.

Co hodnotím především (uvedené pořadí neznamená jakou důležitost pro mne má, ale vyjadřuje jistou posloupnost). Důležité totiž je, jakou strategii přežití ten, který genofond uplatňuje.

1. Zalétávání
2. Obranný pud
3. Schopnost koncentrace kleštíka do určitého prostoru
4. Schopnost jeho eliminace a tlumení
5. Délka vývoje plodu včel a trubců.
6. Schopnost ředění populace kleštíka a patogenů.
7. Odolnost na viry
8. Odolnost na Nosemu ceranae
9. Citlivost na Nosemu apis
10. Zkrácení vývoje.
11. Grooming
12. VSH chování
13. Způsob stavby
14. Celková schopnost přežít a přizpůsobovat se (vitalita plodu a včel)
15. Teprve pak mne zajímají ostatní užitkové vlastnosti, vše však musí být vyváženo.
16. Nemalou část věnuji i studiu a ověřování strategií přežití jednotlivých kmenů včel, jejich biorytmu, mentality včelstev, což se následně snažím využívat stejně, jako staří včelaři a brtníci, při vytváření podmínek pro život mých včelstev. Respektování zákona rovnováhy, je samozřejmostí. Tomuto jsou samozřejmě uzpůsobeny jednotlivé testovací metody.
    

Ve svých začátcích jsem používal následující stupnici varroatolerance:

1. žádné ošetření
2. 1 ošetření (biotechnický zákrok) za 4 roky
3. 1 ošetření (biotechnický zákrok) za 3roky
4. 1 ošetření (biotechnický zákrok) za 2 roky
5. 1 ošetření (biotechnický zákrok) za 1 rok
   

A tak dále až do stupně 10, kterým je současná metodika tlumení varroázy včelařů běžně doporučována.
Ani v tomto případě neuvádím tabulku celou (jako v předchozích případech), protože již pro mne není vůbec aktuální. V současné době má včelstva zpravidla splňují stupeň 1-3. Ostatní zpravidla brakuji, pokud je třeba byť jen jeden zákrok v prvním roce života matky, včelstva.

V současnosti chovám tyto linie:

MBR – bez chemického ošetřování od r 2003.

Dičko 1 (původ z roje v přírodě) – bez chemického ošetření 5 let

Projekt 110 – bez chemického ošetření 8 let

Projekt WPW – bez chemického ošetření 4 roky

Všechny ostatní kmeny a linie, které přírodní selekci v mých podmínkách a v mé provozní metodě neuspěly, jsem z provozu nekompromisně vyřadil nebo je předal jiným včelařům. Vlastně byly vyřazeny přírodou.

Samozřejmě jde o výsledky v mých podmínkách a mém způsobu včelaření. Nechci tvrdit, že tomu tak musí být i jinde při jiných způsobech včelaření. Podstatné pro mne je, neohrožovat své okolí a s tím jsem si na 100% jistý.

Toto je tedy mé uskutečňování věcí nečiněním.

Jak je zřejmé, z mé strany nejde jen o jakési ponechání včelstev svému osudu, dušičkaření. Jednotlivé vlastnosti jsou testovány například zesilováním infekčního tlaku. To je zásadní rozdíl proti tzv. Bond testům, které jsem si též vyzkoušel (v r. 1996 nechtěně). Vše je organizováno do určitých kaskád, časových i prostorových.

V chovu matek využívám raného chovu matek a trubců. Koncem dubna již mívám svoje první matky. Dále využívám i pozdního chovu matek (v srpnu a září) a také večerního páření, které lze ovšem využívat jen po část roku. Velmi důležitý je pro mne chov trubců, kteří mají pro včelstvo velký význam. Ve včelstvu nejsou zdaleka jen kvůli šíření genů. Má trubčí včelstva bývají v síle až 10 NN, přičemž 1/3 bývají trubci. Včelaři se mylně domnívají, že každý trubec je schopen se oplodnit s matkou. Tedy i ti nekvalitní. Tak tomu v přírodě většinou není. To se děje pravidelně jen u inseminace, kde trubci neprocházejí přírodním výběrem, ani nemohou. Mám vypracovánu metodiku, pomocí níž vysílám do prostoru fyzicky zdatné, selektované trubce s patřičnou dávkou spermatu. Mají vyšší šance ke spáření nežli neduživí trubci sousedů, kteří trubce potlačují a ani je tedy nemohu nijak speciálně připravovat. I když lze večerním pářením pracovat systémem brat x sestra, jsem v tom velice obezřetný. S příbuzenskou plemenitbou zacházím šetrněji nežli se šafránem. Br. Adam kdysi řekl: „Příbuzenská plemenitba je cestou do pekla. V některých případech se bez ní ale neobejdeme“. Právě to je velmi důležité chápat. To je však opak toho, než co je u chovatelů matek většinou běžné. Samozřejmě využívám intenzivně i něco, co jsem nazval očkováním včelstev a také markerovou selekcí. Není to nic nového po sluncem. Očkování není vynález lidí, ale přírody. Markerovou selekci pochopí každý, kdo se šlechtěním na odolnost zabývá. Bez ní není vlastně nějaké šlechtění ani možné začít. Já jsem si je pro sebe okopíroval z přírody, pro své potřeby definoval a začal využívat podobně tak, jak je to v případě přírodní selekce normální. Snažím se využívat i praktických poznatků epigenetiky. Zde musím poděkovat za podporu svému příteli Jaroslavu Janáčkovi, Jerrymu, který pracoval 28 let ve výzkumu v USA a Japonsku a je autorem několika světových patentů z oblasti mikrochirurgie. Pro své patenty využíval právě i poznatků z apidologie.

Jak jsem se již zmínil, dá se říci, že včelstva v přírodě používají k udržení svého života 2 základní mechanizmy (viz tabulka výše). Těmi jsou ředění populace patogenů a také jejich koncentrace, případně s jejich odstraněním (například při rojení, vykusováním díla… využitím VSH…).

Ostatní mechanizmy jsou behaviorální (speciální, okrajové) a jejich využívání je závislé především na strategiích přežití včelstev. To je ale značně podmíněno jejich původem, genetickým vybavením a šlechtěním včelstev. Dnešní včelaři se spíše orientují na ty behaviorální vlastnosti, které však zdraví včelstva ovlivňují z cca 20 %, což jejich provozní metody komplikuje a prodražuje. Zcela opomíjeno je těch 80 %, které jsou determinovány výše uvedenými základními mechanizmy, tedy ředěním a koncentrací patogenů, parazitů. Všechny tyto mechanizmy, tedy ty základní i speciální, se ale vzájemně doplňují a vystupují v určitých algoritmech. Zase to jsou spojité nádoby.

Provozní metoda musí mít v sobě zabudovány zásady přírodní selekce, a nejen naše pouhá přání. Soustředit se ale pouze na selekci a šlechtění je v případě zdravotního stavu včelstev jen neúplný s polovičatý přístup. Chápu, provozní metoda se nedá prodávat. Jde jen o to, aby to pochopili i včelaři. Jinak budou stále na někom závislí. Já jsem se závislosti na svém okolí zbavil.

Toto je moje zkušenost, kterou může následovat každý, ač ji nikomu rozhodně nevnucuji. Nejsem totiž tak naivní, abych si myslel, že každý chce včelařit bez chemie. Nakonec i schopnost přijímat nové věci je dána vzděláním. No, a to rozhodně není formální vzdělání, jak se mnozí domnívají. Mou snahou je umožnit včelstvům prosperovat i v našich úlových soustavách a vytvořit jim přibližně takové podmínky, které by měla v přírodě. Veškeré běžné provozní zákroky jsou u mne soustředěny do cca 2-3 zásahů za rok. Včely mne mají jen k tomu, abych jim vytvářel podmínky pro jejich život, pokud to vůbec potřebují. Z tohoto úhlu pohledu svá včelstva vlastně nevlastním. Jen jsem jejich ochráncem. Vše, co mi včely ukazují a nabízí přijímám s hlubokou pokorou a vděčností, protože včely nejsou výrobním nástrojem, ale přírodním bohatstvím. Toho je třeba si vážit.

Včelařská sezóna je pro mne duben, květen, červen, zima. Tím je vyjádřeno vše. Je to jen mírná nadsázka. Škoda jen, že ji tak málo včelařů chápe. Níže uvedu trochu podrobnější popis mých prací, které provádím v průběhu roku. Samozřejmě zdaleka ne všechno se týká jednoho včelstva. Jakýmsi svatým Grálem není ovládání určité včelařské techniky, ale pochopení různých zákonitostí, vztahů a vazeb ve včelstvu. Jde o dát do souladu životní prostředí, včelu, včelaře, úl a provozní metodu.

Můj stručný včelařský rok je tedy tento:

Zima:

1. Začíná 1. srpna. Spočívá ve vytipování a přípravě chovných a trubčích včelstev následujícího roku.
2. Přijetí zimních ztrát již v tuto dobu.
3. Udržení trubčích včelstev pro pozdní chov.
4. Pozdní chov matek
5. Zužitkování matek
6. Výměny matek, revitalizace včelstev (září, říjen)
7. Doplnění zásob oddělkům, zpravidla hotovými zásobami.
8. Odběr nadbytečného medu
9. Testy na citlivost různých patogenů. Pozorování na česnech.
10. Očkování.
11. Zajištění ochrany včelstev proti ptákům a hlodavcům, zajištění klidu na stanovišti
12. Výsadba pylodárných rostlin (vrby apod.)
13. Zimní kontrola stanovišť (žluny a „medvědi“ nikdy nespí)
    

Jaro:

1. Příprava chovu trubců a matek
2. Odebrání nadbytečných medových zásob, které jsem neodebral na podzim.
3. Chov matek
4. Výsadba pylodárných rostlin a dřevin.
5. Rozšiřování včelstev, Pokud neměla odpovídající prostor již před zimou.
6. Rozšiřování směrem dolů celými stavebními nástavky se soušovým jádrem (2 plásty dělničiny uprostřed, jinak stavební rámky. Stavebními rámky nejsou samozřejmě myšleny rámky s proužky mezistěny, ale rámku umožňující volnou stavbu).
7. Chov matek, tvorba umělých rojů, oddělků.
8. Žádné záměny nástavků u produkčních včelstev, ale metoda posunu. Tedy žádné množení kleštíka, ani v době rozšiřování, ani v době doplňování zásob.
9. Zužitkování matek.
10. Případná tvorba oddělků, umělých rojů.
11. Případné odebrání nadbytečných medných zásob (v brtnické kvalitě).
12. Testy a pozorování na česně.
    

Léto:

1. Příprava pozdního chovu matek
2. Eventuální doplnění zásob u produkčních včelstev v nepříznivém roce (do konce července)
3. Výběr a utvoření kombajnů na zpracování zásob pro oddělky.
4. Úprava včelstev na zimu (prostor, česna, očka……)
5. Samozřejmou prací při každé návštěvě včelnice jsou pozorování, testy, pokusy, záznamy, vyhodnocování. Takový běžný život včelaře.
6. Při rozšiřování a případných manipulacích včelstev dbám přísně na přirozenou architekturu díla s přihlédnutím k cílovému prostoru. Dílo je kostra včelstva.
7. Produkční včelstva potřebují za rok 2-3 zásahy.
8. Každý zásah musí slučovat ta opatření, které by včelstvo mohlo v budoucnu potřebovat.
9. Základní je dlouhodobý pohled na včelaření.
10. Při každém zákroku se ptám sám sebe, jak by to probíhalo v přírodě, co danými opatřeními napodobuji.
11. Testy a pozorování.
12. Vše je řešeno z pohledu zákona rovnováhy, protože i příroda má tendenci vždy dávat vše do rovnováhy.
13. Ve své provozní metodě se jen snažím napodobit jen přirozenou posloupnost včelstev žijících v přírodě.
14. Na zřetel se samozřejmě berou i strategie a taktiky přežití jednotlivých kmenů včelstev, které chovám. Možná že na nich právě stojí má provozní metoda nejvíce. Včely nejsou jednotný materiál, jak se včelaři mnohdy domnívají. Liší se včelstvo od včelstva, linie od linie, kmen od kmene, plemeno od plemene, druh od druhu. Nerespektování tohoto je, podle mne největší zločin, kterého se na včelstvech dopouštíme.
    

Leoš Dvorský
Mladá Boleslav 15.8.2020]]> Moje provozní metoda včelaření dnes a jak se vyvíjela

Moje provozní metoda včelaření se neustále vyvíjela a vyvíjí od roku 1963, kdy jsem začal se svým otcem včelařit. Nejprve to bylo v úle BUDEČÁK. Jednalo se tehdy o nejrozšířenější úl. Byl to dvouprostorový úl na vnější rámkovou míru 39x24 cm. Prakticky od samého začátku jsme praktikovali systém 2-4-3-2. V květnu se včelstva rozdělila ze 2 na 4. V létě se po výběru zredukoval počet ze 4 na 3 a před velmi pozdní snůškou (tehdy vřesu) jsme se znovu vrátili na původní počet. Tento systém lze využívat snad ve všech úlových soustavách a trochu napomáhá i skutečné selekci. Částečně jej využívám dodnes. Bylo šťastnou náhodou, že jsem v roce 1967 poznal chovatelského referenta mladoboleslavského spolku včelařů pana Bedřicha Šráma. Vynikajícího chovatele matek a neúnavného inovátora a lidového výzkumníka.

Úl jako prostředek ke změně provozní metody

Po různých předchozích pokusech jsem si v roce 1970 vyrobil nízkonástavkový úl o vnějších rozměrech rámku 39x16 cm. Úl byl tenkostěnný. Síla stěn byla 22 mm a nástavek byl na 10 rámků. Později jsem vyrobil tentýž úl z 5 cm silného polystyrénu se čtvercovým půdorysem (na 11 rámků) a také tenkostěnnou variantu tohoto čtvercového nástavku. Po několikaletém zkoušení bylo rozhodnuto ve prospěch tenkostěnných úlů. První 10-ti rámkový úl jsem v r. 1978 prosklil a zabudoval do něj teploměry. V témže roce jsem vyrobil sérii 22 ti nízkonástavkových úlů o čtvercovém půdorysu a začal na nich včelařit. Desetirámkovou variantu jsem si také ponechal. Celkový počet včelstev byl v té době přes 30. Budečáky jsem vyřadil zcela. V současné době včelařím v úle Langstroth 2/3 o síle stěn 22 mm na 10, resp. 9 rámků. Samozřejmě s očky, která významně ulehčují chov matek a ovlivňování rozvoje včelstev, aniž bych je musel stresovat jejich rozebíráním. Očka též značně usnadňují případné biotechnické postupy například při tlumen í varroázy a CCD bez jejich rozebírání.

Konstrukce rámků

Dlouho jsem si myslel, že rámky jsou to nejhorší pro včely, co lidé vymysleli. Poté, co jsem prováděl měření teplot v úle jsem zjistil, že tomu tak není nebo být nemusí. Jde o to chápat rámek jako součást celého prostoru, a nejen nástroj člověka dělat zákroky, které, jak se domnívá, potřebuje jen on, avšak včelám neprospívají. I v úle s rámky lze vytvářet podobné podmínky, jaké by mělo včelstvo v přírodě. Tedy umožnit včelám to, aby mohly prostavovat mezery mezi nástavky a umožnit jim obestavit horní i dolní loučky. Tím vzniká prakticky jednolitý plást s galeriemi (volnými průchody), podobně jako je tomu v přírodě. Proto jsem postupně přešel na šířku horní loučky 2 cm s břitem (skosená do trojúhelníku). Spodní loučka má šíři 1 cm. Takováto konstrukce umožňuje včelám dobře stavět a rámky je neruší nebo minimálně.

Rozšiřování včelstev

Ve svých začátcích jsem prováděl u nástavkových úlů záměny a později i rotace podobně, jak toto doporučoval profesor Farrar. Dnes však vím, že právě toto, je jednou z příčin narušování rovnováhy včelstva a, mimo jiné, i nekontrolované množení kleštíka ve včelstvech. Metodu záměn či rotace jsem nahradil metodou posunu. Ta spočívá v tom, že netrhám plodové těleso. To je pro mne svatyně. Vzhledem k tomu že je vnořeno do medných zásob, je zde i jiný tepelný režim, což včelám vyhovuje. Na jaře provádím jen jedno zásadní rozšíření, které spojuji samozřejmě s ostatními potřebnými operacemi. Základní rozšíření je směrem dolů, respektive k česnu. Pod plodové těleso dám 1-3 nízké nástavky (NN), podle síly včelstva. Uprostřed je vždy soušové jádro, tedy 2-3 souše dělničiny. Kolem jsou již jen rámky na volnou stavbu. Včelstvu je tak umožněno nerušeně se rozvíjet přirozeným způsobem směrem k česnu a není třeba do něho zasahovat. První nástavek nad včelstvo dávám u produkčních včelstev zpravidla současně, není to však dogma. Není-li včelstvo ještě plně zralé na rozšíření, přidané nástavky oddělím od stávajících, obsazených folií, která není u přední (česnové) stěny u česna doražena o několik centimetrů. Tu odstraním až v případě, až včelstvo začne volný prostor využívat. Odstranění folie je prací na několik sekund. V přidaných nástavcích jsou očka otevřena, v horních jsou zpravidla uzavřena a včelstvo je převáděno na režim spodního česna. Rozšíření směrem nahoru, od česna, není však vůbec nutné. V některých případech jej však také provádím.
Již staří včelaři věděli, že včelařit s horním česnem je včelaření na roje a se spodním česnem je včelařením na med. Protože téměř nepoužívám kouř k tlumení temperamentu včel, ale vodu, včelstvo to stresuje minimálně. Výhodou tohoto rozšiřování je, že včelstvo má od samého začátku možnost získat představu o tom, v jakých podmínkách se bude rozvíjet a do části s plodem se nemusí celý rok zasahovat. Tepelný režim včelstva se příliš nezmění. To považuji za velmi důležité i pro vytváření jeho přirozené sociální struktury. Samozřejmě používám i trochu odlišné postupy podle toho, o jak silné včelstvo nebo oddělek, smetenec, roj se jedná a také ve vazbě na tendenci rozvoje, která je v jednotlivých obdobích roku odlišná. Zkušenosti se záměnami nástavků, které jsem prováděl pravidelně do konce 80 let min. století, se mi však hodí. Člověk si jen musí uvědomit, jaké to bude mít negativní důsledky. Teprve však po zavedení volné stavby a metody posunu plodového hnízda, jsem to zcela pochopil. Dnes pracuji převážně s jednotlivými nástavky jako s moduly. Včelám jsou tak vytvářeny podmínky hodně podobné těm, které mají v dutinách v přírodě. Je jim umožněno pracovat na takové architektuře včelího díla podle svých schopností a využívat toho k nastolení a udržování rovnováhy ve včelstvu. Jde o jeden ze zásadních bodů v provozní metodě. Na veškeré zásahy ve včelstvu zpravidla potřebuji 2-3 zásahy v roce, včetně případných biotechnických opatření, odebírání nadbytku medu.

Medná komora

V osmdesátých létech minulého století jsem pomalu přicházel na to, že včely potřebují něco jiného, než se obecně mezi včelaři tvrdí. Blížil jsem se stále více k přírodně vedeným včelstvům. Výsledkem bylo, že jsem v r. 1992 „objevil“ u včel mednou komoru (MK) a včelstva na tento sytém včelaření převedl. Od tohoto data do dneška je spotřeba cukru u mne minimální a používám ho především na budování oddělků a nových včelstev. Produkční včelstva jsou prakticky jen na medu. Má včelstva jsou tak vlastně celoročně připravena na zimu, protože mají vždy dostatek zásob přirozené potravy, tedy medu. Jsou samozřejmě roky, kdy je třeba dokrmit i kmenová včelstva. To, že u mne žádné včelstvo v průběhu roku nehladoví, je pro včelstvo a mojí provozní metodu velmi důležité. Zimní spotřeba včelstev zimovaných na medu je o 25-30 % nižší. Těm, kteří neponechávají dostatečné zásoby medu svým včelstvům doporučuji, aby začali třeba své domácí mazlíčky krmit jen kyselými okurkami. Uvidí, jakých výsledků dosáhnou a jaké budou mít jejich miláčci potomky. Je to jen nepochopení a chamtivost, která vede včelaře k současným provozním metodám. Ty jsou založeny na hladovění a stresování včelstev. Proto jím říkám průmyslově apokalyptické metody.

Brtnický med

Je vlastně výsledkem mého včelaření, kdy nepoužívám žádnou chemii a tvrdě selektuji na odolnost a včelstva nestresuji. Bylo dokázáno (Rusko, Polsko, Saudská Arábie), že takovýto med má mnohonásobně více biologicky aktivních látek nežli med z klasicky vedených provozů. Odebírám přebytky, které včely nashromáždily. Zpravidla je to jen 1-2x do roka. Většinu potřebných zákroků ve včelstvu spojuji do jednoho kroku. Neřeším okamžité potřeby včelstva, jak je to u současných metod včelaření běžné, ale pracuji tak, abych později nemusel včelstva znovu vyrušovat zákroky, které mohly a měly být dávno hotové. Uvažuji tedy v dlouhodobějším horizontu. V tomto smyslu vlastně nevčelařím, ale jen vytvářím pro včely vhodné podmínky. Tím se eliminuje neustále stresování včelstev. V mém případě odebírám převážně přebytky z jarní snůšky, která je na mých stanovištích stěžejní. Proto nemám téměř med druhový, ale smíšený, který je celoročním výsledkem práce včel. Děje se tak zpravidla v červnu nebo až říjnu. Někdy tento zákrok (odběr medu) spojuji s rozšiřováním včelstva na jaře následujícího roku. S využitím medné komory však lze druhový med získávat také. Já však o něj neusiluji.

Kamarádění s kleštíkem

V roce 1996 mi na jednom lesním stanovišti uhynulo 12 včelstev ze 14 ti. Pravděpodobným důvodem bylo přemnožení kleštíka (V.d) a následné virózy. Přeživší včelstva byla původem z linie od B. Šráma s označením BŠ-7. Jednalo se o místní materiál z původní včely, která byla postupně zušlechťována trubci kmene Sklenar 47, převážně od přítele Seidla ze Slavičína (linie Hungrovka). K tomuto bylo využíváno měsíční páření matek. To jsem si v jedenácti létech osvojil a začal využívat. Tento genofond je na mých včelnicích dodnes, i když byl postupně obohacen o jiné kmeny kraňky, ale i jiná plemena i s využitím vlastní chovatelské metody. Ta využívá zcela jiné postupy, než které využívají komerční chovatelé. Hubení kleštíka u mne dnes není stěžejním úkolem, i když včelařím zcela bez chemie.

Od „varroázy“ k CCD

Od tohoto roku (1996) jsem na každém stanovišti nechával 1-5 včelstev bez chemického ošetřování jako kontrolní. Výsledkem je, že od 2003 včelařím s jednou linií bez chemického ošetřování. Ostatní včelstva jsem začal ošetřovat pouze kyselinou mravenčí. V r. 2003 jsem ponechal 30 % včelstev i bez ošetření kyselinou mravenčí. V následujícím roce 50 % a v r. 2005-6 prakticky 100 % a přešel na tzv. bodové ošetřování kyselinou mravenčí. To spočívalo v tom, že jsem koncem května a počátkem června diagnostikoval ta včelstva, která byla zdrojem infekce. Ošetřena byla pak pouze tato včelstva. Výsledky mne překvapily. Stačilo totiž třeba ošetřit jen jedno včelstvo ze 14-ti (ale na jiném stanovišti také jedno ze 30-ti) a problém byl na celý rok vyřešen. Od té chvíle považuji plošná ošetřování proti včelím onemocněním za nevčelařské, pokud bych nechtěl použít ostřejší vyjádření. Dnes již nechápu ty, kteří jej propagují. Pro takovou identifikaci problému byly diagnostiky založené pouhém počítání roztočů irelevantní. I proto jsem v r. 2005 vyzkoušel a porovnával s ostatními svou metodu diagnostiky podle poškození včel, kterou používám dodnes. Všechny běžně používané diagnostiky, kromě této, totiž vycházejí z počítání spadlých samiček V.d. na podložku. Jenže ono není tak důležité kolik samiček kleštíků je ve spadu, ale kolik jich na včelách či plodu zůstane a především to, jak tento parazit včelstvu skutečně škodí. To je zcela jiný úhel pohledu. Ověřování bylo úmornou prací. Hodnotil jsem cca 70 včelstev 3x denně (ráno, v poledne, večer) několik let. Získal jsem tak ale spoustu zajímavých informací a především včelařský cit.

Moje dlouholeté zkoušení a zkušenosti mne přesvědčily, že roztoč V.d. není zdaleka jedinou a ve většině případů ani nejdůležitější příčinou úhynu včelstev. Podle mne právě toto snad až primitivní chápání tzv. „varroázy“ vede k tomu, že se ve včelařství používá stále více jedů a včelstva hynou stále více a více. Horší je možná i to, že si včelaři vyměňují informace, aniž tuší, že každý vlastně mluví o něčem jiném. Je to jakýsi bludný kruh, ze kterého vystoupí jen málo kdo.

Jdu jinou cestou. Z bludného kruhu jsem zcela vystoupil. Pro mne je důležitý jak konečný výsledek, tak i cesta k němu a ne to, co si kdo někde přečte a pak neověří znalosti jiných ve své praxi. Jedině praxí se ze znalostí stávají vědomosti. Snažím se pochopit všechny okolnosti, které život a zdraví včel ovlivňují. Tak to dělá nakonec i největší vědec na světě a tím je příroda sama. Problematiku úhynů včelstev nevidím jako jednosměrnou silnici. Naopak je to mnohoproudá dálnice v obou směrech, kdy na počátku zdaleka vždy není kleštík. U tzv. CCD je to vlastně jen jedna varianta (typ B). CCD je multifaktoriální jev a spouštěčů je daleko více. Kleštík je jen jedním z nich. Často bývá na konci řetězce nepříznivých vlivů, které úhyn včelstva způsobují. To současný pohled na varroázu není schopen rozlišit. Podle mne to ale vrhá vše o 30 let zpátky. Nehodlám se o tom s nikým přít. Je to moje zkušenost, kterou se řídím.

Pokud vyšetříme všechny včely u uhynutého včelstva, jen v málo, které z nich nenajdeme houbu Nosema apis, avšak zdaleka ne každá včela má na sobě kleštíka nebo je jím poškozena. Přesto se jako původce označuje naprosto „neomylně“ roztoč Varroa destructor. Už jen to ukazuje omezenost současného pohledu na tzv. varroázu.

Právě toto zohledňuje diagnostika podle poškozených včel nejkomplexněji a velice přesně a jednoduše se dá na jejím základě spočítat další vývoj infekce. Není totiž poškozená včela, jako poškozená včela. Je to právě charakter poškození, který ukazuje na různé varianty CCD. Ostatní diagnostiky jsou pro mne pouze orientační a doplňující. Tato metoda hodnocení mne dovedla k tomu, že jsem více pochopil, že máme co do činění nejen s kleštíkem, ale především regulérním CCD, tedy ostatními faktory oslabující imunitu včel. To se i dnes neodvažuje téměř nikdo vyslovit. Většina se bojí jít proti proudu i kdyby věděli, že mají pravdu. Také já jsem v minulosti tuto variantu ve svém členění varroázy (typ A, B, C) označoval jako variantu C (od CCD). Dnes však CCD nijak verbálně nemaskuji a říkám věci otevřeně. Je to pro mne užitečné. Také proto mne jeho 9 variant, které jsem u CCD schopen rozeznat, už neděsí. Naučil jsem se (a učím se stále), jak CCD do značné míry předcházet, případně řešit pomocí biotechnických opatření a své chovatelské metody. To by však bez skutečné identifikace problému (v tomto případě variant CCD) nebylo možné. K tomu mi tato metoda hodnocení zdravotního stavu včelstev podle poškozených včel pomáhá nejvíce. Navíc je velmi jednoduchá a rychlá. Zvládne ji při troše cviku každý bez jakýchkoliv pomůcek. Já ji mám již natolik zažitou, že mi stačí sledovat včelstva na kterémkoliv stanovišti několik minut a vím, co se zde odehrávalo, odehrává a odehrávat bude. Stačí skutečně jen chtít a zajímat se o včely alespoň tak, jak se zajímáme o své domácí mazlíčky.

Myslím si, že pokud nedokážeme přesně poznat problém, definovat jej, nemůžeme ani očekávat smysluplné řešení, ať už jde o provozní metodiky vedení včelstev nebo šlechtění. I to je v mém způsobu vedení včelstev důležité.

Včelaři se nejsou schopni domluvit právě proto, že každý mluví o něčem jiném. Zpravidla každý vášnivě popisuje momentální stav u sebe a domnívá se, že u toho druhého je to také tak. Protože si nevedou žádné záznamy, neověřují si hypotézy pokusem, nevědomky tápou. Proto jsem si varroázu před 11 roky rozdělil na typ A, B a CCD ©, abych srovnával srovnatelné. Krátce se pokusím tyto typy charakterizovat, charakterizovat.

Typ A

Dnes se již prakticky v čisté podobě nevyskytuje. Je však užitečné si ji připomenout. Zde je způsobena skutečně vysokými počty V.d. Ty vedou k snižování dlouhověkosti a kondice včel. Při této variantě včelstvo hynulo zpravidla 3-4-5 let od nakažení. Včelstvo si postupně nevytváří dostatečnou zálohu dlouhověkých a středověkých včel. Notně tomu napomáhají i klasické metodiky ošetřování včelstev, kdy se systémově narušuje ustálená vnitřní rovnováha včelstva, snižuje sociální imunita. Lidé si mylně myslí, že včelstvo potřebuje dlouhověké včely jen k přezimování a nechápou, že v normálním včelstvu je tato sociální skupina vždy. Tomu současně vžité metodiky doslova programově brání. V normálním včelstvu jsou však skupiny dlouhověkých, středněvěkých a krátkověkých včel přítomny vždy. Jen je to v různých poměrech. Jsou to však spojité nádoby. Včelstvo při tomto typu hyne prakticky na podvýživu od listopadu do konce roku, kdy ve včelstvu hynou poslední krátkověké včely a ty dlouhověké nejsou.

Tento typ je možné snadno vyřešit nějakým biotechnickým opatřením založeným na principu ředění, případně koncentrace kleštíka do určitého prostoru s následným odstraněním (to však nemusí být vždy nutné) . Včelstva v přírodě to také tak dělají například rojením, ale i umístěním trubčiny na okraj plodového hnízda. Velmi často pomůže i plodová přestávka ve vhodnou dobu apod. Biotechnických zákroků je celá řada a každému včelaři si jistě ihned vybaví, stačí se jen trochu zamyslet. Není na tom nic složitého. Podle mne stačí jen jediný zákrok v průběhu roku a je vše na rok vyřešeno. To mám u sebe ověřeno. Pokud by nějaké včelstvo tomuto kritériu nevyhovělo (často i mou vinou), vyřazuji jej z chovu. U mne včelstva, která jsou vedena logikou včelstva v přírodě k tlumení varroázy tohoto typu žádný zákrok nepotřebují. U typu A je sledování a odhad V.d. ve včelstvu zcela na místě. Větší smysl to ale má v sezóně, a nikoliv ze zimní měli. I když i sezónní sledování populace kleštíka má své slabiny a dává často opožděné informace o 2 týdny až 2 měsíce. To je třeba v analýze stavu a predikci budoucnosti zohledňovat. Má-li mít vyšetření zimní měli pro včelaře nějaký význam, je třeba jej strukturovat jinak, než jak je dnes vžité.

Typ B

Jakoby vyrůstá z typu A. Díky oslabené imunitě je včelstvo sužováno především virem deformovaných křídel (DWV).
Tak tomu ale není vždy. To může způsobit i jiné narušení rovnovážného stavu a oslabení imunity včelstva.

Včely hynou v průběhu roku před úly. Ve včelstvu vypadávají jednotlivé sociální skupiny včel, a tak ve včelstvu dochází k takovému rozkladu sociálních vztahů, že včelstvo postupně ztrácí svou integritu. Včely se přestávají starat o matku, plod. Ten je mezerovitý apod. Před úly je v době proletu mladušek spousty včel, mladušek s poškozenými křídly. Někdy je včely samy z úlu vynášejí živé nebo dokonce zabité.

Včelstva jsou napadána predátory všeho druhu a hynou zpravidla zničující loupeží v podletí. Mezi predátory řadím samozřejmě i slídilky, které konec včelstva zakončují. Děje se tak již v podletí, zpravidla do konce září, nejčastěji však v srpnu. I toto je ovlivňováno především současnými, dle mého soudu přežitými, metodikami včelaření.

I tento typ lze rozpoznat snadno již začátkem června. Pokud včelstvo není správně vedeno, a to v současných metodikách není prakticky nikdy, nebo nemá vyvinuté i speciální mechanizmy k utlumení V.d., hyne zpravidla do 4-10 týdnů po zjištění výskytu prvních poškozených včel s DWV.
I zde má sledování počtu V.d. svůj význam spolu s poškozenými včelami. Jsou-li spady vysoké a poškozené včely se vyskytují pravidelně, nastává kritická fáze. Aby se kleštík nešířil nekontrolovaně do prostoru, je třeba zasáhnout. Pokud je to třeba, využiji zase principu koncentrace kleštíka do určitého prostoru na plodu s následným odstraněním. Někdy stačí málo a včely si pomohou samy.

Elegantní metodou je třeba metoda falešného plodového hnízda apod. Podstatou je soustředit kleštíka do určitého prostoru a následně jej třeba odstranit. Technika provedení je již vedlejší. Za účinné považuji i revitalizaci oddělkem s odolnějším genofondem.

Posledním termínem, kdy má smysl biotechnická opatření dělat, resp. kdy dávají záruku, že včelstvo přežije, je začátek července. Pak už je více méně o osudu včelstva rozhodnuto a jeho záchrana je spojena v vysokými náklady a velmi nejistým výsledkem. Zde je pak lepší přijmout včas zimní ztráty těch včelstev, která by ji s jistotou nepřežila.

Do takovýchto situací se má včelstva dostávají zřídkakdy. V tomto případě mi vždy stačí provést zpravidla zásah u 1 včelstva na stanovišti počátkem června a problém je vyřešen bez jakékoliv chemie. V minulosti jsem použil na takováto včelstva ještě následně kyselinu mravenčí (KM). Dnes to nedělám především proto, že KM podle mne narušuje vnitřní rovnováhu a v mnoha případech může být dalším impulzem k oslabení sociální i vrozené (buněčné) imunity včelstva, ničí mikroflóru a mikrofaunu ve dutině, ve které včelstvo žije. Jsou samozřejmě i jiné důvody. Tento typ varroázy je dobře diagnostikovatelný a řešitelný již začátkem června. Udělá-li se zákrok u nositele infekce včas, je tento problém zpravidla vyřešen opět na celý rok bez chemie. To je moje zkušenost.

CCD (typ C)

Tento typ je dlouhodobě popisován jako multifaktoriální jev. To, že to někteří z nás nechtějí vnímat, je věcí jinou. Na začátku celého řetězce problémů, patogenů, není kleštík (pokud do CCD nezahrneme i typ B, viz. tabulka). Jsou to různé vlivy změn životního prostředí, neonikotinoidy, glyfosáty, pesticidy, insekticidy a další chemické přípravky používané především v zemědělství. Dále je to především Nosema ceranae, Nosema apis, ale i klasická zootechnika včelstev, kde je normální používání chemie všeho druhu, tedy i organických kyselin. Ono vše se vším souvisí. Například přítomnost houby Nosema ceranae silně zvyšuje citlivost včelstev na různé chemické přípravky. Organické kyseliny mnozí považují za tzv. měkkou chemii. Moje zkušenosti mne přesvědčily, že jsou mnohdy ještě horší než klasická chemie. Navíc velmi zkresluje selekční kritéria při šlechtění včelstev na vyšší odolnost vůči nemocem. Chemie působí jako sekačka na trávu. Vše dá do jedné roviny a nevidí rozdíly, které je při selekci a šlechtění právě nutné hledat. Variant úhynů je hned několik. Sám jich rozeznávám 9. Liší se od sebe stupněm narušení vnitřního rovnovážného prostředí, což se nejlépe pozná právě podle stupně a druhu poškození včel. Popisovat jednotlivé varianty by bylo zdlouhavé a pro většinovou veřejnost zřejmě i málo srozumitelné. Jednu ale uvedu. Již před 8 roky jsem zveřejnil variantu, kdy cca začátkem srpna opustí matka úl s chomáčkem včel počátkem srpna. V úle nezůstane žádný plod ani mladá matka. Včelstva však zůstává na první pohled kompaktní a není napadáno slídilkami. Asi za 2 měsíce však podlehne náporu predátorů, tedy i ostatních včelstev. Tuto variantu znám již dlouho, avšak zveřejnil jsem ji až tehdy, když mi ji nezávisle na sobě potvrdili další včelaři z různých oblastí u nás a v zahraničí. Podle mých statistik takto hyne cca 15 % včelstev. To není zanedbatelné. O ostatních variantách již nebudu psát, protože to není cílem článku a zůstanou prozatím v mých laboratorních sešitech.

Důležité je však to, že lze a jde CCD předcházet. To se dá provést právě vhodným vedení m včelstev, které je blízké přírodě. Využít se dají i různá biotechnická opatření, která jsou vhodná pro tu, kterou variantu ze zmíněných 9 ti. Trochu podrobněji je to uvedeno v níže uvedené tabulce (Jak včelařit bez chemie), která musela být z prostorových důvodů zredukována. Z celého řetězce nepříznivých vlivů, jak jsem je uvedl, lze mojí metodou vedení včelstev většinu eliminovat, a to k udržení rovnováhy zpravidla stačí. Soustřeďuji se na to, co mohu sám ovlivnit, a to jak přímo, tak i nepřímo. Co se děje v okolí, neřeším, počítám jen s tím nejhorším. Štěstí přeje připraveným.

Významnou roli u mne hraje nejen tvrdá selekce, ale i snaha vyhovět potřebám včel. Speciální vlastnosti včel hrají někdy také významnou roli. Tvrdím však, že z 80 % lze vše zvládnout jen využitím schopností včel, případně využitím biotechnických opatření, zapojených vhodně do provozní metody. To může zvládnout každý při cca stejných výnosech.

Diagnostika podle poškozených včel

Tuto metodiku jsem vyvíjel od r. 2005, kdy jsem ji použil poprvé. K tomu, abych ji začal využívat, ale předcházelo předchozí cca dvouleté pozorování. Po tuto dobu jsem sledoval cca 70 včelstev 3x denně na pěti stanovištích. Nebylo to nic snadného, ale vyplatilo se. Jak už jsem zmínil, tato metoda odráží skutečné poškození včelstva kleštíkem, viry i Nosemou ceranae. Její pomocí lze jednoduše spočítat, jakým způsobem se bude onemocnění vyvíjet. Dále uvedu jednoduchý příklad.

1. Při proletu mladušek kolem 13.00 hod. pozoruji včelstvo například 15 minut na česně (čím déle, tím lépe) a před ním, na přední stěně… Za tuto dobu včelstvo opustí například 3 poškozené včely.
2. Zjistím kolik poškozených včel je to za 1 minutu. V tomto případě 3:15=0,2 za 1 minutu.
3. Den má 1440 minut. Tedy 0,2*1440= 288 poškozených včel za den. (Těm, kteří s tímto mají trochu statisticko-matematický problém říkám, že jsem sledoval včelstva 3x denně tak dlouho, dokud jsem to zvládal. Tedy cca 2,5 měsíce nepřetržitě. Avšak z různých složitých vzorců a dedukcí je tento postup nejjednodušší, přitom velice blízko realitě. Proto jej doporučuji a také nejvíce používám. Samozřejmě bych mohl uvést i postupy jiné.
4. 30x288=8640,-- poškozených včel za měsíc.
5. Dál už je to na nás, jak s těmito údaji budeme pracovat. Kdo má přehled o stavu plodu (počtu buněk) může provádět velmi přesné odhady. Umíme přeci spočítat kolik buněk má 1 dm2 plodu i v závislosti na jejich velikost. Totéž u trubčího plodu. Přehled máme i o počtu včel v jednotlivých generacích apod.
6. Například, pokud takovéto poškození zjistíme 1.6., tak za měsíc červen a červenec to bude minimálně 17276 včel. To je více než 1,5 kg. Má takové včelstvo šanci odolat? Kolik dalších zdravých dlouhověkých včel asi dokáže odchovat? Je to možné spočítat? Samozřejmě ano. Musíme ale znát přesný počet buněk plodu, otevřeného nebo zavíčkovaného, nejlépe obojí. Budeme-li předpokládat, že matka v toto období naklade například denně 1000 vajíček, je v tomto případě těch 288 poškozených včel výpadek cca 1 čtvrtina. To je už kritické.
7. Samozřejmě stupeň nebezpečí je dále předurčen variantou CCD. To poznám podle toho, jak jsou včely poškozené. Jinak vypadá včela poškozená virem akutní paralýzy, chronické paralýzy, Nosemou ceranae, Nosemou apis, atd. Každá varianta má svá specifika. V praxi jde zpravidla o určitý mix více faktorů. Jeden však bývá dominantní.
8. Musím se přiznat, že jsem v prvopočátcích používal složitější vzorce. Nakonec ale zvítězila jednoduchost, rychlost, a především dostačující přesnost s možnostmi dalšího prognózování zdravotního stavu. To je velmi důležité pro případné další zákroky a další selekci.
   

Moje členění varroázy.

   

* nejčastěji.

Varroáza jako včelí Covid-19

Současná situace ve včelařství, nejen u nás, mi připomíná hysterii vyvolanou pandemií Covid-19. Tam na tento virus také svedeme takřka vše. Snad i zlomenou nohu. Upozaďují se všechna ostatní onemocnění, jejich příčiny a důsledky. Covid-19 i kleštíka a virózy, Nosemu ceranae příliš démonizujeme místo toho, abychom se snažili problém pochopit a následně řešit a předcházet, ale především spoléhat jen na sebe. Můj táta vždycky říkal: „Když máš z něčeho strach, tak jdi a sáhni si na to“. Problém není ve včelích nemocech, ale ve včelařích a jejich provozních metodách. Ty mají v úhynech včelstev, podle mne, minimálně stejnou váhu jako Nosema ceranae, Nosema apis, kleštík a ostatní patogeny. Je to právě provozní metoda, kterou mohu rychle ovlivnit svoje včelaření, zdravotní stav, imunitu a kondici včelstev. Okolí mohu ovlivnit minimálně. Já jej ovlivňuji například trubci, kteří prošli mým selekčním sítem a mohou své geny vyšší s odolností šířit dále. Provozní metoda a šlechtění je klíč k rychlému řešení CCD, nikoliv kvanta jedů. Provozní metoda však nelze prodat, proto jí zřejmě není věnována pozornost.

Volná stavba a prostor.

Od roku 2005 včelařím zcela na volné stavbě, tedy stavbě bez mezistěn. Tehdy to bylo 100 včelstev. Tímto krokem se mi zase otevřely nové obzory života včelstva. Velice důležité bylo pochopit celou architekturu díla, jak a proč ji včely vytváří a využívají ji. Včelí dílo je něco podobného, jako pro člověka lidská kostra. Bez ní bychom se sesunuli jako turecká pizza. To chápe každý. U včel je to podobné. Dílo má však u včelstva i informační roli, jak pro včelstvo samé, tak i pro včelaře. To lze využít například při rozšiřování. Každý roj, když si hledá nové obydlí, má jistou vizi prostoru, kterou se pří výběru řídí. Z toho se pak ale také odvíjí stavba, resp. její architektura. Architektura neznamená zdaleka jen to, jaký druh buněk (dělničí, trubčí, přechodné, určené pro zásoby) a kde je včelstvo staví. Patří sem i délka, výška a orientace plástů, vzdálenosti mezi nimi. To vše v provozu s mezistěnami člověk ani nemůže vnímat, a proto ani využívat. Dnes je volná stavba součástí algoritmu, kterým umožňuji mým včelstvům žít bez chemie tak, jako je to běžné u včelstev žijících v přírodě. Včelstva ji dokáží využívat i k tlumení kleštíka například tím, že trubčina je na kraji plodového hnízda, kde je obecně nejvyšší infekční tlak. Stačí jim jen umožnit dělat to, co dávno umí. Od r. 2013 nepoužívám vůbec žádnou chemii a problém s kleštíkem považuji u sebe za vyřešený. Intenzivně se zabývám jinými věcmi. Mé roční ztráty včelstev přesto činí kolem 5 %.

Biotechnická opatření.

Často jsem tázán, jak řeším varroázu, tedy kleštíka (podle mé klasifikace varroázu typu A, B). Upřímně řečeno dnes již prakticky „nijak“. Snad jsem se již trochu naučil řešit věci nečiněním. Mým cílem není nemít roztoče, ale mít zdravá včelstva, která odolávají infekčnímu tlaku sama a také dalším nepříznivým vlivům životního prostředí. Pokud se některé z mých včelstev na stanovišti nedokáže z nějakých důvodů překonat slabé místo ve svém životě, je řešením použití některého z biotechnických opatření s následnou výměnou matky. Matky měním zpravidla celým oddělkem koncem září, či v říjnu a některá včelstva tak i revitalizuji. Tuto metodu jsem začal využívat již v 80-tých létech, ale teprve v novém století přišel i na to, že se tak dá řešit i revitalizace včelstva oslabeného například tzv. varroázou. Toto je uvedeno v článku „S oddělky proti varroáze“, který byl zveřejněn v roce 2003 a byla to taková moje první vlaštovka v toto ohledu.

Biotechnická opatření vycházejí ze života včel druhu Apis cerana, cerana (Včela východní, východní) a také včel druhu Apis mellifera mellifera, žijících v přírodě. Toto jsem popsal v článku „Bez jedu to nejde?“.

Biotechnická opatření nejsou nic převratného a jen napodobují hlavní mechanizmy, které využívají delší čas í včelstva přežívající v přírodě k tlumení parazitů a různých patogenů. Jde především o ředění populace patogenů nebo jejich koncentrace s následným odstraněním (utlumením). Tyto mechanizmy můžeme hravě ve svých metodách vedení včelstev napodobit. Těchto opatření jsou desítky (některá jsou uvedena v tabulce níže). Biotechnickými je nazývám proto, že technickými prostředky (nástavky, mateří mřížkou, izolátorem, očky…) ovlivňuji biorytmus včelstva směrem, který je v logice určitého algoritmu. Včelstvu napomáhá především k nastolení vnitřní ustálené rovnováhy.

Samozřejmě současně včelstva využívají tzv. behaviorální (speciální)í vlastnosti (grooming, zkrácení vývoje, VSH a další), které můžeme šlechtěním zesilovat. Je to však podstatně pracnější a delší cesta, kterou však v žádném případě nesmíme opomíjet. Nakonec i u včelstev v přírodě jsou integrální součástí jejich života a obrany vůči nemocem, nelze to oddělovat. V přírodě však existuje zákonitost, že parazit se přizpůsobuje hostiteli a naopak. Je to nepřetržitý proces. Proto i šlechtění v tomto směru musí být nepřetržité.

V přírodě včelstva hynou především hladem, a ne na nemoci. Například kleštík není parazit, který by v přírodě zahubil svého hostitele, aby přežil. Není v jeho strategickém zájmu včelstvo zahubit. Jeho šíření do prostoru kopíruje dokonale život a šíření do prostoru včelstva. O jeho množení se stará především, jen a jen včelař sám. Proč však předchozí poznatek nevyužít ve své praxi? Já se o to snažím.

V našich úlových soustavách je to jinak než v přírodě. Naše včely živoří jako důsledek špatné výživy a nevhodných metod včelaření, které je neustále stresují, vyvádějí z rovnováhy. Například kleštíka včelaři na jaře množí nevhodným rozšiřováním a záměnami plodu, nástavků. Ti tzv. lepší jej pak následně likvidují chemicky v létě. Poté V.d. a často i s ním spojené i nespojené patogeny znovu množí při doplňování zásob v podletí. Tehdy včelstva znovu rozplodují a přivedou do stavu rozvoje. Oklamou tím nejen včely, ale i kleštíka a ten se chová jinak, nežli by to bylo u včelstva v rovnováze. To má své nevyhnutelné důsledky. Pak včelařům ovšem nezbývá nic jiného než jej opět hubit chemicky, což z mnohých příčin nestačí. Klapky na očích neumožňují, aby včelaři viděli věci v souvislostech a jaké skutečně jsou. Výsledkem jsou neustále se opakující úhyny a takřka programové oslabování imunity a vitality včelstev. Přežilé provozní metody neumožňují lidem využít čas na mnohem důležitější věci. Je to takové perpetuum mobile, které vyhovuje distributorům chemických přípravků, příjemcům dotací a grandů. Jde totiž zkrátka business s jedy, informacemi. Jde o jakýsi obchod se strachem. Jak ponižující pro tvora Homo sapiens. Nebo spíše Homo destructor? Uskutečňovat věci nečiněním, jak to chápu já, však neznamená sedět se založenýma rukama. Znamená to prostě jen věřit v to co dělám a jednoduše jít určitou cestou, žít si ji, stát se aktivní součástí toho všeho. Proto si dnes žádné cíle nedávám. Zajímavé ale je, že se mi tím začaly plnit. Kolegové se mne občas ptají, jestli mám vůbec včely. Odpovídám že ne. Říkám, že včely mají totiž mne. Přesto jsem přesvědčen, že dnes by většina mých včelstev v přírodě bez problém přežila. Toto si také, jako téměř vše, ověřuji pokusem. Žijí a prosperují v metodice vedení, která je přírodě blízká. To je mé kritérium úspěšnosti. Níže uvedená tabulka uvádí základní informace o tom, jak jde včelařit bez chemie. V první části jsou uvedeny hlavní mechanizmy, které včely ve volné přírodě používají nebo které může provést včelař sám (biotechnická opatření). Jak je zřejmé, je možné přirozené instinkty včel zapracovat do všech metodik vedení včelstev. Podle mých zkušeností stačí využít jen jedno opatření v roce. U mne je to pak pouze jen u těch včelstev na stanovišti, která to nevyhnutelně potřebují. Jde tedy i zde o tzv. bodové opatření, jak jsem uvedl výše. Často však včelstva nepotřebují vůbec nic, protože jsou v rovnováze a jejich behaviorální mechanizmy stačí běžné výkyvy vyrovnávat. Druhá část tabulky informuje o některých behaviorálních mechanizmech, které včely využívají jak ve volné přírodě, tak i našich úlech. Ty jsou předmětem dalšího šlechtění. Není účelem tohoto článku zacházet do zbytečných podrobností.

Jak včelařit bez chemie

   

Další info je zde: Bez jedu to nejde?

Chov matek a selekce, šlechtění

Šlechtění a selekce není podle mne totéž. Vycházím ze zásad selekce, jak ji provádí příroda sama. Včelstva v přírodě (ale i chovaná včelařem) jsou každodenně podrobována evolučním testům. Tak postupuji i já. K tomu používám prakticky nepřetržité testy (přímé i nepřímé) a vyhodnocování na jednotlivé vlastnosti, které jsou součásti jisté posloupnosti. Je to zcela něco jiného, než co provozují komerční množitelé matek. Zákony přírodní selekce jsou velmi tvrdé a komerčně orientovaný člověk je vůbec nemůže používat. Například nikdo z nich by si nedovolil vychované matky podrobit ročním testům a následně jich vyřadit cca 70 % z provozu. Není divu, neuživili by se. To jim samozřejmě nelze vyčítat.

Co hodnotím především (uvedené pořadí neznamená jakou důležitost pro mne má, ale vyjadřuje jistou posloupnost). Důležité totiž je, jakou strategii přežití ten, který genofond uplatňuje.

1. Zalétávání
2. Obranný pud
3. Schopnost koncentrace kleštíka do určitého prostoru
4. Schopnost jeho eliminace a tlumení
5. Délka vývoje plodu včel a trubců.
6. Schopnost ředění populace kleštíka a patogenů.
7. Odolnost na viry
8. Odolnost na Nosemu ceranae
9. Citlivost na Nosemu apis
10. Zkrácení vývoje.
11. Grooming
12. VSH chování
13. Způsob stavby
14. Celková schopnost přežít a přizpůsobovat se (vitalita plodu a včel)
15. Teprve pak mne zajímají ostatní užitkové vlastnosti, vše však musí být vyváženo.
16. Nemalou část věnuji i studiu a ověřování strategií přežití jednotlivých kmenů včel, jejich biorytmu, mentality včelstev, což se následně snažím využívat stejně, jako staří včelaři a brtníci, při vytváření podmínek pro život mých včelstev. Respektování zákona rovnováhy, je samozřejmostí. Tomuto jsou samozřejmě uzpůsobeny jednotlivé testovací metody.
    

Ve svých začátcích jsem používal následující stupnici varroatolerance:

1. žádné ošetření
2. 1 ošetření (biotechnický zákrok) za 4 roky
3. 1 ošetření (biotechnický zákrok) za 3roky
4. 1 ošetření (biotechnický zákrok) za 2 roky
5. 1 ošetření (biotechnický zákrok) za 1 rok
   

A tak dále až do stupně 10, kterým je současná metodika tlumení varroázy včelařů běžně doporučována.
Ani v tomto případě neuvádím tabulku celou (jako v předchozích případech), protože již pro mne není vůbec aktuální. V současné době má včelstva zpravidla splňují stupeň 1-3. Ostatní zpravidla brakuji, pokud je třeba byť jen jeden zákrok v prvním roce života matky, včelstva.

V současnosti chovám tyto linie:

MBR – bez chemického ošetřování od r 2003.

Dičko 1 (původ z roje v přírodě) – bez chemického ošetření 5 let

Projekt 110 – bez chemického ošetření 8 let

Projekt WPW – bez chemického ošetření 4 roky

Všechny ostatní kmeny a linie, které přírodní selekci v mých podmínkách a v mé provozní metodě neuspěly, jsem z provozu nekompromisně vyřadil nebo je předal jiným včelařům. Vlastně byly vyřazeny přírodou.

Samozřejmě jde o výsledky v mých podmínkách a mém způsobu včelaření. Nechci tvrdit, že tomu tak musí být i jinde při jiných způsobech včelaření. Podstatné pro mne je, neohrožovat své okolí a s tím jsem si na 100% jistý.

Toto je tedy mé uskutečňování věcí nečiněním.

Jak je zřejmé, z mé strany nejde jen o jakési ponechání včelstev svému osudu, dušičkaření. Jednotlivé vlastnosti jsou testovány například zesilováním infekčního tlaku. To je zásadní rozdíl proti tzv. Bond testům, které jsem si též vyzkoušel (v r. 1996 nechtěně). Vše je organizováno do určitých kaskád, časových i prostorových.

V chovu matek využívám raného chovu matek a trubců. Koncem dubna již mívám svoje první matky. Dále využívám i pozdního chovu matek (v srpnu a září) a také večerního páření, které lze ovšem využívat jen po část roku. Velmi důležitý je pro mne chov trubců, kteří mají pro včelstvo velký význam. Ve včelstvu nejsou zdaleka jen kvůli šíření genů. Má trubčí včelstva bývají v síle až 10 NN, přičemž 1/3 bývají trubci. Včelaři se mylně domnívají, že každý trubec je schopen se oplodnit s matkou. Tedy i ti nekvalitní. Tak tomu v přírodě většinou není. To se děje pravidelně jen u inseminace, kde trubci neprocházejí přírodním výběrem, ani nemohou. Mám vypracovánu metodiku, pomocí níž vysílám do prostoru fyzicky zdatné, selektované trubce s patřičnou dávkou spermatu. Mají vyšší šance ke spáření nežli neduživí trubci sousedů, kteří trubce potlačují a ani je tedy nemohu nijak speciálně připravovat. I když lze večerním pářením pracovat systémem brat x sestra, jsem v tom velice obezřetný. S příbuzenskou plemenitbou zacházím šetrněji nežli se šafránem. Br. Adam kdysi řekl: „Příbuzenská plemenitba je cestou do pekla. V některých případech se bez ní ale neobejdeme“. Právě to je velmi důležité chápat. To je však opak toho, než co je u chovatelů matek většinou běžné. Samozřejmě využívám intenzivně i něco, co jsem nazval očkováním včelstev a také markerovou selekcí. Není to nic nového po sluncem. Očkování není vynález lidí, ale přírody. Markerovou selekci pochopí každý, kdo se šlechtěním na odolnost zabývá. Bez ní není vlastně nějaké šlechtění ani možné začít. Já jsem si je pro sebe okopíroval z přírody, pro své potřeby definoval a začal využívat podobně tak, jak je to v případě přírodní selekce normální. Snažím se využívat i praktických poznatků epigenetiky. Zde musím poděkovat za podporu svému příteli Jaroslavu Janáčkovi, Jerrymu, který pracoval 28 let ve výzkumu v USA a Japonsku a je autorem několika světových patentů z oblasti mikrochirurgie. Pro své patenty využíval právě i poznatků z apidologie.

Jak jsem se již zmínil, dá se říci, že včelstva v přírodě používají k udržení svého života 2 základní mechanizmy (viz tabulka výše). Těmi jsou ředění populace patogenů a také jejich koncentrace, případně s jejich odstraněním (například při rojení, vykusováním díla… využitím VSH…).

Ostatní mechanizmy jsou behaviorální (speciální, okrajové) a jejich využívání je závislé především na strategiích přežití včelstev. To je ale značně podmíněno jejich původem, genetickým vybavením a šlechtěním včelstev. Dnešní včelaři se spíše orientují na ty behaviorální vlastnosti, které však zdraví včelstva ovlivňují z cca 20 %, což jejich provozní metody komplikuje a prodražuje. Zcela opomíjeno je těch 80 %, které jsou determinovány výše uvedenými základními mechanizmy, tedy ředěním a koncentrací patogenů, parazitů. Všechny tyto mechanizmy, tedy ty základní i speciální, se ale vzájemně doplňují a vystupují v určitých algoritmech. Zase to jsou spojité nádoby.

Provozní metoda musí mít v sobě zabudovány zásady přírodní selekce, a nejen naše pouhá přání. Soustředit se ale pouze na selekci a šlechtění je v případě zdravotního stavu včelstev jen neúplný s polovičatý přístup. Chápu, provozní metoda se nedá prodávat. Jde jen o to, aby to pochopili i včelaři. Jinak budou stále na někom závislí. Já jsem se závislosti na svém okolí zbavil.

Toto je moje zkušenost, kterou může následovat každý, ač ji nikomu rozhodně nevnucuji. Nejsem totiž tak naivní, abych si myslel, že každý chce včelařit bez chemie. Nakonec i schopnost přijímat nové věci je dána vzděláním. No, a to rozhodně není formální vzdělání, jak se mnozí domnívají. Mou snahou je umožnit včelstvům prosperovat i v našich úlových soustavách a vytvořit jim přibližně takové podmínky, které by měla v přírodě. Veškeré běžné provozní zákroky jsou u mne soustředěny do cca 2-3 zásahů za rok. Včely mne mají jen k tomu, abych jim vytvářel podmínky pro jejich život, pokud to vůbec potřebují. Z tohoto úhlu pohledu svá včelstva vlastně nevlastním. Jen jsem jejich ochráncem. Vše, co mi včely ukazují a nabízí přijímám s hlubokou pokorou a vděčností, protože včely nejsou výrobním nástrojem, ale přírodním bohatstvím. Toho je třeba si vážit.

Včelařská sezóna je pro mne duben, květen, červen, zima. Tím je vyjádřeno vše. Je to jen mírná nadsázka. Škoda jen, že ji tak málo včelařů chápe. Níže uvedu trochu podrobnější popis mých prací, které provádím v průběhu roku. Samozřejmě zdaleka ne všechno se týká jednoho včelstva. Jakýmsi svatým Grálem není ovládání určité včelařské techniky, ale pochopení různých zákonitostí, vztahů a vazeb ve včelstvu. Jde o dát do souladu životní prostředí, včelu, včelaře, úl a provozní metodu.

Můj stručný včelařský rok je tedy tento:

Zima:

1. Začíná 1. srpna. Spočívá ve vytipování a přípravě chovných a trubčích včelstev následujícího roku.
2. Přijetí zimních ztrát již v tuto dobu.
3. Udržení trubčích včelstev pro pozdní chov.
4. Pozdní chov matek
5. Zužitkování matek
6. Výměny matek, revitalizace včelstev (září, říjen)
7. Doplnění zásob oddělkům, zpravidla hotovými zásobami.
8. Odběr nadbytečného medu
9. Testy na citlivost různých patogenů. Pozorování na česnech.
10. Očkování.
11. Zajištění ochrany včelstev proti ptákům a hlodavcům, zajištění klidu na stanovišti
12. Výsadba pylodárných rostlin (vrby apod.)
13. Zimní kontrola stanovišť (žluny a „medvědi“ nikdy nespí)
    

Jaro:

1. Příprava chovu trubců a matek
2. Odebrání nadbytečných medových zásob, které jsem neodebral na podzim.
3. Chov matek
4. Výsadba pylodárných rostlin a dřevin.
5. Rozšiřování včelstev, Pokud neměla odpovídající prostor již před zimou.
6. Rozšiřování směrem dolů celými stavebními nástavky se soušovým jádrem (2 plásty dělničiny uprostřed, jinak stavební rámky. Stavebními rámky nejsou samozřejmě myšleny rámky s proužky mezistěny, ale rámku umožňující volnou stavbu).
7. Chov matek, tvorba umělých rojů, oddělků.
8. Žádné záměny nástavků u produkčních včelstev, ale metoda posunu. Tedy žádné množení kleštíka, ani v době rozšiřování, ani v době doplňování zásob.
9. Zužitkování matek.
10. Případná tvorba oddělků, umělých rojů.
11. Případné odebrání nadbytečných medných zásob (v brtnické kvalitě).
12. Testy a pozorování na česně.
    

Léto:

1. Příprava pozdního chovu matek
2. Eventuální doplnění zásob u produkčních včelstev v nepříznivém roce (do konce července)
3. Výběr a utvoření kombajnů na zpracování zásob pro oddělky.
4. Úprava včelstev na zimu (prostor, česna, očka……)
5. Samozřejmou prací při každé návštěvě včelnice jsou pozorování, testy, pokusy, záznamy, vyhodnocování. Takový běžný život včelaře.
6. Při rozšiřování a případných manipulacích včelstev dbám přísně na přirozenou architekturu díla s přihlédnutím k cílovému prostoru. Dílo je kostra včelstva.
7. Produkční včelstva potřebují za rok 2-3 zásahy.
8. Každý zásah musí slučovat ta opatření, které by včelstvo mohlo v budoucnu potřebovat.
9. Základní je dlouhodobý pohled na včelaření.
10. Při každém zákroku se ptám sám sebe, jak by to probíhalo v přírodě, co danými opatřeními napodobuji.
11. Testy a pozorování.
12. Vše je řešeno z pohledu zákona rovnováhy, protože i příroda má tendenci vždy dávat vše do rovnováhy.
13. Ve své provozní metodě se jen snažím napodobit jen přirozenou posloupnost včelstev žijících v přírodě.
14. Na zřetel se samozřejmě berou i strategie a taktiky přežití jednotlivých kmenů včelstev, které chovám. Možná že na nich právě stojí má provozní metoda nejvíce. Včely nejsou jednotný materiál, jak se včelaři mnohdy domnívají. Liší se včelstvo od včelstva, linie od linie, kmen od kmene, plemeno od plemene, druh od druhu. Nerespektování tohoto je, podle mne největší zločin, kterého se na včelstvech dopouštíme.
    

Leoš Dvorský
Mladá Boleslav 15.8.2020]]>